Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věřím - 14. kapitola

13.10.2010 (14:15) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1117×

   Vešla do zahrady a připadala mu jako anděl. Nesla se vzpřímeně, její bystré čokoládové oči se na něj upíraly a jako jediné taky prozrazovaly její vnitřní rozpoložení. Edward hned věděl, že tento rozhovor nebude patřit k těm nejmilejším, které Bella povede. Pokud šlo o něj, bude tohle záležitost, při které mohl být v její přítomnosti, což ze situace automaticky dělalo úžasný zážitek.

   Přišla až těsně k němu, její oči na něj pořád hleděly a on si tak mohl jako výstavní kousek prohlédnout všechny její pocity: vztek, smutek, strach, lítost… Edward se přinutil zůstat na místě a nehnout ani brvou, nedat na sobě znát, jak moc se ho dotklo to, že on je strůjce těchto pocitů. Nejraději by byl, kdyby tam byly docela jiné pocity, jenomže v téhle situace to jinak nešlo…

   Upřeně na něj hleděla a vypadalo to, že se hodně snaží udržet si tu pevnou, vážnou a nic neříkající tvář, ale když její maska najednou zakolísala, překvapil je oba dva zároveň, když sám vyhrkl: „Omlouvám se.“

   Tím jí překvapil. Věděl to jistě. Čisté překvapení se jí odrazilo ve tváři a on se alespoň zaradoval nad touto nepatrnou změnou, která je odehnala od špatných pocitů, které musela cítit. Pak se ovšem zamračila a její bystré oči na něj dál hleděly.

    „Za co se omlouváte, pane? Za to, že si hrajete na někoho, kým nejste, nebo za něco úplně jiného?“ otázala se. Ihned poznal, co myslela tou druhou možností, a výraz mu ztvrdl.

   Litoval jen pár věcí na světě, ale nikdy, nikdy nelitoval toho, že zbavil svět takového člověka, jako byl jeho otec. „Omlouvám se za to, slečno Swanová, že jsem urazil vaše city,“ pronesl proto a oplácel jí její přímý pohled, který vydržela jen chvíli a pak svůj pohled sklopila.

   Snad se mýlil, ale neviděl v jejím výrazu rozpaky? Potlačil radost a snažil se dál tvářit vyrovnaně a nebezpečně.

    „Moje city s tímto tématem nemají nic společného, pane Cullene. Jistě víte, že za své hříchy vás Bůh potrestá,“ dodala a v hlase jí zazněla jízlivost, která jejímu hlasu dodávala naprosto jiný tón.

    „Nevěřím v Boha,“ odpověděl pohotově.

   Mimoděk sebou trhla, ale pohled k němu opět nezvedla. Jako by se bála setkat se s jeho pohledem. „Pak tedy nemáme skoro nic společného, pane, jelikož já v Boha silně věřím a nerada bych vstupovala do svazku, kde by můj manžel neakceptoval moji víru,“ odsekla rozmrzele.

   Kdyby mohl, zaklel by, ale vší silou potlačil slova, která se mu drala na jazyk. Nechtěl klít právě teď a právě před ní. „Neřekl jsem, že neakceptuji vaši víru, slečno, pouze v Boha nevěřím, v tom je patrný rozdíl.“

    „Pro mne ne,“ řekla a pak se na patě otočila. Vypadalo to, že se má k odchodu a to nemohl dopustit. Ne, pokud odsud odejde plná zloby…

    „Bello!“ vyhrkl naléhavě.

   Strhnula. Záda se jí ještě více narovnala a ona se k němu pomalým pohybem otočila. Opět na něj upřela oči, jako kdyby teprve teď našla odvahu se na něj podívat.

    „Ocenila bych, kdybyste mne, pane Cullene, oslovoval ,slečno‘, pokud by to ovšem pro vás nebyla velká oběť. Nejsme totiž v situace, kdybychom se znali… tak důvěrně,“ dodala a pak se bez dalšího slova otočila a opět vyrazila směrem k domu. A v duchu si nadávala: Jsi zbabělec, Bello, zbabělec!

---------------

   Smutně se za ní díval a nadával sám sobě, že to všechno pokazil. Možná se do téhle záležitosti vůbec neměl plést, možná měl prostě jen sedět…

   Ne, někde tam uvnitř sebe věděl, že jednal správně. A že kdyby se mohl rozhodnout znovu, jednal by stejně.

   Jeho myšlenky byly přerušeny tichým, zlověstným smíchem. Překvapeně se otočil směrem k jednomu ze stromů a vybraně zaklel nad svojí nepozorností. Kdyby Séan chtěl, mohl by Edwarda v jeho zamyšlenosti zabít, o což se k Edwardovu štěstí Séan nepokusil.

    „Pěkné divadélko, jen co je pravda,“ ozval se jeho posměšný hlas a ve vteřině stál před Edwardem Séan v celé své kráse. „Opravdu jsem netušil, Edwarde, že na to půjdeš zrovna takhle. Já spíše předpokládal, že opět zalezeš do některé z děr, které tady všude kolem jsou, a budeš sledovat moje vystoupení. Ovšem tentokrát ses rozhodl zahrát si jednu z hlavní rolí… Problém je, že hlavní role je jen pro jednoho.“

   Edward ho bedlivě pozoroval a musel se opravdu hodně ovládat, aby na něj neskočil a prostě to všechno neskončil v téhle jedné zatracené chvíli, kdy měl alespoň malou možnost překvapení. Jenomže pak si uvědomil, že zrovna v téhle chvíli to nepůjde.

    „No tak, Edwarde, došly ti slova? Rád ti půjčím jeden ze scénářů, pokud bys chtěl….,“ zasmál se Séan.

    „Jestli to bereš takhle, Séane, tak bys měl vědět, že obecenstvo je na mé straně,“ odsekl popuzeně Edward.

   Séan se na chvíli zarazil a měřil si Edwarda nenávistným pohledem. Pak se ovšem ušklíbl.

    „Opravdu, Edwarde? Po tom, čeho jsem byl svědkem, si tím nejsem až tak jist, ovšem pokud to chceš brát takhle, drahý Edwarde, klidně si to mysli, bránit ti v tom nebudu…“

   Edward na něj chvíli mlčky hleděl a jeho pohled říkal všechno, co v tu chvíli cítil. „O co ti vlastně jde, Séane? Co chceš ve skutečnosti?“

    „Co chci, Edwarde?“ Séan se pohrdavě usmál. „To, co chci, mi nikdo z vás dát nemůže.“

    „Co chceš tedy ode mě?“

   Odmlčel se. Byla to jen chvíle, ale Edward si začal dělat iluze o tom, že pod tou temnou a necitlivou schránkou je někdo, kdo cítí, ale mýlil se. „Od tebe nechci vůbec nic. Opravdu nevím, co bys mi mohl nabídnout, Edwarde,“ zasmál se. Iluze byla pryč.

   Edward si povzdechl. Pak bezmocně rozhodil rukama. „Fajn, tak co si slibuješ od tohohle všeho? Zničíš ji, odejdeš a pak, až zase uznáš za vhodné, se vrátíš a opět zničíš všechno, na čem by mi mohlo záležet?“ rozkřikl se rozhněvaně. Tyhle otázky si někdy sám pokládal. Čím to, že mu prostě Séan nemůže dát pokoj?

   Séan se ušklíbl. „Zkus přemýšlet, drahý Edwarde, možná jednou přijdeš na to, proč tohle všechno dělám,“ rozhodil rukama a pak najednou jeho úšklebek zmizel a nahradila jej čistá zuřivost. A než si stačil Edward uvědomit, tiskl ho Séan ke stromu.

    „Ale pamatuj na to, že to, jestli to zjistíš, nebo ne, mi nezabrání tomu, co teď dělám. A byl bych rád, kdyby sis uvědomil, že nynější okamžiky si vychutnávám plnými doušky, stejně tak si pak i budu plnými doušky vychutnávat krev tvé vyvolené.“

   Na důkaz toho nasál vzduch do nosu a slastně přivřel oči. „Ještě teď cítím její květinovou vůni…“ Zasmál se a Edward to nevydržel. Vytrhl se z jeho sevření a chtěl se po Séanovi ohnat, roztrhnout toho hada na dvě půlky, zničit ho…!

   Jenomže Séan už byl pryč.

   A tak jediné, co na té zahradě zůstalo, byl Edward, ozvěna Séanova syčivého smíchu a květinová vůně Belly.

---------------

   Druhý den ráno Bellu probudila rozjařená Lucy. Rozespale na ni zamžourala a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, k jakým skandálním změnám v jejím životě došlo. A také si uvědomila to, že kvůli svému včerejší zlobě se na Edwarda se večer zapomněla pomodlit, což celkově ještě zhoršilo už tak dost její špatnou náladu.

   Takže zatímco se Bella mračila, Lucy okolo ní poletovala, usmívala se a švitořila něco o tom, že dneska je krásný den na projížďku.

    „Ale Lucy,“ zaprotestovala Bella, „na projížďce jsem byla včera s bratrem a panem Séanem, opravdu nevidím důvod, proč jezdit i dneska.“

   Lucy se zachichotala. „Zapomněla jsem vám to říct, omlouvám se. Váš otec mi vzkázal, že vás mám připravit na dnešní den jako na vyjížďku. Podle toho, co jsem slyšela, prý pojedete všichni – tedy vy, pan Edward Cullen, váš bratr s panem Séanem a vašim otcem na piknik do parku, slečno. A večer, jak se zdá, prý půjdete dokonce na chystaný ples k paní Shingrové!“ rozzářila se Lucy a opět začala z pokoje poletovat sem a tam.

   A Bellina špatná nálada klesla ještě níž. Opravdu si nedokázala představit den strávený v přírodě s Edwardem, Séanem, bratrem a otcem, aniž by to dopadlo nějak katastrofálně. A už určitě pak nebude schopná přežít nudný ples u paní Shingrové, té největší drbně ve městě, aniž by hrozilo, že nezkolabuje.

   Jak se zdá, čekal Bellu opravdu perný den…

ZabZa

Marketik

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věřím - 14. kapitola: