Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věřím - 3. kapitola

Edward


Věřím - 3. kapitolaEdward je zmítán vlastním vědomím a svědomím. Jeho ďábelské a přesto ryzí a čisté já se pomalu hroutí a on neví, kudy kam. Provede to, co si jeho tělo a mysl žádá, nebo dokáže odolat a naslouchat svému srdci? Další dílek je tu a já a Zabza, která si teď dává menší oddechovku, doufáme, že se bude líbit.

   Nadával si cestou domů. Jak mohl být tak neopatrný? Copak se za tu spoustu let, kdy žil sám a v ústraní, nic nenaučil? Nechal se nachytat! A co bylo horší, nechal se nachytat jí! Viděla ho a to bylo zlé. To bylo hodně zlé!

   Co udělá? ptal se sám sebe a zvažoval své možnosti. Byla jich spousta, ale většina z nich mu nepřipadala pravděpodobná. Možná to šla někomu říct, pak by tu byl problém, ale on by z toho dokázal dokonale uniknout. V mizení byl ten nejlepší. Navíc si ho spousta lidí nevšímá, proto by jí to vymluvili a ujistili by ji, že se jí jen něco zdálo, že někdo takový neexistuje. To by byla první možnost.

   Další byla jiná a zamlouvala se mu o mnoho víc. Třeba... třeba to nikomu neřekla, třeba si to nechala pro sebe. Třeba si sama uvědomila, že to nebylo možné, a že tohle všechno byl jen omyl a ona už třeba blouzní. Zapomněla by na to a všechno by bylo v pořádku. Tohle byla lepší varianta než ta první a zamlouvala se mu o hodně víc.

   Udělal ještě pár kroků a pak otevřel dveře od svého „domu“. Vlastně to ani nebyl dům. Možná spíše chatrč, nebo pár dřívek seskládaných tak, aby to připomínalo domov. Jedno okno, jedny dveře. Nic víc, nic míň. Výhodou pro něj však bylo to, že se nacházela v ústraní u lesa, kde by ji nikdo nehledal a to mu vyhovovalo.

   Interiér taky nebyl nejlepší. Jedna postel, stůl, židle a pak něco, co připomínalo pracovní desku na přípravu jídla. Bydlel tu už přes... kolik že to bylo let? Padesát? Třicet? Čas pro něj přestal znamenat tolik, co dřív. Zatímco lidé počítají život na dny, týdny, měsíce a roky, on sám se klidně spokojí se staletími.  No, ať už tu byl jak dlouho, nevypadalo to tu jako doma. Spíše jako v chatrči, ale byla to jeho věc.

   Odhodil svůj kabát na židli a pak si lehl na postel. Ruce si dal za hlavu a díval se na strop. Dříve strávil spoustu času díváním se na strop a přemýšlením, co by se stalo, kdyby se nestal tím, čím je teď. Kdyby zůstal člověkem, který má pro co žít, kdyby mu nevzali všechno, i jeho život...

   Zavřel oči a snažil se zahnat i tyto myšlenky. Byly snad horší než ty před tím. Nechtěl se zajímat o minulost a kupodivu se nechtěl zajímat ani o budoucnost, tak, jak to dělával dřív. Teď... teď prostě chtěl žít přítomností. Chtěl žít okamžikem, který už nikdy nevrátí a žít v něm, s ním a pro něj. Pro ni... ano, pro ni chtěl taky žít.

   Nechal se unášet tím pocitem, tak vzdáleným, přesto mu blízkým. Vybavoval si v mysli její vůni. Voněla jako něco... neposkvrněného. Něco nového, neobjeveného. Taky jako fialky, které právě teď vyrostly, jako les čerstvě po dešti. Voněla jako štěstí, které ovšem bylo daleko, které bylo nedosažitelné.

   Vybavil si její oči. Dvě velké hnědé oči, dvě studny lákajíc ho, aby do nich spadnul až na dno. Lákajíc ho, aby objevil něco nového, aby překročil svůj vlastní stín a stal se svým vlastním pánem. Aby udělal něco, co se naprosto liší od toho, co dělal doposud. Oči, které byly tolik odlišené než ty jeho, které překypovaly temnotou.

   Snažil  se zůstat klidný a vybavit si další její část. Vlasy. Hnědý vodopád, který jí lemoval kulatý obličej. Často v nich měla zapletené květiny nebo nějaké ty dívčí věci, co se teď nosí, i když mu připadalo, že se v nich necítí tak dobře, jako když má na hlavě ony květiny.

   Snažil se rozpomenout, jak vypadají její ústa. Dokonale vykrojená do tvaru, který mu tolik připomínal... co vlastně? Zarazil se ve snění. Cítil se, jako by ho polili vodou. Otevřel oči a posadil se.

   Připadal si otupělý, přesto podivně bdělý. Povzdechl se a snažil se vyprázdnit si hlavu. Kdysi dávno přísahal, že neprovede nic, co by ho mohlo ohrozit, co by mohlo ohrozit jeho druh, který nenáviděl, přesto to ovšem byla jeho rodina. Přísahal a ten slib hodlal dodržet. Až do dneška.

   Poprvé za celé století, poprvé v jeho životě, ten slib poruší...

   Vstal, ze židle si vzal kabát a vyšel dveřmi ven. Neotočil se ani nezaváhal. Snění o krásné dívce se rozplynulo, jeho sen o tom, že budou spolu, taky. On je někdo zlý, neměl by se s ní stýkat. A i když to bolelo, dal si přísahu, že se k oné dívce nepřiblíží, nenechá ji, aby mu vnikla do jeho života. Nenechá sebe ani jí zkazit život. Ano, to bude dobře, pomyslel si.

 

   Před několika sty lety dal slib, že nesáhne na lidskou krev. Upoutal se k věčnému žití na krvi zvířat a bylin, které mu pomáhaly zachovat svůj hlad pod kontrolou.   Před staletími dal onen slib. Dnešní noc si uvědomil, že nikdy nezmění to, co je, a ani jeho strava na tom nic nezmění. Dnešní noc si uvědomil spoustu faktů, které se snažil popírat, ale teď... teď se cítil až moc bdělý, živý a věděl, co má udělat, přestože se mu to někde tam

hluboko v něm příčilo.

   Dnešní noc poruší onen slib, který dal muži, kterého tolik ctil a dokonce snad i miloval jako svého vlastního otce. Dnešní noc poruší slib a poprvé za celou dobu opět ochutná sladkou krev lidského potomka.

 

---------------

 

   Tu noc toho moc nenaspala. Zdály se jí ošklivé sny. Všude v nich byla krev, bolest, smutek a ona byla v té ohromné tmě sama a ptala se sama sebe, zač jí Bůh trestá.

   Ráno se probrala celá malátná. Na jídlo neměla chuť, dokonce ani na jahodový koláč, který tak milovala. Od rána měla nepříjemný pocit, že se něco stalo. Připadalo ji, že toho ještě tolik musí udělat, přesto vše, co udělat měla, už uděláno bylo.

   Na klidu ji nepřidávala ani ta zvláštní noční návštěva tajemného cizince. Ať se snažila    jakkoliv, nesetřásla ze sebe ten pocit, že se neměla vyklánět z okna a neptat se ho. Měla se spíše pomodlit a zalehnout, tak jak to dělávala obvykle, a neměla se tím, neměla se jím, zatěžovat.

   Od rána byla smutná, skleslá, malátná... byla jiná a ke všemu měla vztek. Na sebe a i na toho tajemného muže, který jí tolik polekal a popletl myšlenky, jelikož kvůli němu se včera večer nepomodlila. Nemohla, jelikož myšlenkami byla úplně někde jinde a pocit zrady ji také neustále pozoroval.

   Proto se těsně před polednem, kdy už to nemohla vydržet, sebrala a vyšla z domu ven do kostela hledat svoji útěchu a prosit o odpuštění za to, čeho se dopustila.

   Byla těsně před kostelem, když si všimla, že jinak v poklidném městečku to dnešním dnem žije. Jindy prázdné předměstí teď bylo zaplněno pobíhajícími lidmi s vyplašenými obličeji.   Pocit, tajemný pocit někde uvnitř ní, začal sílit a ona začala panikařit, i když jen trošku.

   Otočila se a hledala nějakou známou tvář, někoho, koho by se optala na ten rozruch, jelikož věděla přesně, že žádná slavnost se v nejbližší době konat nemá.

   Když nikoho ve změti tváří nepoznala, otočila se na nejbližšího muže vedle ní.

    „Promiňte,“ oslovila ho a snažila se usmát. Příliš se jí to ale nedařilo. „Mohl byste mi říct, co se tu děje?“ 

   Podíval se na ni a pozvedl obočí nad jejím oblečením, které se sem, na ulici mezi prostými lidmi, vyjímalo jako nepatřičně vznešené. Čepec, pentle, široké sukně se spodničkami… Bylo mu jasné, že je to jedna z těch zbohatlických dcerušek, která zřejmě mířila do kostela.

   Odfrkl si. „Nic, co by vás mělo zajímat, paničko. Přepadli tu jednu pradlenu.“

   „Přepadli? A je… je v pořádku?“ „No, žije,“ odvětil muž, překvapen jejím zjevným zájmem. „Vy ji znáte?“

   Bella se zahleděla skulinou mezi lidmi na ženu, sedící na zemi v hloučku dalších pradlen a s konstáblem za zády. Určitě jí neznala, tím si byla absolutně jistá, s takovými lidmi se nikdy nestýkala.

   Spíš ji překvapilo, kolik na ní našla podobností se sebou. Dlouhé hnědé vlasy, kulatý obličej, podobná postava i výška. Dokonce i tvar očí a rtů odpovídal jejím, jen byla asi o rok či dva starší.

   Plakala a cosi vysvětlovala konstáblovi, který si vše zapisoval do bločku. Měla oděrky na hlavě i pažích, obnažených v potrhaných rukávech. Vypadala, že není vážně zraněná, spíš jen vyděšená.

   „Ne, neznám,“ špitla a rychle se odvrátila. Spěšnými kroky zamířila do kostela, u jehož dveří se pokřižovala a zasedla do jedné ze zadních lavic.

   První její modlitba mířila právě ke zraněné ženě venku. I když nebyla zraněná, muselo se jí stát něco hrozného a Belle jí přišlo nesmírně líto. Poprvé v životě viděla výjev skutečné bolesti a utrpení a hluboce to hnulo jejím srdcem.

   Její další modlitby  už patřily jen Pánovi samému, děkování za jeho neskonalou moudrost a dobrotu. Když už se chystala zvednout a odejít do zpovědnice, sedli si za ní dvě postarší dámy nuzného oblečení, zjevně trhovkyně či někdo jim podobný.

   „Viděla jste jí tam venku?“ zašeptala jedna druhé nad rukama složenýma k modlitbě. Bella nenáviděla podobné klepny, které se do kostela chodily místo skutečného modlení jen vypovídat. Žena venku jí však zajímala, i když jen ze soucitu, proto zavřela oči a poslouchala dál.

   „Ano, viděla. Co se jí stalo?“ zaševelil druhý hlas do temného chladného ticha kostela. „Za úsvitu jí prý přepadl nějaký mladý muž, celý oblečený ve tmavém oblečení. Slyšela jsem, jak to říká konstáblovi.“

   „Opravdu? A proč?“ „To právě nikdo neví! Prý šla do práce, když jí v uličce přepadl, povalil jí a strhnul jí z krku šálu. Prala se s ním, proto vypadá takhle. Prý byl neskutečně silný a ona ho nemohla přemoct. Pak se jí ale podíval do očí, řekl něco jako: ´Ne, tohle nemůžu´ a ve vteřině zmizel. Z nervů omdlela a probrala jí až před chvilkou nějaká paní, co šla kolem a narazila na ni.“

   Bella třeštila oči do prachu, který se blyštil v barevném světle, vrhaném vitrážovými okny. Mladý mu, celý v tmavém oblečení? Neuvěřitelně silný? Ještě jednou se srdceryvně pomodlila, tentokrát proto, aby to nebyl ten, koho se obává a po kom zároveň ve skrytu duše touží.

 

--------------

 

   Edward

 

   Nemohl jsem to udělat. Zatraceně, tak moc jsem chtěl! Ale nešlo to. Tolik mi jí připomínala. Jistě, nebyla to ona, ale přesto… Srdce jí tlouklo jako zběsilé a vhánělo jí tak ještě více krve do tváří a hlavně do krční tepny, která mi pulsovala přímo pod ústy.

   Nemohl bych poskvrnit něco tak čistého. Byla to obyčejná, slušná mladá holka, která právě myslela jen na to, kolik dřiny jí dnes zase čeká. Neměl jsem sílu vzít tak nevinný život jen proto, že se má zloba na celý svět i na sebe samého spojila se zvířecími pudy, které mě poprvé za celou mou upíří existenci skutečně ovládly.

   Bylo mi líto, že se tím, jak se bránila, zranila, ale viděl jsem, že to není vážné. Bylo mi jasné, že se teď nebudu moct nikde moc ukazovat, alespoň ne ve dne, protože i když omdlela, určitě si bude mou tvář pamatovat. Měla ji příliš blízko té své, aby na ni i přes úlek a děs zapomněla.

   Slunce už zapadalo za obzor, když jsem konečně vystoupil z lesa a rozběhl se zpátky k branám Londýna. Temže pro mě zapáchala už na dálku a tak jsem mohl běžet skoro poslepu, veden jen tím pachem.

   Na předměstí jsem dorazil krátce po západu slunce. V domě Bellina otce svítila všechna okna. Služebnictvo již sklízelo ze stolu a tak jsem opět zaujal své místo na stromě na stromě naproti Bellině pokoji, dnes ještě lépe skryt větvovím než minule.

   Věděl jsem, že tu nemám co dělat. Bylo mi jasné, že bych měl být na míle daleko a ne tu šmírovat anděla bez křídel. Ale nemohl jsem si pomoci. Nemohl jsem už bez ní žít, i když pro mě byla zároveň velkou neznámou, protože, ač jsem nevěděl proč, nemohl jsem vidět její myšlenky, nevěděl jsem, na co myslí a co cítí. Jediné, v čem jsem mohl číst, byla její tvář. Ale ta nádherná pozlacení kniha mi absolutně stačila.

   Opět se posadila k oknu, stejně jako včera. Tentokrát se ani nechopila knihy a nesnažila se číst. Zamyšleně si podepřela bradu sepjatými dlaněmi a dívala se do ztemnělé zahrady.

   Něco jí trápilo. Když jí služebná přinesla podnos se šálkem a konvicí čaje, ani nevzhlédla, jen tiše poděkovala. Nemračila se, ale ve tváři se jí zračil zmatek, možná i strach a smutek. Nevyznal jsem se v tolik, abych věděl, nad čím tak přemýšlí, ale jistě to nebylo nic hezkého.

   Pak se zničehonic chopila podložky papíru a brka s kalamářem a začala něco velmi soustředěně psát. Několikrát papír zmačkala, zahodila a začala znovu, dokud si nebyla jistá, že vše napsala tak, jak chtěla. Pak dopis vložila do obálky a...

   A dala ho za okno!

   Zůstal jsem na to zírat jako přimrazený. Samozřejmě jsem se k jejímu oknu hned nevrhl, ale hlavou mi náhle probíhalo tolik protichůdných myšlenek, že jsem ze svého úkrytu i přes všechnu svou mrštnost málem spadl, když jsem se snažil ještě víc přikrčit.

   Teď už se ale po zahradě nerozhlížela. Ve vedlejším pokoji se převlékla do noční košile a županu, rozhrnula přikrývky, ulehla a sfoukla svíčky. Jediné, co nyní v jejím pokoji svědčilo o něčí přítomnosti, byl netknutý čaj ve vychládající konvici.

   A otevřené okno.   

 

 

ZabZa

Marketik



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Věřím - 3. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!