Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » With or without you - 2. kapitola

12.02.2012 (16:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2734×

Edward

Nasedl jsem do auta a rozjel se k jejímu domu. Kabinu auta naplnila hudba mého mládí a já se zasmál. Emmett nepřeladil stanici, takže jsem poslouchal písně, které jsem si pamatoval a sem tam i něco zazpíval. Když jsem přijel k Belle, všechen humor mě přešel a začal jsem být nervózní. Vím, že je to nemožné, ale skoro jsem cítil, jak mě polilo horko. Ani jsem nestačil zaklepat a už se dveře otevřely. Má démonka na sobě měla obyčejné džíny, modrý svetr a vlasy měla spletené do copu. U mé sestry by nepochodila, ale já jsem byl okouzlen. Pozvala mě dál, a když jsem kolem ní procházel, přičichl jsem k jejím kadeřím a usmál se.

Ležel jsem na zemi a sledoval ji, jak se snaží vypočítat příklad, který jsem jí zadal. Kousala konec tužky a soustředila se na čísla před sebou. Nevnímala to, že se prsty jemně dotýkám pramene jejích hnědých vlasů, ano to, že jsem se k ní přisunul blíže.

„Vzdávám se!“ vykřikla a položila hlavu na sešit. Zasmál jsem se a raději se zase odtáhl, aby si nevšimla toho, že se jí dotýkám a vdechuji její vůni.

„Ukaž,“ pobídl jsem ji a ona ke mně přisunula sešit, do kterého psala. Podíval jsem se na směsici čísel, znamének a výsledků a s radostí zjistil, že má příklad skoro dobře. Místo mínus jsem doplnil plus a sešit jsem jí vrátil. Usmála se a dala se do počítání. Chtěl jsem se jí znovu dotknout, ale nepočítal jsem s tím, že už není tak soustředěná. Hrál jsem si s jejími vlasy a v nestřeženou chvíli k nim přičichl.

„Co to děláš?“ zeptala se tiše, když si všimla, co dělám. Odtáhl jsem se od ní a rychle se zvedl. Pohlédl jsem z okna a sledoval ztemnělý les za jejím domem. Vzal jsem do ruky svoje sako a sešit, který jsem s sebou přivezl. Ani jsem se na ni nepodíval, jen jsem vyšel z pokoje a ohlédl se.

„Promiň, už musím jít. Ten příklad by měl vyjít deset,“ prozradil jsem jí a seběhl schody. Cestou jsem potkal jejího otce. Slušně jsem se s ním rozloučil a byl nucen mu slíbit, že se tu ještě někdy ukážu. Toužil jsem být v tomto domě pořád, ale nemohl jsem. Kvůli svému chování jsem nejspíš přišel o možnost být s ní. S mou milovanou démonkou.

Když jsem přijel domů, sedl jsem si za klavír a nechal svou mysl, aby se vyčistila a věnovala se jen hudbě, která naplňovala ticho domu. Hrál jsem své oblíbené skladby a nevnímal nic kolem sebe. Neposlouchal jsem zmatené myšlenky své rodiny, dál jsem hrál a nechal se unášet neznámo kam. Mé zmatené myšlenky narážely do skal, které tvořily obavy a strach. Kdybych nejednal tak unáhleně, mohl jsem být v jejím pokoji, svírat ji v náruči a líbat ji. Dotýkat se jejího štíhlého těla a šeptat jí, jak je krásná. Mohl jsem to, co je pro mě teď tabu.

„Edwarde, to bude dobré,“ utěšovala mě Alice, která se posadila vedle mě. Otevřel jsem oči a pohlédl do její tváře. Vzala mě za ruku a pevně ji sevřela ve své dlani. Vděčně jsem se na ni usmál a položil hlavu na její rameno. Začala mě hladit ve vlasech tak, jako to dělala Esmé. Kdykoliv měl někdo z nás problém, zašli jsme za ní a ona nás dokonale uklidnila. Pár pohybů jejích šikovných rukou a všechny starosti byly podřadné.

„Zkazil jsem to,“ přiznal jsem zahanbeně a ruce položil na své nohy. Už jsem nechtěl hrát. Nemohl jsem.

„Nezkazil, věř mi,“ zašeptala mi do ucha a zvedla se k odchodu. Když jsem zvedl hlavu k její tváři, usmála se a poslala mi v myšlenkách vizi, kterou měla dnes odpoledne. Já a ona. Sami v domě. Její nohy zapletené mezi těmi mými a její vlasy rozházené po mé hrudi.

„Děkuji,“ zašeptal jsem a uslyšel smích své sestry. Zvedl jsem se a přemístil se do svého pokoje. Posadil jsem se na lehátko, které stálo u okna, a pozoroval černé nebe, která osvětlovalo pár hvězd a obrovský měsíc. Zvedl jsem se a přes skleněnou stěnu ho pohladil. Když jsem byl ještě člověk, miloval jsem noc. Stával jsem u okna a pozoroval tu nádheru, která se rozprostírala na nebi. Nebyl jsem unavený, spíš fascinovaný. Toužil jsem po tom, abych nikdy nemusel jít spát a mohl pozorovat dokonalou hru nebes a tmy. Kdybych tenkrát věděla, že se to jednou stane, asi bych z toho měl radost, ale teď jsem proklínal monstrum, kterým jsem se stal. Jestli mě Bella bude ještě někdy chtít vidět, možná se staneme přáteli a možná i párem. Pro mě to bude dokonalé, ale pro ni nebezpečné. Smrtelně.

Stačil by jen jeden neopatrný dotek a stala by se z ní ochablá dívka bez života. Stačilo jedno kousnutí a stala by se tím, čím jsem já a celá moje rodina. Při té představě jsem se otřásl a raději odvrátil hlavu od nebe. Vzal jsem do ruky knihu a začetl se do děje, který jsem tak miloval. Hltal jsem slova a situace, které se odehrávaly v příběhu z dob první světové války, a nevnímal jsem nic kolem sebe. V příběhu jsem několikrát poznal sám sebe, ale nakonec jsem musel uznat, že hlavní hrdina určitě nejsem. Na hlavě mi nerašily černé vlasy a tělo jsem neměl samý sval.

Další den se mi do školy nechtělo, ale musel jsem čelit svým problémům. Oblékl jsem se do toho, co mi připravila Alice, a podíval se do zrcadla. V černých kalhotách a modré košili jsem vypadal jako otec. Usmál jsem se jeho zvláštním úsměvem a se zděšením zjistil, že jsem podobný oběma svým otcům. Zatřepal jsem hlavou, vzal do ruky učebnice a vyběhl z domu. Mí sourozenci už odjeli, takže jsem si mohl dovolit jet trochu rychleji. Řezal jsem zatáčky a užíval si ten pocit moci a nadvlády nad silnicí. Když jsem se blížil ke škole, raději jsem přibrzdil a loudavě se blížil ke svému místu na školním parkovišti. Vystoupil jsem, vzal učebnice a auto zamkl. Když jsem se otočil, spatřil jsem svou sestru, jak na mě mává a usmívá se. I na tu velkou dálku, která nás od sebe dělila, jsem viděl, jak mrkla. Zakroutil jsem hlavou a chtěl jít do budovy školy, ale pach, který jsem ucítil, mě zastavil. Otočil jsem hlavu a hleděl do dokonalé tváře dívce, kterou jsem včera opustil. Usmála se, vzala mě za ruku a táhla mě k lavičkám, které byly postaveny u lesa. Posadila se na místo, na které z parkoviště není vidět a poklepala na dřevo vedle sebe. Posadil jsem se vedle ní a ruce položil na stůl.

„Nechápu, proč jsi včera odešel. Kdybys tam zůstal déle, řekla bych ti to, co se ti chystám říct teď. Už od prvního pohledu do tvých očí jsem se do tebe zamilovala a naprosto jsem ztratila cestu, kterou jsem šla. Díky myšlence na tebe jsem na chvilku zapomněla na Johna a konečně se mi zdálo něco jiného, než noční můra, která mě pronásleduje již několik měsíců. Vím, že holka jako já ti nemůže nic nabídnout, ale podle toho, jak si se mě dotýkal a přičichával si ke mně, jsem si myslela, že by tě možná zajímalo, co cítím. Buď jsi mnou okouzlen jako já tebou, nebo jsi vrah, který zabíjí pro aroma, a uděláš ze mě voňavku,“ řekla a já se zasmál. Hleděl jsem do její veselé tváře a byl jsem vděčný, že poslední větou odlehčila atmosféru. Pohladil jsem ji po vlasech a znovu nasál její vůni.

„Jsem prozrazen,“ zašeptal jsem a vzduchem se nesl její smích. Nikdy v životě jsem neslyšel nic tak nádherného. Její hruď se zvedla a z úst se linula hra tisíce zvonečků a jemných vlnek, které narážely do stěny mých uší. Okouzleně jsem poslouchat tu dokonalou symfonii a usmál se.

„Taky jsem se do tebe zamiloval,“ přiznal jsem po chvíli a pohlédl do jejích čokoládových očí. Usmála se a ruku položila na mou tvář. Překryl jsem její dlaň tou svou a spokojeně se usmál. Tohle mi stačilo k dokonalému štěstí. Jeden její dotek zabil netvora ve mně a nechal anděla uvězněného v mém upířím těle, aby vyletěl a užíval si života, který mu byl odepřen. Sklonil jsem se k její tváři a rty se dotkl jejího líčka. Když jsem se odtáhl, všiml jsem si, jak zrudla a sklopila oči.

„Už začíná hodina,“ řekl jsem a pomohl jí, aby se zvedla. Před vchodem do školy jsem ji pohladil po tváři a dal se na cestu do učebny číslo dvacet. Cítil jsem se zvláštně lehký. Nepřipadal jsem si jako monstrum sající krev, ale jako zamilovaný chlapec, který prožívá první velkou lásku. Nevnímal jsem nic kolem sebe, před očima jsem měl její šťastný obličej a svět mi najednou přišel hezčí.

„Pane Cullene,“ zvolal profesor na matematiku a já rychle vběhl do třídy. Posadil jsem se na své místo, otevřel sešit a pohlédl na čísla, která napsala svým krásným rukopisem. Pohladil jsem je a připadal si jako nějaký blázen. Nebyl jsem s ní několik minut a už mi chyběla. Chyběla mi tak moc, že jsem přestal vnímat dění kolem sebe a uzavřel se do své vlastní bubliny plné štěstí a radosti.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek With or without you - 2. kapitola :