Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínky zůstanou - třetí kapitola

31.10.2010 (17:15) • Renesmeee • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3052×

Isabell

Když jsme se vrátili do Forks, celá rodinka tam na nás čekala a měřila si nás jízlivými pohledy. Měla jsem sto chutí se na ně vrhnout a ručně stručně si to s nimi vyříkat. Nejvíc mě štvala ta blondýna Rosalie. Tvářila se, jako by spolkla citrón. Pokusila jsem se nahodit smířlivý výraz ve stylu – co jsme si, to jsme si -, ale bylo mi jasné, že jsem je neoblbla.

„Kde je Esmé?“ vyštěkla Nessie podrážděně, aniž si svou nenávist vůči nim snažila tajit. Než jí někdo stihl odpovědět, do místnosti vešel náš budoucí nevlastní otec Carlisle s Esmé v závěsu.

„To jsem rád, že už jste tady!“ usmíval se na nás jako mílius.

„Hmm…“ zahučela jsem neurčitě a snažila se z jeho výrazu zjistit, co má za lubem.

„Chtěl bych vám představit Edwarda, který se právě vrátil z návštěvy od našich přátel z Denali,“ pokračoval Carlisle v rádoby nenuceném rozhovoru. Hmm… takže Edward. No, tak to se máme na co těšit. Za celý život mi jeden stačil.

„Už se těším,“ zahučela jsem. Jacob vedle mě si jen odfrkl.

„Další pijavice, jo?“ pošeptal mi do ucha. Asi to neřekl až tak potichu, jak jsem si myslela. Ta bloncka, která mi pila krev už od začátku, naštvaně zavrčela.

„Copak?“ zeptala jsem se s předstíranou vlídností.

„Drž si toho psa na vodítku, jo!“ odsekla. Jacob se uchechtl.

„Už toho nechte,“ okřikl nás Carlisle.

„Edwarde, tak kde jsi?!“ zakřičel směrem ke schodům. Obrátila jsem oči ke stropu. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Celá tahle scéna byla tak absurdní, že jsem nechápala, jak tu můžu klidně stát, hádat se s blonďatou psychopatkou, poslouchat blonďatého psychopata a čekat na někoho s tak debilním jménem, jako je Edward. Na schodech jsem uslyšela kroky. Ááá, takže Edward se nás konečně rozhodl poctít svou návštěvou. Asi se štěstím zblázním. Vlastně jsem se už možná zbláznila. Může se upír zbláznit?

„Isabell, Renesmee, Jacobe, tohle je Edward,“ promluvil Carlisle a já se přestala zabývat svým duševním zdravím. Podívala jsem se na nově příchozího. Po zádech mi přeběhl mráz. Svět kolem mě se zatočil a já cítila, že padám a padám a padám.

To snad ani nemůže být pravda. Tomuhle se myslím říká ironie osudu. Přede mnou stál Edward. Ten Edward, kterého jsem už nikdy nechtěla vidět. Ten Edward, který mi zlomil srdce. Ten Edward, který mě opustil, když jsem ho potřebovala nejvíc. Ten Edward, který…

Zhroutila jsem se na zem. Připadala jsem si jako hadrová panenka, kterou gravitace nemilosrdně táhne dolů. Kolem mě se míhaly obličeje, ale já nedokázala určit komu patří. Cítila jsem, jak mě někdo zvedá. Podle horkosti jeho dlaně jsem usoudila, že je to Jacob.

Najednou se ve mně něco zlomilo. Tohle je moje příležitost! Konečně mu můžu od plic říct, co si o něm myslím. Netoužila jsem po tom někdy? A teď mám jedinečnou příležitost! Nemůžu ji jen tak promarnit! Přestala jsem mít mžitky před očima a začala se zvedat. Upírskou rychlostí to šlo samo. Rozhodně jsem se před něj postavila.

„Bello…“ zašeptal a v očích se mu objevila lítost. Počkat… lítost? Tak na to mu neskočím!

„Neříkej mi tak!“ vyštěkla jsem nabroušeně.

„Je mi to tak líto,“ pokračoval v těch falešných kecech o lítosti. Já mu dám! Takhle si se mnou zahrávat!

„To ti nevěřím!“ odsekla jsem.

„Bello…“ zašeptal znovu. No, já ho asi zabiju! Vlastně jsem to měla udělat už dávno! A teď je k tomu skvělá příležitost. Mám dokonce i publikum! Podívala jsem se na Swanovi, kteří se tvářili, jako by nechápali o co jde. Moment, ta jejich nechápavost je upřímná. Oni to neví?

„Možná by jste nám mohli vysvětlit, o co tu jde,“ promluvil blonďatý psychopat. Fajn, budu mu říkat Carlisle!

„Dobře,“ řekla jsem stroze.

„Ale posaďte se. Tohle vyprávění nám chvíli zabere,“ dodala jsem ještě a ukázala na gauč.

„Narodila jsem se roku 1890 ve Vancouveru a jmenovala jsem se Isabella Maria River. Moje rodina byla dost bohatá, protože otec vlastnil dobře prosperující obchod. Měla jsem mladší sestru, která se jmenovala Annie. V roce 1908, když mi bylo osmnáct let, jsem se seznámila s jistým mladíkem. Jmenoval se Edward a já do něj byla bláznivě zamilovaná. Moji rodiče měli ale jinou představu o dokonalém manželovi. Zasnoubili mě s Michaelem Parkerem. Byl to boháč ve středních letech a mně se hnusil. Dál jsem se tajně stýkala s Edwardem a kula plány na útěk. O rok později jsem zjistila, že jsem těhotná. Když jsem to řekla Edwardovi, snažil se mě utěšit. Říkal, že spolu to zvládneme! Že se o mě a naše dítě postará! A já mu věřila. Odvedl mě do lesa a řekl mi, že tam na něj mám počkat. A tak jsem čekala. Jenomže on se nevracel. Čekala jsem tam několik dnů, protože jsem si nechtěla připustit, že by mě opustil.

Asi po týdnu jsem se zdrceně vrátila domů a řekla o svém těhotenství rodičům. Otec mě málem vzteky zabil a matka neustále opakovala, jaká to bude ostuda pro naši rodinu. V té době bylo nemanželské dítě naprosto nemyslitelná záležitost. A rodiče mě proto v zájmu dobré pověsti rodiny River vyhnali z domova. Rozuměla jsem jim. Sama sobě jsem se ošklivila. Nechala jsem se obalamutit někým, kdo mě jen využil a když začalo jít do tuhého, tak se na mě jednoduše vykašlal.

Utekla jsem zpátky do lesa, rozhodnutá tam umřít. Už během toho týdne, kdy jsem čekala na Edwarda mi bylo jasné, že normální devítiměsíční těhotenství u mě nepřipadá v úvahu. Břicho mi rostlo tak rychle, že jsem to téměř mohla sledovat. Za nějakou dobu mi ten tvor ve mně začal lámat kosti a já byla přesvědčená, že každým dnem umřu.

A pak mě našla Esmé. Zjevila se vedle mě jako anděl a začala se o mě starat. Lovila pro mě zvířata a já pila jejich krev. Vysvětlila mi, kdo je a jaké dítě se mi má pravděpodobně narodit. A taky, že jestli chci přežít, bude mě muset proměnit v to, co byla ona. V upírku. Souhlasila jsem. Při porodu jsem málem zemřela, ale Esmé se podařilo mě včas přeměnit. Svou dcerku jsem pojmenovala Renesmee. Spojením jmen Renée a Esmé. Renée byla moje matka, která mi dala život a Esmé žena, která ho zachránila.

Renesmee rostla velmi rychle. Asi za sedm let už byla plně vyvinutá a její růst se zastavil. V lese jednou potkala Jacoba, který se do ní otiskl. Nejdřív jsem ho chtěla zabít. Pak jsem ale pochopila, jak moc bych tím Nessie ublížila. Jake se přidal do naší rodiny. Za tu spoustu let, co spolu žijeme, se z nás stali opravdoví přátelé. I přes to, že já jsem upírka a on vlkodlak. Odvěcí nepřátelé.

Edwarda jsem od té doby neviděla a ani jsem netoužila ho ještě někdy potkat. Ale i přes to, jak moc ho nenávidím, jsem mu za jedno vděčná. Za Renesmee,“ dokončila jsem svůj příběh a rozhlédla se po různorodém shromáždění v místnosti. Všichni mlčeli. Podívala jsem se na Edwarda. Seděl na gauči s hlavou v dlaních. On ten příběh zná až moc dobře.