Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 5. kapitola

03.12.2012 (20:30) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 4860×

5.  HRA

Netušila jsem, že bych mohla mít tolik štěstí – nebo smůly? – a opravdu poslední hodinu přežít bez Edwarda nebo ostatních mých sourozenců. Samozřejmě jsem je čekala o přestávce, ale když se neukázali a všechno nasvědčovalo tomu, že se mnou zeměpis prostě mít nebudou, dovolila jsem si trochu úlevy.

Zazvonilo a já – už jsem téměř nevnímala zvědavé pohledy, které mě stále sledovaly, ale věděla jsem, že zítra budu moct začít zase nanovo – jsem prchala ze třídy. Nevím, čeho jsem se obávala, když s nimi stejně budu doma. Měla jsem je ráda a byla jsem šťastná, že jsem zase s nimi, ale bála jsem se jejich otázek. Nebo jejich pohledů. Co si asi řeknou, až si uvědomí – protože na to Edward pravděpodobně skočil – že jejich bratr byl pouze jeden z mnoha? Že pro mě sex znamená jen ukojení touhy? Budou zklamaní?

Kabriolet a Volvo stále stáli na svých místech. Nastal problém, když jsem nemohla najít v batohu klíče. Nemohla jsem si vzpomenout, kam jsem je dala, což bylo něco, co se poloupírům nestává často. Zkusila jsem otevřít dveře, jestli jsem je náhodou nenechala uvnitř.

Nic. Vzdychla jsem, položila batoh na kapotu auta a začala pečlivěji prohrabávat kapsy.

„To snad není možné!“ zabědovala jsem po chvilce. Klíče stále v nedohlednu.

„Děje se něco?“ ozval se za mnou sametový hlas, ale já poznala, že není Edwardův – ten bych poznala kdykoliv. Jasper.

Otočila jsem se na něj. „Jo, nemůžu najít klíčky od auta. Musela jsem je někde ztratit.“ Kousek za ním kráčela Alice s Rosalií a potichu o něčem debatovaly, za nimi Emmett horlivě přikyvoval. Parádní!

„No, já… ehm, asi se zajdu podívat do biologie a zeměpisu, jestli jsem je náhodou nenechala tam.“ Chtěla jsem rychle odejít, ale zarazilo mě, když jsem uslyšela někoho, jak volá mé jméno. Otočila jsem se za tím hlasem a spatřila drobnou blondýnku s nakrátko ostříhanými vlasy a dioptrickými brýlemi, jak se zastavila několik metrů ode mě, ve tváři úlevu z toho, že jsem ji spatřila. Viděla jsem na ni, že je dost nervózní – jako dnes většina lidí, co jsem potkala – a že váhá, ale v ruce měla mé klíčky, takže jsem se rozhodla chovat se k ní opravdu přátelsky, protože příchod Edwarda na scénu už bych asi nezvládla.

„Jé, díky,“ poděkovala jsem a snažila se, aby mi ve tváři byla vidět ta obrovská vděčnost. Převzala jsem si od ní klíče. „Myslela jsem, že se snad vypařily. Kde jsi je našla?“

Dívka se pyšně usmála a já za ní viděla několik lidí, jak po nás pokukuje – ach ano, tahle holka si určitě užije hned několik dotěrných otázek na mou osobu, protože se mnou právě mluvila! Ironie mě natolik pohltila, že jsem málem začínala být nepříjemná. Ale kdyby tato dívka věděla celou pravdu i se situací E z baru a Edward z mé rodiny, asi by mi takové chování neměla za zlé.

„Ležely v biologii na zemi u tvé lavice. Učitel mi řekl, jestli bych byla tak laskavá a uklidila papírky, co zůstaly po studentech. A požádal také tvého bratra Edwarda. Chtěla jsem ti je dát už minulou přestávku, ale zůstala jsem v biologii až do jejího konce, takže jsem to už nestihla. No, vlastně ty klíče našel Edward, ale řekl mi, ať ti je dám.“ Mluvila hrozně rychle, ale já jsem jí přirozeně rozuměla. Dívka se najednou kousla do rtu. „Teda… vlastně… já jsem je našla. No… to je jedno. Měj se. A mimochodem, jsem Cassie.“ A dívka byla pryč. Odběhla ke svým kamarádkám na druhý konec parkoviště.

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou, protože mi bylo jasné, oč běží. Edward je našel, ale protože chce hrát mojí hru, poprosil Cassie, aby mi je raději dala ona. Bylo by totiž divné, kdyby mi už podruhé za den pomohl. To by rozhodně nebylo nic ve stylu „pojďme se k sobě chovat lhostejně a ignorovat se navzájem“.

„Sejdeme se doma?“ ozval se za mnou hlas Alice.

Otočila jsem se na ní. Její oči byly ostražité, jako by čekala, že znovu propadnu zoufalství. Nic takového jsem už ovšem neměla v plánu. Alespoň ne před nimi.

Přikývla jsem. „Jak přijedu, půjdu asi na lov, takže nevím, kdy se vrátím.“

„Dobře,“ protáhla Alice pomalu. „My ještě počkáme na Edwarda, a pak pojedeme taky – prodloužila se mu hodina, víš.“

Doufala jsem, že na mé tváři není poznat, co cítím uvnitř. A doufala jsem, že Jasper Alici a ostatním nic neřekne a před Edwardem se to alespoň pokusí utajit. Kdyby totiž moje rodina věděla o tom zoufalství, o té chvíli, kdy jsem na pokraji hysterie, o tom snažení, abych mu neskočila kolem krku, o smutku a bolesti… pravděpodobně by měli hodně otázek a snažili by se nás dát s Edwardem dohromady. Jenže já vím, že nemůžu Edwardovi poskytnout to, co si zaslouží, takže by celé dohazování vyšlo nazmar a on by potom trpěl. Já už to nějak zvládnu, kvůli němu. A i kdyby se tedy o to rodina pokusila, o to sblížení nás, jediné řešení, které by bylo v tu dobu přijatelné, by byl další útěk. Tentokrát na nějaké méně nudné místo.

„Tak E…Edwardovi vyřiďte, že mu děkuju za nalezení klíče. A uvidíme se později.“ S posledním pohledem do čtyř ostražitých a zároveň podezíravých tváří jsem nasedla do již odemčeného auta a odjela rychle z parkoviště dřív, než se on mohl objevit.

Jakmile jsem si byla jistá, že jsem z dosahu jejich očí a Jasperova daru, začala jsem popadat dech. Netušila jsem, že vyslovit jeho jméno nahlas bude tak těžké. Byla jsem si jistá, že i oni si toho všimli. Zajímalo mě, co si o celé situaci myslí… Nebo je lepší, že to nevím?

Byla jsem překvapená, když jsem zastavila před domem a oči jsem měla suché. Neplakala jsem. Ačkoliv jsem byla stoprocentně přesvědčená, že mne pláč a bolest nemine a brzy se jim budu muset postavit, pocítila jsem lehkou úlevu.

Vešla jsem do domu. Esmé se právě přiřítila po schodech dolů a pevně mě sevřela ve své náruči.

„Jaká byla škola?“ Ne že bych čekala jinou otázku… Přestože Esmé nebyla ta úplně normální matka, nějaké ty vlastnosti přece jen měla, a tudíž ráda trápila své děti otázkou „jak ses měl/a ve škole“, což většina mládeže absolutně nesnáší, a přestože číslo dvě jsem se za mládež mohla považovat jen z půlky, ta otázka mi lezla krkem navlas stejně.

„Hmf,“ zamručela jsem. „Skvělá, ale to, jak všichni sledují každý pohyb, co udělám, je trochu otrava.“

Esmé chápavě přikývla a usmála se. „Ano, to souhlasím. Ovšem, vědět, že všechny ty mladé sestřičky ti chtějí přebrat manžela, také není zrovna uklidňující.“

Obrátila jsem oči v sloup. „Jako by sis s tím musela dělat starosti,“ prohlásila jsem.

Mamka se krátce zasmála. A v ten moment mi došlo, že ji plně chápu. Kdyby někdo házel oči po Edwardovi a snažil se ho sbalit, také bych nebyla nadšená.

Co. To. Ksakru. Plácáš? křičela na mě jedna část mého já – ta, která se pevně držela mého snažení nezaujmout Edwarda, abych mu nezlomila srdce. To je přesně to, co přece chceš! Aby si Edward našel někoho, kdo si ho zaslouží a kdo mu bude moct dát to nejlepší.

Druhá část, která z mého plánu už tak šťastná nebyla a která věřila, že být s Edwardem je správné – a která mi to zrovna moc neulehčovala - , se samozřejmě také přihlásila o slovo. Nejsi náhodou teď proti svému slovu? Pokud si myslíš, že jako poloviční upír mu nemůžeš zaručit, že ho budeš milovat navždy, jak by to svedl pouhý člověk?

Na tom něco bude, protože –

Jenže člověk se může stát plnohodnotným upírem, ale ty budeš navždy hybrid.

Vzdala jsem to. Obě strany mají pravdu. Ale já se teď tímhle zabývat nechtěla, potřebovala jsem rychle zmizet, než přijde domů Edward a ve mně se vzbudí vlna zoufalství následovaná lhostejností a ignorací.

 „Jsi v pořádku?“

Podívala jsem se znovu na Esmé. „Ano, v naprostém. Jen jsem už dlouho nebyla na lovu.“

„Mám jít s tebou?“

„Ne,“ vyhrkla jsem příliš rychle a viděla, jak její obličej pohasíná, nasycen zmateností a bolestí z mého odmítnutí. „Promiň, ale potřebuju chvíli přemýšlet. Navíc jsem ještě chtěla zavolat Candice – kamarádce z New Yorku – která už určitě čeká na zprávy o tom, jestli jsem se v pořádku dostavila domů.“

Esmé se usmála. „Dobře. Já stejně ještě pracuju na jednom projektu.“ Pohladila mě po vlasech, vtiskla pusu na čelo a blesku rychle zmizela v horním patře.

Potlačila jsem vzdych, který by jistojistě slyšela, a vypařila se z domu. Zaslechla jsem blížící se vozidlo – nebo dvě? – a přidala do kroku, načež jsem se poloupíří rychlostí rozeběhla do hlubin lesa.

A běžela jsem a běžela… a nevnímala nic kromě nádherné flóry, která obohacovala les. Totálně jsem vypnula. Nemyslela jsem na nic konkrétního, jen jsem pozorovala les kolem sebe. Poprvé od oběda jsem před sebou neviděla E u mě v bytě při těch nejkrásnějších chvílích a Edwarda, stojícího naproti mně, pevně svírajícího mou ruku, jak se představuje tím svým dokonalým hlasem.

Zastavila jsem a opřela se o kmen nejbližšího stromu. Jak se to mohlo všechno tak najednou zvrtnout? Kromě loučení s Candice byl můj život v posledních dnech přímo dokonalý. Potkala jsem úžasného muže – upíra – který nejen vypadá jako bůh, ale i je milý, a prožila s ním ty nejkrásnější chvíle. Znovu jsem se připojila k mé rodině a v brzké době jsem nehodlala na tom něco měnit. Všechno bylo dokonalé. Jenže jsem předtím nevěděla, že když ty dva světlé body v mém životě spojím dohromady, vznikne z toho katastrofa.

Potlačila jsem všechny pocity, které by mohly prozradit, co ve skutečnosti pociťuju, a podívala se dopředu. Mezi stromy byl asi tak třicet metrů přede mnou vidět dům. Už jsem nemohla couvnout, nemohla jsem tu chvíli prodloužit, protože už mě pravděpodobně teď slyšeli a bylo by jim divné, co mi tak dlouho trvá. Pak by se za mnou vydali, přirozeně.

Volným krokem jsem se rozešla. Nikam jsem nespěchala. Ale pak mi s pohledem na tmavou oblohu došlo, že Carlisle už bude pravděpodobně doma.

Rozeběhla jsem se, navzdory své únavě. Vlítla jsem do obývacího pokoje. Emmett s Jasperem ke mně zvědavě zvedli oči od televize. Rosalie a Alice si povídaly v horním patře, ale mě v tu chvíli nezajímalo, co řeší. Esmé si tiše pobrukovala v kuchyni. A on… seděl u piana a velmi potichu si pro sebe hrál mně neznámou skladbu, která byla ovšem velmi pěkná.

Žádné známky toho, že by můj táta byl doma.

„Carlisle ještě nedorazil?“ zeptala jsem se smutně.

Esmé se náhle objevila vedle mě, jako by tam stála celou dobu. „Za půl hodiny by tu měl být. Nejpozději. Ale pojď se napřed najíst, ano?“

Šla jsem tedy za ní do kuchyně. Jídlo vonělo celkem dobře na to, že dávám přednost krvi. Zhluboka jsem se nadechla a udělala takovéto labužnické „Mm…“

Esmé se usmála a posadila se na jednu z barových židlí. „Kuřecí enchiladas – tvé oblíbené.“

Sedla jsem si vedle ní. „Voní to perfektně a vsadím se, že to bude ještě lépe chutnat.“ Hned jsem se do jídla pustila. Na to, že mamka nejí, vaří opravdu geniálně.

Už jsem téměř dojídala, když se k nám připojil Emmett. Doufala jsem, že nezačne s tématem, kterého jsem se nejvíc obávala. Překvapil mě; mlčel. Ale sledoval mě takovým ostražitým pohledem, za kterým bylo vidět jeho pobavení. Bůhví proč mu celá ta situace přišla ohromně vtipná.

Emmett sice moje obavy nesplnil, zato Esmé ano. 

„Tak co, potkala jsi někoho?“ zeptala se náhle, když jsem zapíjela jídlo minerálkou, a já ztuhla. „Člověka, či upíra – který se ti zalíbil?“

Polkla jsem. „Ani ne.“

„Ale, Bell, vždyť – „ Tentokrát se do toho Emm vložil.

„Mlč, a nic se ti nestane,“ procedila jsem skrz zuby. Bylo mi jasné, jakou by na tohle všechno měla Esmé reakci.

Podívala jsem se na ni. Přeskakovala pohledem ze mě na toho blbečka a její výraz říkal „poví mi to někdo?“ „Tak? Poslouchám. Co se stalo?“ Nejraději bych všechny odbyla, zavřela se v pokoji a zůstala tam až do rána, ale věděla jsem, že to stejně jednou muselo přijít.

Vzdychla jsem, což Emmett zjevně bral jako povolení.

„Ukázalo se, že Bella a Edward se poznali už dřív. Vlastně spolu strávili sobotní večer…“ Střelila jsem po něm varovným pohledem – o tom by mohl pomlčet. Zakřenil se. „…a noc.“

Esmé nazdvihla překvapeně obočí a její výraz byl zamyšlený. Téměř minutu se zadumaně koukala do prázdna. Náhle se její tvář rozjasnila. „Takže… jste spolu? Jako spolu?“ Mamku ta představa udělala víc než šťastnou. Vypadala přímo nadšeně.

„Ne, nejsme.“ Udržovala jsem klidný a nenucený obličej, ale v duchu jsem se snažila potlačit osten bolesti, jež se mi přitom zabodl do místa, kde mám srdce.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 5. kapitola: