Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 2 - 11. kapitola

18.09.2012 (10:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1833×

11. kapitola

„Christino,“ zamumlal jsem.

„Ano, Edwarde, jsem to skutečně já,“ usmála se na mě rty namalovanými rudou rtěnkou.

„Je zbytečné se ptát, co tady děláš?“ zeptal jsem se a rozhlížel se po okolních prázdných domech. Opět jsem si vyčítal to, že jsem se musel vydat až do té takřka neobydlené části. Kromě několika zavřených obchodů a pár garáží. Tahle část města patřila k těm opuštěnějším.

„Přišla jsem jenom v tvém zájmu, nemusíš se mě bát,“ odvětila mile a začala se smát. „Tedy aspoň teď ne,“ dodala.

„Tak, proč jsi tu?“ zajímal jsem se.

„Rozhodla jsem se udělat dobrý čin. Sice ti ho vůbec nedlužím, protože jsi mě připravil o přítelkyni, ale podle mě nejsi zase tak špatný, aby sis ho nezasloužil,“ odvětila tajemně a já hledal nějakou možnost k úniku. Ta se však nacházela v nedohledu. A Bella se toulala snad u všech čertů.

„Co myslíš tím dobrým činem?“ vyzvídal jsem opatrně. Chtěl jsem začít couvat, zase tak daleko od knihkupectví přece být nemůžu! Jenže stačil jeden opatrný krok, aby se ke mně Christina přiblížila svou přirozenou upíří rychlostí a zabránila mi tak v ústupu.

„Pamatuješ si na Huntera? Možná jsi na něj vzpomínáš jenom mlhavě, ale byl to Gracielin druh. Společně žili už nějaké to století. Grace si ho stvořila a nakonec spolu už zůstali,“ začala mě obeznamovat s něčím, co mě tak úplně nezajímalo.

„Huntera si pamatuju, ale nechápu, co s tvou... ehm, návštěvou má společného.“

„Opět zvažuju, co na tobě ta Isabella viděla. Kromě pěkné tvářičky tu nevidím nic zajímavého, ale možná jí to stačilo,“ změnila najednou téma. „Protože moc důvtipu jsi nepobral.“

„Zřejmě se mi těmi urážkami snažíš naznačit, že se Hunter bude chtít za zničení Graciely pomstít?“ hádal jsem.

„Dobrá, trochu důvtipu přece jenom máš. Zase tak hrozné to s tebou nebude,“ pohrávala si se mnou dál a pomalu jsem v ní začínal vidět Gracielu. Tu její stránku, kdy si hrozně ráda hraje na kočku a na myš. A já byl opět ta myš a nikde v dohlednu žádný pes, který by tu ošklivou kočku zahnal.

„Co tedy Hunter chce?“ odvětil jsem a bojovně zvedl bradu.

„Co bys tak řekl, že může chtít?“ zajímala se. Zauvažoval jsem se. Bella tu nebyla a Christina to musela vědět, jinak by mi tahle otevřeně nevyhrožovala.

„Chce můj život,“ odpověděl jsem takřka neznatelně. Neptal jsem se, byl jsem si tou odpovědí tak jistý, že otázka nebyla potřeba. A Christina mi to jenom potvrdila. Procházela kolem mě a nechala mě v tichosti si uvědomit definitivnost těch slov.

Nakonec ale promluvila. „A teď se dostáváme k tomu dobrému činu, který jsem se rozhodla vykonat,“ ozvala se, když svou dokonalou chůzí odstoupila několik metrů přede mě.

„Stále nějak nechápu, co tím svým dobrým činem myslíš,“ namítl jsem.

„Fajn, sleduju, že tě Isabella nestačila zasvětit do všeho, co se naší společnosti týká. U nás funguje stále něco na způsob krevní msty, což jsi docela pochopil. Někteří z nás praktikují pravidlo druh za druha. V tomto případě ty za Gracielu. A jak sám jistě víš, Graciela nezemřela zrovna mírnou smrtí, takže ani ty to nemůžeš očekávat. Pokud se tedy setkáš s Hunterem.“

Svými slovy pomalu směřovala k tomu, co mi chtěla od začátku říct.

„Pochybuju ale, že bys mi chtěla pomoct utéct,“ namítl jsem a Christina přikývla.

„To bych byla velmi hloupá, kdybych se o něco podobného pokusila. Pak bys totiž nezemřel jenom ty, ale i mě by potkala pravá smrt. A za tohle mi nestojíš. Moje nabídka je tedy jednoduchá – nenechám tě napospas Hunterovi a jeho nelidskému chování a ty se mi odevzdáš,“ vyšla s kartami na světlo.

„Tím, že se ti odevzdám, myslíš, že ti posloužím jako svačina?“ ujišťoval jsem se, že jsem to pochopil správně. Ani jedna možnost se mi však nezamlouvala, ale v tuhle chvíli jsem neměl zrovna dvakrát na vybranou a rozhodl jsem se tedy zvolit to nejmenší zlo.

„Nazývat se svačinou je tak potupné,“ ušklíbla se. „Každopádně to asi vyjadřuje přesně to, co by se s tebou stalo. Posloužil bys vyššímu dobru,“ formulovala to trochu jinak.

„Považuješ se za vyšší dobro?“ zajímal jsem se a snažil se poslední chvíle na tomhle světě co nejvíc prodloužit. Nechtěl jsem umřít a smrti jsem se docela bál, což bylo celkem logické. Navíc jsem stále doufal, že pokud udržím tento rozhovor vést co nejdéle, přece jenom se tu někde objeví Bella, pokud se nenachází někde na druhé straně planety.

„Fajn, možná jsem se jenom špatně vyjádřila. Posloužíš jako potrava vyšší formě života, spokojený?“ zajímala se, když přeformulovala svá původní slova.

„Ani slovo potrava a má osoba v jedné větě se mi nelíbí,“ namítl jsem a přemýšlel, co bych tak mohl udělat. Christině jsem nijak ublížit nemohl a šanci na útěk jsem měl tak minimální, že vlastně žádná ani nebyla.

„Jakkoliv bych tě v tuto chvíli nazvala, tak bych se ti nezavděčila. Takže bude zřejmě jednodušší, když přejdeme k tomu, proč jsem tady. Pochybuji totiž, že by ses dobrovolně nechal roztrhat na kousíčky šíleným upírem,“ uchichtla se.

V tu chvíli se mi však za zády ozvalo dvojité zavrčení a to zastavilo Christininy další kroky a mě donutilo se ohlednout. Vedle sebe k nám kráčeli dva obrovští vlci. Pokud mi Emily říkala, že viděla obrovskou chlupatou kouli, neměl jsem nejmenší tušení, jak moc obrovskou ji viděla. Ten vlk byl stejně vysoký jako já!

„Myslela jsem, že ty chlupaté potvory žijí jenom v Itálii. Nebo sis přivezl domácí mazlíčky?“ zajímala se sarkasticky, ale zároveň couvala stejně rychle, jako se k ní vlci snažili přiblížit.

Na její poznámku ale jeden z vlků zavrčel a… bylo to tak jiné než upíří vrčení. Oboje vyvolávaly strach, ale prostě to vlčí vrčení bylo jiné. Nemohl jsem si pomoct. Nedokázal jsem to popsat, v čem se liší, ale bylo to tak.

„Být tebou, tak bych je moc nedráždil, víš, jak dopadla Graciela,“ poznamenal jsem, když už se Christina ohlížela po únikové cestě. S vlky po boku jsem ale věděl, že se moc daleko nedostane. A pokud ano, tak se už možná nikdy nesetkám s Monicou anebo tím druhým vlkem.

„Graciela byla poháněná touhou tě ulovit a naznačit Isabelle, že jí člověk může patřit, ale nemůže ho ochránit před vším. Teď by ses ale měl těšit na návštěvu někoho jiného než mě,“ vyhrožovala mi přítomností Huntera. Vlci jí zabránili mě zakousnout, a tak podle ní zachránit mou maličkost před bolestivou smrtí.

Než jsem jí ale stačil cokoliv odpovědět, vlci se jako na něčí povel rozběhli a Christina měla co dělat, aby před nimi utekla. Po chvíli zmizeli v jedné z bočních ulic mířících ven z města a já o nich ztratil přehled.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval z toho, co se tu přímo přede mnou stálo, ale hned potom jsem se rychle vracel k autu. Nebál jsem se o Christinu, věděl jsem, že pokud ji vlci doženou, bude litovat, že se tu kdy ukázala. Nebude proti přesile mít žádnou šanci. Spíš jsem se ale obával o Monicu, že by jí přece jenom nějak Christina mohla ublížit.

Byl jsem si totiž jist, že jeden z těch vlků byla Monica. Nepochyboval jsem o tom. Jediné, co mě však mátlo, byl ten druhý vlk. Netušil jsem, že se jich v okolí Forks může pohybovat víc. Což samozřejmě taky mohlo znamenat, že Monica přece jenom nestála za útokem na Emily, Sama a toho posledního zraněného.

Cestu z Port Angeles jsem ve svém současném rozpoložení zvládl mnohem rychleji než obyčejně, a tak než jsem se nadál, míjel jsem ceduli oznamující mi, že jsem opět ve Forks.

Pak už jsem se ani nenamáhal cestou domů a rovnou to zamířil k Monice. Před jejich domem jsem zastavil div ne smykem a jen co auto zastavilo, vysedl jsem a hnal se ke dveřím. Před nimi jsem se však musel trochu uklidnit. Nechtěl jsem vzbuzovat paniku, kdyby mi náhodou přišla otevřít Moničina matka.

Což se také stalo. „Předpokládám, že hledáš Monicu, že?“ zajímala se, jen co mi otevřela. Nemusel jsem nic říkat. Měla mě jednoduše přečteného a navíc – poslední dobou jsem tu Monicu hledal snad každý den.

„Ano. Je doma?“ zajímal jsem se.

„Je, hned ti ji přivedu,“ nabídla se mi mile a odešla do patra pro Monicu.

„Říkala jsem ti, že nejsem pro nikoho doma,“ zaslechl jsem ještě seshora, jak odmítla sejít dolů. Nakonec ji ale paní Johnsonová přemluvila a já zaslechl, jak zrovna ne moc nadšeně schází po schodech dolů.

„Co se děje, Edwarde?“ zajímala se netrpělivě, jen co mě zahlédla mezi dveřmi.

„Chtěl jsem tě jenom vidět a přesvědčit se, že jsi v pořádku,“ odvětil jsem a začal si ji prohlížet. Čímž mi neušlo, jak si stále mne pravou ruku.

„Proč bych neměla být v pořádku?“ namítla a snažila se neupozorňovat na svou ruku, která byla očividně nějak poraněná. Přes mikinu, co měla na sobě, jsem se ale mohl jenom dohadovat, co se jí mohlo stát.

„Je mi jasné, že stále nejsi připravená mi říct pravdu, ale věř tomu - nebo ne - mám o tebe starost. A potom, co se mi dneska stalo, ještě větší,“ ujišťoval jsem ji a doufal, že konečně prolomím ty ledy a ona se mi aspoň s něčím svěří.

„Edwarde, nemám nejmenší zdání, co se ti dneska mohlo stát, ani jak to souviselo se mnou. A je mi to vlastně úplně jedno. Popravdě už mě ty tvé věčné návštěvy trochu otravují,“ odvětila otráveně, doslova mě šokovala. Žádné lámání ledu se konat nebude.

Pokusil jsem se ale o poslední krok. Než se nadála, chytl jsem ji za pravou ruku a vytáhl rukáv její mikiny nahoru. Na opálené ruce se jí vybarvovala pořádná modřina, která pokrývala skoro celou ruku.

„I teď mi budeš tvrdit, že se ti nic nestalo?“ zajímal jsem se a svíral jí ruku. Možná až trochu moc, když jsem zaslechl, jak tiše sykla. V tu chvíli jsem ji pustil a nechal ji, aby si modřinu schovala pod rukáv.

„Tu modřinu mám už nějakou chvíli, byla jsem běhat a spadla jsem. Navíc ti do toho, co se se mnou děje, vůbec nic není. A to jsem ti řekla minule i předminule. Vlastně ti to říkám pokaždé, když se vidíme. Neměj o mě strach. Dokážu se sama o sebe postarat,“ odsekla mi naštvaně a zabouchla mi dveře před nosem.

Tak tohle jsem nečekal. Všechno možné ano, ale tohle fakt ne. Copak nedokáže ustoupit? Chtěl jsem jí jenom poděkovat, zachránila mi přece život!

Nechal jsem to tedy být. Jak se zdálo, Monica se hodlala chovat zatvrzele, takže jsem jí to nechal. Proti hlouposti se bojovat nedá a Monica se hloupě fakt chovala.

Doma jsem si nachystal na pracovní stůl knížku do historie a tu pro Esmé jsem rovnou i zabalil. Sehnat ozdobný papír nebyl žádný problém, Alice má podobných nezbytností stále plný pokoj. Zbytek odpoledne jsem pak už neměl co dělat, a tak jsem se rozhodl dokoukat ten film do školy. Samozřejmě jsem z toho nebyl nijak nadšený, ale musel jsem to přetrpět.

Rychle jsem proběhl část obsahu, který jsem už viděl, a zastavil to ve chvíli, která mi připadala neznámá. Pohodlně jsem se usadil na sedačce a začal vstřebávat španělštinu. Stejně jsem ale nechápal, na co se potřebuju učit další jazyk, když se stejně na celé zemi domluvím anglicky.

A tentokrát jsem film skutečně dodíval. Bohužel hrozně brzy a nenapadala mě žádná činnost, kterou bych zabil dlouhou chvíli. Nebo se případně unavil. Doma jsem byl, kromě Esmé a Carlislea, sám. Všichni sourozenci měli svoje plány. Bylo to skutečně k naštvání, jak mě to nadpřirozeno v mém životě vyřadilo z toho normálního. Nikdy jsem neměl problémy se s někým přátelit a trávit spoustu času mimo domov. Teď jsem v něm byl až moc často.

V tu chvíli mi to tak vadilo, že jsem se nakonec vydal za Esmé do kuchyně, kde zrovna listovala kuchařkou a chystala se k přípravě večeře.

„Jakýs měla den?“ zajímal jsem se, protože jsem tak nějak potřeboval kontakt s lidskou bytostí. A to velmi nutně.

„Nijak zajímavý. Pracovala jsem na návrhu celého interiéru, takže klasika,“ odvětila a přitom dál soustředěně nahlížela do receptů. „A co ty? Sehnal jsi v Port Angeles tu knížku, co jsi potřeboval do školy? Alice byla stavená doma, takže mi řekla, kam jsi jel,“ vysvětlila, když jsem se po ní překvapeně podíval. Nezmiňoval jsem se, kam se dneska po škole chystám.

„Jo, sehnal,“ přitakal jsem a začal si hrát s jablkem. Chuť jsem na něj neměl, ale při tak nezajímavém rozhovoru, který byl ale daleko lepší než samota v pokoji, jsem potřeboval zaměstnat ruce.

„Tak to je fajn. A – pokud nebudeš to jablko jíst, přestaň si s ním hrát,“ pokárala mě Esmé, tak jsem ho odložil zpět do košíku. „Jestli chceš nějak zaměstnat, můžeš mi pomoct s vařením,“ nabídla mi, když viděla, jak jsem si povzdechl.

„S čím ti mám tedy pomoct?“ souhlasil jsem. Všechno bylo teď lepší, než být sám. Nějak na mě doléhalo to, že jsem už mohl být dávno mrtvý a nemusel znovu vidět mámu s tátou nebo i mé praštěné sourozence.

„Můžeš oloupat a nakrájet cibuli,“ navrhla, a tak jsem se chopil nože a dal se do práce. Po chvíli Esmé zapnula k práci rádio a když začali hrát naši oblíbenou písničku, hned jsme se oba přidali a i vaření se stalo mnohem snesitelnější. Naposledy jsem takhle vařil s Bellou. Domácí práce v tomhle ohledu tedy nepatřily k mým oblíbeným.

Nakonec, k našemu velkému překvapení, se k večeři dostavila i Rose s Emmettem, kteří z nepochopitelných důvodů ukončili trénink nějak časně. Oba přece preferovali heslo, že pro tým se musí hodně vytrpět, a to znamenalo i nevečeřet, ne?

Carlisle se po večeři vypravil do nemocnice, Esmé se ponořila do četby nějaké knížky a Emmett s Rose se uvelebili u televize, aby dali odpočinout svalům po odpolední dřině. Chvíli jsem dokonce zvažoval možnost, že bych se s nimi podíval na nějakou tu komedii, ale nakonec jsem se odebral do pokoje. Bylo tam sice ticho, které jsem zrovna nevítal, ale… Musel jsem si na něj zvykat.

Dlouho jsem ho však snášet nemusel. Jen jsem se uvelebil v posteli s knížkou od Alice, zaslechl jsem podivné ťuknutí. Připisoval jsem ho tomu, že zřejmě začíná opět pršet, ale potom se ten zvuk zopakoval a rozhodně to nebyly kapky, co dopadaly na okno do mého pokoje.

Zvedl jsem se tedy z postele a vydal se k oknu, abych zjistil, co za blázna mi hází do okna kamínky. Chvíli jsem, a to se přiznám, čekal Bellu, ale ta se nikdy nechovala takhle. Nepotřebovala se ani moc namáhat a už byla na venkovním parapetu, žádné kamínky tedy nebyly potřeba.

Otevřel jsem okno a zahleděl se do té tmy, která se venku už rozprostírala. Nikde jsem ale nikoho neviděl. Tedy až do chvíle než dotyčný, respektive dotyčná, vystoupila ze stínu.

„Monico?!“ oslovil jsem ji překvapeně, když jsem ji poznal. Tohle byl skutečně poslední člověk, kterého bych tu čekal. Dokonce i Bella byla pravděpodobnější.

„No, moc se nediv a pojď dolů. Ale ať tě nikdo nevidí,“ zašeptala dostatečně nahlas, abych ji slyšel. Potom už nebylo co řešit. Ukázalo se, že i hloupost může jednoho opustit a já jsem rozhodně nepatřil mezi ty, co by z uražené ješitnosti přišli o kamaráda a navíc o vytoužené odpovědi. Vyplížil jsem se z pokoje a co nejtišeji jsem scházel ze schodů. Dole jsem prozkoumal situaci, ale všichni byli natolik pohrouženi do svých činností, že mi nevěnovali žádnou pozornost ani ve chvíli, kdy jsem si z věšáku bral mikinu a vykrádal se ven.

 Rychle jsem obešel dům a hledal Monicu ve stínu stromů pod mým oknem.

„Nikdo tě neviděl?“ ozvalo se ze stínu, kam jsem hned i zamířil. Nechápal jsem, k čemu jsou ty šílené tajnosti.

„Proč takové tajnosti?“ zajímal jsem se, když jsem konečně stál u ní a mohl si ji prohlédnout. Byla opět ve svém běžeckém oblečení a na hlavě kapuci, která jí částečně zakrývala tvář.

„Nemám tu co dělat,“ odvětila a já to nechápal. „Vlastně bych tu vůbec být neměla, ale… Prostě a jednoduše, všechno cos mi řekl – nechala jsem si to projít hlavou a asi bychom si měli promluvit,“ vysvětlila a já překvapením nadzvedl obočí.

„Co tě donutilo změnit názor?“ vyzvídal jsem. Tak nečekanou změnu jsem nečekal.

„Jak jsem řekla, přemýšlela jsem o tom, cos říkal. Bylo toho docela dost a já jenom doufám, že teď nedělám největší chybu svého života, když jsem za tebou přišla,“ zaváhala a ohlédla se do stínů za námi, jako by tam někoho hledala. Zřejmě toho druhého vlka, kterého jsem dnes viděl v její společnosti.

„Dobrá, ono je stejně důležitější to, že jsi přišla než to, proč jsi vlastně tady. Jsem totiž opravdu rád, že jsi mou nabídku přátelství zvážila a rozhodla v můj prospěch,“ odvětil jsem a lehce se usmál, na což mi Monica úsměv oplatila.

„Jenom mi řekni, jak jsi na to všechno přišel,“ vybídla mě a posadila se do trávy, která už začínala být od rosy mokrá. Přitom ani trochu nezaváhala, bylo jí jedno, že bude mokrá, což by asi bývalá Monica neudělala. I v tomto malém gestu se zračilo, jak moc se změnila.

„Vlastně tak trochu díky Alici,“ přiznal jsem, že na existenci vlkodlaků jsem přišel především kvůli ní. „V místní knihovně si před časem nevratně zapůjčila jednu z knížek, ve které je o vás všechno napsané. A když mi Bella řekla, že se ve městě vyskytujete, tak jsem si ji jenom od ní půjčil a celou přečetl,“ vypověděl jsem a přisedl si k ní.

„Najednou je pro tebe nějak těžké vyslovit nahlas to, co jsem, ale předtím jsi s tím slovem problémy neměl. Vadí ti to?“ zajímala se.

„To, že jsi vlkodlak?“ ujišťoval jsem se a nevěděl, co jí na to odpovědět. Naučil jsem se lidi neodsuzovat jenom proto, co jsou, ale těžko jsem mohl přejít to, že jenom kvůli tomu, co je, tu není Bella. „Sama víš, že je to trochu složitější,“ namítl jsem, když přikývla.

„Mluvíš o Belle a její rodině, co?“ souhlasila, jako by mi četla myšlenky. A tentokrát jsem přikývl já. „Chtěl bys je zpátky?“ zajímala se.

„Já Bellu miluju, tak co bys řekla?“ odvětil jsem otázkou, na kterou ani ona nepotřebovala slyšet odpovědět. Všechno to bylo víc než jasné. „Myslíš… Neexistuje nějaká možnost… Že byste mohli žít vedle sebe?“ vyslovil jsem své toužebné přání.

„Viděl jsi někdy dva nepřátele žít vedle sebe, jako by to nepřátelství mezi nimi neexistovalo?“ Pomalu se tak náš rozhovor skládal ze samých otázek, ale i v nich jsem si dokázal najít své odpovědi.

„A abys nemohl říct, že nejsem bezcitná, tak je mi fakt líto, jak to s tebou a Bellou nakonec dopadlo,“ dodala nakonec.

„Není to líto jenom tobě. Ale snad se to nějak vyřeší,“ zadoufal jsem.

„S mou přítomností v tomhle městě? To asi těžko,“ namítla. „Navíc tě upozorňuju, že se v nejbližší době stěhovat nehodlám, na to je tu moc lidí, kteří si zasluhují chránit.“

„Chránit? Před čím?“ zajímal jsem se.

„Kromě té blondýnky, o kterou jsme se postarali dneska odpoledne, se po okolí potuluje ještě několik jí podobných existencí, před kterými musíme lidi bránit,“ pokrčila rameny.

„A teď jsme narazili hned na dvě otázky, které mě už nějakou dobu tíží. Ta jedna tedy déle než druhá, ale obě čekají na svou odpověď,“ osmělil jsem se a hodlal využít její sdílnosti.

„Tak se ptej, stejně jsem ti toho už tak nějak řekla víc, než jsem měla,“ povzdechla si.

„První otázka, ta mě tíží jenom od dnešního odpoledne, je ohledně toho druhého vlka, se kterým ses objevila v Port Angeles. Kdo to byl?“ začal jsem se vyptávat.

„První otázka a hned jsi narazil na něco, co ti nesmím říct. To je věc smečky a o tom se opravdu nemůžu bavit s kde kým,“ namítla.

„Smečky? Takže je vás víc než jenom dva?“ chtěl jsem znát odpověď, ale Monica jenom zamítavě zavrtěla hlavou, že mi neodpoví. „Dobře, tak tedy k druhé otázce – a to doufám, že mi na ni odpovíš.“

„Můžeš to zkusit, ale nic neslibuju,“ pobídla mě přátelsky a já měl najednou pocit, jako by se všechno pomalu vracelo do starých správných kolejí.  

„Jak to je s těmi zraněnými, které napadlo divoké zvíře?“ vyslovil jsem konečně to, co mi nedávalo spát už nějakou tu dobu. A dneska se konečně naskytla možnost, že by to nemusela být Monica – to zvíře, které stojí za všemi těmi útoky.

Tak, je tady konec a kapitolu bych ráda věnovala PCUllen za její úžasné komentáře. Na ty tvoje čekám vždy s nedočkavostí. Stejně jako na komentáře od Kikusky a všech, kteří se je rozhodou napsat. Mockrát ti děkuju, PCullen! :)

Petronela

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 2 - 11. kapitola: