Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WTF? - 21. kapitola

07.03.2012 (08:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 74× • zobrazeno 10488×

Bella

Doma jsem měla tak dobrou náladu, že už to hraničilo s bláznovstvím. Poskakovala jsem a nejspíš trpěla dočasnou hyperaktivitou. Ve sprše jsem si začala zpívat příšernou písničku, kterou hráli na večírku při tom, když jsme se s Edwardem milovali u Chrise v pokoji. Uvědomila jsem si, co to zpívám za nechutnou píseň, a zastavila se. Chvíli jsem stála se sprchovou hlavicí a přemýšlela. Nakonec jsem pokrčila rameny a znova se dala do zpěvu.

„Bello! Proboha!“ zařvala matka. Nejspíš jsem to asi přehnala s hlasitostí. Opět.

Vylezla jsem z koupelny a zabalila se do županu. Couvala jsem dozadu a pokoušela se o Moonwalk. U toho jsem si zpívala tu hroznou písničku od Chrise Browna, co zpívá s tím chlápkem, co má pseudonym po tom psovi… Pitbull.

„Ooo, it´s international love! Ááá!“ zaječela jsem, když mi ledové ruce zajely pod župan a pohladily mi břicho.

„Ty jsi moje superstar,“ zamumlal Edward a natáhnul se pro polibek. Nadšeně jsem mu ho opětovala, a pak se zmateně stáhla.

„Co tady děláš?“ Ne, že by mi to vadilo – byla jsem bez něj dvě hodiny a už jsem strádala, takže jsem jeho blízkost uvítala.

„Chtěl jsem vidět,“ odpověděl a já ho silně objala. „Ale taky ti něco říct,“ řekl vážně.

„Mám se bát?“

„Jak se to vezme. Bello, zítra odjíždím na dva dny do hor se svou rodinou,“ oznámil zkroušeně a podobalo se to tónu, kterým voják oznamuje manželce, že odchází na deset let do armády.

„Ne-e,“ hlesla jsem nešťastně. Dva dny bez Edwarda?

„To mi povídej,“ podotkl a jeho rty jsem cítila ve vlasech.

„To musíte jet zrovna zítra?“ zeptala jsem se a myslela na to, že bude to pitomé setkání rady. Myslela jsem, že se tam vytratíme a znesvětíme Forkský úřad. Já už taky myslím jenom na jedno. Jenže jakmile sex poznáš – těžko pak myslíš na něco jiného.

„Musíme,“ řekl a v jeho hlase jsem zaslechla osten něčeho zvláštního. „A až se vrátíme, musím ti něco říct, Bello. Něco, co se ti možná nebude líbit.“ Odstoupila jsem od něho a čekala, že něco dodá. Ale nic neříkal.

„Ty mi řekneš tohle, a pak mě dva dny necháš čekat?“ štěkla jsem na něj.

„Bello, tohle je vážné…“

„A pak řekneš ještě tohle a necháš mě čekat?“

„Prostě… Já se na to musím připravit.“

„Na co jako?“

„Na to, co ti řeknu,“ odsekl trochu netrpělivě. No, dobře. Ať si to klidně dva dny nechává pro sebe. Já si zatím sežeru všechny nehty.

V pondělí mi bylo ve škole hrozně. Nejen, že jsem dumala pořád nad Edwardovým oznámením, ale taky jsem seděla v lavici bez něho. Všichni na mě čuměli a šuškali si.

„Kde máš zrzka?“ zeptala se Viola, když si ke mně sedla na obědě. Naše drogová krize byla zažehnána.

„Jaký zrzek? Má měděný nádech!“

„No, zabij mě, bože,“ hlesla a zakroutila hlavou.

„Přede mnou se už nikdy boha nedovolávej,“ požádala jsem si, protože to slovo teď se mnou trhalo. Pokaždé jsem si vzpomněla na včerejší ráno.

„Tak kde je?“ chtěla vědět a já si povzdechla.

„Někde v horách. Celá jejich rodina jela, takže on musí taky,“ vysvětlila jsem zachmuřeně.

„Jako že celá jejich rodina na horách?“

„No,“ přisvědčila jsem a dloubala vidličkou do kuřete.

„Hmm,“ protáhla zamyšleně. „Jak jsi strávila víkend?“ zeptala se po chvíli uvažování nad bůhví čím.

„V posteli,“ odpověděla jsem a hned se blaženě usmívala. „S Edwardem,“ dodala jsem.

„Tak jste se konečně dostali k posteli?“ zeptala se smíchem.

„A co ty?“ zeptala jsem se a ignorovala její předchozí poznámku.

„Podobně,“ odvětila a mrkla na mě.

„Je mi to jasné.“

Viola

Cullenovi jeli do hor. Jeli do hor na dva dny – dlouho tu nebudou. Rozhodla jsem se k pátrací akci, protože Bella byla do toho kluka zamilovaná a já nebudu přihlížet tomu, jak ji namočí do svých kšeftů.

Nenápadně jsem ji donutila, aby mi popsala, kde je dům Cullenů.

Jakmile jsem nasedla do auta, jela jsem rovnou k nim. Napoprvé jsem tu odbočku v lese přejela, ale podruhé se povedlo. Jela jsem nějakou dobu, než jsem dorazila před naprosto dokonalou vilu. Takhle vypadá můj vysněný dům. Hm… Ale taky tak vypadalo sídlo mafie.

Vystoupila jsem a stejně se ještě ohlížela na každém rohu, protože kdyby tu byli, tak je pravděpodobně po mně. Sakra, jak mě to napadlo sem jít? Začínal se mnou lomcovat strach, ale donutila jsem se dojít na verandu. Tam jsem se napotřetí odvážila zatáhnout za kliku a zkusit, jestli nejsou náhodou úplně dementní a nezamykají. Proč nezkusit štěstí? Ale k mé smůle klíče používají. Vycouvala jsem z verandy a zvedla hlavu, abych obhlídla terén. Balkón!

Povzdechla jsem si a dala špičky nohou na dřevěnou desku, které byly připevněny na fasádě – tam, kde nebylo sklo. Zachytila jsem se prsty o druhou a náhle byla dva metry nad zemí. Výborně. Právě jsem se stala zločincem, co se vloupá do domu zločinců, a ještě se zabiju.

Ale nakonec jsem dopadla na bok, když jsem přelezla zábradlí balkónu. Oprášila jsem se a zkontrolovala újmy na zdraví, ale jen jsem si odřela loket a narazila bok. To přežiju.

Přicupitala jsem k posuvným dveřím a ztěžka zatáhla.

„Super,“ zamumlala jsem, když s tahavým zvukem zajely a mně se naskytla možnost projít se po prázdném domě Cullenů. Stejně… Nechají dům nezabezpečený. To si myslí, že se jich všichni bojí a nikdo to sem nepřijde vyloupit? Mají štěstí, že já jsem čestná a nekradu – jen pátrám.

Vklouzla jsem dovnitř a pro nějaký chabý pocit bezpečí jsem zase prosklené dveře zavřela.

„A jsem tady,“ řekla jsem si pro sebe nahlas, aby tu nebylo tak zlověstné ticho. Vevnitř to bylo jako v těch pořadech o bydlení – absolutně dokonalé. Ale zvláštní byl ten pořádek. Kde někoho uhodí do obličeje pořádek? No, tady ano. Ani smítko prachu, všechno vyrovnané, narovnané, zarovnané… Skoro, jako kdyby tu nikdo nebydlel a byla to jen nějaká ukázka.

Byly tu desítky místností a tři patra, co jsem zjistila podle schodů… Jak mám tady něco najít, proboha?

Nejprve jsem prošla obývák – tam jsem se dokonce podívala do krbu. Co já vím? Viděla jsem v jednom filmu, jak měl ten parchant schované usvědčující dokumenty pod dřevem na zátop. Ale nic tam nebylo. V krbu bylo stejně sterilně, jako někde v nemocnici.

Odkryla jsem i jasnou napodobeninu Van Goghových Slunečnic. Chudák. Uříznul by si i druhé ucho kdyby věděl, že kopie toho perfektního obrazu visí na stěně drogových dealerů.

Podívala jsem se na něj zblízka a musela jsem uznat, že ten, kdo to namaloval, si s tím opravdu vyhrál. Hm…

Dole byl další obývák a já zaplakala. Tohle je jako hledat jehlu v kupce sena. Kde tady mám najít malý balíček s bílým práškem? Už jsem se na obývák vykašlala a zkusila najít nějakou pracovnu a voilà – byla hned vedle. Bože, tady to všude vypadalo jako v muzeu a zároveň jako na veletrhu nejnovější elektroniky a vybavení.

Otevřela jsem jednu skříňku a málem na mě vypadlo tucet šanonů… Tohle si vážně užiju. Ale co bych pro nejlepší kamarádku neudělala? Když je ona slepá jak patrona, tak se musí obětovat někdo jiný.

První šanon jsem měla sfouknutý hned, protože to bylo italsky – to neumím. Ha! Určitě to byly nějaké transakce, když obchodovali s někým z Evropy.

O pár hodin později, když už se mi zavíraly víčka a venku se lepila na dům tma, překvapeně jsem zamrkala, když jsem našla rodné listy. No, na tom by nebylo nic divného, kdyby těch listů nebylo až podezřele mnoho. A ještě podezřelejší byly data, co na tom byly.

Edward Anthony Masen Cullen

12.2.1955

Padla jsem zády na opěradlo židle a zdvihla ten papír nad světlo, jako kdybych dokázala poznat, jestli je to podvrh. Co to má být? To si hrají na Halloween se vším všudy?

Měla jsem hlad a už mě to nebavilo. Tohle byly samé pitomosti… Proč by si Edward nechal udělat rodný list, kde se píše, že se narodil v tom roce? Asi mají zvláštní smysl pro humor. To ty drogy – jde jim to na mozek.

Našla jsem kuchyň a s nadšením otevřela obrovskou lednici. Ale čekalo mě zklamání, když tam bylo vyrovnáno jen pár stříbrných shakerů. Zakroutila jsem nad tím hlavou a pro jeden šáhla. Doufám, že v tom bude aspoň něco k pití. Odšroubovala jsem víčko a zůstala zírat na tmavě červenou tekutinu.

„Co to je?“ zašeptala jsem si pro sebe a zhnuseně zkroutila obličej. Ve světle lampy z obýváku to nevypadalo nějak vábně. Konzistenci to mělo hustou, ale ten pach… Něco mi to připomínalo, ale nedokázala jsem to přesně určit. Každopádně jsem to zase zandala zpátky, protože tohle pít nebudu – nebudu si hrát na Faktor strachu.

Nakonec jsem to zabalila a všechno uklidila na správná místa. Dokonce jsem obešla barák s utěrkou a otřela otisky prstů… Asi to bude k ničemu, protože jsem tu nic nevzala, ale co já vím.

Slezla jsem z balkónu a dopadla na chodidla z velké výšky. Kotníky mě zapálily a já zaklela.

Žádné drogy jsem sice nenašla, ale už vím, že ty lidi jsou vážně divní. 1955?

Edward

Ty dva dny byly jednoduše k nevydržení. Ulovil jsem dvě pumy a chtěl jet domů. Ale malá část tu chtěla zůstat a nikdy se nevrátit, aby nemusela být u toho, až řeknu Belle, co jsem. Nemyslel jsem na nic jiného a jen psal katastrofické scénáře toho rozhovoru.

Bello, jsem upír.

Ááá!

Bello, spíš s upírem.

Už na ty filmy nekoukej.

Bello, zamilovala ses do upíra.

Jistě, pojď do postele.

No, ten třetí katastrofa nebyla, ale hodit moje přiznání za hlavu a neposlechnout ji bude těžší.

Ani jsem se neobtěžoval jet s ostatními domů a Emmett – už bez jeho pahýlku, ale já mu ho rád zase obstarám – mě vysadil před Belliným domem. S těžkým – třebaže je mrtvým – srdcem jsem zaklepal na dveře. Uvědomil jsem si, že bych na ně taky mohl klepat naposled. Když to dobře dopadne – klepat naposled, protože budu chodit oknem. Když špatně – Bella mě bude honit s kůlem a se svěcenou vodou.

Bella se zprudka nadechla, a pak, podle pauzy, kdy se odrazila od země, vyskočila. Začal mi zvonit mobil. Alice! No, tak teď vážně ne.

Dveře se otevřely a v nich stála ona – můj vlastní zázrak. Hned několik věcí bych s ní teď chtěl udělat a jedna se mi vážně zamlouvala, protože jsem abstinoval dva dny, a to je pro upíra s přítelkyní jako několik let. Za chvíli budu pokrytý pavučinami.

„Konečně,“ řekla a nahrnula se mi do náruče. Vplavala mi jazykem do úst a táhla mě dovnitř. Nesměl jsem se nechat zmást jejími polibky a udržet si čistou hlavu.

„Lásko, počkej,“ zamumlal jsem jí do rtů a musel ji odstrčit, protože byla k nezastavení. Povzdechla si a dala mi prostor, abych jí mohl říct, že jsem mýtická, nadržená příšera.

„Dobře, poslouchám,“ zamručela.

„Než ti to řeknu, pamatuj si, že tě miluju. Ani si nedokážeš představit jak…“

„Myslím, že dokážu…“

„Ne, nedokážeš. Nezapomeň na to, že tě budu chránit a… Prostě jsem to pořád já – Edward.“ Bella nadzvedla jedno obočí a pokynula mi, abych to ze sebe konečně vysypal.

„Bello, pamatuješ, jak jsme hráli – co kdybych ti řekl?“ zeptal jsem se, protože jsem měl pocit, že se mi jazyk lepí k hornímu patru. Přikývla.

„Tak… Co kdybych ti řekl, že jsem upír?“

Příšerné ticho proťalo jen tlukot jejího srdce – téměř vyletělo. Když ta otázka vzešla mých úst, uvědomil jsem si, jak je absurdní. Bella na chvíli zavřela oči, a pak si znovu povzdechla.

„Kdybys mi řekl, že jsi upír, řekla bych ti, že pašuješ heroin a jsi sjetý.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WTF? - 21. kapitola: