Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky a navěky - 1. kapitola


Vždycky a navěky - 1. kapitolaSeznamte se s Edwardem Masenem: otcem na plný úvazek a novým učitelem angličtiny na střední škole ve Forks.

1. kapitola

 

,Rozmnožovací soustava zajišťuje vznik nového jedince, zabezpečuje existenci biologického druhu a přenos genetických informací.‘

 

Tu větu jsem četl asi po padesáté a znal jsem ji už nazpaměť. Nedokázal jsem se ale soustředit na pochopení jejího významu a důvod byl prostý. Pořád jsem těkal pohledem k dívce sedící na gauči proti mně, která se stejně jako já skláněla nad těžkou učebnicí biologie, natáčela si na ukazováček pramen mahagonových vlasů a učivu se věnovala snad ještě méně než já. Když se naše pohledy střetly už asi po dvacáté za poslední tři minuty, rozesmáli jsme se na plnou pusu a já učebnici definitivně zaklapnul a odhodil na konferenční stolek vedle nás.

„Tohle nemá cenu, dneska mi to hlava nebere.“

Zavřela knihu stejně jako já předtím a pohodlně se zapřela do polštářů, až se jí spodní lem modrého trička vyhrnul nad zapínání džínů a odhalil tenký proužek bledé kůže. Se sebezapřením jsem na něj přestal civět a rychle vyskočil z gauče. Jako první mi přišlo pod ruku rádio naladěné na stanici nejnovějších hitovek, které Renée poslouchala každé ráno před odchodem do práce.

Díky tomu, kolikrát jsem tady už přespával, jsem to věděl moc dobře.

Bella se zachichotala, když z repráku zazněly první tóny její oblíbené písničky od Aerosmith.

Vyskočila na nohy, kupodivu neupadla, a už stála u mě a s uličnickým úsměvem mě brala za ruce. Nemusela říkat slovo, abych pochopil její úmysly. Přitáhl jsem si ji do náruče a zaklonil ji, až se konečky vlasů dotkla strakatého koberce. Její veselý smích byl pro mě rajskou hudbou, proto jsem ji stáhl zpátky a začal se s ní točit po celém obýváku ve vymyšlených krocích, které jsme si neustále podle potřeby přizpůsobovali. Když vyskočila na konferák, trochu jsem se lekl, aby pod ní nerupl, ale její kombinace břišního tance a latiny mě upoutala a rozchechtala natolik, že jsem mohl jenom zírat a na nic jiného nemyslet. Dokonce i ten zítřejší test z bioly mě nechal u ledu, na rozdíl od třeštidla špulícího na mě pusu.

To už na mě bylo příliš. Dvěma dlouhými kroky jsem došel k ní, popadl ji kolem pasu a přes její protesty ji stáhl na zem. Přimhouřila na mě rozhořčeně oči, ale už jsem se k ní skláněl a líbal ji.

Překvapeně mi vydechla do úst a tím mi dala dostatek prostoru, abych mohl tu její prořízlou pusu prozkoumat i jazykem, ke kterému brzy připojila ten svůj. Po paměti jsem nás navedl k sedačce a stáhl ji do své náruče.

Už jsem si nepřipadal nepřístojně jako před dvěma týdny, když jsme se líbali poprvé. Teď už mi to přišlo jako ta nejpřirozenější věc na světě.

Ruka mi samovolně utekla na její záda a vklouzla pod tričko. Strnula, ale neodtrhla se ode mě. Přesto jsem věděl, že to za chvíli udělá, protože takhle daleko to ještě nikdy nedošlo. Dotýkání přes látku bylo povolené (v určité míře), ale zbytek nepřicházel v úvahu.

Už teď jsme porušovali veškerá pravidla.

Kdyby naši rodiče věděli o překročení hranice přátelství na něco víc, asi by se zvencli a zakázali by nám stýkat se. Nebo se scházet jenom pod jejich přísným dozorem, což nepřicházelo v úvahu. A navíc já bych si Bellu nenechal zakázat nikdy. Kdybych k ní nesměl, stejně bych našel způsob, jak se k ní dostat. Třeba po té borovici, která jí rostla skoro u okna a kterou jsme hojně využívali už pár let při tajných nočních výletech na nedalekou vyhlídku. Ještě štěstí, že bydlíme dva domy od sebe.

Kalhoty se mi bolestivě zarývaly do kamaráda tam dole a nic moc příjemného na tom nebylo. Když mi přes napnutou látku přejela drobná dívčí ruka, málem jsem vyskočil z kůže a dokonce se od ní odtrhl, abych se jí mohl podívat do rozzářených očí. Nevinně se na mě usmála, dala mi pusu na špičku nosu a odsedla si. Tváře měla celé červené a mě bylo jasné, že se dál nedostaneme, když tu si s pohledem upřeným do mých očí nadzvedla spodek trika a přetáhla si ho přes hlavu. Vyjeveně jsem na ni zůstal civět a hltavě pozoroval obnažená prsa.

Krev se mi vehnala do tváří a já měl chuť si zakrýt oči. Určitě se spletla a vůbec tohle nechtěla udělat…

Padl jsem do polštářů a přehodil si paži přes obličej, abych se víc nemohl dívat, protože hrozilo, že bych do ní vypálil díru nebo by mi vypadly oči, popřípadě by se někdo rozhodl vypadnout z trenek… A to jsem nemohl dovolit.

„Edwarde?“ roztřeseně se zasmála a pokusila se mi odtáhnout ruku, ale držel jsem pevně. Slyšel jsem, jak si povzdechla a ruka v rozkroku byla zpátky s tím rozdílem, že se teď potýkala se zapínáním. Vystřelil jsem prudce do sedu, zrovna když rozepnula zip. Asi jsem nějak zpomalený, ale chvíli, kdy mi její prso přistálo v dlani, jsem skoro ani nezaregistroval. Měl jsem totiž celkem velký problém udržet sliny v otevřené puse.

„Bello?“ zkusil jsem na to jít rozumě, ale mozek mi začínal vypovídat službu zároveň s tím, jak mi teplá dlaň vklouzla do trenek a přes toho zrádce, který si hrál na vzpřímený totem, přeběhly jemné prstíky. Z pusy mi unikl hlasitý sten, který do sebe pohltily ty nejúžasnější rty na světě. Přitáhl jsem ji pevně k sobě a prozkoumával rukama všechna území, která mi byla do dnešního dne zapovězena. Sjel jsem jí na zadeček a pod záplavou příjemných pocitů ho zmáčkl, když tu jí najednou nebylo. Vyklouzla mi z obětí mrštněji, než bych u ní kdy čekal a rychlým krokem mířila ke schodům a po nich někam do patra.

Zmatený a s rozbouřenými hormony jsem si protřel obličej a rukama zakotvil v rozcuchaných vlasech. Zhodnotil jsem, že bych akutně potřeboval sprchu a to zatraceně ledovou.

Uvolnil jsem si pásek a s rukou v kalhotách si poupravil nářadíčko, které si začalo uvědomovat další zklamání, ale na vzrušení mu to neubralo. Fajn, budeme myslet na něco antisexuálního. Třeba babičku v síťovaných punčochách… Otřásl jsem se a vztyčný sloup opadl. Aspoň něco… Ale kam se poděla Bella? Že by se teď tolik styděla, že vzala nohy na ramena?

Zvedl jsem ze země polštář, který při našem řádění spadl a vrátil ho na původní místo. Svižným krokem jsem vyběhl do patra a bez klepání vrazil do jejího pokoje, kde jsem se nacházel skoro stejně často jako v tom mém.

Zasekl jsem se mezi dveřmi a panáčkovi by nepomohly ani myšlenky na babičku.

Na rozestlané posteli klečela posazená na patách moje holka.

Vysvlečená. Úplně celá. S andělským úsměvem a malým balíčkem v dlani.

No krucinál!

U nás ve třídě jsem patřil mezi poslední, kteří ještě „nezasunuli“, ale donedávna mě to vůbec netrápilo. Nepotřeboval jsem ohnout babu jenom proto, abych byl před kámoši za frajera, navíc pro mě nikdy neexistovala žádná jiná než ta, která se mi teď tak ochotně dávala na obdiv. A že bylo co obdivovat.

„Pojď ke mně,“ vyzvala mě sebejistě a vůbec nezněla jako patnáctiletá holka, která zrudla v okamžiku, když jsem ji zahlédl při převlíkání na tělocvik jen v tričku a kalhotkách. Zatraceně dobře věděla, co chce, a já doufal, že si ze mě jenom nedělá srandu nebo se nejedná o nějakou pitomou sázku, kterou uzavřela s tou svou povedenou kámoškou Ester.

Proto jsem postupoval obezřetně až k posteli, kde se vytáhla na kolena a prudce mě políbila.

„Bell-Bells!“ odtrhnul jsem se od ní s veškerým sebezapřením a věděl, že kdyby na mě ještě chvíli naléhala, prostě bych se na ni vrhl, ať už to má jakýkoliv důvod. Zatvářila se ublíženě a smutně sklonila hlavu.

„Ty mě nechceš?“ zašeptala a po sebevědomé Belle už nebylo ani stopy. „Já tě totiž chci. Chci tě tolik, že se mi o tom už dokonce i zdá,“ přiznala šeptem a nechala si spadnout vlasy do úplně rudých tváří jako oponu. S potěšeným úsměvem a jejím přiznáním, které mě zahřálo u srdce, jsem jí zvedl bradu a políbil jí každičký kousíček obličeje. Místo slov jsem od ní odstoupil a svlékl si tričko. Vzápětí se vedle něj na podlaze válel i zbytek mých věcí a já si s její pomocí a tím nejkrásnějším úsměvem na její andělské tváři nasazoval ochranu.

Položila se do polštářů, vlasy se jí rozlily po bleděmodré látce a ona mě pobídla očima.

„Trochu to…“

„Zabolí. Já vím, tu hodinu měly naše ročníky společně, pamatuješ?“

Možná jo, momentálně jsem si nepamatoval pomalu ani to, jak se jmenuju.

Pohodlně jsem se uvelebil mezi jejími roztaženými stehny a přisál se na její rty. Přitahovala si mě blíž a rukou brázdila po každém kousku mé kůže, což mě přivádělo k šílenství.

Uchopil jsem svého kamaráda do ruky a přesně ho navedl k místu, do něhož se chtěl tolik dostat. Prudkým výpadem jsem vrazil dovnitř a Bella pode mnou ztuhla a hlasitě zalapala po dechu. Z doširoka rozevřených očí jí steklo pár slziček, které jsem jí slíbal z tváří a dával jí čas, aby si na mě zvykla. Já si na ten úžasný pocit těsna, vlhka a šíleného tepla zvykl až příliš rychle a připadal jsem si jako v sedmém nebi. Zamrvila se pode mnou a to jsem bral jako znamení pro pokračování. Povysunul jsem se a vrátil se zpátky a tak pořád dál a dál. Odpovědí na mé pohyby mi byly ty její, jimiž mi vycházela vstříc. Polibky mi zasypávala kůži všude, kam její ústa dosáhla, dotýkali jsme se jeden druhého, vzdychali a šeptali svá jména…

 

Prudce jsem sebou trhl a vystřelil do sedu.

Z hlasité rány, kterou vydalo fotoalbum při dopadu na podlahu, jsem málem dostal infarkt. Protřel jsem si unaveně oči a s těžkým povzdechem se zahleděl na rozkrok, ve kterém to opět žilo svým vlastním životem tak jako pokaždé, když se mi zdál podobný sen.

V pokoji vládla naprostá tma, kterou přerušovalo jen mdlé světlo z televizní obrazovky.

„Dovolte, abych vám představila svého úžasného manžela a čerstvého absolventa literatury na Chicagské univerzitě, Edwarda Anthonyho Masena!“

Pohled mi sklouzl na scénu, kterou jsem dneska večer viděl už několikrát v neustále se opakující smyčce společně s dalšími prostřihy rodinných videí.

Mé o mnoho let mladší já sedělo bosé v trávě na zahradě mých rodičů se spokojeným úsměvem ve tváři a na kolenou pohupovalo sotva tříletého chlapce se stejným měděným odstínem vlasů a zářivýma čokoládovýma očkama, která se smála stejně jako jeho baculatá pusinka. „Ano a nesmíme zapomenout na Masena juniora!“

Malý Andy nadšeně zamával rukama ve vzduchu a pak, jako pokaždé poslední dobou, se dal do zpívání písničky Finger family.

„A mě dovolte představit vám mou půvabnou paní a osobního anděla v jedné osobě. Bello, pojď ke mně.“ Obraz na okamžik přeskočil, jak si kameru převzala moje matka a na scéně se objevila drobná postava nejkrásnější ženy na světě. Mé ženy, té jediné, která mě kdy zajímala a na níž neustále ulpívaly mé oči s šíleným tlukotem srdce a přiblblým úsměvem ve tváři.

Volné červené šaty kolem ní povlávaly v jemném větříku a krásně obepínaly rýsující se bříško. Posadila se vedle nás a mladší Edward ji láskyplně objal paží kolem ramen a vtiskl jí polibek na spánek. Úsměv, jímž ho obdarovala, by dokázal roztopit i ledovec.

„A tady dole se schovává malá Emily.“

Pohladila si bříško svou něžnou dlaní, lehla si na záda do trávy a s širokým úsměvem se zahleděla na jasně modrou oblohu…

Skočil jsem po ovladači a vypnul přehrávač dříve, než najela další scéna. Ocitl jsem se tak v úplné tmě, což jsem dost nevychytal.

Dva týdny v novém domě a já si pořád nemohl zvyknout na všechny odlišnosti oproti našemu bytu v slunečném Chicagu. Tam se nikdy nemohlo stát, že by po zhasnutí světel zavládla absolutní tma, jedině snad, když se zatáhly závěsy, neboť pouliční osvětlení na každém kroku zářilo tak jasně, že při chůzi na chodníku člověk nabyl dojmu noci pouze, když se podíval na temné nebe.

Tady se nejbližší lampa nacházela padesát metrů od domu na křižovatce spojující tuhle slepou ulici s cestou vedoucí z a do deštivého Forks ve státě Washington.

S klením a shozením pár dalších věcí na zem jsem konečně našel vypínač lampy na stolku vedle gauče a pokoj naplnilo teplé tlumené světlo. Vyhnul jsem se všem věcem poházených po zemi a dostal se až k otevřenému oknu, kterým dovnitř pronikal chladný noční vzduch a vytrvalé šumění deště. Oproti horkému létu, na které jsem byl v tomto ročním období zvyklý, celkem velká změna. Jako by byl březen a ne skoro konec srpna.

Přehlížel jsem promočenou, lesnatou krajinu pohledem a zvažoval, jestli jsem udělal správné rozhodnutí, anebo naopak jsem nereagoval příliš přehnaně a unáhleně s tímhle stěhováním. Ale ne, určitě to takhle bude lepší. Potřebovali jsme se už pohnout, já i děti. A já musel vypadnout od rodičů i z míst, kde na mě neustále číhaly vzpomínky na ni.

S těžkou hlavou a ještě těžším srdcem jsem zalezl do sprchy vděčný za dělníky, kteří nám včera večer zapojili vodu. Snažil jsem se pod horkým proudem uvolnit všechny ztuhlé svaly a aspoň zčásti se mi to povedlo, neboť ven už jsem vylézal poměrně uvolněný a odpočinutý. Předpokládám, že za to mohl spánek na novém gauči, protože kdybych takhle usnul na tom starém, který jsem před odjezdem odvezl na skládku, probudil bych se rozlámaný a s pořádnou dírou v zádech od uvolněných pružin.

Otřel jsem zamlžené zrcadlo ručníkem, prsty si prohrábl mokré vlasy a překontroloval několikadenní strniště. Pokusil jsem se zahladit jemné vrásky kolem očí, úst a na čele, ale marně. Těžce jsem si povzdechl a opláchl si obličej ledovou vodou.

Se stárnutím se bojuje těžko.

Ze stále nevybaleného kufru v předsíni jsem vytáhl čisté oblečení a náležitě ustrojen pak prošel celým domem a posbíral špinavé prádlo poházené všude možně, jak Andymu upadlo od zadku. V koupelně jsem pak všechno černé nacpal do pračky a zbytek hodil do ohyzdného koše na prádlo, který vybírala Renée s mámou. Protočil jsem nad tím oči v sloup a raději zapnul pračku, abychom se někam pohnuli.

Postupně jsem odtahal špinavé nádobí do kuchyně a nakrmil jím myčku, vybalil poslední krabice s hrnci a příbory do skříněk a nakonec s igelitovým pytlem vysbíral prázdné krabice od jídla a pizzy, obaly z chipsů, čokoládových tyčinek a flašky válející se na každém volném kousku nábytku a někdy i pod ním. Poslední týden jsem se na uklízení zvysoka vykašlal a Andrew toho samozřejmě využil ke svému prospěchu, a kde mu co upadlo, tam to prostě nechal ležet. Kdyby mi tolik nepomáhal se sestavováním dovezeného nábytku, šel bych ho okamžitě vzbudit a klidně i napůl spícího ho dotáhl k odpadkovému pytli.

A že jsem zapomněl na dnešní příjezd mé tchýně, taky nebyla jeho vina. Kdybych nebyl blbec a pověsil si kalendář, kde mám tuto událost zaznamenanou na nějaké viditelné místo, určitě bych pak nemusel lítat po domě nahoru a dolů, jako by mi za zadkem hořelo.

Po průletu s prachovkou po obyvatelných místnostech jsem raději upustil od plánu jít okamžitě vysávat. Ve tři čtvrtě na pět ráno by mě za to asi Andy neměl moc v lásce.

S hlubokým nádechem a výdechem jsem chvíli podržel v dlani kliku od mé ložnice v přízemí a pak s odhodláním vstoupil dovnitř. Na světlé dřevěné podlaze se v komínech tyčily nevybalené krabice a další ležely na manželské posteli, která mi je upřímně úplně k ničemu. Zkontroloval jsem stav tmavě šedé výmalby stěn, která zvláštně kontrastovala s bílým obložením sahajícím asi metr nad podlahu, a spokojeně pokýval hlavou, protože i v tom všudypřítomném vlhku už byly suché. Skříň, knihovnu a pracovní stůl postavené volně v prostoru jsem přisunul ke zdem a ve zvláštně pochmurné náladě se dal do otvírání Pandořiných skříněk. Většina krabic s knihami zůstala různě po domě. Dneska v průběhu dne nám měli dovést několik knihoven, které jsme se s Andym rozhodli seskládat v obýváku a naplnit je všemi výtisky, které naše domácnost vlastní, a že jich není zrovna málo.

Přesto jsem si pár knížek nechal sám pro sebe. Krom vzácnějších spisů, které používám při vyučování literatury, taky ty s nevyčíslitelnou citovou hodnotou. Výtisky, které mi dala Bella. Všechny s různými trefnými citáty a osobním věnováním, které jí zrovna přišlo na mysl. Často jsem si znova a znova pročítal těch několik řádků jejího kostrbatého rukopisu…

Vždycky jsem si pak připadal mnohem blíže jí, jako by opět stála po mém boku. Jako by seděla na protější židli, opírala se lokty o desku stolu a s bradou zapřenou o prsty mi hleděla skoro až do hlubin duše s tím nejmilejším úsměvem, jaký jsem kdy u koho viděl…

Tolik jsem toužil otevřít ohmatané desky, ale ovládl jsem se a jako robot všechny výtisky uložil do polic. Bolestivě mě tlačilo na hrudi, stahovalo se mi hrdlo a zadrhával se vzduch v plicích, ale nemohl jsem přestat, nesměl jsem se zastavit. Stačilo by jediné pochybení a zaváhání a složil bych se jako domeček z karet.

Všechny důležité dokumenty, rodné listy, vysvědčení, diplomy, doporučení, pojistky, oddací list a ten úmrtní… Skoro jsem tu složku do šuplíku u stolu hodil a prudce ho za sebou zabouchl.

Nejjednodušší a nejvíce uklidňující činností se stalo vykládávání tužek a propisek do kalíšků na stole. Bohužel ale trvalo příliš krátce.

Několika krabicím jsem se záměrně vyhnul a přistoupil k té největší a zároveň nejlehčí ze všech, kterou mi zabalila mamka s Renée.

Jak jsem předpokládal, nemohly dovolit, aby náš nový dům zůstal bez doplňků dotvářejících rodinnou atmosféru, a tak mi ty závěsy a záclonky prostě koupit musely, i když jsem jim snad milionkrát říkal, že je nepotřebuju. A vzhledem k tomu, že má drahá tchýně měla dneska dojet, a kdyby viděla, že jsem se vykašlal na zvelebování, nejspíše by se smrtelně urazila. Takže jsem další půl hodinu poskakoval na židli mezi třemi velkými okny v mé ložnici, abych pověsil veškerý obsah bedny a měl pak klid před vyčítavými pohledy té laskavé dámy, která se pro mě stala druhou mámou už kdesi v období mateřské školy.

Nakonec jsem musel uznat, že to nevypadá až tak blbě, jak jsem se obával, a možná si je tam přece jen nechám i déle než jen po dobu pobytu drahých příbuzných.

Po hodině a půl od začátku úklidu jsem měl vybalené už i všechno oblečení, podklady k jednotlivým hodinám založené v šanonech, cédéčka na polici u přehrávače a přede mnou ležela ta nejhorší část, které jsem se tak moc bál.

Měl jsem už ale jenom málo času, než dovezou zbytek nábytku a já budu muset odjet do školy, a pokud jsem se nechtěl potýkat s otravnými a soucitnými pohledy někoho velice všímavého ženského pohlaví, musel jsem se tomu postavit. No tak, Edwarde! Vzmuž se!

Opatrně, jako by tam na mě číhala atomová bomba, jsem otevřel první krabici a okamžitě zatajil dech. Svěží a jemná květinová vůně se rozlila kolem a mně se z ní zatočila hlava.

Bože, jak já ji miloval a nenáviděl! Nedokázal jsem se jí zbavit, nedokázal jsem na ni zapomenout, i když jsem se tolik snažil, prostě to nešlo. Už kdysi dávno se stala součástí mě samotného a kdykoliv jsem si myslel, že vybledla a mohla by zmizet úplně, objevila se s ještě větší intenzitou a převálcovala mě jako vlak. I teď to bylo stejné a já věděl, že ta pevně vystavěná zeď, jíž jsem se snažil obrnit, pomalu získává praskliny a pod dalšími vlnami nátlaku se brzy zbortí úplně.

Hebká látka jemné noční košilky mi chladila rozpálené dlaně a prokluzovala mi mezi prsty, stejně jako žena, která ji nosila. Temně modrý šál, který jsem jí dal k patnáctinám, a ona ho nosila rok co rok a nikdy ho nevyměnila za žádný jiný, protože prohlašovala, že se pak cítí, jako by mě měla stále u sebe. Bílé rukavičky k loktům z mého maturiťáku, na který se tolik bála jít kvůli mým pitomým spolužákům a nakonec tam nakráčela jako největší hvězda, sebevědomá a nádherná v zelenkavých princeznovských šatech, které jí většina holek záviděla a kluci po ní nestydatě koukali… Zástěra s ovečkami, rudý svetr a svatební šaty, které jsme nechali ušít podle předlohy z Foresta Gumpa, našeho nejoblíbenějšího filmu, na který jsme se dokázali koukat stále dokola a vždycky jsme spolu brečeli na stejných místech a nikdy nám to nepřišlo ani trochu hloupé, protože jsme tomu rozuměli. A já teď ještě víc než před lety.

Uložil jsem její věci úhledně do šuplíku ve skříni a přidal dovnitř i krabičku plnou jejích šperků a drahocenností od kovového prstýnku s modrou perličkou, který jsem pro ni koupil ve čtyřech letech ve večerce po řetízek s diamantovým srdcem, zásnubní prsten po mé mamince a snubní prstýnek, jehož dvojče jsem stále nosil na levém prsteníčku.

Dalším pomyslným hřebíčkem byl malířský stojan. Složil jsem ho dohromady, nastavil správnou výšku a položil na něj nedodělaný obraz, který tak zůstane už navěky.

Hleděl z něj na mě můj vlastní obličej, ale tak jiný než to, na co jsem se dennodenně díval v zrcadle, že jsem se nad tím dokázal jenom pousmát při vzpomínce na čertící se Bellu, když jsem její dílo kritizoval. Zčervenaly jí přitom tváře, plná prsa se prudce zvedala pod trhanými nádechy a velké bříško vykukovalo zpod volné halenky pocákané barvami. I tu jsem v té krabici našel a uložil ji do komody spolu se všemi barvami, štětci a paletami.

„To ale přece nejsem já, lásko. Nespletla sis mě s nějakým modelem z těch přehlídek, na které koukáš s mámou?“

„Co je mi do nějakých modelů? Mám tebe a na nikoho jiného se dívat nepotřebuju. A takhle tě vidím, tak mi do toho laskavě nekecej.“

Po rtech se mi rozlil úsměv a téměř vzápětí unikla z oka jedna osamocená, zrádná slza. Nechal jsem ji téct a s tou zvláštní náladou rozevřel složky se skicami mé milované manželky, při nichž jsem se usmíval víc a víc. Všechny mi připomínaly ty šťastné chvíle, na které jsem nechtěl nikdy zapomenout, přestože jsem si často ve slabých chvílích přál pravý opak. Ale byly se mnou tak pevně spojené, že se staly součástí mně samého, a já netušil, kým bych bez nich byl. Nějakým cizincem ve známém těle.

S rychlostí blesku, dříve než mě opustilo odhodlání, jsem doběhl do předsíně pro kladívko, hřebíčky a metr a za chvíli jsem věšel na stěnu pár obrazů, které jsem tolik miloval. Portrét Andyho a Emily, naši vyhlídku se stromem, ze kterého jsme tolikrát spadli jako hrušky, Ženevské jezero s pohledem na hrad Chillon, kam jsme odjeli na opožděné líbánky pět let po svatbě a její portrét, který pro mě nechala namalovat svým učitelem z umělecké školy.

Zbytek obrazů jsem v krabici odnesl do obýváku a po zdlouhavém rozhodování většinu z nich rozvěsil po stěnách celého domu. Před návratem do ložnice jsem se usmíval jako blázen a u srdce mě hřálo nad dobře provedenou prací.

Poslední krabice mě ale opět vrátila do reality. Fotky v rámečcích a nezařazené snímky tam ležely jako těžké kameny. Stačilo prohlédnout si ještě černobílý obrázek malého chlapce s holčičkou sedících na nízké zídce u domu s úsměvem lízajících lízátko a po úsměvu ani stopy. Díky mánii našich maminek jsme měli hromady společných fotek snad z každé důležité události i obyčejných procházek. Tohle jsem nezvládl. Vytáhnul jsem ven dva rámečky a krabici zasunul na dno skříně. Jednou se do ní zase třeba podívám, ale nejprve musím nabrat ztracenou odvahu.

Fotku z naší svatby jsem si postavil na stůl a druhou, na níž jsme byli všichni čtyři, vlastně pět, když připočítám plné bříško, jsem pověsil v předsíni nad věšák s klíči.

Spokojeně jsem si promnul ruce, protože to tady konečně vypadalo trochu jako u lidí a ne u dobytka a dotáhl jsem do ložnice poslední potřebnou věc, která se válela v obýváku u gauče. Můj polštář a peřina, pak nepoužívaný a netknutý set na druhou půlku postele a prošívaný šedý přehoz, ze kterého si holky velmi rády dělaly stan pro panenky. Rozhodil jsem ten šíleně velký a těžký kus látky po posteli a s hrůzou pozoroval knihu, která z ní vyletěla. Nepamatoval jsem si, že bych do něj přibalil nějaký svazek, nebo že bych teď někdy vůbec četl Na Větrné hůrce, ale právě tato kniha ležela rozevřená na zemi přesně na místě s věnováním. Nechápavě jsem se rozhlédl kolem dokola, jako by to snad někdo udělal schválně, ale samozřejmě nikde nikdo nebyl a já se zase jednou choval trochu jako blázen. Jako by Bellin duch chtěl, abych si to přečetl, abych se jí nevyhýbal. Abych na ni vzpomínal. Nebo ji možná nechal konečně jít, co já vím. 

 

Věřím, že fantazie je silnější než vědění.

Že mýty mají větší moc než historie.

Že sny jsou mocnější než skutečnost.

Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.

Že smích je jediným lékem na zármutek.

A věřím, že láska je silnější než smrt.

- Robert Fulghum

 

 

Ať budu kdekoliv, vždycky Tě budu milovat víc než celičký svět.

Tvá Bella

 

Zlomil jsem se v pase a knihu si natiskl na hruď. Objímal jsem ji, jako bych objímal ji a po tvářích mi stékaly slzy, které znamenaly, že jsem opět selhal a nezvládl to.

Deset šílených let v utrpení, neschopný zapomenout a pokračovat dál.

Nabádali mě, abych si našel někoho nového, kdo mě uzdraví, navrátí do života, ale šlo to snad, když mé srdce bylo zlomené, rozdrcené a zašlapané do hlíny? Jedině naše děti mi dokázaly ještě způsobit radost a vrátit chuť do života.

Zvonek u dveří mě donutil vzchopit se, utřít si mokré tváře a narovnat ramena. Nemusí hned všichni místní vědět, jaký zoufalec se sem nastěhoval. Stejně na to za nějakou dobu přijdou sami.

Před domem parkovalo stěhovací auto a tři mohutní chlapi s vlídnými úsměvy se opírali o kartónové krabice s nábytkem do pokojů pro holčičky.

Při zjištění, že už za hodinu a půl budu muset být v práci, ve mně hrklo. Doufal jsem, že všechno stihnu dát do pořádku, než přijedou z Chicaga, ale s takovou je přivítají holé zdi s horou beden a neslouženými kusy nábytku. Ochotně jsem těm svalovcům pomohl vynést všechno nahoru a v duchu proklínal Andyho, který se stále válel v posteli a ani ten pitomý zvonek ho nedonutil zvednout zadek a zjistit, co se děje.

Já v jeho věku takhle líný rozhodně nebyl.

V šestnácti jsem každou volnou chvilku trávil s Bells, a když pak otěhotněla, našel jsem si ještě ke škole brigádu, abychom měli do začátku aspoň nějaké naše vlastní peníze. Samozřejmě nás podporovali rodiče a to hodně, bez jejich pomoci bychom si nežili tak dobře, ale brali jsme si od nich jen to nejnutnější. Nikdy jsme nevyužili jejich dobroty, jen pro naše pohodlí. V tomhle jsme měli s Bellou naprosto stejný názor. Na druhou stranu mi nechtěla dovolit, abych nechal školy a našel si trvalou a dobře placenou práci, která by nám pomohla. Chtěla, abych si splnil svůj dávný sen stát se učitelem literatury a anglického jazyka, a to bych bez maturity a vysokoškolského titulu nikdy nemohl. A tak to byly také její obrazy, za které jsme si pořídili postýlku pro miminko a spoustu dalších věcí, které jsme nutně potřebovali.

Přesto jsem měl často pocit, že i kdybychom neměli víc než kartonovou krabici, jí by to stačilo a šla by do ní se mnou bydlet.

Když stěhováci konečně odjeli, měl jsem ještě hodinu k dobru, než budu muset vyjet.

V obou pokojích jsem sestavil aspoň postele a psací stoly, ale už byl nejvyšší čas.

Převlíknutý a připravený k odchodu jsem z obýváku zaslechl vyzvánět můj telefon. Obutý a nadávající jsem pro něj doběhl a s funěním se hnal zpátky do chodby.

„Ano?“

„Edwarde? Tady Renée, jen ti chci říct, že za chvíli odlétáme z Minneapolisu, v Seattlu budeme o půl jedenácté a pak je to hodina do Port Angeles, takže o půl dvanácté tam na nás můžeš čekat.“

Plácnul jsem se do čela, rychle si zul boty a spěchal po schodech nahoru.

„Maminko, já musím do školy, takže vás tam vyzvedne Andrew, dobře? Teď už ale musím doopravdy jet, šťastný let a pozdravuj mi holčičky,“ zavěsil jsem, rozrazil dveře Andyho pokoje a raději si moc nevšímal chlívu všude okolo.

„Andy!“ rýpnul jsem ho do ramene a on ke mně s bručením otočil hlavu s přeleželým měděným rozcuchem. Znovu jsem do něj dloubl, až se po mě ohnal rukou a zachraptěl.

„Andrewe Masene!“ zařval jsem, což už mělo požadovaný výsledek. Zamotaný v dece vystřelil do sedu takovou rychlostí, že se zakymácel a s pořádnou ránou se skácel na zem. Protočil jsem nad ním oči v sloup a koutky mi smíchy zacukaly, ale jeho nechápavý výraz mě dokázal znovu rozčílit.

„Tati?“ hlesl, když mě konečně zaregistroval a já měl chuť polít ho ledovou vodou.

„Musím jet do školy. Rozumíš mi?“

Přikývl a protřel si oči pěstmi. „Volala babička, že o půl dvanácté přiletí s holkami do Port Angeles. Já je vyzvednout nemůžu, takže pro ně zajedeš, ano?“ Zamžoural na mě Bellinýma očima a já opět zjihl. Nemohl jsem se na něj zlobit, když se díval jako ona. „Zopakuj mi prosím, co jsem ti teď řekl.“

„Jedeš do školy a babička se ségrama doletí o půl dvanáctý do Port, kde na ně budu čekat.“

Úlevně jsem vydechl a pocuchal mu už tak zacuchané vlasy. Nevraživě pohodil hlavou dozadu, aby se dostal z mého dosahu, přičemž docílil jenom toho, že se pořádně bouchl temenem do nočního stolku. Peprně zanadával, takže jsem mu ještě stihl střihnout výchovný pohlavek, než jsem zase vystřelil na chodbu a vyrazil už konečně do školy.

„Jo a ukliď si ten chlív, než to uvidí babička!“ zakřičel jsem na něj cestou ze schodů, ale jestli mě slyšel, nedal to nijak najevo. S rozvázanými botami a bundou ledabyle přetaženou přes hlavu jsem vklouzl na pohodlné sedadlo stříbrného Volva a prudce vyjel ke škole na mou první kantorskou poradu ve Forks.

Najít zdejší střední školu bylo ještě jednodušší než zavazování tkaniček a po třech minutách jsem parkoval na opuštěném parkovišti. Kousek dál jsem zahlédl menší plácek přeplněný dražšími auty, nejspíše učitelské parkoviště, ale vzhledem k nedostatku času jsem se na přeparkování vykašlal a hnal se povědomou cestou k ředitelně, vedle níž se nachází sborovna.

Dveře byly otevřené a z místnosti se ozývaly veselé hlasy mých nových kolegů. Upravil jsem si výstřih černého svetru a nakoukl dovnitř. Dlouhý stůl zel prázdnotou, zato vzadu u stolu s občerstvením postávaly hloučky lidí, překřikovali se a něco si hlasitě sdělovali.

„Pane Masene!“ otočil jsem se za sebe a usmál se na ředitele, který si právě sundával z hlavy cyklistickou přilbu a o stěnu budovy opíral horské kolo.

Jednalo se o téměř padesátiletého muže s prošedivělými vlasy, ale skvělou fyzickou kondičkou, úžasným uvažováním a velkým smyslem pro humor. „Jsem rád, že jste stihl dorazit v čas.“ 
„To já taky,“ přiznal jsem se a následoval ho do místnosti. Hned u dveří si sundal zablácené boty a modrou nepromokavou bundu a nazul si papuče, což mě skoro rozesmálo, ale rozhodl jsem se nedat na sobě nic najevo. Učitelé už si mezitím stihli všimnout přírůstku do místnosti a za velmi tichého špitání si sesedli kolem stolu.

Ředitel Howkins mi pokynul rukou k volnému místu mezi namakaným černochem s širokým nosem, plnovousem a hranatými brýlemi a černovláskou s elektricky modrýma očima a velice širokým úsměvem, který mi věnovala, jakmile jsem si vedle ní sedl.

„Vítejte po prázdninách zpátky ve škole! Jsem si jistý, že zážitky z předchozích týdnů jste si už stihli sdělit, a pokud ne, dostanete k tomu ještě spoustu příležitostí, ale teď už je čas dát se znovu do práce.“ Tak ten se s tím nemazlil, ale od přijímacího pohovoru jsem věděl, že ředitel nerad chodí kolem horké kaše a rád jde přímo na věc, což znovu předvedl svým úvodním proslovem.

„Jak jste si všimli, máme nového kolegu, Edwarda Masena, který bude učit angličtinu místo Amandy Rockwelové, která se rozhodla odejít do předčasného důchodu. Tímto ho tady mezi námi vítám a věřím, že se mu u nás bude líbit.“

Poděkoval jsem mu kývnutím hlavy a usmál se na lidi kolem, kteří na mě volali „Vítejte.“ a „Ať se vám tady líbí.“ To bylo víc, než jsem čekal. Na škole v Chicagu mě přijali podstatně chladněji, pokud samozřejmě pominu ženskou část sboru, která se zdála být žhavá až moc a to i přes informace o mém rodinném stavu a počtu potomstva.

Teplá dlaň na rameni mě donutila otočit hlavu na mou sousedku, která si mě přeměřovala rádoby svůdným úsměvem. Oblízla si jazykem rty a já namáhavě polkl v touze vzít nohy na ramena a schovat se doma do šatní skříně.

„Ahoj, já jsem Michelle Rossová, francouzština.“

„Edward, rád tě poznávám.“

„To já tebe taky. Jazyky jsou moc fajn, co myslíš?“ mrkla na mě a opět se otočila zpátky k řediteli, který už dávno pokračoval ve svém proslovu. Já pořád ještě tupě koukal na záplavu havraních copánků a měl chuť praštit hlavou o desku stolu. Když jsem se tak rozhlédl po osazenstvu, neunikly mi i další pohledy přítomných žen, ale k mé velké úlevě zde převládali muži, kteří mi nevěnovali nejmenší pozornost. I těch pět ženských bohatě stačilo.

„…mají tedy omluveno a přijdou do školy až druhý týden. Dále pak přibude nový student, Andrew Masen, který nastupuje do třetího ročníku k panu Banerovi. Edwarde, nebudete mít problém s tím učit vlastního syna?“

Zbystřil jsem pozornost a narovnal se.

„Žádný problém, pane řediteli.“ Obdařil mě přívětivým úsměvem a pokračoval v projednávání nejžhavějších problémů, jakými se stal skunk uhnízděný na dívčích záchodcích v severní části školy, stávka uklízeček a výměna kuchařek ve zdejší kuchyni.

Během hodiny jsme skončili a já šel ještě na krátký kobereček, na němž jsem dostal osnovy pro jednotlivé ročníky, rozvrh, výpis školních akcí a seznam studentů.

Všechno jsem to poctivě založil do tašky rozhodnutý nastudovat si to podrobněji až při troše klidu, který mi sborovna přeplněná tlachajícími lidmi neposkytovala.

„Ahoj, já jsem John Baner,“ přistoupil ke mně okamžitě po opuštění ředitelny rozvalitý chlapík v obnošené kárované košili a prodřených Jeanech, ale za to s přátelským výrazem a dobráckýma očima. „Budu třídní tvého syna,“ připomněl mi a já se málem plácl rukou do čela. Co jsem, sakra, dělal celou poradu, že mi uniklo tolik podstatných detailů? „A taky učím biologii.“

„Tak to budeš s Andym válčit. Biologie nepatří mezi jeho oblíbené předměty.“

K mému překvapení nad tím ale jenom mávl dobrosrdečně rukou a spokojeně se uculil.

„Buď v klidu, na konci pololetí bude mít áčko.“

„Můj syn? Z bioly? Nejlépe céčko,“ zasmál jsem se a byl si jistý, že říkám čistočistou pravdu.

„Stojím si za tím. Mám totiž tajnou zbraň, která nám pomůže zlepšit jeho prospěch.“

Tím už doopravdy vzbudil mou zvědavost, takže jsem se k němu naklonil blíže a pozorně poslouchal, s čím přijde. „Poslední volné místo!“

„Nechápu…“

„Poslední volné místo je vedle největší kočky školy.“

„A to mu má pomoct? Spíš bych se bál, aby vůbec prošel…“

Se smíchem zakroutil hlavou a to už se k nám přidával malý tlouštík s pleší na hlavě.

„Pochopil jsem správně, že řešíte Ledovou princeznu?“ Nadzvedl jsem na něj obočí a připadal si jako totální blbec, který nemá ani potuchy, o čem se ostatní kolem baví. „Mimochodem, jsem Thomas Ryan, trigonometrie.“

„Ahoj, těší mě. A zajímalo by mě, o čem to mluvíte.“

„Snažím se Edwardovi vysvětlit výhodu posledního volného místa…“

„Vedle Ledové princezny! Ano, i velcí frajírci se začali učit, jen aby na ni udělali dojem…“

Opravdu mi pomalu začalo docházet, o čem ti dva mluví a málem jsem vyprskl smíchy. Takže odtud vítr fouká? Myslí si, že se Andrew začne učit kvůli nějaké nafintěné blondýně? A proč to probůh dělali ti ostatní kluci? Zbláznili se?

„A pomohlo jim to?“ nadhodil jsem s úsměvem a tušil kladnou odpověď. Proto mě překvapil jejich hlasitý řehot a záporné kroucení hlavou.

„Ani náhodou, ale o tom Andrew přece nemusí vědět.“

„Pánové, obávám se, že máte o mém synovi skreslené představy. Ten se kvůli nějaké namyšlené náně učit nezačne…“

„Prý namyšlené náně! Představ si dlouhé hnědé vlasy, andělský obličej, zlaté oči, alabastrovou pokožku…“

„Zatraceně dlouhé nohy, úzký pas a geniální hlavu…“

Podmračeně jsem si přeměřil jejich zasněné výrazy a musel se okřiknout, protože ze začátku jejich popisu jsem si začal představovat taky jedno nádherné, hnědovlasé stvoření…

„To se tady právě rozplýváte nad studentkou?“ optal jsem se pro jistotu, kdybych se náhodou úplně pomátl a představoval si něco ujetého, ale jejich zklamaný povzdech mě utvrdil v mém předpokladu.

„Tak tak, nad studentkou. A neměl bys ji urážet. Pomáhá s přípravou téměř všech znalostních olympiád a valné části se také sama účastní a většinou vyhrává.“

„A vy vážně myslíte, že kvůli ní můj syn zapracuje na učení?“

„Na to bych si vsadil,“ usadil mě John a Thomas souhlasně pokýval hlavou. Nechápavě jsem zakroutil tou svou a začal být zvědavý na ten poklad, který mi tady mládenci popisovali. Přemýšlel jsem, jestli by tedy nebylo lepší ji zakopat někam hluboko pod zem.

„Ale uvidíš sám, jaký je to formát a nejspíše po tobě bude chtít konzultace. Připravuje se na novinařinu na Yalu a s tvou předchůdkyní vytvořily literární kroužek, kde píšou články podle posledních zpráv.“

Vést nějakou takovou skupinu jsem si vždycky moc přál, ale neměl jsem ani tušení, jak to dělat s holkami, pro které bylo třeba stavovat se do školy a pomáhat jim s úkoly. A když už jsme u toho…

„Omluvte mě na chvíli, potřebuji něco zjistit…“

Vyšel jsem z místnosti, na telefonu navolil Andyho jméno a zaposlouchal se do ohlašujícího pípání. Napadlo mě, že možná řídí, a proto nemůže zvedat mobil a proto jsem vytočil číslo své tchýně.

„Edwarde? Stalo se něco? Je Andy v pořádku?“ Prudce se mi rozbušilo srdce a vzduch se mi zadrhl v plicích.

„Cože? Co by s ním mělo být? On není s vámi?“ 

„Ne, na letiště nedorazil, tak mě napadlo, jestli se mu něco nestalo…“

To už jsem běžel k autu a cpal se za volant. Sešlápl jsem spojku, přidal plyn a řítil se ulicemi k našemu domu. Na telefonu položeném na vedlejším sedadle jsem už nacvakoval číslo nemocnice připravený volat tam, jakmile zastavím, ale modrý nissan SUV zaparkovaný před garáží mě od toho odradil. Se skřípěním zubů jsem vyletěl z auta jako čertík z krabičky. Při odemykání dveří jsem málem zalomil klíč a vylomil dveře z pantů, neobtěžoval jsem se vyzouváním a v zablácených botách jsem vydupal po schodech do patra. Rozrazil jsem dveře Andyho pokoje a zůstal zírat na jeho záda a rezavou kštici krčící se nad počítačem se sluchátky na uších.

Strhl jsem mu je dolů a než se stihl vzpamatovat, zmáčkl jsem červené tlačítko na bedně a vypnul mu mašinu uprostřed závodu Need for speeds. Šokovaně otevřel pusu dokořán a vyvalil na mě hnědé oči.

„Měl jsem rozjetej závod! Tys mi to zkazil!“ Jen stěží jsem se ovládl, abych mu za ten jeho ublížený tón jednu pořádnou nevrazil.

„Kolik je hodin,“ přecedil jsem skrz pevně sevřenou čelist a založil si ruce na prsou, abych odolal jakýmkoliv násilnickým tendencím. Andy se s nasupeným výrazem natáhl pro telefon na stole a obkoukl čas.

„Dvanáct.“

„V kolik jsem odcházel do školy?“

„Ježíš, tati, jak to mám vědět? Vždyť jsem ještě spal!“

„Že jsem s tebou mluvil, si pamatuješ?“

Zatvářil se zmateně a podrbal se zamyšleně na bradě, kde mu trčelo do všech stran jemné chmýří, které si poslední dobou neholil a nechával si ho dorůst, aby vypadal trochu starší.

Chvíli, kdy si vzpomněl na náš rozhovor, jsem poznal okamžitě. V očích mu svitlo poznání a vzápětí mu poklesla brada. Pohledem opět vyhledal mobil, na němž stále ještě svítil přesný čas a v zápětí si plácl rukou do čela.

„Do prdele!“

„Jo, líp bych to asi neřekl,“ odsouhlasil jsem mu a pro jednou se ani nepozastavoval nad jeho slovní zásobou. Svalil jsem se na postel pokrytou rozházenými peřinami a polštáři a při pohledu na poházené odpady a špinavé oblečení válející se po podlaze, jsem si raději protřel oči rukou, abych se přesvědčil, že se mi to jenom nezdá. Ale při dalším pohledu jsem musel uznat, že se o žádný sen nejedná a moc mě ani nepotěšila blátivá cestička, která vedla ode dveří až k místu, kde jsem si opíral nohy. Zanadával jsem skoro stejně peprně jako předtím můj syn a bos se hnal pro hadr, kterým bych zneškodnil všechen sajrajt z podlahy.

Překvapilo mě, když na sebe Andy natáhl rifle a zelený svetr a vydal se ke dveřím.

„Kam jdeš?“

„Pro babičku se ségrama?“

„Tak to už se nemusíš obtěžovat. Vzaly si taxík a už jsou na cestě.“

Zase ze sebe svetr svlékl a zahodil ho do rohu na kupu dalších věcí, pod nimiž se nacházela komoda, jestli si ještě dobře vzpomínám. „Myslíš, že bys mohl ten bordel uklidit?!“

„Však to není tak hrozný…“

Obdařil jsem ho rozzuřeným pohledem a otevřel dokořán okno.

„Máš tady smrad jako v opičárně, celý pokoj vypadá, jako by v něm vybuchla bomba nebo se sem vloupala banda bezdomovců! Ukliď to tady, nebo ti všechno vyhážu z okna a je mi úplně jedno, kdo si ty věci vezme!“

Se špinavým hadrem v ruce jsem zamířil ke dveřím, ale ještě jsem slyšel, jak za mnou velice tiše mumlá: „Maminka by takhle nikdy kvůli nepořádku nevyváděla…“

Ztuhl jsem na místě a zavřel na okamžik oči, jak mě jeho poslední slova zranila. Když jsem se k němu ale obrátil zpátky, tvářil jsem se, že jsem ho neslyšel.

„A abych nezapomněl, ten taxík zaplatíš ze svých peněz.“

„Ale tati! Ty si ukládám na camaro!“

„Prosil jsem tě o jednu jedinou věc. Neudělal jsi ji a teď musíš nést následky. Pořád tvrdíš, že už jsi dospělý, tak mi to dokaž.“ S tím jsem za sebou zavřel dveře do jeho pokoje a pustil se do vytírání podlahy, kterou jsem ve svém naštvání vlastní blbostí zašpinil. Hlavně, že dětem neustále opakuji, že se po domě nechodí v botách a v předsíni se mají přezouvat.

Mám dojem, že mi to občas solidně přerůstá přes hlavu. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vždycky a navěky - 1. kapitola:

 1
7. betuška
21.10.2015 [9:28]

aáááááááááááááááách, to vypadá dobre Emoticon Emoticon Emoticon

6. Rhi
15.10.2015 [14:02]

Ace: Bella je mrtvá. Ovšem to všechny zubaté potvory Emoticon V téhle kapitole jsme zjistili, co dělá Edward deset let po Bellině smrti. Příště se podíváme, co vyvádí Bella Emoticon

5. Ace
14.10.2015 [22:15]

Ahoj, povídka budu číst jenom pokud mi řekneš, že Bella není mrtvá. Například je mrtvá. Jinak nemá povídce co vytknout.

4. AndieAn
12.10.2015 [17:47]

WAU ... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. miky
11.10.2015 [21:44]

Mooooc dobre pokracuj Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. niki
11.10.2015 [21:39]

www.osud-je-nevyspitatelny.estranky.cz - lidi koukněte prosím na mou stranku je to něco podobného na zpusob twilight akorát jiné jmena a tak prosím :)

1. Dommy1
11.10.2015 [11:37]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!