Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 5. kapitola

05.02.2012 (19:30) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 3375×

Zabočil kamsi mezi stromy a já se málem zděsila. Chce nás oba zabít, nebo co? Ale pak jsem se zadívala pořádně a uviděla úzkou silnici. Kde se tu vzala?

„Ta silnice tu byla vždycky?“ celá udivená jsem vybreptla.

„Jo. Je šikovně schovaná,“ uznal, když si všiml mého obličeje.

To teda je.

Nestihla jsem dál bezstarostně přemýšlet o silnici, protože před námi se objevil dům. Což byla vlastně urážka pro tak velkou a honosnou vilu. Vyděšeně jsem vykvikla – zaznělo to docela divně. Jak jinak by mohlo, když přes dvacet let stará ženská kvičí jako malé prase?

Tady vážně bydlí?

„Je to v pohodě, jsem tu s tebou.“ Zaparkoval před domem a políbil mne na spánek.

Znovu, Bello, není to nic těžkého, už to znáš: Nádech, výdech.

„Můžeme?“ zeptal se starostlivě. Jen jsem přikývla – v lepším rozpoložení už dnes nebudu, tak co?

Vyšel ven a já jsem chvíli seděla sama, dokud neobešel předek auta a neotevřel mi dveře. Dřív jsem to nesnášela, připadalo mi to zbytečné, ale on byl příliš tvrdohlavý – občas víc než já, a to už bylo co říct. Vždycky jsem si pak musela jít sednout zpátky do auta a pan Gentleman mi otevřel dveře. Až potom jsem byla volná.

Opatrně jsem vystoupila ven, abych se tu ještě nerozplácla. Co nejuvolněněji jsem se nadechla.

Vítej zpátky v díře jménem Forks, proběhlo mi hlavou, když jsem absorbovala tu známou vůni – přírody a minima smogu. Vůni zapadákova.

Edward mi nabídl rámě a má ruka do něj nadšeně proklouzla. Aspoň budu mít oporu. I když mne vedl k velkým, proskleným vchodovým dveřím, ohromeně jsem se rozhlížela kolem sebe. Jeho rodiče byli tolik bohatí? Proč se nezmínil?

Když jsme vešli dovnitř... Málem se mi zamotala hlava. Celý ten vstup byl tolik prostorný a vzdušný – už ode dveří šlo vidět do obýváku, kuchyně a schodiště. Vše bylo propojené. Bylo to tolik... přepychové. Nevšimla jsem si jeho rodiny, dokud se neozvala velká rána. Obrovský svalnatý muž právě skočil na mého Edwarda. Kdyby mi na poslední chvíli nevymanil mou ruku z té jeho, už bych byla na zemi taky. Přesto jsem zděšeně hleděla na ty dva. Snad nechce ublížit mému Edovi?!

„Vítej doma, bratříčku,“ smál se ten divný chlap, zatímco cuchal vlasy mému snoubenci a přitom seděl obkročmo na jeho břichu, protože Edward tak nějak nedobrovolně musel ležet. Byla jsem vyděšená.

„Měl bys mě pustit, Bella začíná upadat do hysterie. Neví, že ty, takový idiot, jsi vlastně jen můj brácha.“ Stihla jsem ještě zaslechnout, pak se mi začala třást kolena. Naštěstí se u mě objevili silné paže, které byly Edwarda. Oddechla jsem si, je celý.

Nádech, výdech – byl to jen divně se chovající bratr.

Omluvně jsem pohlédla Edwardovi do tvářě. Ten se ale jen povzbudivě usmál a začal nás seznamovat.

„Bello, tohle je má rodina. Támhle je Carlisle,“ ukázal na vysokého štíhlého blondýna se zvláštně hnědýma očima. „A vedle něj Esmé, má matka.“ Která, jak se ukázalo, byla jeho ztělesněním v ženské verzi – měděné překrásné vlasy, stejně půvabné vykrojené rty, úzký nos. Ale stejné oči jako její manžel.

Že by mezi sebou byli nějak příbuzní jako jejich nevlastní děti?

Dál jsem nad tím nestihla přemýšlet, Edward začal představovat i jeho sourozence a já si nechtěla udělat hned zprvu ostudu, že jsem si nezapamatovala jejich jména.

„Rosalie je ta blondýna, co stojí vedle Emmetta, který tě tolik vylekal.“ Hora svalů se dost nahlas zachechtala. Když jsem se zadívala na ženu, co stála vedle Emmetta, vyrazila mi tak trochu dech.

Jediné štěstí je, že je Edwardova nevlastní sestra a už je zadaná. Zbožňuju Emmetta!

„...a v neposlední řadě Alice – ten malý střapatý elf – a Jasper.“ Střapatý elf se naštvaně podíval na Edwarda a pak přihopsal ke mně.

„Zdravím, Bello. Jsem moc ráda, že tě konečně vidím.“ Ozval se smích plný zvonečků a aniž bych zaregistrovala jakýkoliv pohyb, objímala mě. Nevadilo mi to, ale připadalo mi to tak nějak milé a začala jsem se uklidňovat. Přinejmenším alespoň ona mne zatím brala v pohodě.

„Taky mě těší,“ usmála jsem se na ni, když začala uvolňovat místo ostatním, aby se se mnou taky přivítali a stvrdili naše seznámení.

Všichni po jednom mne lehce objali a přidali zdvořilostní fráze typu „vítej u nás“. Dokud nedošel na řadu podivín Emmett, kterému jsem v duchu před chvílí přislíbila oblibu.

„Vítej v rodině, Belluše. Slušný výběr, Edo,“ poznamenal, když mne uvěznil v drtivém objetí a své tělo naprosto nalepil na to mé.

Ozvalo se dvojité naštvané zasyčení. Edwardův hlas jsem v něm rozeznala, ale ten druhý naštvaný hlas? Nemusela jsem se ani rozhlížet, bylo to jasné – Rosalie. Okamžitě jsem se snažila co nejrychleji vymanit z jeho rukou, abych si jeho přítelkyni hned v prvních pěti minutách ve Forks nerozházela. Hurónsky se zasmál a nechal mě vyklouznout.

„Máte hlad, děti?“ ozvala se Esmé. Když to připomněla, málem se mi parádně rozkručelo břicho. Nahlas jsem to ale nepřiznala, čekala jsem na Edwardův verdikt. Bylo mi sice hloupé udělat na nich dojem jako ta nenažraná Bella, ale upřímně jsem doufala, že Edward má hlad strašný. Protože jinak nevím, co budu dělat.

„Jo,“ přitakal a já se div nezalkla radostí. Bude jídlo!

„Tak pojďte, něco vám připravím,“ usmála se Esmé. Edward obtočil svou ruku kolem mého pasu a vedl mě za ní. Ostatní se rozprchli kdoví kam.

Přišli jsme do velké, překrásně zařízené kuchyně a Esmé se dala do práce. Edward mne zatáhl k barovému pultu, od kterého se dalo pozorovat, jak se jeho matka obratně otáčí v kuchyni.

„Už máte datum?“ zeptala se, když z lednice vytahovala zeleninu. Takovouto otázkou mě zaskočila a viditelně jsem nebyla sama. Edward po mém boku byl taky vyděšeně vykulený.

„Ehm... Nad tím jsme ještě neuvažovali,“ odpověděl ještě stále vyjevený.

„Nikam nespěcháme,“ dodala jsem na naši obranu. Je to matka ženicha – bude děsně vyvádět, že ještě nemáme ani datum, to je naprosto jasné.

„Vážně? Však nemáte kam spěchat. Teprve jste se zasnoubili...“ Opravdu? Můj nový oblíbenec!

A stala se ještě větším oblíbencem, když nám pak naservírovala každému po dvou velkých hamburgerech, které byly – jen tak mimochodem – naprosto vynikající.

• • • •

„Už jste konečně dojedli?" objevila se ve vchodu do kuchyně malá elfka.

„Proč?" zeptal se pohotově Edward hlasem prosyceným podezřením.

„Chci Belle ukázat náš dům a taky tě pěkně zdrbnout někde, kde nás neuslyšíš," opáčila s úsměvem, jako by v té větě byl někde skrytý vtip, jen mně unikal.

„Tak pojď, Bello, já tě neukousnu," znovu se hlasitě zachichotala, jako by se jí povedl další vtípek.

Je divná.

Vstala jsem a vydala se za ní. Prošli jsme zpátky vstupní halou a vešli do obýváku, kde seděli Emmett, Jasper, Carlisle a Esmé u televize. Celý interiér dýchal luxusem, světlými barvami a velkými okny.

„To je nejoblíbenější hračka Emmetta," ukázala Alice na plazmovku, „samozřejmě až po Rose," dodala a já se uculila, zatímco Emmett se na nás zaškaredil.

„Bello!" zavolala najednou ze schodiště. Kde se tam tak rychle vzala?

Nejspíš jsi jen byla zažraná do obdivování celého toho domu, vysmála se mi myšlenka v hlavě. Obě jsme vyšli do druhého patra a já jsem zůstala celá ohromená stát.

Jak velký ten dům mají?!

Byly tu miliony dveří a elfka mě vedla z jednoho pokoje do druhého, až jsem přestala vnímat, kde se právě nacházíme. Všude byly totiž pořád ty samé prvky - prostorné, vzdušné pokoje sladěné do světlých tónů s mnohdy až celými prosklenými stěnami.

„...a tam je Edwardův dřívější pokoj. Chceš se tam jít podívat?" stihla jsem zaregistrovat dřív, než by mne mohla obvinit, že neposlouchám.

„Jasně," přitakala jsem konečně celá nadšená. Vydala jsem se napřed ke dveřím na než ukázala. Když jsem je otevřela, vyprskla jsem smíchy. Jeho pokoj byl typický pokojíček dítěte, plný polepených skříní plakáty Ninja želv. Byly dokonce i na povlečení.

„Krása, co?" začala se smát Alice se mnou, když přiběhla, co se to tolik směju. „Na jeho obranu ti ale musím říct, že tu nebyl asi pět let." Následoval další výbuch smíchu - takže v tom spal i ve svých devatenácti?!

„Radši bychom měli jít, než nás tu načapá, jak se mu smějeme," řekla náhle, jako by to tušila.

„Uškrtil by nás," vysvětlila a to jsem pak neváhala ani vteřinu a radši jsme vypadly obě. Rozházet si Edwarda, aby mne potom odmítal jen políbit? Ne, to raději oželím i takové pokoukáníčko, jakým byla výzdoba jeho dětského pokoje. Alice mne zatáhla do dalších bílých dveří. Kolik jich, proboha, ještě bude?

„Tahle ložnice Jazze a moje." A proč na mě hledí pohledem plným očekávání?

Snad si nemyslí, že se nadšeně vrhnu na postel, kde spolu spí sourozenci, nebo tak něco.

Nevlastní, Bello, nezapomeň!

„Právě jsi neprošla první zkouškou milovnice módy," káravě mě napomenula, když jsem chtěla vyjít pryč z pokoje. No a? Bez jediného slůvka vysvětlení mě zatáhla zpět do jejich ložnice. Tentokrát mě ale táhla dál až k bílé stěně.

Co tady budeme dělat?!

A teprve pak jsem to zaregistrovala. To nebyla stěna, ale velká šatní skříň, co se táhla podél celé zdi. A ještě vykulenější jsem byla, když otevřela ty dlouhatánské posuvné dveře a já poznala, že to je zabudovaná šatna.

Módu jsem neřešila, ale co jsem opravdu milovala, byly boty a když mne Alice zatáhla dovnitř hned poté, co někde zmáčkla spínač a v šatně se rozsvítilo, rozběhla jsem se na tu polovinu, kde všude byly právě ony.

„Ach – tyhle!“ ukázala jsem na úžasné černé pravé conversky. „A támhlety!“ To jsem se zase rozplývala nad botami na podpatku. Ano, botami na podpatku! Protože zrovna tyhle byly ty nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Nebyly nijak zbytečně přezdobené, zkrátka semišové černé lodičky s dvěma tenkými pásky přes nárt. Když jsem si je prohlédla víc zblízka, zahlédla jsem malé iniciály L.V.

„Co to znamená el vé?“ zeptala jsem se překvapeně. Nikoho z rodiny to iniciály být nemohli, nebo jo?

„Louis Vuitton – to je módní značka,“ protočila oči Alice nad mou nevědomostí.

No to se toho stalo...

„Ale jsou krásné, že?“ dodala se spikleneckým úsměvem na rtech.

„A jak!“ blaženě jsem si povzdechla. Kéž bych na ně narazila v obchodě dřív, než je koupila ona. Ale v pánském oddělení bych je stejně nenašla, tak co.

„Jsou tvoje,“ řekla najednou a mne poskočilo srdce. Jenže pak jsem se zamyslela víc a... Ne, to přece nemůžu. Jsem u nich na návštěve teprve hodinu a už budu přebírat dary? To nejde.

„To přece nejde, Alice,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv. Ale asi stejně vypadal docela zklamaně.

„To se ještě uvidí.“ Jako by zašeptala, ale nebyla jsem si tím jistá, a tak jsem radši už nic neřekla.

Zbytek dne proběhl kupodivu v pohodě. S Alice jsme v šatně strávily dost času, ale mně to k mému zděšení i překvapení nevadilo. S ní byla sranda probírat oblečení. Z našeho holčičího dýchanku nás vyrušil až Edward, jestli jsme v pořádku, že jsme tak dlouho pryč.

„Mohla bys nás, Alice, nechat, prosím, na chvíli s Bellou o samotě?“ zeptal se najednou a já se začala bát.

Co se děje?

„Bello, já vím, že jsme se takhle nedomluvili, ale už je docela pozdě a má matka si usmyslela, že dneska prostě přespíme tady. Bude ti moc vadit, když pojedeme do toho pronajatého domu až zítra, zlato?“ zeptal se prosebně. Co jsem měla dělat?! Udělat mu divadlo před celou rodinou? Radši jsem se přizpůsobila – třeba tak udělám dojem i na jeho matku.

„To nevadí. Jedna noc nás nezabije, ne? Ale v tom povlečení Ninja želv fakt nespím!“ rychle jsem odmítla a on jen zůstal vykuleně hledět.

„Jak... Jak to víš?“

„Alice mi ukázala dům. Celý,“ poukázala jsem na tu skutečnost. On jen zahanbeně sklopil hlavu.

No super. To ho teď budu muset ještě utěšovat, že je to normální? To bych přece lhala...

Prostě jsem jen mlčela a hleděla na něho. Když už jsme tak stáli asi pět minut, začalo mi to být blbé a políbila jsem ho. Nechal se a ještě se i zapojil, takže tak poníženě se asi zase necítil.

„Nechte si to na někdy jindy, teď bude v telce zápas, tak hybaj dolů!“ ozval se hurónský hlas i smích a teď jsem se styděla já. Edward mne ale nenechal úplně se od něj odtáhnout, jen naše obličeje oddělil.

• • • •

Je to za tebou. První den jsi zvládla.

Celá štastná jsem se zabalila do osušky, co mi Rose přichystala, a vydala jsem se z koupeny, která patřila k ložnici, kde jsme měli s Edwardem přespat. On už ležel na posteli, jen v šedém tílku a boxerkách.

Potichu jsem k němu přešla a lehla si k němu. Začala jsem ho líbat a chtěla jsem víc...

„Ne, Bello, dnes ne. Jsme v domě rodičů,“ odtáhl mě od sebe a omluvně se na mě podíval.

No a?

„Budeme potichu jako myšky,“ snažila jsem se ho ujistit a začala jsem se k němu zase hrnout.

„Ne,“ odmítl. Celá rozhozená jsem si oblékla noční košilku a lehla na svou polovinu postele. Začala jsem přemýšlet nad něčím, co mi vrtalo hlavou celé odpoledne.

Jsou bledí, neviděla jsem je jíst a přestože nejsou příbuzní, mají stejné rysy – všichni do jednoho jsou dokonale krásní a mají stejné oči – naprosto.

Jsou rychlí – nemohlo mi za jeden jediný den uniknout tolik pohybů. Jejich kůže je tvrdá a studená.

„Nechceš se se mnou milovat v tomhle domě proto, že tvá rodina jsou upíři, že? Slyšeli by nás při tom,“ vyřkla jsem svou doměnku nahlas.

Další kapitola

Překvapení? Jasně, teď to vypadá, jako by Bella byla super inteligentní, ale vysvětlení se dozvíte v další kapitole. ;) Jsem zvědavá na vaše tipy!

Já vím, určitě jste čekali, že Cullenovi budou intrikovat hned od začátku, ale ne. A ne, nebudou se Bellu snažit vyšachovat kvůli tomu, že ví jejich tajemství. Chtějí si ochránit Edwarda.

Děkuju moc za všechny komentáře, rozhodně mě moc potěšily. Zároveň žádám o další vaše názory na tuto kapitolu. Děkuji. :)

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 5. kapitola: