Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 25. kapitola

14.09.2013 (21:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4128×

25. kapitola

Myslela jsem si, že Jacoba znám docela dobře. Znala jsem jeho tátu i sestry. Věděla jsem o tom, jak zemřela jeho máma a proč skončil Billy na vozíčku. Věděla jsem, že nesnáší školu a miluje opravování a rekonstrukce aut. Znala jsem i jeho povahu. Když měl vztek, křičel a argumentoval. Když chtěl, uměl být milý a přátelský takovým tím nevtíravým způsobem. Uměl vzít za práci. Uměl se postavit za své přátele i členy smečky. Zkrátka, z indiánského kluka s širokým úsměvem se postupem času stal Alfou, který dokáže uvažovat tak, aby nikdo (kromě upírů) nepřišel k úhoně.

Ale teď se z ničeho nic spřátelil s Edwardem Cullenem. S upírem, kterého by, kdyby nebylo dohody, normálně rozcupoval na kousíčky.

Mrzelo mě to. A štvalo zároveň. To, že Edward a Jake uzavřeli jakési přátelství, ve kterém měl k mému překvapení navrch Jacob, se mi nelíbilo. A už vůbec se mi nelíbilo, že se ti dva dohodli na tom, kde budeme já a Nessie bydlet. Neměli na to právo. Nemohli mě nutit a tlačit k něčemu, co jsem nechtěla. Ať si jsou klidně nejlepšími přáteli, když chtějí, já se ale rozhodla, že podle jejich pravidel hrát nebudu.

Po snídani jsem se rozloučila s Nessie a šla si dát sprchu. Cítila jsem zvláštní neklid, který jsem ze sebe potřebovala setřást. Nešlo jen o to, že se Jacob místo na mou stranu, postavil na tu Edwardovu. Šlo také o Edwarda samotného.

Dnešní ráno a včerejší večer byly... jiné. On byl jiný. A to mě mátlo. Bylo o tolik snažší s ním jednat, když jsem na něj měla vztek. Ale najednou z ničeho nic mi nedal sebemenší záminku k hádce, nebo třeba i jen k malé diskuzi. Vracelo mě to zpátky do dob, na které jsem nechtěla vzpomínat. A které bych někdy strašně ráda vrátila kvůli jejich jednoduchosti.

Rytmicky jsem čelem bouchala do kachliček, zatímco mi voda stékala přes obličej. Nutně jsem si tyhle myšlenky musela vyhnat z hlavy. Bylo tu k řešení spousta jiného. Na minulost nebyl čas ani místo.

Byl tu Leon, i když fyzicky se pohyboval na jiném kontinentě. A byla tu Elisa, jeho prodloužená ruka. Rychle jsem potřebovala zrealizovat můj plán – sebrat Nessie a zatím se ubytovat v nějakém hotelu. Chvíli bude trvat, než objevím místo, kde bychom se mohly usadit.

Představovala jsem si menší domek, nebo možná srub v nějakém malém městečku podobnému Forks. Přátelští lidé, malé obchůdky, nulová kriminalita. Reálně jsem uvažovala o návratu do Států. Severovýchod, poblíž Michiganského jezera. Okrajově jsem si uvědomovala, že by tam za námi Jacob nemohl moc často jezdit. A možná právě proto - a taky kvůli jeho náhlému paktování se s upíry – se mi ta přestava o to víc líbila.

S lehce otlučeným čelem a zklidněnýma nervama, jsem se osušila a oblékla do pohodlného trika a odrbaných tepláků. S pokojným vědomím a plánem naší budoucnosti jsem vešla do obýváku, abych začala balit.

Edward tam už stál, do skládacích přepravek, které vzal nevím kde, ukládal knížky, CDčka a DVDčka. Když jsem si vzala taky jednu, ohlédl se na mě přes rameno. Chvíli mě pozoroval, jak skládám stěny plastového boxu a pak se opět vrátil k práci. Trvalo to přesně pět ze zdi sundaných obrázků, než promluvil.

„Jsi klidná,“ nadhodil. Tiše jsem pohodila rameny a dál sundávala Nessieiny fotky ze zdi. Na vztek, který byl v poslední době přirozenou součástí mé nálady, nebyla vhodná doba. Já hrála o čas. A vztek by mě jen zdržoval. „Čekal jsem, že budeš křičet, vzpouzet se a odporovat,“ dodal.

„Nic z toho, co jsi právě řekl, v plánu nemám.“ Překvapeně a trochu podezíravě se ke mně otočil.

„Ale jak to? Neber mě zle, ne že bych nebyl šťastný, že vás budu mít u sebe, ale-“

„Jacob mi nemůže přikázat se přestěhovat k upírům. Může mi to poradit, navrhnout, doporučit... Ale ne přikázat.“ Přitáhla jsem si ke zdi taburet, abych si na něj mohla stoupnout a sundat nejvrchnější řadu fotek. Byly to ty z Nessieina prvního Halloweenu.

„Takže jsem se nemýlil v tom, že budeš odporovat.“ S hlasitým povzdechem jsem stáhla ruce a zadívala se přímo na něj.

„Edwarde, já neodporuju,“ řekla jsem. „Já to jen odmítám. A ať se Jacob staví třeba na hlavu, nemůže mě donutit se přestěhovat k upírům, když jsem člověk. To je skoro stejné, jako by mě chtěl zavřít do klece se lvy.“ Byla jsem ošklivě přímá. A byla jsem za to na sebe hrdá.

„Dřív ti nevadilo u nás být.“

„Dřív jsem neměla Nessie.“ Edward se zarazil a pak se se špatně skrývaným vztekem na mě obořil.

„My jí neublížíme!“

„Já vím, že jí neublížíte,“ souhlasila jsem a tím ho trochu zmátla. Můj postoj k bydlení u upírů byl sice negativní, ale to neznamenalo, že bych si myslela, že by kdokoliv z Cullenů dokázal Renesmé ublížit. Dokonce ani Rosalie by to ve své zvrácené mysli neudělala.

„Tobě také ne,“ pověděl už o poznání klidněji a smířlivěji.

„A tomu mám věřit? Vím minimálně o jedné upírce, která by mi hrozně ráda ublížila.“ A která by to, kdyby měla šanci, zřejmě i udělala.

„Rosalie ne-“

„Neomlouvej ji,“ zarazila jsem ho. „Nechci to slyšet. Zkrátka se smiř s tím, že dobrovolně do jámy lvové nevkročím.“ Otočila jsem se zpátky ke zdi a opět natáhla ruce k Nessie a vydloubané dýni.

„Ale do baletního studia za Jamesem jsi šla.“ Tohle jsem brala jako podpásovku. Tehdy to byla jiná situace. Nechránila jsem jen mámu. Chránila jsem i jeho.

„To byla chyba. Teď už vím, že bych to neudělala,“ zamumlala jsem a stáhla další obrázek ze zdi.

„Ani kdyby měl doopravdy tvoji matku?“

„Ani tehdy.“ Měla jsem dost času o tom přemýšlet. S narozením Nessie jsem poznala nejen nové radosti, ale také nové strachy. Cesta autem už nebylo jen přemístění se z místa A do místa B, nad kterým jsem nikdy nijak zvlášť nepřemýšlela. Najednou se z auta stala možná vražedná zbraň, nebo hrob. Ostatní řidiči už nebyli jen další lidi sedící za volantem, stali se z nich potencionální vrazi a oběti.

A proto, když jsem si představila, že by se ta situace s Jamesem měla opakovat, jen v trochu jiném složení, uvědomila jsem si, jak velkou chybu jsem udělala. Kdybych to byla já, koho by James unesl, a kdyby Nessie byla v mé tehdejší situaci, nechtěla bych, aby pro mě přišla. Chtěla bych, aby se schovala někam do bezpečí. Někam, kde jí nikdo neublíží. I za cenu, že by mě to stálo život.

„Nepřijde to ti sobecké?“ Ne, nepřijde. Uložila jsem obrázek do přepravky a podívala se mu přímo do očí.

„Taková jsem, Edwarde. S příchodem Nessie se všechny moje názory a priority změnily. Už nenechám sebou manipulovat.“

„Leon s tebou nemanipuloval?“ Další podpásovka, kterou nezmírnil ani jeho měkký hlas.

„S Leonem šlo vždy jen o obchod.“ Většinou...

„Mezi obchodem a vydíráním je velký rozdíl,“ pověděl a rukou mi pomohl dolů z taburetky.

„Nevím, o čem mluvíš.“ Můj vztah s Leonem byl komplikovaný. Ze začátku, když jsme se poznali, jsem ho měla za šarmantního a atraktivního muže, který byl shodou okolností bratrem fotografa, pro kterého jsem poprvé pózovala. To, jaký je ve skutečnosti, jsem zjistila mnohem později – byl to chladnokrevný obchodník, který vždy získal, co chtěl. A to klidně i za použití nekalých praktik.

Pravdou ale také bylo, že díky němu jsem konečně měla peníze, jistou práci a doklady, které dokazovaly, že Nessie je moje dcera. Nemluvě o tom, že jakýkoliv směnný obchod, který jsme spolu uzavřeli, byl z jeho strany vždycky dodržen.

„Myslím, že víš,“ řekl Edward. „Sice jsem tady nebyl, ale za ty roky, co chodím po tomto světě, jsem už viděl spoustu věcí. Včetně toho, jak se mladá nevinná dívka dostane do veřejného domu.“ Díval se na mě tím vážným jantarovým pohledem. Nesnášela jsem tu lítost, kterou neskrýval. „Je to moje chyba, že se na tebe stále dívám jako na nějakou výjimku a tentokrát nemluvím o tichu tvé mysli... Ale Jacob mi otevřel oči.“

„Nejste s Jacobem najednou nějak velcí kamarádi?“ zeptala jsem se uštěpačně. Nechtěla jsem jeho lítost. Nechtěla jsem ničí lítost.

„Spíš spojenci.“

„Bezva,“ odsekla jsem a chtěla se vrátit k vyklízení, ale Edward mě pěvně držel na místě. Své ruce usadil na mých bocích a naléhavě se mi zadíval do očí.

„Kdysi jsi o mně měla teorii, dnes mám jednu já o tobě a tom, co se za poslední rok a půl stalo.“

„Jaké máš teorie?“
Začervenala jsem se. Během posledního měsíce jsem váhala mezi Batmanem a Spidermanem. Ale za nic na světě bych se k tomu nepřiznala.
„Ty mi to nepovíš?“ zeptal se a naklonil hlavu na stranu s děsně svůdným úsměvem.
Zavrtěla jsem hlavou. „To je moc trapné.“

Hlasitě jsem polkla nad tou vzpomínkou a pohodila rameny.

„Jak už jsem řekl – vidím tě jinak, cítím se kvůli tobě jinak, a proto mě ani nenapadlo se na celou tu situaci podívat jako na něco, co už jsem dřív viděl.“

„Myslíš, jako na holku, ze které se stala šlapka?“ arogantně jsem se ušklíbla.

„Myslím jako na ženu, která má strach o své dítě.“ Tohle nebylo to, co jsem čekala. Chtěla jsem mu položit ruku na ústa, aby mlčel, protože v téhle diskuzi bych s ním nevyhrála, ale Edward mou ruku chytil do té své a přiložil si ji k hrudníku, k místu, kde mu jako člověku tlouklo srdce. „Už jsem to dřív viděl, Bello. Není to jen strach o zdraví dítěte. Je to také otázka jeho výchovy a prostředků, jak dítě zabezpečit. Potkal jsem ženy, které se nechaly vydírat a zneužívat jen proto, aby své dítě ochránily, jak před nemocí, tak před zimou. Viděl jsem vdovy, které spaly s obchodníky a dalšími muži jen kvůli pár dolarům, které zajistily teplou večeři pro jejich potomky...“ Jeho pohled zesílil, zplanul mocnými emocemi. „Nikdy ti nebudu moct vyjádřit, jak moc ti jsem vděčný za to, že ses postarala o naši dceru.“

„Děkuješ mi za to, že jsem ze sebe udělala kurvu?“ zmohla jsem se jen na zašeptání. Nespletla jsem se – byl jiný. Edward zlehka zatřepal hlavou a přitáhl si ke rtům mé prsty, které do teď spočívaly na jeho srdci.

„Děkuji ti za to, že díky tobě je Nessie taková, jaká je,“ pověděl tlumeně ale naléhavě. „Děkuji ti za to, že jsi ji přivedla na tento svět. Že ses o ni postarala. Žes ji ochraňovala i za cenu toho, že ses sama dostala do nebezpečí. Děkuji ti za to, že jsi její máma ve všech smyslech toho slova... A proto tě prosím, přijmi Jacobův návrh.“ Proč to musel zkazit tou poslední větou?! Proč?!

„Ne!“ řekla jsem šeptem.

„Bello,“ zoufale mě oslovil, „nebudu lhát – chci vás mít u sebe. Chci, abyste bydlely u nás. Ale nebudu tě nutit. Já nejsem jako Chester, nebudu tebou manipulovat, ani tě vydírat. Jen se nad tím, prosím, ještě jednou zamysli.“

„Hotel nám bude s Nessie zatím stačit,“ stála jsem si tvrdohlavě za svým.

„Není tak těžké dostat se do rezervačního systému,“ oponoval. „Jakmile se někde ubytujete do dvou hodin máš Elisu za dveřmi.“

„Jak víš o Elise?“

„Součást mé teorie,“ pohodil rameny. „Navíc, znám její mysl a vím, že ona pro Chestera udělá cokoliv. Včetně toho, že mu tě přivede zpátky.“ V tomhle jsme se shodli – Elisa by pro Leona udělala vše. A proto jsme musely zmizet z našeho bytu. Nejlépe do nějakého malého hotelu u letiště.

„Apeluji na tvé logické uvažování,“ pokračoval s intenzivním pohledem do mých očí. „Když budete u nás, budete v bezpečí. Nebudeš se muset dívat přes rameno, jestli vás náhodou někdo nevystopoval. Budeš se moct pořádně vyspat a odpočinout si. A kdyby si k nám kdokoliv pro tebe nebo Nessie přišel... Díky Alici bychom byli krok před ním. Navíc bych byl rád, kdyby tě mohl Carlisle prohlédnout.“

„Proč?“ Náhlá změna tématu mě překvapila.

„Kvůli tomuto.“ Jednou rukou mi vyhrnul tričko, tou druhou mi přejel po malých jizvách na břiše.

„Odkud víš, že-“

„Prostě vím.“

„Tys mě šmíroval?“ zeptala jsem se spíš překvapeně než rozhořčeně.

„Ano.“ Nevěřícně jsem zakroutila hlavou nad jeho upřímností.

„Kdy?“ chtěla jsem vědět.

„Když jsi byla v koupelně,“ beze studu mi to oznámil a pak se lehce pousmál. „My dva prostě vždycky skončíme u toho, že já tě sleduju a ty se kvůli tomu na mě nezlobíš. Mimochodem, co hlava?“ Oči mu šibalsky svítily, když mi prsty přejel přes o kachličky obouchané čelo. Kdybych opět neprožila další deja-vu, asi bych se začervenala.

„Co hlava, nebolí?“ zeptal se nevinně.
„Ty jsi neuvěřitelný!“ otočila jsem se a vykročila směrem k parkovišti, ačkoliv jsem předtím nebyla rozhodnutá, jestli nepůjdu domů pěšky.
Rychle mě dohonil.
„To ty jsi zmínila, že jsem tě nikdy neviděl v tělocvičně – vzbudila jsi mou zvědavost.“

Jak moc zvědavý musel být teď, když slyšel z koupelny kromě vody i duté zvuky? Asi hodně, když se šel podívat a vůbec si nelámal hlavu s tím, že tam budu určitě nahá.

„Ty jsi neuvěřitelný,“ zamumlala jsem, načež se Edward vědoucně usmál.

A v tu chvíli jsem věděla, že na to stěhování nejspíš kývnu. I když jsem se rozhodla ho ještě trochu natahovat. Ani ne tak kvůli tomu, abych slyšela, jaké další důvody si je schopný vymyslet, jako spíš kvůli pocitu, že mu nepodléhám moc rychle.

S Edwardem jsme kvůli mým citů neměli společnou budoucnost, ale rozhodně jsme měli společnou minulost, kterou nikdo nikdy nezmění. Ani Leon, ani Elisa, ani pár filmů se mnou v hlavní roli.  

Jeho ledové prsty, kterými mi opět přejel po břiše, mi připomněly mé jizvy. „To nic není,“ řekla jsem a triko si stáhla dolů.

„Bello,“ povzdechl si. „Nejsem ani slepý a ani hloupý. Není to ani dvacet čtyři hodin, co ti Nessie udělala tohle,“ palcem mi přejel po pokousaném zápěstí, na kterém už byla jen nepatrná jizva. „A vím jistě, že tohle,“ ukázal na mé břicho, „jsi ještě minulý týden neměla. Když k tomu připočtu fakt, že jsi zmizela na tři dny a pak ses objevila u mě v kanceláři s morfinem v krvi... Umím si dát dvě a dvě dohromady.“ Neobviňoval mě, jen konstatoval fakta, která ho přivedla ke skutečné pravdě. K pravdě, kterou se nikdo nikdy neměl dozvědět.   

„Prosím, rozmysli si to,“ zašeptal. Dívala jsem se do jeho nádherných očí a opravdu uvažovala nad tím, co řekl. Měl pravdu, že u nich budeme v bezpečí. Tedy minimálně Renesmé bude. Což bylo to, o co mi šlo především. To, že by s ní mohli klidně zmizet, mě už tolik neděsilo. Po včerejšku, kdy jsem viděla, jak se na ni ostatní Cullenovi dívali, jsem si byla jistá, že by ji ochránili za každou cenu. A měli by při tom mnohem větší šanci na výhru než já - člověk.

Jako druhé, co mi přišlo na mysl, byl spánek. Uběhlo, nevím kolik času od toho, kdy jsem se pořádně vyspala. Dnes v noci jsem toho kvůli Jakeovi moc nenaspala, včera jsem spala jen chvíli po tom, co se ze mě Nessie napila a další tři dny před tím jsem byla v limbu, protože mi vzali ledvinu a bůhví co ještě. Spánek by se mi opravdu hodil.

Edward mě stále držel u sebe a stále se pokoušel sledovat mé myšlenky, které se mi zračily ve tváři. Zhluboka jsem se nadechla a roztřeseně přikývla. Pomalu jsem podruhé vstupovala do stejné řeky. A k mému překvapení mě to neděsilo tolik, jak jsem si myslela, že by mělo.

„Děkuju.“ Edwarda zaplavila úleva a radost. Záblesku naděje v jeho očích jsem si všimla okamžitě a proto, aby si nemaloval vzdušné zámky o budoucnosti, ve které bychom my dva vystupovali opět jako my dva, jsem ho upozornila:

„Dělám to jen kvůli Nessie.“

„Já vím,“ přikývnul.

Ke Cullenovým jsme s Edwardem přijeli až večer. Vzala jsem s sebou jen dvě tašky, ve kterých jsme s Nessie měly oblečení a osobní věci. Přišlo mi zbytečné stěhovat i nábytek, když tohle bylo jen dočasné ubytování.

Společně jsme vstoupili do jejich tichého a velmi vytopeného domu. Okamžitě jsem si svlékla bundu.

„Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se, když jsem neviděla žádný uvítací výbor. Den před tím se Cullenovi ze společenské místnosti, která sloužila zároveň jako obývák a jídelna, skoro nehnuli a teď tu nebyl vůbec nikdo.

„Ve svých pokojích,“ odpověděl Edward a položil moje a Nessiiny tašky u paty schodiště.

„Proč?“

„Protože tě nechtějí nějak znervózňovat a-“

„Je to jejich dům, neměli by se kvůli mně omezovat.“ Tedy, až na Rosalie. Ta ať se klidně omezuje až na půdu.

„Chtěli ti dát jen prostor,“ vysvětlil mi.

„Ten nepotřebuju,“ řekla jsem. Jediné, co jsem v tu chvíli potřebovala, byla Renesmé a spánek. Přesně v tomhle pořadí. Jenže Jacob a Edward byli domluveni, že přijedou ke Cullenovým až po setmění. Alfa vzal totiž Nessie ještě do kina. Takže jsem si na oboje dvoje musela ještě chvilku počkat.

„Ahoj, Bello.“ Esmé byla první, kdo se odhodlal vyjít ze své ložnice. Scházela ze schodů s dokonalou elegantností a sedmicentimetrovými podpatky.

„Zdravím,“ odpověděla jsem zdráhavě. Její tvář se rozjasnila laskavým úsměvem.

„Nemáš hlad?“ optala se.

„Tys vařila?“ opáčila jsem překvapeně. Ne že bych si myslela, že by Esmé neuměla vařit. Jen to zřejmě naposledy dělala tak před sto lety a jednou bolestivou proměnou. Odpovědí mi byl stydlivý úsměv.

„Ani ne,“ přiznala, „spíš jsem myslela na nějakou restauraci s donáškou.“ Nevím proč, ale ulevilo se mi. Nebyla jsem ve stavu, kdy bych zvládla ochutnávat stoleté pokusy.

„Donáška bude fajn,“ přikývla jsem. Esmé mě obdařila dalším ze svých úsměvů a zmizela do kuchyně.

„Nechtěla by sis raději odpočinout?“ zeptal se Edward. Jen jsem zakroutila hlavou. Nemohla jsem jít spát, když tu nebyla Nessie.

„Počkám na Renesmé.“ Teprve až teď se v Edwardových očích objevilo pochopení. A taky panika.

Lekla jsem, když kolem mě prosvištěl Emmett, který se pak uvelebil na gauči a pustil televizi. Konečně tu už nebylo tak příšerné ticho.

„Ahoj, Emme,“ zamumlala jsem do prostoru. Odpověděl mi mávnutím.

Jídlo bylo skvělé. Rajčata chutnala jako rajčata a maso nebylo přesolené. Snědla jsem úplně všechno a pak to ještě zapila sklenicí vody. Při tom všem jsem ale stále dokázala sledovat hodiny. Venku už byla tma a Nessie s Jacobem ještě nepřišli. Část mého já chtěla začít křičet na Edwarda a tím mu dát první lekci rodičovství, že příchod domů se domlouvá vždy na určitou hodinu; říct, že přijdou po setmění byl totiž opravdu široký pojem. Ale místo toho jsem radši mlčela a šla se nervózně přecházet po verandě. Příště budu domlouvat všechno sama.

Edward mé počínání nekomentoval, ale na verandě stál svorně se mnou. Měla jsem pocit, že přesně ví, co se mi honí hlavou a tak na mě radši nemluvil, protože tušil, že bych si svůj strach vybila na něm.

„Už jsou tady, Bello,“ pověděl po chvíli. A měl pravdu. Když jsem otevřela dveře, na příjezdové cestě se objevila světla jeho auta.

Mluvit o tom, jakou úlevu jsem v tu chvíli zažila, by bylo zbytečné. Tenhle pocit jsem měla totiž vždy, když se Nessie vrátila odněkud, kde jsem já nebyla.

Jacob zastavil a Edward otevřel zadní dveře. Po chvilce v náručí vytáhnul spící Renesmé.

„Usnula asi před dvaceti minutami.“ Jake se postavil přede mě a vložil mi do ruky klíčky od Edwardova vozu. Do očí se mi nepodíval.

„Jak jste se měli?“ zeptala jsem se.

„Dobře.“

„Co jste dělali? Jaký byl film? Měli jste-“ Tentokrát se mi do očí podíval. Ale ne jako kamarád. Ani ne jako Alfa.

„Musím už jít.“ Otočil se na patě a odcházel do tmy. Jeho silueta se mi ztrácela před očima, jak splývala s tmavým okolím.

„Jaku,“ zavolala jsem na něj.

„Musím se učit na maturitu, Bello,“ odpověděl zřejmě přes rameno. Než jsem mu stihla říct díky, proměnil se.

Nessie se probrala, když jsem ji převlékala do pyžamka. Naštěstí byla tak unavená, že si okamžitě lehla do postele a zavřela oči. Čtení před spaním se však nevzdala.

„Mami, prosím, aspoň chvíli.“ Tak jsem vytáhla knížku, kterou jsme nedávno koupily a začala jí předčítat.

„… Pobřeží jako v mdlobách ovíval
vánek, co dýchal jako by si zdřím.
Úplněk mdlý tam nad údolím stál;
a potok, tenký jako zavěšený dým
z útesu padal, tempem zdráhavým…“

Nemusela jsem číst dlouho; víc než o poezii, která před pár měsíci nahradila pohádky, šlo spíš o to, aby slyšela hlas, který ji ukolébá ke spánku.

Edward byl po celou tu dobu s námi. Držel se v rohu místnosti, ale jeho pohled jsem i přesto fyzicky cítila. Zneklidňoval mě, protože jsem tušila, že až zmlknu, bude mít milion otázek, na které jsem nevěděla, zda chci odpovídat. Jistě, mohla jsem se vymluvit na vlastní únavu, ale nebyla jsem srab a tak jsem se rozhodla jeho dotazům čelit ještě tento večer. Alespoň bych měla to nepříjemné dřív za sebou. Navíc, kdo říká, že budu jediná, pro koho to bude nepohodlná diskuze? Rozhodně jsem měla v plánu být upřímná. Velmi upřímná.

„… však scházeli se k lodi z krajiny,
snědí, leč bledí proti rumění,
Lotosojedi, v očích mámení.“

Knížku jsem položila na noční stolek a políbila spící Nessie na čelo. Ještě jsem jí vyhrnula přikrývku až ke krku a plyšového Jacoba opřela o čelo postele. Teprve pak jsem se podívala na Edwarda, který stál najednou vedle mě.

„Má ráda lyrickou poezii?“ zašeptal překvapeně.

„Zatím jí nevadí,“ pohodila jsem rameny.

„Proč jí nečteš pohádky?“ Nešlo se neusmát, protože jsem si vzpomněla na náš poslední pohádkový večer.

„Mami, a to všechny pohádky končí tím, že princ políbí princeznu?“ Nessie na mě koukala ze své postele a vypadala… znechuceně.
„No… většinou ano,“ odpověděla jsem. V tu chvíli mi totiž před očima přeběhly Sněhurka, Popelka a Růženka.
„Ach jo,“ povzdechla si. „A nemůžeme si číst něco jiného?“

„Protože je už všechny zná zpaměti,“ zaobalila jsem to. Například Petr Pana a Mauglího umí odříkat i pozpátku.

Nessie se na posteli zavrtěla a pak nesouhlasně zamlaskala. Deku si zkopla k nohám a pak, když už byla osvobozená, se otočila na bok. Byla prostě perfektní.

„Jaká byla?“ Jeho otázka zněla opatrně, jako by se bál odpovědi. „Když se narodila,“ specifikoval, když jsem mlčela.

„Dokonalá,“ šeptla jsem. Protože to bylo jediné adjektivum, které se k jejímu popisu dalo použít. „Byla droboučká. A měla tvoje vlasy. A mé oči. A zoubky. A dospělý vědoucný pohled. Byla - a je - tou nejdokonalejší bytostí, jakou jsem kdy poznala.“ Slovy nešlo vyjádřit, jak jsem Nessie vnímala. Nebyla to jen má dcera. Byla mi vším - životem, strachem, radostí…

„Jaká si byla ty?“ Tohle byla přesně ta věc, o které jsem nechtěla mluvit. Minulost už byla pryč, ale jeho otázky stále dokázaly rozervat jizvy, které jsem si z té doby nosila s sebou. „Když jsi ji čekala?“ opět doplnil svoji otázku, pro kterou jsem nechtěla mít odpověď.

„Obrovská.“ Což byla pravda - když jsem se na sebe podívala do zcadla, byla jsem jedno velké břicho. Moje hlava i končetiny v kontrastu s ním naprosto zanikaly.

„A dál?“ Věděla jsem, na co se ptá a taky jsem věděla, že mu nešlo o fyzický popis. Chtěl slyšet pravdu. A já se rozhodla mu ji dát.

„Vyděšená.“ Zpříma jsem se mu podívala do očí. Jeho pohled ani výraz jsem rozluštit nedokázala. „Úplně strachy bez sebe. Nevěděla jsem, co s námi bude. Jestli vůbec přežijeme. A byla jsem sama. A měla jsem hlad… A žízeň. A jediné, co jsem si přála bylo to, aby ses vrátil.“ Po mé poslední větě už nebyla jeho tvář tak nečitelná. K mému zklamání jsem z jeho obličeje vyčetla opět lítost.

„Omlouvám se,“ pověděl. „Nechtěl jsem ti způsobit bolest.“ Tak strašně se mýlil. Bolest nebyla tím, co mi způsobil. Porod bolel. A těhotenství také. Avšak Edward byl důvodem mého žalu. Žalostného žalu.

„Bolest není to, za co by ses měl omlouvat,“ zamumlala jsem. Lítost vystřídalo překvapení.

„Není?“ ujišťoval se. Jen jsem zakroutila hlavou. „Za co bych se tedy měl omluvit?“ Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Teď byla ta chvíle, kdy jsem mu mohla všechno vyčíst, kdy jsem potřebovala ho obvinit z toho všeho, co udělal, respektive neudělal. Oči jsem otevřela a setkala se s jeho jantarovým pohledem. Když upřímnost, tak z očí do očí.

„Za to, že jsi tam nebyl, když se narodila,“ začala jsem. „Za to, že jsi neviděl její první úsměv a první krůček. Za to, že jsi neslyšel její první slovo.“ Za to, že jsi propásl všechna tahle poprvé, podruhé i potřetí. „Za to, že jsi o všechno tohle přišel, protože ses tak strašně bál o mou duši, zatímco část tvé duše ve mně pomalu rostla!“

Úryvky básně, kterou jsem v kapitole použila, jsou z poemu Lotosojedi od Lorda Tennysona. Což je mimochodem autor, kterého Bella ve filmu předčítá Renesmé. Dokonce je to i ta báseň, ale vybrala jsem jiné verše, aby jste viděli, že Nessie je opravdu náročný čtenář... Četla jsem si tu básničku pro sebe a můžu říct, že já bych ji svým dětem rozhodně nečetla. :D Mnou vybrané úryvky patří k těm "světlejším a veselejším" částem poemu, zbytek je docela depresivní.

Kapitola měla původně končit trochu víc optimisticky, ale nakonec jsem si uvědomila, že Bella potřebuje čas a prostor, aby ze sebe mohla všechno dostat. A bohužel si to teď většinou schytá Edward... Tak se potom na mě za to nezlobte. ;-)

Jinak už definitivně vím, že povídka bude mít max. 35 kapitol (ale spíš tak o dvě tři míň, záleží na tom, jak moc to budu natahovat a taky na tom, jestli mě ještě nenapadnou nějaké nové dialogy a scény).

A na konec vám chci poděkovat za vaši podporu při měsíčních anketách. Za to, že jsem poslední díl přidala v červenci a objevila jsem se i v srpnové tabulce, vděčím jenom vám.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 25. kapitola: