Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Začátek nekonečna - 7. kapitola


Začátek nekonečna - 7. kapitolaNesnáším ty chvíle, kdy se můj život otočí o sto osmdesát stupňů.

Soutěžní povídka na téma Tajemství letní lásky, podmínka - jeden (nebo oba) hlavní hrdinové se musí vydat na výlet.

Je v nemocnici. Moje máma je v nemocnici!

„Kde?“ zeptala jsem se rychle.

„Cože?“ nechápala moje kamarádka na druhém konci telefonu. Srdce mi bušilo tak, že jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi. Můj mozek ještě nestačil zpracovat informace, které jsem se dozvěděla od Paula, a teď přišla další zpráva.

„V jaký je nemocnici?!“ křikla jsem.  

„Na Crater Lake Avenue,“ odpověděla rychle.

„Dobře, budu tam co nejdřív,“ řekla jsem.

„Di, počkej. Kde vůbec jsi?“ optala se Kesidy.

„Ve Washingtonu,“ zamumlala jsem.

„Ve Washingtonu? Děláš si srandu? Budeš tu nejdřív za deset hodin!“

„Je to moje matka, Kes,“ odpověděla jsem jí a zavěsila. Telefon jsem sotva udržela v ruce. Klepala jsem se po celém těle a hodnotila svoje možnosti. Kes má pravdu, budu tam nejdřív za deset hodin, ale je to moje máma přece!

„Diane?“ zeptal se Paul a položil mi ruku na rameno. Trhnutím jsem se otočila. Tvářil se nechápavě a trochu… Vyděšeně? „Co se děje?“

„Musím domů,“ řekla jsem rychle s pohledem zabodnutým do země, spíš jen pro sebe.

„Dobře, doprovodím tě,“ řekl jemně.

„Ne, ne. Tak to nemyslím. Jedu do Medfordu,“ vysvětlila jsem.

„Cože?!“ vykřikl.

„Jde o mámu. Ona je v nemocnici. Paule, prostě musím!“ odsekla jsem zoufale.

„Nemůžeš jet do Oregonu, ne takhle, ne teď,“ odtušil.

„Musím,“ zašeptala jsem a rozeběhla se k Jackovu domu. Nevěděla jsem, jestli Paul jde za mnou, nebo ne. Nebyla jsem si ani úplně jistá, jestli běžím dobrým směrem. Měla jsem v hlavě prázdno, netušila vůbec, co budu dělat. Popoháněla mě jenom myšlenka na to, že se okamžitě musím vypravit do Medfordu, i kdybych měla vynalézt teleport.

V domě jsem si do stejné tašky, jako se kterou jsem přijela, naházela všechny věci a podala Jackovi nejasné informace o tom, kam se chystám i s tím detailem, že není vůbec jisté, jestli se někdy vrátím.

„Ty se nevrátíš?“ zeptal se nešťastně.

„Já… prostě nevím. Ale zavolám ti, rozhodně ti dám vědět. A… Děkuju za všechno,“ odpověděla jsem mu, Samanthu pevně objala na rozloučenou a slíbila jí, že jí pošlu pohled. S těžkým srdcem jsem nasedla do otčímova auta a rozjela se směrem domů.

Ale byl to ještě vůbec domov? Necítila jsem se víc doma v La Push? Našla jsem si tam nové přátele, něco jako rodinu, zázemí. Mohla jsem tam mít všechno. Ale pořád jsem v Medfordu nechala většinu svých let života. A… Byla jsem tam šťastná, alespoň dřív. Ale mohla bych být šťastná i ve Washingtonu? Protože i když to někdy růžové vážně nebylo, někdy jsem šťastná opravdu byla…

Zhluboka jsem se nadechla a zahnula na Simpson Avenue. V Amberdeen jsem se zastavila, koupila si něco k jídlu a pořádný kelímek kafe. V hlasové schránce jsem měla několik vzkazů, jeden od Kesidy, kde mi říkala, že se mámin stav nijak nezměnil, a dva od Paula, který mi nařizoval, ať mu okamžitě zavolám. A taky jeden od Sama, který se dožadoval vysvětlení, říkal, že se po mně ptá Samantha a taky, abych jela opatrně. Nikomu z nich jsem neodpověděla a jenom se vydala rovnou na cestu.

Na cestě mezi Portlandem a Medfordem, což je víceméně ten neklidnější kousek cesty, protože v podstatě musím jet jen rovně, jsem sotva udržela oči otevřené. Věděla jsem, že bych možná měla zastavit a trochu se prospat, ještě když jsem v noci moc nespala, ale nedokázala jsem se k tomu donutit.

Za necelých deset hodin jsem zaparkovala na volném místě před nemocnicí. Před posuvnými dveřmi na mě čekala Kesidy, která se rozzářila, když mě spatřila. Na přivítanou mě krátce objala a stále opakovala, jak se jí po mě stýskalo, ale já nevěnovala jejím slovům moc pozornosti.

„Kde je?“ zeptala jsem se. Kes mě čapla za ruku a táhla mě do patra na lůžkové oddělení.

„Ještě se neprobrala z bezvědomí,“ upozornila mě. „A… Abych byla upřímná, naprosto upřímná, jako tvoje nejlepší kamarádka, tak… Není to zrovna hezký pohled.“ Ztěžka jsem polkla, ale zmohla jsem se na přikývnutí.

Za těžkými nemocničními dveřmi označenými výrazným číslem dvacet jedna, ležela moje matka. Hlavu měla natočenou mým směrem, ale modré oči měla zavřené. Do žíly na ruce jí vedlo několik hadiček a pokojem se neslo protivné pípání. Toho všeho jsem si stihla všimnout během jedné vteřiny. Během jediné vteřiny, než jsem zaměřila svou pozornost na veškeré množství obvazů, některých dokonce zbarvených od krve. Zalapala jsem po dechu a rukou se zapřela o futro.

Chvíli jsem na ni němě zírala. Kesidy mi jemně stiskla rameno, ale moc jsem ji nevnímala. Zaměřovala jsem se jen na to, jak Janice Everbirdová leží bezvládně ve sterilním pokoji po tom, co ji člověk, který s námi žil devět let v jednom domě, shodil ze schodů.

Věděla jsem to jistě, nebyla to nehoda. Nikdy to nemohla být nehoda. Dokonce si tu scénu dokážu hodně živě představit. Křičí na sebe, protože Harry neměl žádné pivo v lednici, máma mu něco odsekla a on ve svém abstinenčním stavu natáhne ruku, aby do ní strčil. Pak už se jenom skutálela ze schodů. Vůbec bych se nedivila, kdyby si sanitku musela zavolat sama. Harry má jediné štěstí, že tu není, protože bych ho vlastnoručně zaškrtila.

Odlepila jsem se od dveří a sedla si na kraj postele. Mámě jsem jemně odhrnula světlé vlasy z čela.

„Omlouvám se, že jsem utekla,“ zamumlala jsem. Několik minut jsem tam němě seděla a pozorovala, jak tam nehybně leží, dokud nepřišla sestra a neřekla nám, že návštěvní hodiny končí. Přikývla jsem a setřela si slzy z tváří.

Kes mě naložila k sobě do auta a odvezla do našeho oblíbeného bistra, kousek od čtvrti, ve které bydlíme. Neměla jsem hlad, ale Kesidy mě nakonec přemluvila a já si objednala kafe a hranolky.

„Jak… Jak se to stalo? A jaktože tě k ní pustili?“ zeptala jsem se. Pohledem jsem studovala hladinu kafe v hrnku. Jakmile jsem se posadila k ní do auta, dopadly na mě všechny události dne a já si připadala naprosto vyčerpaná. Nebylo to jen desetihodinovou cestou skoro přes dva státy, ale vším, co se dneska stalo.

„To já ji našla,“ odpověděla. „Slyšela jsem, jak se s Harrym hádají a když hádka utichla a viděla jsem z okna, jak Harry vyběhl z domu, šla jsem se k vám podívat. Tvoji mámu jsem našla zakrvácenou pod schody. Je mi to líto, Di.“ Nevěděla jsem, co odpovědět.

„Proč jsi odjela?“ zeptala se po několika minutách ticha.

„Musela jsem pryč. Nedokázala jsem zůstat v jednom domě s Harrym a mámou po tom, co Ian…“ popotáhla jsem.

„Mohla jsi jít přeci k nám,“ odtušila.

„Nešlo jen o dům, ale i o prostředí celkově. Tady jsem ho viděla na každém rohu,“ zašeptala jsem. „Omlouvám se.“

„Omluvu po tobě nikdo nechce. Jen jsi prostě mohla říct, že hodláš zdrhnout. A mimo to… Tvoje máma to hodně těžce nesla.“

„Já vím, jen… Byla jsem prostě sobecká,“ přiznala jsem. Kes mě vzala přes stůl za ruku. A usmála se.

„Teď už je to jedno. Hlavně, že už jsi zase zpátky.“ Pokusila jsem se jí úsměv oplatit, ale nepodařilo se mi to.

„Kes, odvezeš mě zpátky pro auto?“ optala jsem se.

„Ty chceš zase odjet?“ podivila se. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, jenom se někde ubytovat,“ vysvětlila jsem.

„Můžeš k nám,“ namítla.

„Nechci se potkat se všema lidma, co jsem tam nechala,“ odtušila jsem. „Hlavně ne s Tylerem.“ Kesidy chvíli počkala s odpovědí, ale pak řekla: „Jo, dobře, ale do zítra nezmizíš, že ne?“

„Ne,“ odpověděla jsem a myslela to naprosto vážně. 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Začátek nekonečna - 7. kapitola:

 1
2. Terka
01.08.2012 [23:11]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Jana
01.08.2012 [9:13]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!