Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 2 - 20. kapitola

n.w.4


Všechno naruby tu je 2 - 20. kapitolaDíky velmi rychlé korektorce, tímto ti moc děkuju Hani, je kapitola skutečně velmi brzo. A co nás v ní čeká? Jak už jsem slibovala objeví se Bella! Konečně - co?

Tak snad si kapitolu pořádně užijete - je taková relativně pohodová, až na ten konec - samozřejmě. :D

20. kapitola

Přesně jak jsme všichni očekávali, vrátili se Paul s Chrisem z vody úplně promrzlí a hořící táborák uvítali s velkým nadšením.

„Škoda, že jste se k nám nepřidali, voda byla perfektní,“ pochvaloval si Paul, když se snažil zahřát v dece a natahoval se rovněž k ohni.

„Jasně, akorát byla perfektně ledová,“ namítla Jessica.

„V tom se právě pleteš,“ namítl Chris. „Teď to tak sice vypadá, ale když jsme surfovali, tak byla příjemná, vůbec nám tam nebyla zima. To až tady, jak pomalu schneme,“ bránil svůj koníček a stejně jako Paul se natahoval za teplem.

„Možná se k vám příště přidám, ale to až bude venku tepleji. Tohle počasí je jak dělané pro chycení nějakého nachlazení,“ zakroutil hlavou Emmett a dopnul si bundu. Od vody přece jenom šlo poměrně chladno. Zvlášť s postupně rostoucí denní hodinou, ale ani tak nás to neodradilo od toho, abychom tu společně všichni poseděli a užili si ještě jednou to vítězství.

„Pro otužilce, jako jsme my, to nic není,“ odvětil mu vážně Paul. „A jinak budeme jenom rádi, pokud se k nám přidáš. Možná se časem bude moct přidat i Mike, až se plně zbrchá z toho, co se mu stalo. Bez něj takové akce nejsou ono,“ povzdechl si.

„Máš pravdu, pořád mám na paměti to, jak posledně Bellu osočil, že je upírka,“ zasmál se Chris a já trochu ztuhnul. Tohle jsem opravdu nečekal. Tehdy vlastně Mike odhalil Bellino tajemství,  aniž by si toho byl vědom. Všichni se mu posmívali, jak je z obyčejného příběhu vystrašený, a přitom se svou poznámkou trefil přímo do černého. A teď vlastně jenom doplácel na to, že se s Bellou začal vídat víc, než musel.

Ale když jsem se nad tím jenom tak zamyslel, došel jsem k závěru, že by se ve vlka proměnil, i kdybych Bellu nepřizval do party. Přece jenom si byli neustále nablízku, přestože spolu nekomunikovali. Jeho proměna se prostě odehrát musela a já na tom nikdy nemohl nic změnit, ani to nijak ovlivnit.

 „Nad čím přemýšlíš?“ zajímala se Alice, když si vedle mě sedla a spatřila mě, jak mlčky hledím do plamenů, které pomalu a jistě pohlcovaly dřevo, které jsme nanosili.

„Nad ničím zvláštním, jenom mě napadlo, jak moc se toho změnilo od doby, co jsme tu byli naposledy,“ připustil jsem a pohledem jsem přejel osazenstvo kolem ohně. Kromě čtyř členů jsme tu byli ve stejném seskupení jako naposledy. Tehdy to byl jenom takový malý společný výlet, ale přišlo mi, že jsme se na něm bavili daleko víc, než na téhle plánované oslavě vítězství.

„Štve tě, že tu nemáš Bellu, abys mohl dokázat, že mezi tebou a Monicou nic není, co?“

„Štve mě to, že si všichni myslí, že s ní něco mám. A zároveň jsem trochu naštvaný i na to, že tu Bella není, v tom máš pravdu,“ souhlasil jsem. Bella mi tu chyběla a Alice si ani nedokázala představit jak moc. Tolik jsem ji chtěl mít u sebe.

A čím víc jsem na to myslel, tím víc jsem byl naštvaný na Monicu a to, co provedla v Olympii! Takhle se zachovat! Přece jsem jí jasně říkal, že mezi námi může být jenom přátelství, že moje srdce patří jenom Belle, tak proč to musela udělat? Kdyby to neudělala, mohl bych si s Bellou aspoň promluvit, zjistit, jak je na tom, kde se zrovna nachází a… mohl bych jí pohlédnout do zlatých tůní a říct jí, jak moc ji miluju i přesto, co se všechno odehrálo. Polibek s Monicou pro mě nic neznamenal.

 „Třeba se co nevidět ukáže. Přece jenom byla na tvém zápase a to už něco znamená,“ dodávala mi naději.

„Snad ano, jenom se musí dořešit nějaké problémy a potom to snad už půjde,“ souhlasil jsem a přemýšlel nad tím, jak by se dala skutečnost s vlky vyřešit. Pochyboval jsem, že by stačila obyčejná domluva. Navíc by se mohlo stát, že pokud by se Bella vrátila, mohli by se další z mých spolužáků proměnit na vlky.

 

 

Společně jsme seděli u ohně a stále dokola se vraceli k nedělnímu zápasu. Radost z výhry nešla potlačit – vyhráli jsme přece nad neporazitelným týmem. Jsme prostě jedničky.

„Mluvil s vámi po tom zápase někdo z protihráčů?“ obrátil se najednou Paul k Jessice. „Před první hrou, myslím tou v sobotu, vás poznali, takže nás samozřejmě zajímá, jestli vás nějak konfrontovali,“ pobízel ji.

„Ač se to zdá k neuvěření, tak k žádné konfrontaci nedošlo. Prostě jenom stáhli ocas mezi nohy a odešli poníženi vaší výhrou,“ namítla a spokojeně se usmívala. „Ale je to fakt škoda, měla bych jim co říct. Navíc jsem neviděla jejich výraz, když nás poznali,“ prohodila lehce zklamaně.

„O hodně jsi tím přišla. Ten výraz stál skutečně za to. Nemohli uvěřit vlastní očím, když jste nám začali fandit,“ přidal se Emmett.

„To muselo být perfektní. Konečně je někdo přelstil. Byli si sebou tak jistí, že nepoznali to, jak je špehujeme jenom kvůli tomu, abychom zjistily jejich strategii. Mysleli si, že na ně nikdo prostě nemá. Jsou to přece kluci z velkého města a my pro ně byly pěkné cizinky,“ osmělila se najednou Madison a všechny tím překvapila. Většinou byla velmi tichá, i na roztleskávačku, a do společných rozhovorů moc nezasahovala. Možná ji takhle změnil Jasper, který teď seděl vedle ní a spokojeně ji objímal kolem ramen.

„Holky z Forks jsou přece jedny z nejhezčích,“ nadhodila Lauren a v takovém tom pyšném gestu si pohodila vlasy. Všichni se okamžitě začali smát a jen chvíli na to se k nim přidala i Lauren.

„Samozřejmě, vy jste nejhezčí,“ souhlasil s ní Chris, když se všichni u ohně utišili.

„Jste tak přirozeně krásné, žádné umělé napodobeniny slavných celebrit. Dokonce ani tak nadpřirozeně krásné jako byla Isabella - z té její krásy a pohledu jejích očí mě až trochu mrazilo… Promiň, Edwarde, ale je to tak,“ prohodil Paul a rovnou se na mě i omluvně zahleděl.

„To je v pohodě. Vím, že ne všem tady sedla, a znám i její pověst na škole, než jsme sem přijeli. Vnímali jste ji jako ledovou královnu a bohužel jste neměli všichni dost času na to pochopit, že ona taková ve skutečnosti nebyla,“ obhajoval jsem Bellu a přitom před sebou viděl její dokonalý úsměv. Bylo to, jako by byla přímo přede mnou a usmívala se tak spokojeně jenom proto, že jsem se jí zastal.

„Ať je to jak chce, mně je to jedno. Konečně bude soutěž o nejkrásnější holku školy férová. Většina výsledků se totiž pokaždé tak nějak stáčela k Belle, ačkoliv s nikým nemluvila. Všichni si asi mysleli, že když ji budou volit a ona zjistí, že je o ni zájem, tak se začlení do společnosti. Ale nestalo se tak. Teď bude mít konečně Forkská střední společenskou královnu krásy!“ pochvalovala si Lauren.

„Myslím, že letos ti ten titul vyfoukne Rosalie,“ namítla Jessica posměvačně.

„Jestli ano, tak to bude jenom o pár bodů. Stále patří mezi cizince. Není tak úplně místní a mimo naši partu ji taky skoro nikdo nezná,“ trvala si na svém Lauren a všichni se zájmem sledovali Jessicu a se zatajeným dechem očekávali, co namítne. Tahle konverzace se zase stáčela zajímavým směrem. Jen jsem doufal, že se to nezvrhne v nějakou hádku. Pokazilo by to příjemné odpoledne s partou přátel.

„Bellu taky nikdo pořádně neznal a přece jenom vyhrála. Takže si nemyslím, že Rosalii něco ve vítězství brání. Je milá a moc hezká, lidi ji budou volit sami od sebe. Možná budeš muset zapracovat na své image hodné a milé slečny, abys vyhrála,“ vzala jí vítr z plachet Jess. Ostatní už to nemohli pomalu vydržet, jak zadržovali smích nad výrazem, který se objevil Lauren na tváři.

„Jess, myslím, že tohle by už stačilo. Lauren má stejné předpoklady stát se královnou krásy naší školy jako ty nebo i Angela Weberová,“ zastával se Lauren opět Chris a já měl pocit, že to, jak se k ní dneska choval u jezírek, nebylo jenom kamarádské pošťuchování. 

„Díky,“ zašeptala jeho směrem. „Ale Angela se do soutěže nepřihlásí. Na to je moc zabraná do knížek, aby vůbec podobnou soutěž postřehla,“ namítla okamžitě, když se trochu vzpamatovala ze slov, která jí řekla Jessica.

„A není to vlastně jedno, kdo nakonec vyhraje?“ prohodil jsem neutrálně. „V poslední době sice stále záleží na kráse, ale mnohem víc na charakteru té dané osoby, takže podle mě by i Angela mohla vyhrát. Je milá, všichni ve škole ji mají rádi, a dokonce je moc pěkná, jenom se na sebe nesnaží poutat pozornost všech ve své blízkosti,“ nadhodil jsem na její obranu. Neměl jsem rád pomlouvání a Angela se zdála jako milá holka, co jenom nepatří do světa roztleskávaček a školního basketbalového týmu – do světa, kam jsem se vlastním souhlasem zapojil.

 

 

S pohledem do ohně, který se chvílemi zdál modrý, jsem nepřítomně naslouchal rozhovoru u ohně a přemýšlel nad svým životem. Jak moc se změnil od chvíle, kdy jsme do Forks přijeli. Byl to opravdu obrat o sto-osmdesát stupňů, a ačkoliv se mohlo zdát, že se pomalu vrací k normálu, stále jsem tam tu změnu cítil. Tak nějak jsem se nedokázal plně ponořit do obyčejného lidského světa. Do té malé bubliny, kde nadpřirozeno figuruje jenom ve filmech – já totiž znal pravdu a musel jsem se s ní naučit žít. Dokonce jsem ji přijal jako součást svého života natolik, abych mohl chodit s upírkou a mou dobrou kamarádkou se stala vlkodlačice.

„Nad čím přemýšlíš?“ dloubl najednou do mě Jasper, když si ke mně přisedl. Na malou chvíli se tak odloučil od Madison – což mi přišlo skoro až podivné. Při cestě sem vypadal, jakoby ji nechtěl pustit z náruče.

„Tak nějak nad vším a zároveň nad ničím,“ odvětil jsem mu neurčitě. „Kde máš Madison?“ zajímal jsem se.

„Baví se s Jessicou a Lauren. Což není zrovna rozhovor, do kterého bych se musel zapojit, a navíc jsem viděl tebe, jak tu tak přemýšlivě sedíš, a říkal jsem si, že bych ti měl říct, že jsem splnil úkol, který jsi mi zadal,“ prohodil spokojeně a já se na něj zmateně podíval.

„Jaký úkol jsem ti zadal?“

„Přece ten, abych si promluvil s ostatními ohledně tebe a Monicy. Takže jsem ho splnil, se všemi jsem prohodil pár slov, a přestože jsem to některým musel vymlouvat trochu déle, dali si nakonec říct. Dokud ty sám někdy v budoucnu neoznámíš, že s Monicou chodíš, budou vás brát za kamarády a už ten polibek nechají být,“ informoval mě a já se na něj vděčně usmál. Konečně jsem díky němu získal trochu klidu, který mi ty řeči ubíraly.

„Díky, brácho, teď jsme si kvit,“ přitakal jsem.

„Jak myslíš, pokud ti to jako odvděčení stačí, nemám s tím nejmenší problém,“ zašklebil se. „Víš přece, jak na mě lidi občas reagují. Stačí pár dobře zvolených slov a oni se můžou přetrhnout, aby mi vyhověli,“ naparoval se.

„Jo, tak tuhle tvou vlastnost moc dobře znám. A přestože by to mohlo být někdy trestné, takhle ovlivňovat lidi, jsem v tuhle chvíli rád, že to umíš. Nevím, co bych si počal, kdyby ty řeči neustaly a nadále pokračovaly. Přestávám mít totiž sílu něco podobného řešit. Připadal jsem si jako don Quijote, když bojoval s větrnými mlýny, protože vyvracet školní drby je opravdu hodně šílená práce,“ odvětil jsem trochu kysele.

„O šíření drbů vím své, to si piš,“ zamumlal a já přemýšlel, kdy naposledy byl jejich obětí. Nic mě však nenapadlo, tak na co si asi může stěžovat?

„Pokud vím, tak o tobě žádné nelichotivé nebo nepravdivé řeči nekolovaly ani tady, ani ve Virginii,“ namítl jsem.

„V tom se pleteš. Řeči o mně kolovaly, ale jenom se nedostaly k uším tobě ani nikoho z rodiny. Ti, kdo je šířili, si na to dávali moc dobrý pozor,“ odvětil, a když jsem na něj pohlédl, všiml jsem si, jak nenávistně hledí do ohně. Vzpomínky na ty řeči mu ubližovaly a já jsem očividně jenom jitřil jeho vnitřní rány, se kterými se odmítl podělit. Choval se stejně jako já, když jsem se měl s někým bavit o Belle.

„Pokud nechceš, tak se o tom nemusíme bavit, ale na druhou stranu se tvrdí, že pokud se se svými problémy svěříš, mohlo by se ti ulevit,“ nadhodil jsem. Docela mě zajímalo, co mu v minulosti tak ublížilo. Už tehdy to musel mlčky snášet a zachovávat si masku pokerového hráče, protože nikdo z rodiny o tom neměl nejmenší zdání.

„To je v pohodě. Snažím se na to zapomenout, navíc jitřením starých ran se nic nespraví,“ odvětil a ten nenávistný pohled se hned změnil, když zvedl pohled od hořící hranice a zahleděl se na Madison, která se na něj teď s úsměvem dívala. Ta změna byla tak rychlá a já viděl, že ona nejspíš bude správnou náplastí na jeho týranou duši. Přesto jsem stále musel myslet na to, co se mu asi mohlo v minulosti stát. Rozhodně totiž nemohl mít problémy s tím, že je adoptovaný, jako jsem měl já. To přízvisko se se mnou vleklo po celou dobu života ve Virginii. Tam nikdo nebyl tak chápavý jako tady – možná to bylo jenom tím, že jsme chodili na daleko prestižnější školu, než je tahle obyčejná státní.

„V tom máš rozhodně pravdu. Proto se o tom už nebudeme dál bavit a zapojíme se opět do téhle oslavy, která moc jako oslava nevypadá,“ odvětil jsem, když jsem si prohlédl osazenstvo kolem kruhu.

„Fajn. Nebude ti vadit, když se vrátím za Madison?“ zajímal se a já zavrtěl hlavou. Když si ale stoupl, na chvíli zaváhal. „Nebo můžeš jít se mnou, Madison bude jenom ráda, když se s tebou pozná blíž – říkala, žes na ni udělal dojem, když jsi za ní v té hospodě jenom tak přišel,“ nabídl mi.

„To jsem rád, ale teď zůstanu tady. Přidám se k vám někdy jindy,“ odmítl jsem.

„Jak myslíš, kdyby sis to přece jenom rozmyslel, vedle nás je pořád místo, takže se můžeš kdykoliv připojit a neutápět se jenom ve vlastních myšlenkách na bůhví co,“ ujistil mě a potom se odebral na druhou stranu za Madison, která se na něho jenom vřele usmívala, a když si k ní přisedl, ‚přivítala´ ho  polibkem.

A potom jsem zaslechnul Paula, jak se dožaduje odpovědi na nějakou svou otázku, zaměřil jsem se tedy na to, co zase vymyslel.

„To snad nemyslíte vážně! Ten táborák si zaslouží, aby se u něj po setmění vyprávěly strašidelné historky. Nemůžete to odmítnout, posledně to přece byla docela zábava, ne?“ stěžoval si, když holky zatvrzele kroutily hlavou, že se sem nepřijely bát, ale slavit.

„Zapomněl jsi, jak katastrofálně to posledně dopadlo? Z Mikea se vyklubal hotový strašpytel a nařkl Bellu z toho, že je upírka,“ namítla Lauren.

„Jenže Mike tu dneska není a ostatním se ten příběh přece líbil, nemám pravdu?“ obrátil se teď s dotazem přímo na mě a zbytek mé rodiny. A já musel uznat, že ten příběh byl skutečně dobrý. Jen škoda, že nikdo už staré legendy nebere tak vážně jako dřív. Teď už jsou to jenom strašidelné historky, které se vypráví u ohně nebo doma s baterkou u úst, aby to vypadalo strašidelně.

„Já jsem neříkala, že to předtím nebylo dobré. Jenomže tehdy se to vyprávělo jenom proto, abychom nováčky informovali o takzvané historii našeho území. Teď už by to nebylo ono,“ bránila se najednou Lauren.

„Však přece nemusíme vyprávět pořád dokola jednu a tu samou historiku. Já těch strašidelných ještě pár znám,“ chvástal se dál Paul a nechtěl si nechat vymluvit ten nápad, který mu přišel naprosto brilantní. „Emmette, řekni na to něco. Sám určitě znáš nějakou dobrou historku, která by se tu uchytila,“ hledal pomoc u mého bratra.

„Historek znám dost, ale ne těch strašidelných. A taky si myslím, že pokud chceš trvat na tom, abychom si vyprávěli nějaké ty příběhy, tak to nebudeme dělat strašidelnou formou, ale spíš tou zábavnější, ne? Kdo je pro?“ zajímal se pro změnu Emmett a všichni mu ten jeho nápad hned odkývali.

„Dobře, ale tohle mám u vás! Příště to budou strašidelné historky, ty totiž zábavu nikdy nezkazí,“ prohodil Paul, když si sedl na své místo. „A kdo hodlá začít vyprávět? Co ty, Emmette? Byl to přece jenom tvůj nápad a já měl připravené spíš ty strašidelné a nikoli vtipné,“ pobídl ho Paul.

„Jak myslíš – takže můžeme začít třeba největšími trapasy, co se nám kdy staly,“ ujal se slova Emmett a potom už byl naprosto k nezastavení. Smích se musel ozývat na míle daleko.

                                                     

                                                                                        

Večer se pomalu blížil ke svému konci, rozhovor u ohně sice stále trval, ale stával se ospalejší a mnohem tišší než před pár hodinami, kdy nás muselo být slyšet až k prvním domům. Od moře už foukal chladný vítr a oheň byl to jediné, co nás hřálo – kromě těch šťastlivců, co si nezapomněli vzít sebou i deku.

Pomalu jsem se chystal pobídnout Emmetta a zbytek mé rodiny k odjezdu, když v tom jsem zahlédl na pláži kus od nás něčí siluetu. Stál ve tmě, ale mohl bych přísahat, že se díval na mě. Jasně jsem poznal, že je to kluk, a po chvíli mi taky došlo, kdo to asi je. Byl to někdo, s kým jsem neměl vyřízené účty a na koho jsem málem už zapomněl, přestože v občasných myšlenkách jsem na něj měl vztek neustále. Byl to někdo, kdo měl právo vědět o upírech. Někdo, kdo mohl o Belle vědět všechno a před kým se nebála o ničem mluvit.

„Jacobe,“ promluvil jsem, když jsem k němu došel. Na nějaký přátelský pozdrav mohl zapomenout. My dva jsme přátelé nebyli a jeho výraz tomu byl vlastně jenom svědkem. Netvářil se zrovna nadvakrát přátelsky. A podle toho, jak tu tak stál a zdálky mě pozoroval, mohl jsem hádat, že mi něco bude chtít. A že to něco nebude ani trochu příjemné. Tedy alespoň pro mě – pokud se nebude chtít z nějakého důvodu poprat – to by totiž bylo nepříjemné pro nás pro oba. Rozhodně bych totiž ze sebe nenechal udělat boxovací pytel a bránil bych se.

 „Nevím, co jsi Belle udělal, ale ať už je to cokoli, tak se budeš zpovídat mně,“ osopil se na mě Jacob a já jsem nestačil zírat, co si to dovoluje, a zároveň mi hned nedošly jeho slova. Stačila mi však jenom malá chvíle na to, abych si poskládal ten správný obrázek.

„Mluvil jsi s Bellou?“ zajímal jsem se. Tohle bylo to, co jsem potřeboval slyšet. „Kde je?“ vyhrkl jsem a rozhlížel se kolem sebe a doufal, že ji někde zahlédnu. Hledat ji v La Push mě nenapadlo a přitom to mělo být první místo, kde jsem měl začít. Přece jenom říkala, že Jacob patří k rodinným přátelům. Jak je možné, že mě to nenapadlo hned?!

„Není tady, pokud ji hledáš,“ namítl a nepřestával si mě naštvaně měřit. „A pokud jsem dobře obeznámen se situací, ani kdyby tu byla, tak by tě nechtěla vidět,“ dodal a já mu konečně věnoval plnou pozornost.

„Co jsi to říkal?“ ujišťoval jsem se, že jsem slyšel dobře.

„Přesně to, co jsi slyšel. Ublížil jsi jí, a přestože nevím jak, tak se s tebou vypořádám místo ní,“ vyhrkl a já jenom sledoval, jak se snaží potlačit tu touhu mě praštit, a já přemýšlel, co se tu děje. Bylo mi jasné, že Bella s tímhle klukem musela mluvit, anebo se museli aspoň vidět… A to nejspíš hned potom, co odešla ze zápasu. Tehdy psala, že ji zranily Moničiny myšlenky na mě a ji, jak se líbáme.

V tom případě tu Bella musela být ještě včera, případně dneska ráno… Zamýšlel jsem se nad těmi možnostmi a stále nějak doufal v to, že tu Bella pořád je a jenom se někde schovává, případně vůbec neví, že s Jacobem vedu tenhle nesmyslný rozhovor.

„To, co se mezi námi odehrálo, je jenom mezi mnou a Bellou. Nikoho dalšího do toho tahat nebudu,“ namítl jsem klidně, přestože to ve mně vřelo touhou vydat se Bellu hledat – i kdybych měl projít každý dům v téhle rezervaci.

„Zajímavé, že už jsi zatáhl, nesmíš totiž zapomínat na Monicu,“ upozornil mě na jednu maličkost a docela mě tím dopaloval. Nejen že mi o Belle nehodlá nic říct, ale ještě vytahuje Monicu jako nějakou zbraň. Copak jsem si toho už neužil dost kvůli tomu jednomu polibku se spolužáky? To se do mě bude navážet i Jacob?

„Opět si myslím, že ti do toho nic není, a teď bys mi mohl říct, kde a kdy naposledy jsi viděl Bellu a co ti všechno řekla,“ odvětil jsem rozhodně. Potřeboval jsem vědět všechno!

„O Belle ti nic neřeknu. Už na začátku toho podivného vztahu jsem ji varoval, že to nemůže dopadnout dobře, ale dala si říct? Nedala. A teď se prostě jenom potýká s následky,“ pokračoval nadále v téhle nesmyslné diskuzi a očividně se snažil vyvolat bitku.

Měl jsem co dělat, abych mu jeho přání nesplnil. Chuť ho pořádně praštil, do toho jeho posměšně se tvářícího obličeje byla opravdu velká, a kdybych v tu chvíli za jeho zády nespatřil osobu, kvůli níž tahle hádka vlastně začala, tak bych jí i podlehl.

Takhle jsem jenom naprosto ohromeně hleděl na Bellu, jak tam jenom tak stojí. Jacob si té náhlé změny v mém postoji všiml a hned na to se otočil směrem, kterým jsem se díval.



« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 2 - 20. kapitola:

 1
7. anonim
14.12.2013 [19:19]

Emoticon Emoticon

6. marcela
28.12.2012 [12:40]

Emoticon Emoticon Emoticon

16.12.2012 [19:23]

kikuskaOoooch! Emoticon Bella je naspäť! Konečne, konečne, konečne! Na toto som čakala. A som síce teraz trochu naštvaná, ale ten koniec mi to maličko kompenzuje. A samozrejme, v tejto poviedke Jacob nemá takú moc, ako Monica. A to sa zase dostávam k tej neprekúsnutej puse, ktorá nám ničí životy! Ježiši, Peťuš, ja ťa prosím, zabi ju! To nie je normálne, čo všetko tá bláznivá ženská dokazuje! Emoticon Ja som dúfala po tej sms-ky od Belly, že to prehltla a že bude všetko ok, ale Jacobove slová u mňa spôsobili pochybnosti. A musím ti povedať, že ty vieš, že nemám rada Jacoba, ale teraz ho prežijem. MIlujem Eda, ale bola by som za, keby dostal na hubu za tú pusu s Monicou a je mi úplne jedno, že jej ju neopätoval. Je to aj tak všetko jeho chyba, lebo strká nos tam, kam netreba a potom to má takéto následky! Vôbec sa s ňou totižto nemal začať baviť a už vôbec nie kamarátiť! To je jednoducho choré! A ešte tie Paulove reči... Ale fajn, tie dokážem bez nejakých väčších problémov prehltnúť, ale tá pusa ma zožiera ešte furt. To proste nepredýcham. Nie, pokiaľ bude tá suka na žive!

4. Petronela webmaster
15.12.2012 [17:36]

PetronelaDalší kapitola je už rozepsaná a snad se mi ji podaří dopsat co nejdřív, jenomže dřív jak v pondělí se k tomu nedostanu - čeká mě zkouška, na kterou se musím bohužel celý víkend učit... Takže snad někdy příští týden Emoticon

3. PCullen
15.12.2012 [17:14]

Hezká kapitola! :-) Jsem opravdu ráda, že se Bella vrátila. Emoticon
Pěkná práce! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Na pokračování se těším a doufám, že Emoticon bude brzy!

15.12.2012 [17:11]

Ivka77Pekná kapitolka. Joj už teraz sa neviem dočkať ďalšej. V tej nás snáď čaká už aj rozhovor s Bellou. Konečne by si mohli skočiť okolo krku. Docela by ma zaujímalo, čo má Jacob za problém. Takto mi byť zlý na chudáčika Edwarda. Aspoň viem, že mi aj tu polezie na nervy. Ako všade. Emoticon Asi si založím ligu za kastráciu Jacoba. Emoticon
Pekne píš a nenaťahuj nás s ďalšou kapitolkou. Neviem sa dočkať.

1. UV
15.12.2012 [16:13]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!