Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 14. kapitola

,.


Všechno naruby tu je - 14. kapitolaTak je tu nová kapitola této povídky. Bella nám v této kapitole povypráví ve stručnosti svůj příběh avšak tajemství La Push nám i nadále zůstane trochu utajeno (nemusíte se ale bát, Edward je zvědavý a bude se snažit to zjistit)

Snad tedy nebudete noční návštěvou zklamaní a kapitola se vám bude líbit.

14. kapitola

 

„Tak povídej, do půlnoci máš čas na své otázky,“ pobídla mě.

„Do půlnoci. Potom odejdeš?“ zeptal jsem se a mrkl na hodiny. Ještě nebylo ani osm, takže jsem měl dost času. Čtyři hodiny by mi možná mohly stačit, přestože jsem měl rozhodně spoustu otázek, na které jsem chtěl znát odpovědi.

„Ne, potom je řada na mně. Nejsi tady jediný zvědavý a tím, že si nemůžu přečíst v tvé mysli, na co zrovna myslíš, jsem o to zvědavější,“ usmála se na mě a já si vzpomněl, co říkala ve škole. Dneska se ptám já, zítra ona. Půlnocí počínaje.

„Dobře, tak tedy neztrácejme čas, mám spoustu otázek,“ souhlasil jsem.

„Pořád tak zvědavý, stejně nechápu, jak je možné, že se nebojíš,“ prohodila jenom tak mimochodem, když procházela po pokoji a pohledem zkoumala všechno jeho vybavení, od titulů knih, přes sbírku CD až k fotkám z Virginie, kterým jsem vyčlenil kousek stěny vedle dveří. Byla mezi nimi i ta, kterou mám jako tapetu na notebooku.

„Pokud to má být otázka, tak s ní počkej po půlnoci - teď jsem na řadě já,“ upozornil jsem ji a chystal jsem si první otázku a zároveň bych si měl začít promýšlet odpověď na tuhle její otázku, protože jsem si byl víc než jistý, že mi ji po půlnoci položí a bude chtít jednoznačnou odpověď, jenom jsem nevěděl, jak by se zachovala, kdybych vyšel s pravdou ven. Emmett sice tvrdil, že bych u ní mohl mít šanci, ale co on ví o upírech?!

„Fajn, můžeš začít,“ pobídla mě a sedla si na tu samou židli jako minule.

„Napadlo mě, když jsem četl všechny možné příběhy, co je pravda na té nesmrtelnosti? Říkalas, že vás slunce, kůl do srdce ani svěcená voda nezraní. Tak, jak tedy umíráte?“

„Zajímavá otázka. A popravdě - my neumíráme. Četl jsi správně, že jsme nesmrtelní.“

„Takže, kolik je ti let?“ položil jsem hned další logickou otázku, která z její předchozí odpovědi jasně vyplývala.

„Sedmnáct,“ odpověděla mi s tajemným úsměvem.

„Aha, jenže asi to bude delší dobu, než třeba mně, co?“ namítl jsem.

„Jo, nějaký ten pátek to už je,“ souhlasila, ale neměla se k tomu mi říct, jak stará ve skutečnosti je. Byl jsem však rozhodnutý se to dozvědět.

„Kolik ti tedy je?“

„Jsi trochu nezdvořilý, ptát se dívky na věk. Víš, že se to nedělá?“ dobírala si mě káravým tónem, ale i tak se lehce usmívala. Moc jí to slušelo.

„To vím, ale ty jsi taková malá výjimka,“ odporoval jsem. Esmé by se sice nelíbilo to, jak se snažím zjistit Bellin věk, sama nám říkala, že to je velmi neetické. Muži se o svém věku bavit mohou, ale u žen je to něco jako tabu.

„Pokud jsem výjimka v tomhle, znamená to, že se ke mně nebudeš chovat nikdy zdvořile?“

„Ne, to jsem neřekl. K tobě se vždy budu chovat, jak nezdvořileji to jenom půjde,“ přislíbil jsem a doufal, že mi konečně odpoví.

„Jak myslíš, narodila jsem se v roce 1843 v anglickém Brightonu. Tehdy se s malého městečka stávalo velkoměsto a za všechno mohla jenom železnice, která vedla z Londýna. O sedmnáct let později jsem se stala upírem a musela jsem Brighton opustit,“ vzpomínala s jistou melancholií v hlase.

A mně nezbylo nic jiného, než vstřebávat všechny poznatky, které mi tu říkala.

„Na to, že je ti už 167 let vypadáš neskutečně dobře,“ složil jsem jí poklonu, když jsem si spočítal, jak stará skutečně je. Vlastně jsem si ani nedokázal pořádně představit tu její dobu, ve které jako malá holčička žila. V hodinách historie jsme se moc o cizích zemích neučili - spíš jenom tehdy, pokud měly nějakou spojitost se Státy.

„Jsi lichotník, ale myslím, že kdybych mohla stárnout, tak bych se ti tolik nelíbila,“ odporovala a já se snažil pořád ten datum zapasovat do nějaké doby. Ten rok byl jistě zásadní, pokud jsem si dobře pamatoval, tehdy ještě dámy chodily v šatech s krinolínami a nabíranými rukávy a krajkovými rukavičkami bez prstů.

Snažil jsem se tak si Bellu představit. Její hnědé dlouhé vlasy spletené do copů, v bohatých nabíraných šatech. Musela vypadat úchvatně. (*)

„Na co myslíš?“ vytrhla mě z myšlenek.

„Jenom jak jsi asi tehdy musela vypadat,“ odpověděl jsem popravdě. „Jaké to tehdy bylo? Jak ses stala… upírem?“ trochu jsem zaváhal. Nebyl jsem si jistý, kam svými otázkami směřuju a nechtěl jsem narazit na nějaké citlivé místo.

„Byla jsem hloupá, asi tak jako většina mladých dívek v té době. Stavěly jsme si vzdušné zámky o budoucích manželech, jejich lásce a péči… Rodiče nepatřili zrovna k aristokracii, ale nežili jsme si špatně. Pokaždé, když nás pozvali na nějaký ples, pokaždé jsem měla nové šaty a to už o něčem svědčilo.

Na jedné podobné akci se do mě zahleděl jeden aristokrat. Otec s matkou neměli nic proti naší svatbě a vše se během několika týdnů domluvilo, jenomže… ačkoliv jsem se snažila, srdce mě netáhlo k mému budoucímu manželovi, ale k jeho společníkovi - byl takový tajemný a záhadný…

A měl tajemství. Po několika tajných schůzkách jsem se rozhodla s ním utéct. Stala jsem se upírem a nakonec jsem tajemného neznámého opustila, protože jsem prohlédla a zjistila, že ho nemiluju tak, jak jsem si myslela. Pak jsem se toulala tak dlouho, dokud jsem nenatrefila na Charlieho a Renée. Jako poslední se k nám přidal Cordy.“

Dovyprávěla a v pokoji se rozhostilo ticho. Nevěděl jsem, co bych na to měl říct.

„Myslíš, že kdybys měla možnost rozhodnout se znovu, že by se tvé rozhodnutí změnilo?“

„Možná - kdybych věděla, co mě bude čekat v budoucnu. Náš život není jednoduchý, Edwarde. Nemůžeme se někde na dlouho usadit, jelikož by si lidé brzy všimli, že nestárneme. Pořád musíme hrát jedno a to samé divadlo. Ani nevíš, kolikrát už jsem vystudovala střední školu - každé dva roky se to opakuje. Nic zajímavého se v mém novém světě neděje,“ odpověděla se smutným tónem.

„Aha, takže se ti současnost nelíbí?“

„Ne, to rozhodně ne, všechno je to jiné - nedá se to srovnávat,“ namítla a trochu se protáhla. Poté přešla až ke mně a sedla si vedle mě na postel. „Třeba tohle je jiné. Za mé doby nebyly návštěvy na pokoje povolené, žádná slušná dívka nešla navštívit muže po setmění. Takže vlastně porušuju všechna dřívější pravidla,“ podotkla s úsměvem.

„A co Charlie a Renée? Vědí o téhle návštěvě?“ zajímal jsem se.

„I kdybych to Renée neřekla, tak to zjistí. A myslím, že ani Charliemu a Cordymu tenhle můj noční výlet nezůstal utajený,“ prohodila jenom tak, jako by se nic nedělo.

„Cordymu stále vadím, je to tak?“ vrátil jsem se k jejímu bratrovi, když už ho zmínila.

„Tak to není. Je na tom asi tak, jak já na začátku. Má strach o naši rodinu,“ odpověděla.

„A tobě to už nevadí? Že to vím?“ pokračoval jsem ve vyzvídání, jelikož čas plynul a půlnoc se blížila. Skoro mi to připomínalo pohádku o Popelce, kdy dívka o půlnoci zmizí. Mně jenom vyprší čas na mé otázky, ale Bella tu zůstane. Naštěstí.

„Smířila jsem se s tím,“ pokrčila rameny.

„Cordy asi není jediný, kterému se nelíbím, co? Kdo byl ten rodinný kamarád? Ten Jacob?“ vzpomněl jsem si na kluka z pláže, se kterým se hádala. Tehdy měl stejný názor jako Cordy a nevěděl jsem, o čem se dohadovali. Teď jsem měl aspoň přibližnou představu, o co šlo.

„Jacob, tak to je opravdu jenom kamarád. Bál se, že bych ti o nás chtěla říct,“ odpověděla.

„Ale on je člověk a taky o vás ví,“ namítl jsem. Tohle bylo divné.

„On to vědět může, víc ti k němu říct nemůžu - tohle je totiž něco víc. Navíc je půlnoc, svůj čas na otázky sis už vybral, teď je řada na mně, “ prohodila s úsměvem a natáhla se na posteli. Já jsem ji jenom sledoval, jak se její dlouhé hnědé kadeře rozprostřely po přikrývce a čekal na její otázky.

 

 

Nevěděl jsem, kolik je hodin. S Bellou čas utíkal až moc rychle, ale cítil jsem, jak mi klesají víčka, které jsem se snažil vší silou nechat otevřené. Předem jsem ale věděl, že tahle bitva je předem prohraná a já nakonec usnu - snažil jsem se zbytečně.

„… Edwarde, vždyť už skoro spíš! Já raději půjdu,“ navrhla a já měl v ten moment otevřené oči. Tedy rozhodně to nebylo dokořán, spíš jsem na ni jenom ospale mžoural, ale rozhodně jsem ji sledoval.

„Nemusíš odcházet, mně se ještě nechce spát, klidně můžeš pokračovat ve svých otázkách,“ namítl jsem okamžitě a dal jsem si pohodlněji polštář za záda.

„Jestli ale kvůli mně prospíš zítra nějakou hodinu ve škole, tak něco uvidíš!“ kárala mě.

„Uvidím co?“ ponoukal jsem ji k odpovědi. Když už chce vyhrožovat, tak ať vím, co by mě čekalo, kdybych neuposlechl a v tomto případě usnul v hodině.

„Uvidíš to, že už nikdy v noci nepřijdu,“ odpověděla mi naprosto vážně.

„Tak to abych to raději neriskoval, co?“ Usoudil jsem, že riziko, že usnu v hodině, moc nehrozilo, jelikož bych se totiž nejdřív musel ráno vyhrabat z postele a to mi po posledním ponocování dělalo docela problémy. „Jak myslíš, ale jelikož tě stále vnímám, můžeš mi položit ještě jednu otázku,“ vybídl jsem ji a sledoval, jak si znovu sedla vedle mě na kraj postele.

„Dobře, tak poslední otázku… proč se mnou…“

A víc si už nepamatuju, ačkoliv jsem se snažil, boj s těžkými víčky jsem prohrál a ještě během té její poslední otázky jsem usnul.

 

 

Ráno mě probudilo bubnování kapek na okenní parapet, což už tu skutečně dlouho nebylo. Naposledy v neděli a to už byly tři dny! Dalo se to tedy pokládat za něco mimořádného.

Jenom chvíli jsem to tak sledoval, než jsem se konečně vyhrabal z postele. I přesto, že jsem šel spát až někdy po druhé ráno, jsem si připadal vyspaný. Možná za to mohlo i to, že jsem si na to začínal zvykat.

Dneska jsem se také pro změnu nedočkal Emmettova budíčku. Asi ho to konečně omrzelo.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem Alice, když jsem si došel do kuchyně pro trochu džusu a toust.

„Dobré,“ odpověděla mi, ale zdála se myšlenkami jinde. „Ty, Edwarde, co se ti v noci zdálo?“ zeptala se, ještě než jsem stačil z kuchyně odejít. A její otázka mě překvapila.

„Proč se ptáš?“

„Jen tak… už to bylo podruhé, co jsem z tvého pokoje slyšela v noci hlasy - začínám si myslet, že mluvíš ze spaní... a tos nikdy nedělal,“ odpověděla mi prostě a prošla kolem mě do chodby a hned na to zmizela na schodech.

 

 

Do školy jsme tentokrát dorazili právě včas, dokonce jsme měli k dobru i pět minut. Stejně jako Bella s Cordym, kteří přijeli na parkoviště ve stejnou chvíli.

„Ahoj. Jak se máš?“ zeptal jsem se jí, jen co jsme se srazili na parkovišti a společně šli do budovy školy. Déšť pozvolna ustával, ale začínalo skutečně fučet. Listy na stromech šustily, když se do nich ten ledový vítr opřel a několik zlato-oranžových listů dopadlo na zem a do kaluží. Podzim byl v plném proudu.

„Ne, dneska jsem na řadě s otázkami pořád já,“ odmítla mi odpovědět, jak se má.

„Dobře, tak se budu muset zeptat jindy,“ souhlasil jsem poraženecky. „Tak se tedy ptej, pokud ti ještě nějaké otázky zbyly,“ ponoukl jsem ji, přestože jsem si myslel, že musela všechny své otázky vypotřebovat už včera v noci. Moje odpovědi byly celkem stručné, a tak stihla položit spoustu svých otázek, které se spíš zabývaly mým dětstvím, rodinou a tak dokola.

„Co se ti dneska zdálo?“ vypálila na mě otázku, když si sundávala v budově kapuci.

„Víš, že už jsi dneska druhá, co se mě na to ptá?“ opáčil jsem s úsměvem a rozepnul zip na bundě. Dneska tu bylo poměrně teplo.

„Vážně? A koho to ještě zajímalo?“ zeptala se zvědavě a ohlédla se po svém bratrovi, který vcházel do budovy jenom o několik okamžiků později. Zdálo se, jako by reagovala na nějaký podnět z jeho strany, ale nerozuměl jsem tomu.

„Alice - myslela si, že jsem mluvil ze spaní. Asi nás musela opět slyšet,“ podal jsem jí vysvětlení a zvědavě hleděl za Cordym, který kolem nás prošel, jakoby bez povšimnutí, ale Bella se přitom trochu zamračila a na malý okamžik mi dokonce přišlo, že ztuhla. Měl jsem chuť se jí na to zeptat, ale asi by mi stejně neodpověděla - dneska se přece jenom ptala ona.

„To je docela možné, byla vzhůru docela dlouho a my jsme zrovna nešeptali,“ souhlasila.

„Příště to budeme muset napravit,“ odpověděl jsem jí s úsměvem.

„Jestli myslíš, že nějaké příště bude,“ pokrčila lhostejně rameny a já se na ni tázavě podíval. Nevěděl jsem, co tím myslí. „No, ale zpět k mé otázce, co se ti dneska zdálo?“ vrátila se k původnímu tématu.

Zamyslel jsem se. „Víš, že vlastně nevím? Proč se na to vlastně ptáš?“

„Jenom tak, spal jsi docela neklidně,“ odpověděla na mou otázku úplně klidně.

„Aha… počkej, ty jsi byla u mě v pokoji, zatímco jsem spal?“ došel mi o něco později význam jejích právě vyslovených slov a ještě ke všemu jsem si snažil vybavit, co se mi včera zdálo. Nějak to ale nešlo, vlastně jsem neměl ani potuchy, že by se mi něco zdálo.

Odpověď jsem však nedostal. Museli jsme na hodinu. Mohl jsem tedy jenom doufat, že mi odpoví ve společné hodině nebo na obědě - pokud si ovšem sedneme spolu.

 

 

Ani během společné hodiny jsem se ale odpovědi nedočkal. Profesor se tentokrát pojistil. Na zítra jsme měli mít sice hotovou společnou práci, ale i to se mu asi nezdálo dost, takže jsem seděl s Monicou a Bella seděla s Moničiným partnerem na laboratorky.

„Proč chtěl Bauer, abych si vedle tebe sedla?“ zašeptala směrem ke mně Monica, když se profesor opět věnoval svému výkladu.

„Nějak se mu nelíbilo, že jsme se minule s Bellou bavili v průběhu jeho vysvětlování učiva,“ odpověděl jsem jí popravdě.

„To je zajímavé, nikdy z toho takovou vědu nedělal,“ zakroutila nad tím hlavou.

„Nevím, co ho k tomu přimělo. Každopádně ho nehodlám dál provokovat, takže bychom měli dávat pozor,“ upozornil jsem ji právě včas, jelikož Bauer zrovna dopsal něco na tabuli a obrátil se ke třídě - která si teď pečlivě psala zápisky.

 

„Uvidíme se na obědě, můžete s Bellou klidně přisednout k nám,“ podotkla Monica, když hodina skončila a já si sbíral věci, abych se mohl vydat na další hodinu literárních dramat. Tentokrát však zcela připraven a to i s knihou, která pro dnešek spočívala v tašce a nikoli na stole v pokoji.

„Uvidíme, zatím se měj,“ rozloučil jsem se s ní a chtěl počkat na Bellu, ale ta už ve třídě nebyla. Nedalo se tedy nic dělat, promluvit si budeme tedy moct až na obědě. Potom mě už čekaly jenom poslední dvě hodiny. A asi taky nejhorší z celého dne, jelikož byly právě s Emmettem. Tělocvik a španělština, kde jsme měli dostat známky z testu.

Ony by ty hodiny s Emmettem vlastně nebyly ani tak špatné, jenom kdyby se nevrtal v mém soukromí, což on ale dělal s největší radostí a já jsem mu v tom nedokázal zabránit. A myslím, že by mu v tom nezabránil nikdo.

 

 

Na obědě seděla Bella opět sama. Cordyho jsem v jídelně ale nikde neviděl. Může přijít později, napadlo mě, a nebo nemusí přijít vůbec. A tak jsem si šel znovu sednout za mou krásnou kamarádkou, která se tvářila dost ustaraně, ale jen mě zahlédla, tvář se jí vyhladila a i ta drobná vráska na čele zmizela.

Odpovědi na mou ranní otázku jsem se však nedočkal, ale zato spousty dalších otázek ano. Zajímalo by mě, kdy je asi stihla všechny vymyslet.

„Jaké to je, když neslyšíš moje myšlenky?“ nevydržel jsem to a musel jsem se zeptat. Tenhle jednosměrný rozhovor mě totiž moc nebavil.

„No, ze začátku jsem z toho byla celkem nejistá, ale teď když jsem v tvé přítomnosti, tak si připadám normální - ono je to dost otrava slyšet, co si každý myslí. Ale na druhou stranu to má i své výhody, cizí myšlenky nás vždy varují, když začneme být moc nápadní a my se tedy můžeme včas sbalit a odjet zase o dům dál,“ odpověděla mi, aniž by se nějak zdráhala.

„A za tu dobu, co tu jste, jsem na vaše tajemství přišel jenom já, předpokládám,“ podotkl jsem.

„Máš pravdu, většina ostatních myšlenek se zabývá jenom tím, jak jsme dokonalí, naší krásou a to je asi tak všechno. Vlastně teď se dost myšlenek zaobírá i tebou. Nechápou, co se stalo, že jsem se s tebou začala bavit,“ přitakala s úsměvem.

„Víš, zrovna mě tak napadlo, co si asi myslí Emmett, celou dobu na nás zaujatě hledí…“ prohodil jsem jenom tak mimochodem, když jsem si všiml Emmettova upřeného pohledu. Sice neustále o něčem mluvil a rozhazoval přitom rukama, nepřestával nás však sledovat.

„To bys nechtěl vědět,“ skočila mi do řeči.

„Jsi si jistá? Docela mě to zajímá,“ odporoval jsem jí a dal jsem si do pusy sousto dnešního oběda a naprosto automaticky a bez nějakého zájmu ho žvýkal.

„Fajn, jestli chceš, tak ti to povím, ale potom si nestěžuj, protože jsem tě varovala… Podle jeho myšlenek, bychom si měli přisednout k jejich stolu, aby mě mohl víc poznat, myslí si totiž, že když nám to spolu nevyjde, mohla bych si u něj vylít bolavé srdce a potom třeba zjistit, že není zase tak špatný a zkusit to s ním,“ odpověděla mi na mou otázku.

„Cože?! Jak na něco takového může myslet?“ opáčil jsem naštvaně.

„Říkala jsem ti, že to nebudeš chtít slyšet, ale myslela jsem si, že svého bratra znáš natolik dobře, abys tohle očekával,“ namítla.

„Myslel jsem si, že ho znám dobře, ale jeho myšlenky mi odhalily víc, než jsem čekal,“ odpověděl jsem jí trochu zklamán z Emmetta. Přestože to byl frajírek, pořád jsem ho pokládal za bratra, ale skutečný bratr by rozhodně nebyl něčeho podobného schopen. Ano, Bella je hezká a milá, ale - on by byl skutečně schopen si s ní něco začít, kdyby mi to s ní nevyšlo?

„Kde myslíš, že přišel na to, že spolu něco máme?“ přijala tohle téma za příhodné k pokračování rozhovoru.

„Nevím - možná to bude tím, že nevěří na přátelství mezi holkou a klukem,“ podotkl jsem.

„A co ty? Ty na tohle přátelství věříš? Může podle tebe být mezi holkou a klukem jenom přátelství?“ vyzvídala dál.

„Nevím, asi by záleželo na okolnostech, ale myslím, že ano.“ Ve Virginii jsem měl několik kamarádek, takže jsem věděl, že tenhle vztah může fungovat. Jenom jsem nevěděl, kam svými otázkami míří a to mě trochu znepokojovalo.

„Emmett si myslí, že mezi námi něco je. Chtěl bys, aby mezi námi bylo něco víc než přátelství?“ položila mi zásadní otázku.

„Já-já…,“ nevěděl jsem co říct. Tolik jsem chtěl říct ano, ale bál jsem se, že bych tím všechno zkazil, ale zároveň bych mohl všechno zkazit odpovědí zápornou. Nevěděl jsem, co Bella od mé odpovědi očekává. Kdybych věděl, že o mě má zájem aspoň o trochu větší než jako o kamaráda, nezaváhal bych ani na malý okamžik.

Teď jsem ale nevěděl. Chce to nějakou diplomatickou odpověď.

 

„A co ty?“ Z diplomatické odpovědi se najednou vyklubala velmi záludná otázka. „Ty bys chtěla?“ Začínal jsem se z nastalé atmosféry i trochu potit. Teď se možná všechno rozhodne jednou provždy.

Chvíli se na mě opět jenom zkoumavě dívala. Potom jakoby nic jenom pokrčila rameny a usmála se. „Nevím, možná, snad… určitě?“

Tak z toho jsem stejně nebyl moudrý. „Tohle nějak nechápu,“ odpověděl jsem nešťastně.

„Ale já ano… ehm, už musím běžet, tak zatím ahoj. Jsem ráda, že jsme si tohle vyjasnili,“ usmála se na mě lehce a potom vstala od stolu. Já zůstal na své židli sedět jako přikovaný, nevěděl jsem jak si její chování vyložit. „A jenom tak mimochodem, měl by sis promluvit s Alice, to její pátrání se mi moc nelíbí,“ prohodila, když mě míjela při odchodu z jídelny.

Co myslela tím, že jsme si to vyjasnili? Ona z toho zmateného přehazování pomyslné horké brambory pochopila snad něco víc, než já?

 

 

» Mé shrnutí «

Předchozí kapitola ooo Další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 14. kapitola:

 1
2. emam
25.08.2013 [13:11]

emam Emoticon Konečně se něco děje, ale na to kolik je Belle let tak působí dost nejistě Emoticon

1. kikuska
02.08.2011 [1:43]

Strašne sa mi páčila tá chvíľa u Edwarda doma. Som rada, že si aspoň nejaké veci vyjasnili. Bolo načase. Ďalej... Pokiaľ som to správne pochopila, Alice číta niečo ako legendy Quiletov, alebo niečo podobné. Keďže podľa Belly Alice pátra. Som zvedavá čo vypátra. V škole... Myslím, že rozsadiť Bellu a Edwarda len preto, že sa jeden alebo dvakrát bavili cez vyučovanie je prehnané. Ten učiteľ asi nieje zrovna chápavý človek. Mám radosť z Monicy. Myslím, že sa správa naozaj normálne. Normálne dievčatá sú fajn. Naopak také, aká bola ona predtým sú... No, radšej si všetci domyslite.
Obed. Z neho mám naozaj dobrý pocit. Belline otázky boli naozaj zaujímavé. Dievča sa proste vyzná. Chudák Edward bol riadne zmetený. Ja sa idem proste vrhnúť na ďalšiu kapitolu, aj keď by som už dávno mala spať. je mi to fuk. Spať budem zajtra doobeda. Teraz sa odtiaľto nemienim pohnúť. Emoticon Takže zhrniem tento komentár do jedného slova. A myslím si, že to slovo je ľahko predvídateľné. Emoticon Krása. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!