Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 2 - 23. kapitola

rob1


Všechno naruby tu je 2 - 23. kapitolaBella se spolu s Edwardem vydali do Denali. Následuje seznámení s královskou rodinou - avšak zatím jenom to teoretické. Snad se vám tedy kapitola bude líbit.

23. kapitola

Bylo rozhodnuto. Alespoň já jsem se rozhodl jet s Bellou, jenom jsem nevěděl, jak to předložit rodičům. Těžko bych jim mohl převyprávět celý příběh, a vyjít tak s pravdou ven, proč potřebuju s Bellou odletět do Denali. 

Zaprvé by mi to zřejmě neuvěřili. No a za druhé, pokud by mi to přece jenom uvěřili, tak by mi to nedovolili. Takže to chtělo nějaké příhodné vysvětlení, proč musím odletět pryč. Celé jsem to zvažoval cestou domů, kde na mě před domem čekala Monica. Nechápal jsem, že má ještě tolik kuráže se tu po včerejšku ukázat.

„Asi se nemusím ptát, kde jsi celé odpoledne byl, že?“ zeptala se, jen co jsem vysedl z auta.

„To nemusíš. Navíc ti po tom skutečně nic není. Naše přátelství jsi zahodila, takže odteď nemám potřebu se ti s ničím svěřovat,“ namítl jsem, zabouchl dveře od auta a jenom kolem ní procházel k domu, kde se zrovna někdo mihl za oknem, a já zahlédl, jak se dala záclona do pohybu. Někdo nás neskrývaně špehoval.

„Tohle se myslíš jenom ty. Já – ačkoliv to teď popíráš – se tě snažím jenom chránit a to, že jsem udělala pár špatných kroků, ještě neberu jako definitivní ortel pro to, abychom se spolu přestali bavit,“ odporovala mi, když mi zastoupila cestu a donutila mě tak zastavit.

„Fajn, takže lhaní a polibek, o který jsem se mimochodem neprosil, odehnání Belly a to všechno kolem považuješ jenom za špatně provedené kroky, ano?“ podivoval jsem se a úplně jsem zapomněl na to, proč jsem vlastně přijel domů tak brzy. Monica byla neskutečně domýšlivá.

„Ne, počkej,“ zarazila mě, když jsem se ji snažil opět obejít, „vím, že je pro tebe po tom všem těžké mi cokoliv uvěřit, vlastně mě v tuhle chvíli nechceš ani poslouchat, ale měl bys to udělat. Musíš mi dát šanci ti vysvětlit, jak to celé vidím já,“ škemrala a přestože mě opět pěkně vytočila, nemohl jsem jí tu možnost vzít. Každý má právo na to se obhájit.

„Máš pět minut, potom musím něco probrat s našima,“ prohodil jsem dobrosrdečně.

„Chápu, že teď daleko víc věříš Isabelle, nebyla jsem k tobě totiž od počátku upřímná, ale… tak nějak… Byla jsem prostě zmatená a nemohla jsem si v hlavě srovnat priority. Teď jsem si jich vědoma a nerada bych přišla o tvé přátelství, takže si jenom přeju, abys pochopil, jak to vnímám já. O to být vlkodlakem jsem se nikoho neprosila, ale prostě se to stalo. A to nezměním. Navíc – jelikož o nás už něco víš – měl bys vědět, že jsme na světě od toho, abychom chránili lidi před upíry, je to naše přirozenost. I ten největší predátor musí mít někoho, kdo ho dokáže skolit. Pro upíry jsme to my a já se tě snažila chránit, i když jsem ti toho musela dost zatajit a občas se chovat jako mrcha,“ dala se do vysvětlování něčeho, co jsem dávno věděl. To, co znamená její podstata, jsem věděl, nepotřeboval jsem další přednášku o tom, co obnáší být vlkem.

„Monico, nemyslím si, že tohle má cenu. Navíc teď musím řešit něco mnohem důležitějšího než problémy mezi námi,“ namítl jsem.

„Co je tak důležitého, že mi nenecháš ani těch pět slíbených minut?“ zajímala se.

Zhluboka jsem se nadechl a zvažoval, jestli jí o tom říct, nebo raději pomlčet. Možná by bylo lepší – a hlavně i jednodušší – jí o tom neříkat. Zřejmě bych si ušetřil další hádku, když se mnou zase mluví normálně.

„Má to co dělat s Isabellou, že?“ ujišťovala se, když jsem už dlouhou chvíli mlčel. Na tohle jsem odpovědět mohl, takže jsem jenom přikývl. „A předpokládám, jelikož jedeš z La Push, že se tam něco semlelo,“ dedukovala dál a já opět přikývl. „Jenom mi, prosím tě, neříkej, že se někdo dozvěděl, že víš o tajemství té vesnice,“ naléhala na mě a tentokrát jsem opět nejistě přikývl.

„Přesně tohle teď řeším a sama musíš uznat, že je tenhle problém přece jenom přednostnější než to, co řešíme spolu,“ prohodil jsem.

„Ale jak tohle chcete vyřešit?“ zajímala se rozrušeně a já už se jí chystal odvětit, že se s Bellou chystáme odjet na Aljašku za jejich vládci a všechno jim vysvětlit. Přece to musejí pochopit! Nebo taky nemusejí a já jsem chtěl ještě jednou, naposledy, vidět rodinu.

„Jedeme je s Bellou přesvědčit osobně,“ pohodil jsem rameny, jako by to byla obyčejná rodinná návštěva a ne možná cesta na smrt. To je ono! Před Carlislem a Esmé to zakamufluju rodinnou návštěvou Belliných příbuzných.

 „To přece nemůžeš myslet vážně! Nemůžeš s ní odjet na Aljašku,“ okřikla mě a já zjistil, že toho o upírech ví opravdu hodně. Dokonce ví, kde sídlí jejich vládnoucí vrstva. Žádné Rumunsko a středověký hrad jako tomu bylo v Drakulovi. Zasněžená Aljaška byla něco naprosto nečekaného.

„Proč bych nemohl? Rozhodl jsem se tak a proto pojedu,“ namítl jsem prostě. 

„Copak je Isabella tak blbá, že ti to nerozmluvila? Vždyť ona je upír a ty jsi člověk! Jak jí vůbec mohlo napadnout ti takovýto výlet dovolit? Vždyť bys jel rovnou do hnízda těch - těch pijavic!“

„Tak zaprvé - přestaň urážet Bellu, ona tebe taky nenazývá čoklem nebo nějak jinak, než tvým jménem. Za druhé - rozhodl jsem se tak sám, přestože mi to rozmlouvala. Chci ji tam doprovodit a to je moje poslední slovo. A za třetí - byl jsem informován o tom, jak to tam chodí, a jsem ochotný to podstoupit. Přece jenom jsem už žil i v hotelu plném vlkodlaků, tak proč bych neměl přežít i s upíry?“ namítl jsem trochu namíchnutě.

„Vlkodlaci neměli chuť tě zakousnout, jen co jsi vešel do dveří. V tomhle jsme mnohem humánnější než nějací upíři. My nepotřebujeme k životu něčí krev,“ bránila svou rasu. „Ale tak jak myslíš. Pokud těm upírům natolik věříš, abys dal všanc svůj život, tak si jeď, ale neměl bys zapomínat na svou rodinu, kterou tady necháš. Co jim teď nalžeš? Co se dozví, pokud se už nevrátíš?“ vyzvídala a já pro ni neměl žádnou odpověď. „Vidíš, Edwarde, tohle jim nemůžeš udělat, nemůžeš jenom tak odjet s možností, že se už nikdy nevrátíš. Lidé uvnitř ti dali všechno, co mohli, a ty jim hodláš tu lásku, kterou tě zahrnuli, oplatit jenom samými lži? Tohle si od tebe nezaslouží,“ kárala mě a zřejmě i doufala, že podlehnu.

Měl jsem špatné svědomí z toho, co se chystám udělat, ale nemohl jsem couvnout.

„Vím, o co se snažíš, a přestože budu rodině jenom nerad lhát, musím to udělat. Bellu miluju a nehodlám dopustit, aby tam jela sama. Už ji nechci ztratit ani na okamžik a tomu, čemu hodlá čelit, bychom se měli postavit společně bok po boku jako pár,“ namítl jsem a pohlédl k oknu, kde stále někdo pozoroval náš rozhovor a doufal, že ho záclona dobře kryje. Moc to ale nefungovalo, nevěděl jsem sice, kdo to je, ale věděl jsem, že tam někdo je.

„Vidím, že jsi rozhodnutý,“ prohodila, jen co jsem domluvil, a já přikývl. „V tom případě budu doufat, že se vrátíš živý a já nebudu nucena tvé rodině přát upřímnou soustrast nad ztrátou syna,“ procedila skrz zuby a měla se k odchodu.

Ani se nerozloučila.

 

 

„Nikdo tě neučil, že bys neměl šmírovat?“ zajímal jsem se u Emmetta, jen co jsem vešel domů a našel ho jako jediného v přízemí. Musel to být on, kdyby se mě pokusila takhle sledovat například Alice, jistě bych na to nepřišel.

„Nevím, o čem mluvíš,“ prohodil a snažil se tvářit nevinně.

„Ale víš, každopádně je to teď jedno. Nevíš, kde je Esmé s Carlislem?“ zajímal jsem se a Emmett ukázal do kuchyně, kde zřejmě byla máma, a potom na strop, jak se mi snažil naznačit, že Carlisle je ve své pracovně.

Prvně jsem se tedy vydal do kuchyně a požádal jsem Esmé, aby mě následovala za tátou do pracovny, potřeboval jsem to s nimi probrat najednou. Přestože by asi bylo jednodušší je přemlouvat samostatně, neměl jsem moc času na to, to udělat.

 

 

A z mého plánu nebyli zrovna nadšení. S čímž se dalo více méně počítat. Nakonec jsem si ale tak urputně trval za svým, že podlehli mému nátlaku. a cestu na Aljašku mi slíbili pod podmínkou, že se podobně unáhlené cesty už konat nebudou a všechno, co ve škole zameškám, také co nejdříve doženu.

Občas je prima patřit mezi prémiové studenty se skvělým prospěchem a hodné syny, kteří mají své rodiče omotané kolem prstu. Tedy, ne že by mě Carlisle s Esmé poslouchali na slovo – to jsem spíš já musel je -, ale když jsem si s nimi o něčem rozumně promluvil a měl jsem dobré argumenty, neměl jsem nejmenší problém je přesvědčit. Myslím, že Emmett by s podobným výletem měl přece jenom větší problémy.

Potom jsem si už jenom zaběhl do pokoje po něco teplejšího na sebe, takže jsem popadl ze skříně zimní bundu, kterou jsem tak nějak ještě nestačil schovat. Do kapsy jsem si schoval peněženku se všemi doklady a běžel se rozloučit s rodiči. Potom jsem ale na okamžik zaváhal, nějak jsem nedomyslel odvoz. Auto jsem v La Push nemohl nechat a nemohl jsem se rovněž spolehnout na to, že by mi ho někdo dovezl zpět do Forks.

„Emmette?“ obrátil jsem se na bratra, který jenom s úsměvem sledoval mé počínání. „Mohl bys mě, prosím, hodit do La Push?“ požádal jsem ho. A přestože po mně hodil překvapený pohled, stačilo před ním zacinkat klíči od auta a bylo vymalováno. Nepotřeboval žádné zbytečné odpovědi, a protože byl nadšený z toho, že může řídit, dostal jsem se do La Push poměrně brzy. 

 

 

„Asi bych tě měla informovat o tom, co přesně tě bude čekat, až dorazíme do Denali,“ ujala se slova Bella, jen co jsme se usadili v pohodlných sedačkách první třídy. 

„To by bylo milé. Říkala jsi něco o tom, že máte vládkyně, takže by nejspíš bylo fajn, kdybys mi o nich něco řekla,“ souhlasil jsem a rovnou jsem začal vyzvídat. Byl jsem na systém jejich vlády velmi zvědavý. Neočekával jsem, že upíři mají svou vlastní monarchii.

„Dobrá tedy, asi je to správný začátek,“ přitakala a na okamžik se zamyslela. „Měl bys vědět, že se jedná o tři sestry. Nikoliv však biologické, to se skoro nikdy nestane. Avšak pokud je mi známo, byly stvořeny stejnou upírkou, Sashou. V období, kdy je postupně stvořila, žili upíři velmi divoce. Vlastně i dnes to není s kultivovaností moc dobré, ale aspoň se snažíme trochu se krotit kvůli pravidlům, které nám sestry stanovily.“

„Jak staré jsou?“ Potřeboval jsem jeden záchytný bod, který by mi pomohl představit si, s jak starou rodinou se to setkám a kam až sahají upíří zákony.

„Přesný věk ani jedné z nich neznám, ale všechny tři se staly upírkami někdy před naším letopočtem. Takže mají přes dva-tisíce let určitě.“

„Páni! To je slušná doba,“ odvětil jsem ohromeně. Přál jsem si slyšet sice nějaký věk pro přibližnou představu, ale ani tak jsem si ji nemohl udělat. Kdy se vám podaří seznámit se s někým, kdo je takhle starý? Myslím, že nikdy. Samozřejmě za předpokladu, že nejste upír anebo… já.

 „Přiznávám, je to vcelku úctyhodný věk, moc takto starých případně starších upírů se po zemi už nepohybuje. Je to spíš výjimka způsobena naším životem a častými boji v naší historii. V tomhle jsme si s lidmi velmi podobní. Vždy si najdeme důvod k tomu, abychom mohli vyvolat válku. Některé lidské konflikty vlastně začaly spíš jako ty upíří.“

„O tom jsi mi nikdy neřekla,“ namítl jsem a zvažoval, kolik těch válek, které pustošily všechny země, byly zapříčiněny lidmi, a za které naopak lidé nemohli.

„Nikdy na to nepřišla řeč. Navíc teď budeš stejně do konce letu uvažovat nad tím, kdo kterou válku zavinil, že ano?“ prohodila, a tak významně se na mě usmála. Měla mě přečteného.

„Nebudu lhát, napadlo mě to, ale tohle teď není důležité. Na téma lidských a upířích válek si promluvíme, až budeme mít trochu víc klidu,“ ujistil jsem ji.

„Opravdu budeš chtít mluvit o válkách, až budeme moct být spolu?“ podivila se.

„Samozřejmě, že ne pořád. Občas bychom se mohli bavit i o míru,“ namítl jsem se smíchem. Války z tohoto pohledu mě sice zajímaly, ale rozhodně bych hovorem o nich nechtěl zaplňovat můj společný čas s Bellou.

„A o míru se toho dá hodně namluvit,“ přistoupila na mou hru. „Za předpokladu, že se z Denali vrátíme živí a zdraví přesně tak, jak tvoji rodiče předpokládají kvůli tomu, že údajně jedeme k mé rodině na návštěvu a zároveň si trochu zalyžovat,“ prohodila a kysele se zašklebila.

„Jinak jak živý a zdravý se ani vrátit neplánuju,“ přitakal jsem.

„Je neuvěřitelné, jak optimistický jsi. Copak si o naši cestu tam dělám starosti jenom já?“ zajímala se a já nevěděl, co odpovědět. Samozřejmě, že jsem měl starosti ohledně toho, co by se tam případně mohlo stát, ale snažil jsem se to nedávat najevo, a proto jsem stále jenom vtipkoval a vyzvídal. Potřeboval jsem odvést pozornost mých myšlenek od toho, že jedeme do sídla starodávných upírů, kteří nás budou chtít potrestat za porušení jejich zákonů.

„Mám z toho strach, ale bráním se mu podlehnout,“ odvětil jsem nakonec.

„Už jsem se začínala bát, že až moc toužíš po tom stát se skutečně svačinkou nějakého toho upíra,“ nepatrně se na mě usmála. Zřejmě si oddechla, když zjistila, že ten strach je oboustranný a já tam nejedu s nějakou tajnou touhou zemřít.

„Tak o můj strach nemusíš mít obavy, ten se určitě nějak projeví,“ ujistil jsem ji. „Ale teď jsme docela odbočili od tématu. Vyprávělas mi o vašich vládkyních,“ vrátil jsem se zpět k původnímu tématu a nedočkavě očekával další nové informace.

„Máš pravdu, docela jsme odbočili,“ souhlasila se mnou. „Takže, skončila jsem u věku, který jsi považoval za opravdu úctyhodný,“ shrnula předchozí debatu.

„Samozřejmě, jsem na setkání s nimi velmi zvědavý. Žily ty vládkyně celou dobu na území Aljašky?“ napadla mě další otázka. Přece jenom člověk se za svůj život stěhuje minimálně jednou a to ten život je relativně krátký. Takže má otázka byla víc než pochopitelná. Jaké by to bylo žít na jednom místě víc jak dva tisíce let a sledovat vývoj oné země? Určitě zajímavé, ale možná i trochu nudné, po určitě době.

„Nežily. Tam se usadily někdy kolem pátého století. Byl tam relativní klid na rozdíl od vyvíjejících se národů v Evropě nebo střední Americe. Ale pokud tě zajímá, odkud pocházejí, tak je to někde z území dnešního Slovenska. Tehdy to byla říše takzvaných Gótů,“ upřesnila a já se přenesl v myšlenkách k mapě starého kontinentu a vzpomínal, kde přesně se ta země nachází. 

„Velmi zajímavé, ale zrovna teď jsem si uvědomil, že se pořád jenom bavíme o vládkyních, ještě jsi mi neřekla jejich jména – tedy pokud to není zakázané,“ dodal jsem pro jistotu. Nechtěl jsem být nezdvořilý. Ne ve všech kulturách se smí vládce nazývat jménem.

„Zakázané to není. Jak už jsem řekla, jsou to tři sestry – Tanya, Irina a Katrina, kterou v současnosti většinou oslovují Kate, je to podle ní víc americké,“ odvětila.

„Copak se jí nelíbí její slovanské jméno? Chce se odloučit od osoby, kterou byla před svou proměnou?“ namítl jsem nechápavě. Přece jenom touhle změnou, tímto poameričtěním svého jména, se vzdává svého odkazu.

„Myslím, že už dávno přestala být tou, co před proměnou. Přestože některé její vlastnosti jí zůstaly. O starých upírech se toho moc nenamluví, ale příběhy všech tří upírek známe. Je to vlastně až s podivem, že se rozhodly o sobě všechno říct. Možná je to tím, že už nemají nic z minulosti, co by někdo mohl využít k jejich zničení. Jejich stvořitelka je mrtvá, porušila jeden ze zákonů, který její dcery vytvořily, a tak ji musely zničit. Jenom ta představa pro ně musela být hrozná, zvlášť když s ní strávily tolik času. Mezi upírem a jeho potomkem je totiž jisté pouto, které může zpřetrhat jenom onen upír. Tady to muselo být naopak, a proto je to ještě bolestivější,“ zamumlala.

„Co provedla tak strašného, že ji museli zničit? Prozradila vás lidem?“

„Máš dojem, že jenom tohle je náš zákon? Že jich nemáme víc?“ podivila se.

„Napadlo mě to. Mluvíš sice stále o zákonech, avšak zmiňuješ jenom tenhle jeden,“ namítl jsem na svou obranu a připadal si trochu hloupě.

„V tom případě bys měl vědět, že jich máme rozhodně víc než jenom jeden. Ale o tom, jaké další zákony ještě máme, se teď bavit nebudeme. Chtěl jsi vědět něco víc o královské rodině, takže se ptej na všechno, co tě zajímá, a pokud to budu vědět, tak ti odpovím,“ pobídla mě a přešla tak z rozsáhlého vyprávění k sérii otázek.

„Zmínila jsi, že znáš jejich osobní příběhy. Bylo by tedy moc troufalé po tobě chtít, abys mi je řekla?“ Příběhy upírů mě fascinovaly. Jenom představa toho, že Charlie byl šerif na divokém západě, Bella kultivovanou dívkou z devatenáctého století, která neuposlechla své rodiče a vydala se za bláznivou láskou. Nedokázal jsem si ani představit, jaký příběh může stát za zrozením tak mocných upírek, jako jsou vládkyně.

„Říct ti to můžu, ale bude to asi hodně ve zkratce, protože vykládat celé jejich příběhy by bylo na hodně dlouho. To bychom si museli udělat minimálně cestu kolem světa,“ nadhodila vesele.

„Rozhodně nejsem proti. A nesouhlasím jenom proto, že chci slyšet jejich příběhy.“

„V tom případě by mě zajímalo, jak bys takovou cestu navrhl před Esmé a Carlislem. Nevím, jak by na něco podobného reagovali,“ namítla a já musel přitakat. U Belly to bylo něco jiného, byla nesmrtelná a Charlie s Renée o ni nemuseli mít takový strach.

„Ono by se to nějak udělalo,“ namítl jsem. „Ale teď už se dej do vyprávění, jsem zvědavý,“ pobídl jsem ji a usadil se, co nejpohodlněji to v té sedačce šlo.

„Dobrá tedy. Řekněme, že hlavou královské rodiny je Tanya, je nejstarší ze sester a byla také první Sashinou dcerou. Pokud je mi známo, byla i nějak pokrevně se Sashou spřízněná, ale to je jenom vedlejší. I na upírku je nezvykle krásná, ale není jí vlastní žádný z darů, pokud to tedy před ostatními netají. Jejímu nástup na trůn předcházela spousta milostných aférek, kterým se spolu se sestrami oddávala. Později se však zklidnila, nikdo neví, co přesně se tehdy událo, ale změnil se jí tehdy pohled na upíří svět a rozhodla se ho spolu se sestrami uspořádat k obrazu svému.“

„A jak dlouho to už je – myslím od doby, co se rozhodla vybudovat monarchii?“

„Něco přes devatenáct set let,“ odvětila naprosto klidně a mě to ani moc nepřekvapilo. Pomalu jsem vstřebával to, že mluvíme o upírkách starých přes dva tisíce let, takže cifry, které mi předestírala, mě už natolik nepřekvapovaly.

Když jsi říkala, že se svěřily celému světu se svým příběhem, nezmínily se o tom, co je přimělo k vybudování této říše? Nebo jak jinak to nazvat?“ zajímal jsem se.

„Ne. Ať už se tehdy stalo cokoliv, nechaly si to pro sebe. Je to asi jejich jediné tajemství.“

„Zajímavé. Co asi mohou skrývat?“ zamumlal jsem zamyšleně.

„Jak jsem řekla, nikdo kromě jich samotných to neví,“ odvětila a já se neodvažoval ani hádat. Natolik jsem ještě Bellin svět neznal, abych mohl říct, co za jejich chováním a rozhodnutím stálo. Mohla to být nešťastná láska stejně, jako to mohlo být i něco jiného.

„Samozřejmě. A co mi povíš o další ze sester - Katrině?“ vrátil jsem se k jejich příběhům.

„Katrina byla první z Tanyiných sester. Za svého lidského života sloužila jako tělesná stráž urozené ženě některého z gótských kmenů. Byla uznávanou bojovnicí, což se také promítlo do jejího upířího života. Se Sashou a Tanyou se setkala při obraně karavany, na kterou ty dvě zaútočily. Tehdy všichni zemřeli a z Katriny se stala upírka. Sashi se totiž Katrinina bojovnost a odvaha líbily. Po jisté době jako upír zjistila, že má i dar. Při kontaktu dlaní je Kate schopna vyslat do těla oběti elektrický proud. Díky svému tréninku jako člověk Kate respektovala autority. A Sashu za jednu takovou považovala. Poté se však chopila iniciativy Tanya a Kate ji začala podporovat. Společně s Irinou tedy poté usedly na trůn.“

„To byl velmi strhující životní příběh. Ona tedy tvoří tu bojovnou složku jejich týmu, ano?“ ujišťoval jsem se, jestli jsem to pochopil správně.

„Ano. Její dar spolu s jejím výcvikem jsou v našem světě velmi užitečné. Zvlášť když musíš bojovat o holé přežití anebo jenom o moc,“ přitakala.

„Výcvik je asi podstatný ve všech světech, nejenom tom vašem,“ zamumlal jsem námitku.

„Ovšem, jenže ono se těžko srovnává nesmrtelný život s tím lidským, stejně jako náš výcvik s vaším. Doufám, že mě chápeš,“ odvětila.

„Jistě, srovnávat upíra s člověkem je nesmysl. Ale – abychom pokročili – mluvili jsme zatím jenom o dvou sestrách, tu třetí – Irinu – jsi zatím vůbec nezmínila. Povíš mi tedy něco i o ní?“ vrátil jsem se zpět k původnímu tématu.

„Jak nedočkavý,“ zasmála se. „Fajn, tak tedy Irina. Je ze sester nejmladší, ale v celkovém věku to není o moc, takže se ten rozdíl trochu smazává. Nepatří mezi nijak výjimečné upíry, krásou se vyrovná svým sestrám, avšak Tanya je pořád nejhezčí. Přesto, pokud máme alespoň malou šanci na úspěch, tak jenom díky této upírce. Nestydí se totiž za to, že párkrát experimentovala i se zvířecí krví, takže nepovažuje vegetariány za odpad naší společnosti. U ní máme šanci, ale jak velkou váhu má její slovo oproti jejím sestrám, netuším,“ namítla.

„Budeme tedy doufat, že váha jejího slova nebude zanedbatelná,“ prohodil jsem a natáhl se pro Bellinu ruku. Začal jsem si hrát s jejími prsty a doufal v to, že tahle chvíle není poslední. Že se přece jenom z Denali vrátíme. Že i upíři projeví trochu lidskosti a pochopí, proč to Bella udělala.

 

 

Ani jsem se pořádně nenadál a šestihodinová cesta do Anchorage, hlavního města Aljašky, uplynula jako voda a my přistávali na mezinárodním letišti, odkud jsme už měli pokračovat autem až do cíle naší cesty – Denali.

Přestože se pomalu na celém území Spojených států už projevovalo jaro, na Aljašce to bylo pomalu jako z nějaké ruské pohádky. V Anchorage to nebylo sice moc poznat, ale zimní bundu jsem si na sebe už obléct musel. Stačilo však vyjet z města do volné krajiny a všude kolem nás byl jen sníh.

„Už někdy ses s vládkyněmi setkala?“ porušil jsem ticho v autě, které houstlo každým dalším kilometrem, co jsme ujeli směrem k Denali.

„Nikdy, ale nemyslím si, že jsem pro ně neznámá. Nežiju sice tak dlouho jako ony nebo třeba jiní upíři, ale s několika z jejich dvora jsem se už setkala. Oni potom svým vládkyním referují o ostatních. Takže si myslím, že můj život mají jako na dlani – teď bude záležet jenom na nich, jestli tu dlaň nechají rozevřenou, nebo ji zatnou v pěst a rozdrtí všechno uvnitř,“ odpověděla a snažila se neznít moc pesimisticky, ale nedařilo se jí to.

„Společně to zvládneme, uvidíš,“ chlácholil jsem ji a potom raději ztichnul, protože i mně došla slova a potřeboval jsem se připravit na to, co nás ještě bude čekat. Potřeboval jsem se poddat na chvíli tomu strachu, aby nakonec nepřišel v nejnevhodnější chvíli a neudělal ze mě slabocha před těmi mocnými ženami, které daly světu upírů řád. Potřeboval jsem, aby ve mně viděli silného muže, který je hoden toho znát jejich tajemství, aniž by ho museli zničit. Musel jsem se tedy se svým strachem poprat už teď, v tomhle autě, v téhle pustině a s Bellou po boku.

 

 

A nakonec jsme byli tam, na místě, kde nás všichni očekávali a věděli o našem příchodu snad ještě dřív, než jsme se rozhodli tuto cestu podniknout.

Byli jsme uprostřed lesů, ve kterých by stěží někdo hledal nějaké obydlí natož ještě sídlo upírů. Bylo to tu perfektně skryto před lidskými zraky a cestu sem mohl najít jedině upír. Bella tím byla důkazem. I v zasněženém terénu ani na okamžik nezaváhala, kudy se má vydat i dávno potom, co cesta skončila.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem k ní, když jsme vysedali z auta uprostřed malého náměstíčka. Alespoň to náměstí připomínalo. Bylo to centrum toho, v čem jsme se octli. Sídlo hodné upírek své doby i původu. Dřevěné opevnění nenarušovalo strukturu lesa a bylo zcela nenápadné. I vnitřní část královského sídla byla převážně z dřeva, které nenarušovalo jednotu tohoto místa.

„Taky tě miluju, ať už to dopadne jakkoliv,“ odvětila, když se k nám přiblížily nějaké postavy. Podle jejich kamenného výrazu jsem okamžitě uhádl, že jsou to upíři, a pohled do jejich tváří a hlavně rudých očí mi to jenom potvrdil.

„Vládkyně na vás už čekají,“ poznamenal jeden z nich a společně s tím druhým se vydali před námi zpět dovnitř, kde se zastavili před velkými dřevěnými dveřmi, ve kterých byl vyryt latinský nápis.
 

Nos tenebris. Nos umbrata.

Nos praesit nocti.

Nos tantum qui medii inter homines voluit destruere. Custodes sumus.

 

Jsme tma. Jsme stín.

Jsme Pravidla noci.

My, sami, stojíme mezi lidstvem a těmi, kteří by ho chtěli zničit. Jsme strážci.

 




Marcela - vůbec se nezlobím, že ses přidala až teď. Jsem jenom ráda, že povídka stále láká nové čtenáře přestože se už druhá série blíží ke konci. Doufám, že i s následujícími kapitolami bude spokojená.

Verča - jsem opravdu ráda, že má tahle povídka u tebe takový úspěch. Tvůj komentář mě neskutečně potěšil

Ostatní - moc vám děkuju za všechny komentáře, jsem ráda, že se vám kapitoly líbí. Věřím, že to se mnou vydržíte minimálně  do konce této série, pokud už nebude mít nervy na třetí, kterou už pomalu rozepisuju (mám hotovou 1. kapitolu)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 2 - 23. kapitola:

 1
6. anonim
14.12.2013 [20:28]

Emoticon

06.01.2013 [16:33]

kikuskaNo tak tá Monica na začiatku bola hrôza. A Edward ma pekne naštval, že jej takmer všetko vykecal. Keď aj prežijú Aljašku, tak im snáď potom budú vlkolaci robiť problémy... No vlastne pevne verím, že nebudú, ale aj tak mám obavy. Emoticon A k tým vládkyniam... No ja som myslela, že už v dnešnej kapitole sa dozvieme, čo a ako, ale očividne nie. Nevadí, ja počkám. Som rada, že sme sa niečo málo o nich dozvedeli a teraz som len zvedavá. Ale ty plánuješ tretiu sériu a NM skončil dobre, takže to bude určite bez problémov. Ja som skôr zvedavá, ako sa z toho vymotáš. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. UV
05.01.2013 [9:16]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. PCullen
05.01.2013 [0:00]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Snad brzy naviděnou u dalšího dílu! Emoticon Emoticon Emoticon

04.01.2013 [21:27]

Ivka77Jejda, takto to ukončiť. To sa robí? Začínam byť nedočkavosťou bez seba. Kapitolka sa mi, samozrejme, páčila. Len by sa nám ten romantický párik mohol aj trošku zbližovať. Nejako sa k sebe nemajú. Ale zase ťažko im to zazlievať, keď ich čaká taká udalosť. Som naozaj zvedavá na tri vládkyne. Dúfam, že majú rozum a budú milé. Veď by hádam neublížili takému rozkošnému človeku. Teším sa na ďalší diel. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. marcela
04.01.2013 [20:14]

Páni,páni,páni....,no víc asi fakt nevypotím. EmoticonNádherná kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!