Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 5. kapitola

20.08.2012 (20:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 4280×

5. kapitola

Když Renée se mnou utekla z Forks, tvrdila, že si tam nedokázala zvyknout. Že jí vadili všudypřítomný déšť, chlad a temná mračna. Že její náladu ovlivňovalo celé to městečko. Iritoval ji poklidný život maloměsta, postrádala zábavu a přátele. Štvala ji ta neměnnost a stereotyp rodinného života. Zkrátka tam neuměla žít, stále vzdorovala a bojovala proti tomu, co si sama vybrala.

A v tom byla ta chyba.

Kdyby přestala zápolit s počasím, lidmi, Charliem, naučila by se tam žít. Naučila by se nevnímat to, co jí tak omezovalo, strhávalo a potápělo.

Protože ten princip je stále stejný. Vzdor je k ničemu. Smíření je tím klíčem. Je to jako horká voda, která dopadá na zkřehlé tělo. Nejprve se snažíme bránit, cukáme se, zatímco naše mysl křičí jediné – au, to pálí! Mozek se snaží zpracovat a vyrovnat se s danou situací, tím, že začne ovládat tělo. Husí kůže se snaží zmírnit dopad horkých kapek a ruce se snaží chránit citlivé části. Až později, kdy si zvykneme na vysokou teplotu, přestaneme panikařit. Přestaneme vzdorovat. Tělo i mysl si zvykne. A potom už horkost ani bolest nevnímáme.

Naučíme se s nimi žít.

Přetočila jsem se na bok. Senátor Simons ležel na zádech a hlasitě pochrupoval. Znamení pro mě, že můžu odejít, aniž bychom se dostali do trapné situace, kdy on ví, co jsem, a kdy já vím, že na něj doma čeká manželka.

Už dávno nešlo jen o natáčení. Díky mě Leon zjistil, že mu můžu „pomoci“ na vícero frontách. Hledal nevinnou tvářičku do ne zrovna nevinných filmů? Měl ji. Potřeboval doprovod na nějaký snobský večírek? Od toho jsem tu přece byla. Chtěl se vetřít do přízně politikům? Nabídl jim noc se mnou.

Ne, nedělala jsem to zadarmo. Leonard mohl být jakýkoliv – úlisný, zlý, nechutný, vychytralý -, ale především to byl obchodník.

„Chtěla bych se s Nessie odstěhovat,“ šeptla jsem a zároveň se přikrčila v očekávání jeho hněvu. V tom domě jsem se necítila nejlépe, všechno, včetně mého odrazu v zrcadle, na mě křičelo – majetek Leonarda Chestera. A tím, že tam bydlela i Nessie, se jí to taky týkalo. Což mi bylo proti srsti. Proto jsem se rozhodla alespoň to zkusit. A Leon dnes vypadal, že má trochu lepší náladu než kdy jindy.

„Ovšem,“ odpověděl jednoduše, aniž by se na mě podíval.

„Ovšem?“ zopakovala jsem. To překvapení v mém hlase jsem neskrývala. Leon ke mně vzhlédnul a – to bych do něj nikdy neřekla - rošťácky se usmál.

„Ovšem,“ pokrčil rameny. Nevěděla jsem, jestli si ze mě náhodou neutahuje. Nikdy jsem ho takhle totiž neviděla, tak jsem zvažovala otázku, zda to myslí vážně, když najednou pokračoval.

„Isabello, vím, že si o mně nemyslíš zrovna dvakrát pěkné věci. Ale ty ode mě můžeš mít cokoliv, budeš chtít,“ ozřejmil mi situaci a čekal na mou reakci. Chtěla jsem spoustu věcí, jako například – nech mě jít; přestaň mi vyhrožovat, že mi sebereš Nessie; nebo nechtěj už po mně žádné natáčení – ale ta nejdůležitější byla úplně jiná.

„Takže kdybych po tobě chtěla, abys už nikdy nevzpomínal mou dceru, abys o ní už nikdy nemluvil, nenechával ji sledovat a ani abys mi s ní vyhrožoval, zkrátka, abys zapomněl, že vůbec existuje, udělal bys to?“

„Ovšem,“ přitakal bez jediného zaváhání. Fascinovaně jsem na něj hleděla. Ono vážně stačilo ho o to jen požádat? „Ale bude to něco za něco,“ dodal, když viděl mou úlevu.  

„Co bys za to chtěl?“

„Tebe,“ odpověděl jednoduše. Mě? Vždyť mě má totálně v hrsti. A on to ví. Vždyť mi to sám řekl.

„Jak to myslíš?“ položila jsem otázku, jejíž odpověď mi byla ukradená. Udělám cokoliv, pokud zapomene na Renesmé.

„No,“ zaváhal. „Tvůj první, už nebudu. Ale odteď až napořád bych byl v tobě ten poslední.“

Z křesla jsem si vzala šaty, které mi opět vybral Leon, a oblékla si je. V koupelně jsem se trochu upravila, a aniž bych se na spícího senátora podívala, odešla jsem. 

-oOo-

Zamyšleně jsem hleděl na pár fotografií z toho večera. Bella ve večerních šatech, které by si kvůli délce a vysokým podpatkům na sebe dříve nevzala. Bella s tou soškou. Bella s vysokým blonďákem po boku. Bella říkající jen jednoduché děkuji. Bella klopící oči k zemi. Všude byla ona. A přesto to ona nebyla.

Něco v jejích očích, ten pohled, postoj těla, vlasy i pokožka. Všechno to bylo tolik známé a zároveň cizí. Před očima jsem měl známou tvář, já se ale cítil, jako bych koukal na obrázek ženy, kterou jsem neznal.

Můj plán sednout do auta a okamžitě najít Bellu vzal za své, jakmile ke mně dolehla myšlenka Alice. A kde ji chceš hledat, Edwarde?

Měla pravdu, vůbec jsem nevěděl, kde teď Bella žije. Jediné, čím jsem si byl stoprocentně jistý, bylo to, že to nedělá dobrovolně, někdo jí do toho musel násilím zatáhnout. A Charlie o tom jistě nemá ani ponětí a žije ve stejném přesvědčení jako já, že Bella studuje vysokou školu.

Odvahu na to, abych zhlédnul jednotlivé filmy, jsem nenašel. Nedokázal bych ji takhle vidět. Chci si pamatovat to, jak se chvěla pod mými dotyky a jak sténala moje jméno. A i když ta noc nebyla úplně dokonalá, protože ani jeden z nás neměl žádné praktické zkušenosti, nechtěl jsem si tuto vzpomínku špinit vyumělkovaným projevem lásky, jehož úspěch závisel na správném osvětlení a vulgárním scénáři.

I když podle všech těch popisů se tyto filmy řadí mezi ty jemné, nebo v pár případech mezi lehce erotické.

„A co kdybych jela do Forks já,“ navrhla Alice, když jsem se rozhodl pro první krok. „Mě na rozdíl od tebe měl Charlie alespoň rád.“

„A já mám sedět doma a čekat?“ Tohle se mi nelíbilo. Celé tělo mi vibrovalo touhou něco udělat. Nejlépe ji najít a odvézt někam pryč. Hodně daleko pryč. 

„Ne, my zatím vyrazíme do Vancouveru.“ Emmett vtrhl do pokoje. „Jasper našel Bellu. Údajně pracuje jako makléřka pro nějakou tamější realitku.“ Celá rodina, samozřejmě opět kromě Rosalie, se rozhodla Bellu vypátrat. Carlisle podle jejího pojištění, Esmé obvolávala lidi, s kterými se seznámila ve Forks, Alice nahlížela do její budoucnosti, Emmett se ji snažil najít přes své kontakty a Jasper přes své hackerovské schopnosti.

Já neustále přemýšlel nad tím, jak je možné, že se dcera policejního náčelníka dostane do světa plného kamer, reflektorů a nahých těl. Podle všeho s tím musela začít ještě před nástupem na univerzitu. Tak, kde narazila na někoho, kdo tohle dělá? Ve Forks nikdo takový nebyl. Snad Port Angeles? Ale i tam se nic takového neděje, je to jen přístavní město. A Vancouver do toho nezapadá už vůbec.

Něco bylo špatně.

A jediným klíčem byl Charlie.

-oOo-

Elisa v kanceláři už nebyla. Což bylo jedině dobře. Nevím, co proti mně měla. Ale já měla důvod ji nenávidět. To ona odvedla Renesmé s Dianou tenkrát z našeho bytu pod pohrůžkou nabité zbraně. A teď, kdykoliv jsem se přiblížila k Leonovi, byla podrážděná, a kdyby mohla, skočila by mi po krku. Tak se alespoň tvářila.

Dvakrát jsem klepla na dveře Leonardovy pracovny a čekala na vyzvání. Po rázném dále jsem vstoupila do tmavé místnosti, kterou osvětlovala jen lampa na pracovním stole. Leon seděl na svém koženém křesle a četl jsi v nějaké složce. Ve vzduchu byl cítit cigaretový kouř a bourbon.

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem tiše a postavila se před stůl. Neodpověděl mi, jen mírně kývnul hlavou, aby mi dal najevo, že si je vědom mé přítomnosti. Pak otočil stránku ve složce a pokračoval v čtení. A já tam stála a čekala. Pohledem jsem přejížděla po jednotlivých kusech nábytku – masivní police, skříně, knihovna, konferenční stolek se čtyřmi polstrovanými židlemi. Všechno vypadalo pořád stejně. I tahle situace byla vlastně normální.

Už dávno jsem se naučila ignorovat podezíravé pohledy Rachel, kdykoliv jsem řekla, že jedu na služební cestu. Věděla jsem, že mi nevěří. A taky jsem věděla, že o mých nočních pracovních schůzkách řekla Jacobovi. Ale ten naštěstí narážky své sestry moc nevnímal. Jakmile byl v blízkosti Nessie, byl jí tak oslněný, že nikoho jiného neviděl ani neslyšel. Svým způsobem jsem za to mohla já. Odvezla jsem mu ji a tak ji nevídá každý den. Tím mu je vzácnější.   

„Připrav se,“ zamumlal Leon a obrátil list na další, poslední, stránku. Neváhala jsem, stáhla jsem si ramínka a nechala šaty padnout k zemi, spodní prádlo letělo hned za nimi. Z misky na pracovním stole jsem vytáhla jednu gumičku a naučeným pohybem si svázala vlasy na temeni. Leon chtěl mít vždy volný přístup ke krku a šíji.

Po další hodné chvíli se na mě podíval. Vypadal unaveně. To bylo mnohem lepší než naštvání, které se v jeho obličeji dalo lehce rozeznat. Zato to bylo mnohem horší než jeho obvyklý vypočítavý výraz. Únava znamenala, že to bude rychlé. A že nebude na mě brát ohled.

Odsunul křeslo a vstal. Já se zatím posadila na desku stolu, nohy široce rozevřené. Leon si rozepnul košili, ale nesundal si ji.

„Jak to šlo?“ zeptal se a stáhnul si kalhoty.

„Byl spokojený,“ šeptla jsem a dál ho sledovala, jak se ke mně plíží. Ruku mi položil na krk a zlehka mě pohladil přes rameno, vnější stranu ňadra, pas a bok.

„To je dobře,“ zamumlal a sklonil se k mému hrdlu. Druhou rukou mi odvrátil tvář a olíznul mě na šíji, těsně pod kořínky vlasů.

„Neříkal jsem, že si máš sednout,“ zasyčel.

Pak mě kousnul.
 

-oOo-

Do Forks jsem nakonec jel s Alicí. Ne, že bych nechtěl do Vancouveru, do města, kde Bella žila. Ale jakmile bychom tam dorazili, nevěděli bychom kam dál. Nebyl jsem naivní. Ta realitka byla jen zástěrka, pračka peněz.

„Zůstaneš v autě, jasné?“ přikazovala mi Alice, aniž by se na mě podívala. Poté, co jsme zjistili, respektive co Jasper zjistil, že Bella byla nějakou dobu nezvěstná, začala se Alice zmocňovat nervozita. Bála se, že jí Charlie zavře dveře před nosem. Nejen pro to, že se najednou před jejich domem zjeví jako duch a bude mít všetečné otázky. Ale taky proto, že Bella zmizela pár dní po našem odjezdu, pár dní po slibu, že bude na sebe dávat pozor, že neudělá nic neuváženého.

„Ano,“ odsouhlasil jsem jí to už asi po milionté. Nebyl jsem blázen. Tušil jsem, že mě Charlie nebude mít rád. A její vize, když jsem se rozhodl, Swanovým zaklepat na dveře, vypovídala jasně. Bellin otec by se mnou vyběhl. A nic by mi o ní neřekl.

Jenže on mluvit nepotřeboval, stačilo mi slyšet jeho myšlenky, které se mi do hlavy dostaly sotva jsme vjeli do jejich ulice.

„Zastav,“ šeptnul jsem a poslouchal. Stále mi byla jeho mysl svým způsobem skryta. Stejně jako ta Bellina. Ale u něj jsem slyšel aspoň něco. A to něco, mě doslova šokovalo.

„Co slyšíš?“ naléhala Alice. Ale já jí nedokázal odpovědět, ztrácel jsem se v Charlieho vzpomínkách, úvahách a starostech. Záhyby jeho mysli byly rozostřené, obalené silnými emocemi. Přesto jsem se stále čekal na další, pro mě zatím neznámou, informaci.

„Edwarde, na co myslí?“ dotírala dál moje sestra.

„On to ví,“ odpověděl jsem.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 5. kapitola: