Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věřím - 9. kapitola

17.07.2010 (07:45) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2352×

Když přijela domů, stmívalo se a pomalu nastávala hodina, kdy lidé jako ona mířili do svých domovů, kde se spokojeně uložili společně se svou rodinou ke spánku. Jenomže ona měla ke spokojenosti daleko. V hlavě jí zněla pořád ta samá slova: zabil jsem ho, zabil jsem ho… Jako nějaké ukolébavka, která jí ovšem nemohla za žádnou cenu utišit ke spánku.

A přestože se pořád přesvědčovala, že je to špatný čin – ten nejhorší ze všech, někde tam ve své duši s ním soucítila, litovala ho a litovala i jeho rodinu a osudu, který ho potkal. A za tohle se snad nenáviděla ještě víc než ho za to, čím Edward je.

Smutně si povzdechla, když si to uvědomila. Je vrah, vrah, který zabil svého otce. Bohužel je to i muž, který v ní vyvolává tak neklidné a přitom krásné pocity, ale i ten, kterému na rukou lpí krev jeho vlastního otce.

Nemusela ani předstírat, jak je otřesena touhle novou informací. A jak je otřesena sama sebou a tím, jak na něj a na všechno okolo něj reagovala. Kdyby mohla, vzala by zpátky své činy, které v poslední hodinách udělala. Rozhodla by se jinak a toho muže – vraha! – by nechala na pokoji. Jenomže tohle ona neudělala a teď, po tom všem, ví tu pravdu. Jenomže necítila potěšení z toho, že na to přišla.

Byla na pokraji zhroucení a proto byla ráda, když kočár s rachotem, který byl na její vkus až příliš hlasitý, zastavil před jejím domovem. Bez jediného slova čekala, až jí někdo otevře dveře a pak opět bezhlesně vyšla z kočáru ven a rychlými, uspěchanými krůčky zamířila ke dveřím. Přitom bojovala s pocitem zrady, který náhle pocítila.

Hloupá, hloupá, hloupá! nadávala si při cestě do svého pokoje. Jejich domovníkovi nevěnovala ani jeden pohled a na jeho otázku, zda se připojí k večeři, jen zavrtěla hlavou. Ani se nešla podívat na otce a zbytek rodiny. Se sklopenou hlavou, jako člověk, který jde na popravu, vyšla schody a zamířila ke dveřím svého pokoje.

Otevřela je, odhodila nepotřebné věci na dřevěný stůl v rohu a tak, jak byla, se natáhla na postel. V téhle chvíli jí bylo jedno, zda si nějak pomačká šaty. Potřebovala…. Potřebovala… co vlastně? zeptala se sama sebe.

Radu, jak dál? Pořádnou ránu, aby si uvědomila fakta? Zpověď? Při pomyšlení na tohle měla jasnou odpověď. Ne, tohle nepotřebovala. Sama nevěděla, co chce, ani nevěděla, co by si přála nebo potřebovala.

Překulila se na kraj postele a sklouzla koleny na zem. Sepjala ruce k modlitbě, otevřela ústa a ... Slova jí došla. Cítila silnou potřebu se vyzpovídat, ale copak by tohle mohla některému z duchovních otců říct? V očích Boha by pak byla ještě zatracenější než jak to stačilo již za posledních pár dní.

Ne, nemohla tu hrůzu, kterou chovala v srdci, předávat dál. Ubližovala by tak dalším duším a to nemohla připustit. S tím, co jí tak sžíralo, zkrátka musela být sama. Se svou bolestí, strachem a obrovským zklamáním, které jí tížilo jako ledová kra.

Zavřela oči a pak, i když se ujišťovala, že je to kvůli něčemu jinému, než jen kvůli onomu tajemnému muži – vrahovi –, propukla v pláč.

Jedna slza jí sklouzla z pod víček až k bradě a hned za ní následovala další a pak další a další. A než si to stačila uvědomit, plakala. Vzlykala, slzy jí tekly po tvářích a ona si, zahanbená sama sebou, vztekle utírala cestičky, které tam slzy zanechávaly, a přitom se zlobila spíš na sebe než na něj.

Hloupá, hloupá, hloupá, opakovala si v duchu a dál si utírala slzy, které si razily cestu po jejím obličeji.

Sledoval jí a jeho mrtvé srdce při tom pohledu pukalo. Nadával sám na sebe, zlobil se dokonce i na ni, že jej vmanévrovala do téhle situace, kdy by se za ní nejraději rozutekl a utěšil ji, ale sám ve skutečnosti věděl, že pro oba bude lepší, když se od ní bude držet dál.

Přesto teď stál u jejího domu, pár metrů od jejího okna a dalších pár metrů od ní samotné a srdce mu pukalo bolestí. Každá slza, která jí vytekla zpod víček, byla jako hřebík do jeho srdce.

Zavřel oči a na chvíli se utápěl ve své vlastní bolesti a zlosti. Tolik si přál vzít  svá slova zpátky, přestože věděl, že to není možné. Ovšem někde ve své temné duši věděl, že je to správné. Chtěla ho poznat, chtěla vědět, co ve skutečnosti je a on, i když jí neřekl všechno, řekl jí alespoň tohle. Řekl jí svojí minulost, která ho často pronásledovala a strašila a přes bolest, kterou cítil, jelikož ji zradil, se mu ulovilo.

Dlouho v sobě dusil temné stránky své povahy, a i když to nebyly nejtemnější stránky jeho já, byl rád alespoň za to málo, které ho i jí ovšem něco stálo.

Násilím se pokusil otevřít oči a když jeho pohled opět spočinul na ní, na tom plačícím andělovi, musel je zavřít znovu.

V její víře pro něj bylo dokonalé pojmenování. Ďábel. Přesně tohle byl, neboť nikdo by nebyl tak zvrhlý, aby působil  bolest tak krásné a křehké osobě, jako ona. A on to udělal. Zradil jí a zřejmě i její city. Nenáviděl se za to a s tímto označením souhlasil bez jediné námitky.

A Ďábel by neměl žít, uvědomil si. Měl by se smažit v pekle, trpět za to, co udělal takovým, jako je ona sama – andělům. Měl by se smažit, trpět, pykat za všechny své hříchy. A přestože on už mrtvý byl, stále tu ještě byl a stále ještě působil bolest andělům.

Nenáviděl se. Nenáviděl to, čím je, kdo je a nenáviděl ty, kteří za to mohli.

A právě ve chvíli, kdy se chystal otevřít znovu oči, seskočit z větve, na které seděl, se vedle něj něco pohnulo.

Kdyby nepřemýšlel, instinktivně by se po tom černém stínu, který se vedle něj pohnul, vrhl a zamordoval by ho dřív, než by stačil vydat jedinou hlásku. Jenom vítr, který vlál směrem, odkud temný stín přišel, ho přiměl uklidnit se, jelikož pach, který zachytil, byl známý. Ovšem nemohl popřít fakt, s jakou radostí by se na ten stín vrhl i tak, jelikož nově příchozí mu nebyl nijak zvlášť blízký.

Nejdříve spatřil ve světle z pokoje nos, který nebyl ani velký, ani příliš malý, ale tak akorát. Pak ostře řezanou bradu, malou bradku a rty, které byly roztáhnuté do úsměvu, který vypadal spíše jako úšklebek. Vlasy, které skoro až vlály okolo jeho obličeje, a pak dvě oči, které se vlastně tvářily kamarádsky, ale hluboko v nich byla zášť, nenávist a pomsta.

Nově příchozí se zadíval na Edwarda a jeho úsměv se ještě více rozšířil.

„Edwarde… tak dlouho jsme se neviděli!“

Když se ráno probudila, necítila se o nic lépe než včera v noci. Ležela na své posteli pořád v těch šatech ze včerejšího dne a přišlo jí docela divné, že za ní nepřišla její služka Lucy a nepomohla jí z šatů. O chvíli později si však matně uvědomila, že když včera večer Lucy přišla za ní do pokoje, odehnala jí se slovy, že to tentokrát zvládne sama.

Povzdechla si – snad úlevou – a pokusila si sednout a následovně na to i stoupnout a pak co nejvíce vyhladit pomačkanou látku. Nešlo to nijak zvlášť dobře a navíc si Bella byla vědoma toho, že to dělat nemusí, ovšem byl to jediný způsob, na který přišla, který by jí takhle po ránu mohla alespoň trochu zabavit.

Ve chvíli, kdy se právě chystala sundat si ony šaty, někdo zaklepal na dveře. Na chvíli strnula a srdce se jí bůh ví proč rozbušilo jako o závod. Za tenhle pouhý fakt se nenáviděla ještě víc.

„Dále,“ šeptla, vědoma si toho, že onen člověk za dveřmi jí tak jako tak uslyší.

Ani nevěděla, v co doufala, ale když ve dveřích spatřila Lucy, srdce se jí rychle uklidnilo. Pokusila se na ni usmát. Ovšem Lucy jako by si jejího špatného rozpoložení nevšímala. Vlítla do pokoje, usměvavá od ucha k uchu, a něco si pobrukovala.

„Dobré ráno, slečno,“ zašvitořila a pak, bez jakékoliv pobídnutí začala pomáhat Belle z šatů. „Musíme si pospíšit,“ pokračovala při práci, „naši rodiče na vás čekají dole, všechno je náležitě připraveno…,“ pokračovala dál a přitom její hbité prsty povolovaly vázání korzetu. Nevšimla si a vlastně ani nemohla toho, jak se Bella zamračila. Nemohla se rozpomenout, co je dnes za den a co že se to u nich koná. Nebo snad ve městě? Proč si má pospíšit?

Mírně si odkašlala. „Lucy… co je dnes za den? Co se má dít?“ zeptala se jemně. Za sebou uslyšela pobavené zasmání její služebné.

„Vy jste zapomněla? Dneska k nám má přijet váš nápadník, slečno. Šlechtic, který má předky až ze Skotska!“ rozplývala se Lucy a Belle najednou bylo tak, jako kdyby jí někdo pořádně uhodil.

Marketik

ZabZa

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věřím - 9. kapitola: