Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 17. kapitola

11.07.2012 (21:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3374×

Ode dne, co mě opustil, se toho hodně změnilo. Rozhodla jsem se, že odjedu. Na vysokou jsem se chystala až za dva měsíce, ale už teď jsem začala hledat nějaký byt. Rodiče mi to vymlouvali, prosili mě, abych zůstala u nich, ale já odmítla. Už jsem jim visela na krku dlouho. Užili si toho se mnou hodně a já se chtěla postavit na vlastní nohy. Jeho odchod mě ranil a já se rozhodla osamostatnit.

Skoro každý den jsem se vydala na cestu, která mi nepřinesla nic nového. Byty byly buď drahé, nebo malé. Potřebovala jsem alespoň dva pokoje, jsem na prostor trochu náročnější. Procházela jsem několik bytů, byla nadšená, ale když mi majitel ukázal cenu, protočily se mi panenky a málem jsem omdlela. Domů jsem se vracela zklamaná a zoufalá. To trvalo několik týdnů.

Byla středa a já se chystala navštívit další byt, který se mi docela líbil. Byl blízko u školy, nebyl zas tak drahý a dokonce měl tři pokoje, což byl pro mě luxus. Oblékla jsem se, lehce nalíčila a chtěla odejít, ale zastavila mě usměvavá mamka, která vtrhla do mého pokoje.

„Co se děje? Ten tvůj úsměv se mi moc nelíbí,“ řekla jsem jí a podezíravě pozorovala její tvář. Chytila mě kolem ramen a více se usmála.

„Máš návštěvu,“ oznámila mi a já na ni překvapeně pohlédla.

„Dle tvého úsměvu hádám, že je pánská,“ hádala jsem a prošla kolem ní. Viděla jsem, jak stojí za mými zády, a skoro cítila její dech. Otočila jsem se na ni a povytáhla obočí. Zvedla ruce v gestu, které znamenalo, že se vzdává, a odešla do kuchyně. Přešla jsem ke dveřím a otevřela je. Podívala jsem se do Edwardových očí a usmála se.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a on kývl hlavou.

„Jedu se podívat do Seattlu, tak mě napadlo, jestli bys nechtěla jet se mnou,“ nabídl mi a já se podívala na auto, kterým přijel. Pochybovačně jsem si měřila Alicino žluté Porsche a poté se podívala na něj. Pokrčil rameny a strčil si ruce do kapes.

„Dobře, ale raději budeš řídit ty,“ upozornila jsem ho a z věšáku si vzala bundu. Poslala jsem mamce vzdušný polibek a odcházela. Když jsem zavírala dveře, viděla jsem, jak se na mě spokojeně dívá, a povzdychla si. Edward zpozorněl a podíval se na mě.

„Děje se něco?“ zeptal se mě a já zakroutila hlavou.

„Moje mamka si myslí, že spolu chodíme,“ prozradila jsem mu a uviděla, jak se usmál. Nevím proč, ale najednou jsem měla radost z toho, že se usmívá. Užívala jsem si každou vteřinu, kdy byly jeho rty zkřivené v tom dokonalém úsměvu a tím odkrývaly bílé zuby, které mě dokázaly pěkně vyděsit. Odvrátila jsem tvář a posadila se na místo spolujezdce. Připoutala jsem se a podívala se na Edwarda. Ve chvíli, kdy nastartoval, se na mě podíval a největší pozornost věnoval mým očím, které ho se zájmem pozorovaly. Usmála jsem se a cítila, jak se mi krev žene do tváří.

„O víkendu jedu za Alicí,“ oznámil mi a já se přestala usmívat. Kývla jsem hlavou a vzpomněla si na svou kamarádku. U srdce mě bolestně píchlo a v očích se nahromadily slzy, které jsem se snažila zahnat. Poznal na mně, že nejsem v pořádku, tak pokračoval.

„Volala mi a prý se mají s Jasperem skvěle, dokonce si našli nějaký malý domek blízko lesa, takže jsou spokojení. Ještě to nepřiznala sama sobě, ale také jí moc chybíš,“ vydechl.

„Kromě ní a Angely tu nemám skoro nikoho. Angela se stěhuje na druhý konec Států a Alice je taky pryč. Víš, až teď si vlastně uvědomuji, jak jsem byla naivní. Myslela jsem si, že s ním budu napořád a nic nás nerozdělí. Kvůli svému pobláznění jsem přišla o kamarádku, o muže, kterého jsem milovala, a přátelé, kteří mi dali možnost okusit chuť pravého štěstí,“ svěřila jsem se mu a podívala se z okýnka. Stromy kolem nás byly rozmazané a já se raději ani nedívala, k jaké číslici směřuje šipka na tachometru. Vedle mě se ozval tlumený smích a já se podívala na upíra, který mi z jejich početné rodiny zbyl.

„Nebyla jsi naivní, jen jsi podlehla chvilkovému štěstí,“ oponoval mi, ale já jen zakroutila hlavou.

„Ne, dosáhla jsem nevyšší úrovně naivity. Nikdo mě nepřekoná,“ trvala jsem si na svém a podívala se na silnici před sebou. Byla dokonale rovná, tmavá a mokrá.

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ zašeptal a zabočil. Zmateně jsem pozorovala lesní cestu a neměla tušení, kam jede.

„Tudy se ale do Seattlu nejede,“ namítla jsem a přidržela se palubní desky. Štěrková cesta nebyla pro Porsche zrovna ideální. Edward se jen usmíval a nic neříkal. Po dalších několika metrech jsem se začala trochu bát a raději se pevně chytila sedadla.

„Dám ti všechno, co mám, jen mě nech vystoupit,“ prosila jsem ho se zavřenýma očima a modlila se, aby se auto zastavilo. Trvalo to sice ještě několik minut, ale nakonec jsem ucítila, jak zastavil a vypnul motor. Otevřela jsem oči a podívala se na místo, kde jsme zastavili. Stromy, hlína a kapradí.

„Tohle má být to, kvůli čemu jsem si málem nadělala do kalhot?“ zeptala jsem se a s pozvednutým obočím se na něj podívala. Zasmál se a vystoupil. Napodobila jsem ho a ucítila, jak mě do tváře šlehl studený mořský vzduch. Zhluboka jsem se nadechla a více se zachumlala do bundy, kterou jsem měla na sobě.

„Pojď, chci ti něco ukázat,“ pronesl hlasem plným nadšení a natáhl ke mně ruku. Pomalu jsem k němu přešla, chytila ho za ledovou dlaň a nechala se vést. Když jsme přecházeli potok, hodil si mě na záda a přeskočil ho. Když nám cestu zkřížil spadlý strom, pomohl mi tuto překážku přejít a smál se mým rozpakům, když se mě dotkl. Po několika minutách jsme došli k útesu a Edward ukázal na vodu pod ním.

„Kdykoliv mě něco trápilo, zašel jsem sem a nechal vítr a vodu, aby mě zbavily mých starostí,“ křikl, protože byla voda opravdu hlasitá. Pomalu jsem přešla k okraji útesu a usmála se. Byl vysoký. Hodně vysoký. Cítila jsem, jak mě do tváře šlehají kapky vody, a otřela si je.

„Sleduj,“ pobídl mě a já se na něj podívala. Stoupl si těsně k okraji a roztáhl ruce. Podíval se na nebe a mně se zatajil dech. Vypadal jako bůh moře. Vypadal, jako kdyby mu všechna ta voda patřila. Vypadal, jako kdyby pohybem svých rukou pobídl vodu, aby tekla jiným směrem. Okouzleně jsem ho pozorovala a pousmála se.

„Nenávidím tě,“ křikl hlasem plným zuřivosti a já sebou polekaně trhla. Pozorovala jsem jeho tvář a bez dechu poslouchala jeho hlas, který se ztrácel v hluboké vodě.

„Nenávidím se a nenávidím to, čím jsem se stal,“ křičel dál a voda narážela do skal s mnohem větším hlukem.

„Proč jsi to dovolil?“ zvolal. Pozorovala jsem jeho tvář a rukou se chytila za ústa. V jeho tváři bylo viditelné, co prožívá. Skoro jsem slyšela, co se mu honí hlavou. Pomalu jsem k němu přešla, postavila se vedle něj a natáhla ruce ve stejném gestu, jako je měl on. Zavřela jsem oči, nadechla se a zvedla hlavu.

„Proč jsem podlehla?“ zakřičela jsem z plna hrdla a poslouchala ozvěnu, která se nesla krajinou. Vzpomněla jsem si na jeho slova, na jeho doteky a znovu ucítila to zoufalství a prázdnotu, která po něm zbyla. V hlavě jsem slyšela jeho dokonalý hlas a ta dvě slova, kterými mě dostal. U srdce mě bolestně píchlo, ale já dál stála a poslouchala rozbouřené moře.

„Proč mě opustil?“ zeptala jsem se zamračeného nebe, které bylo nebezpečně blízko. Stačilo skočit a skoro bych se dotkla nadýchaných mraků, které pluly nad mou hlavou. Setřela jsem slzu, která mi stekla po tváři, a vrátila se o několik měsíců zpět. Cítila jsem na svém těle jeho doteky a polibky, kterými mě dostal do nebe. Něžně si bral to, co jsem mu nabízela, a dával mi víc, než jsem si přála. Vedle mě se ozvalo tiché povzdychnutí a já se otočila. Pohlédla jsem do očí muže, který mě dostal z toho nejhoršího, a zhroutila se do jeho náruče. Objal mě, hlavu položil na mé rameno a ruku vpletl do mých vlasů. Cítila jsem, jak mě obklopuje jeho vůně, smyslná a dráždivá. Vzlykla jsem a více se na něj natiskla. Potřebovala jsem cítit, že je tu se mnou a zabrání mi v tom, abych udělala nějakou hloupost. Ucítila jsem, jak se tváří dotkl té mé, a otevřela oči. Byl blízko. Nebezpečně blízko.

„Proč mě opustil?“ zeptala jsem se ho a vzlykla.

„Došlo mu, že bychom mu neodpustili, kdyby odešel. Děti by mu to nikdy neodpustily,“ vysvětlil mi a já znovu vzlykla. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a nadechla se. Jeho ruce se z mých zad přesunuly k mému pasu a já zvedla hlavu. Jeho oči byly tmavé. Ne tím způsobem, na jaký jsem byla zvyklá. Tahle černá znamenala vztek. Jeho hruď se rozvibrovala a z úst mu uniklo tiché zavrčení. Chtěla jsem ho pustit, protože mě ten zvuk trochu vyděsil, ale on mi nedovolil se pohnout. Dál svíral mé tělo v ocelovém sevření a zhluboka dýchal. Podíval se mi do očí, povzdychl si a pomalu se ke mně začal sklánět.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 17. kapitola :