Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 4. kapitola

Sraz Ostrava!!! 11


Věčnost je jen začátek - 4. kapitolaBella je rozpolcená a nakonec dojde k určitému stanovisku. Už jsem na to upozorňovala na začátku a teď znovu - Bella je neskutečně tvrdohlavá, takže si ani neuvědomuje, že kdyby sama nedělala takové překážky, mohla by s Edwardem být... Jenže, chce on ji? Hezké čtení. :-))

4.    DĚLÁTE SI ZE MĚ LEGRACI?

  Ve vteřině se u mě vystřídalo tucet emocí. Radost z toho, že ho vidím. Zmatenost z toho, co tu sakra dělá. Nechápavost z toho, co má společného s mou rodinou. Poznání, když mi došlo, oč běží. Naštvání, že mi to nedošlo dřív, když jsem to měla přímo před sebou od doby, co Emmett vyjmenoval všechny podobnosti mého E a jejich Edwarda. Mírné rozzuření, že jsem to nepoznala už v sobotu, že je svět tak nespravedlivý a já se musím zakoukat zrovna do svého bratra. A nakonec neskutečná zuřivost, protože na mě použil to svoje mámení a to jemu mělo dojít, že jsem, kdo jsem – kolik si asi myslel, že je na světě poloupírů? Ještě těch, jejichž jméno začíná na B? Zuřivost se začala míchat s lítostí a smutkem, ale ani jednoho nebylo dost, aby alespoň na půl zředily zuření.

  Zvedla jsem bojovně bradu a pevně zatnula čelist, protože chyběl jen kousek a já bych s bezmocným brekem utekla na nejbližší záchodky. Postavila jsem se, napřímila se a napřáhla k němu ruku.

  „Bella Cullenová,“ představila jsem se – tentokrát jsem nepocítila únavu z toho, že to opakuji poněkolikáté, cítila jsem úplně jiné emoce, které ty ostatní na chvíli vyřadily z provozu – a pokusila se, aby můj tón byl ostrý jako ocel a chladný jako led. Byla jsem zoufalá, protože jsem mu nechtěla ublížit. Byla jsem zoufalá, protože jsem cítila takovou bezmoc, že mi nějaký hlásek v hlavě říkal, že to stejně udělám. Byla jsem zoufalá, protože moje srdce tvrdilo úplně něco jiného. Byla jsem zoufalá z celé situace.

  Periferním zrakem jsem si všimla, jak Jasper zavrtěl na Emmetta hlavou. Na Emmetta, který se stále smál. Mně to vůbec k smíchu nepřišlo, i když jsem musela uznat, že je pozoruhodné prožít tolik náhod najednou. Emm se smát přestal. Litovala jsem Jazze, že musí cítit všechny pocity, které zažívám.

  E…Edward natáhl ruku taktéž… „Edward Cullen.“… a stiskl mou. V tu chvíli mým tělem projel ten samý elektrický proud, to samé erotické napětí, ta samá přitažlivost a ta samá láska a něžnost, jako ten večer a tu noc. Což samozřejmě vyvolalo kromě obrovské vlny touhy také tsunami smutku. Jasper překvapeně vydechl.

  Už jsem se nedokázala chovat bojácně či nepříjemně, avšak jsem si stále držela pevnou masku, aby nezjistil, jak moc to bolí. Dívala jsem se mu do očí a viděla v nich zjihlost, ale také bolest. Zjevně cítil to samé, co já.

  „Nechci vás rušit v tak intimní chvilce, ale všichni na vás zírají – lákáte k sobě příliš pozornosti,“ upozornil nás Emmett škádlivě a teprve jeho tón ve mně vzbudil první pochybnosti ohledně mého chování. Proč tolik vyšiluju, když jsem ho ani nemilovala? Možná, že trochu… Ne! Nemilovala! A vyvádím úplně zbytečně. Ano, sice jsem s ním prožila tu nejkrásnější noc mého života, mé existence, a chybělo by opravdu malinko, aby mu patřilo celé mé srdce, a já se do něj bezhlavě zamilovala…

  „Myslím to vážně,“ promluvil Emmett tentokrát naléhavějším a vážnějším tónem a já se poprvé odpoutala od Edwardových očí a podívala se kolem sebe. Celá jídelna, včetně pár učitelů, kteří si také zašli na oběd, na nás očekávaně civěla.

  Vzdychla jsem a – nerada – pustila jeho ruku. Jakmile mě jeho dotyk opustil, začala se mě zmocňovat hysterie. Tohle je možná naposledy, co jsem se ho směla dotknout…

  No, osud to zjevně chtěl jinak, protože ve chvíli, kdy jsem se posadila na židli vedle Emmetta a Edward si sedl vedle mě z druhé strany, se naše lokty otřely o sebe. Tělem mi projel mírný záchvěv a já si uvědomila, že na mě moje rodina zvědavě kouká.

  Odkašlala jsem si, poposedla si na židli blíž k Emmovi a zakousla se do sendviče, abych ho konečně dojedla. Odteď se budu chovat, jako že se nic v NY nestalo… nebo stalo – na to se nedá zapomenout – ale oba jsme byli tolik pohlcení touhou, že to byl pouze sex a uhašení chtíče. Tak, to by se mi mohlo povést, alespoň když jsem s ostatními. Večer, až půjdu spát, budu moc dát svým emocím volný průchod, protože členové mojí rodiny jsou zaměstnáni poněkud jinými činnostmi, slíbila jsem si. Se zděšením jsem si ale uvědomila, že pokoj sdílím s Edwardem. No, třeba bude mít tolik taktu, že odejde… ale nedělala jsem si příliš velké iluze.

  „Říkala ti Esmé, že staví tvůj pokoj?“ zeptala se mě náhle Rose, snažíc se změnit téma. „Viděla jsem návrhy a musím říct, že jsou geniální. Bude se ti líbit, ačkoliv nebude hotov dřív, než za pár týdnů. Snažila se to stihnout, ale netušila, kdy přijedeš.“

  Přikývla jsem. „Jo, zmínila se. Taky povídala, že předělává pokoje pro hosty, takže pro mě není místo… až na jeden pokoj, kde už je teď i postel.“ Udržovala jsem lhostejný tón a snažila se opravdu vypadat, jako že pro mě sex nejde ruku v ruce s láskou, jako by tu noc nešlo o nic jiného než o sexuální abstinenci – rozhodně jsem před ním nechtěla dát najevo, že byl můj první, a protože jsem ani nekrvácela, nepoznal by to.  No co, tak jsem se s ním vyspala. Nenechám to zajít dál, takže nehrozí, že bych se do něj úplně zamilovala, a pochybuju, že on by se snad zamiloval do mě. On trpět nebude… a já se s tím nějak vypořádám.

  Rosalie se kousla do rtu a já poznala, že si neuvědomila, kam rozhovor směřuje. Pousmála jsem se na ní, aby pochopila, že je to v pořádku, že mi to nevadí.

  „Divím se, že se ta postel mezi všechny ty knihy a muziku vešla,“ odfrkl si Emmett s pobaveným úšklebkem.

  Edward obrátil oči v sloup. „Co bys jiného dělal ty v noci?“ zeptal se.

  Napila jsem se koly od Jaspera a podívala se na zamyšleného Emma.

  „Ježíš, detaily vynech,“ prosil najednou Edward.

  Zmateně jsem se ohlédla po holkách; snad ty mi dají odpovědi.

  Alice se výmluvně usmála a vypadalo to, že se cítí provinile, že mi to neřekla dřív. „No… Edward čte myšlenky, víš.“

  Vykulila jsem na ni zděšeně oči. Takže slyšel všechno, co jsem v předchozích několika minutách říkala? Fa-a-jn, zjevně už ví, že jsem do sobotní noci byla panna… Bezva, co víc si přát. Pokusila jsem se promluvit na něj skrz myšlenky: Mně stejně nezáleží na tom, s kým jsem se poprvé milovala – takže to, že jsi to byl zrovna ty, nic na situaci nemění, jasné? Samotnou mě překvapilo, jak lhostejně a úplně pohodově jsem se dokázala chovat.

  „Pokud mi teď něco říkáš v duchu, tak tě neslyším. Vlastně jsi jediná výjimka, na kterou můj talent nefunguje.“ Edward se na mě pokřiveně usmál a mně došlo, že jsem se soustředěně mračila. Rychle jsem opravila svůj výraz, ušklíbla se na něj a věnovala se dál svému jídlu.

  Když jsem dojedla jablko, šla jsem ho odnést do koše, který byl kousek od našeho stolu. Těch pár kroků mě přece nezabije… A pak jsem uslyšela vrčení. Ne nějakého poblázněného psa, ale dost nabručeného upíra. Automaticky jsem se podívala ke své rodině a všimla si, že se Edward dívá na partu kluků, jejichž stůl se nacházel vedle Jessiky a zbytku. Emmett se pobaveně chechtal a Jasper se na Edwarda vyčkávavě díval – nemusela jsem číst myšlenky, abych věděla, že na něj aplikuje svůj dar. Alice s Rosalií měly zvednuté obočí a šibalské úsměvy, když jsem k nim došla zpátky.

  „Takže otázka: Jak na naši Bellu reagují zdejší kluci, už je asi zbytečná, když jsme na ni právě dostali odpověď, co?“ vyhrkl Emmett.

  Váhavě jsem si dosedla na židli a nespouštěla z Edwarda zrak. Jeho oči byly stále zapíchnuté na těch několika puberťáků, stále se mračil a vypadal, že na ně každou chvíli vlítne. Když jsem si to dala dohromady s Emmettovou poznámkou, bylo mi jasné, co ho tolik rozrušilo. Ale byla jsem zmatená – proč se tím vůbec vzrušuje? Nebo si snad řekl, že když už jsem s ním spala jednou, s nikým jiným souložit nesmím? Tak na to ať zapomene! Zarazila jsem se uprostřed myšlenky. Tehdy se moje svědomí přihlásilo o slovo: A ty snad chceš spát s někým jiným, než s ním?

  „Můžeš je přestat vraždit pohledem, stejně o ně nestojím,“ prohlásila jsem pevným tónem a kysele se na něj usmála.

  Jeho oči ke mně rychle střelily, a jakmile se střetly s těmi mými, mohla bych přísahat, že jsem v nich zahlédla rozpustilost a zjihlost, kterou ovšem v mžiku nahradila lhostejnost, naštvání… Jenže v době, kdy tam byly pouze ty hezké city, se mi freneticky rozbušilo srdce. A přesně v tu chvíli Emmett vyprskl smíchy.

  Zaťala jsem čelist a otráveně se po něm podívala. „Přestaneš se prosím tě pořád všemu tlemit?“

  „Mně tahle situace nepřijde směšná ani trochu,“ zamumlal si Edward tiše a sklopil oči. Čelo nad jeho nádhernýma, dokonalýma… - stačí! – očima bylo stále zvrásněné, jak se mračil. Začaly mě svrbět ruce, jak jsem bojovala s nutkáním vyhladit mu tu mramorovou kůži zpátky do původní podoby. Překřížila jsem si paže na prsou.

  Dokud nepromluvil, neuvědomila jsem si, že na mou čistě řečnickou otázku, kterou jsem před pár vteřinami položila, má Emmett vůbec v plánu odpovědět.

  „Vždyť je to celkem zábava – vás dva pozorovat,“ zachechtal se znovu, čímž si vysloužil dloubnutí do žeber od Rose a můj vražedný pohled. Na Edwarda už jsem se znovu podívat neodvážila, byla jsem si jistá, že tentokrát bych už neodolala. „Ale uznejte sami, že tolik náhod najednou… to se jen tak nevidí!“

  Vzdychla jsem a řekla: „To tedy ne.“ Ve stejnou chvíli, jako Edward. U Emma to samozřejmě vyvolalo další salvu smíchu.

  „Já už toho mám dost!“ vyhrkla jsem ostřejším hlasem, ne však příliš hlasitým. Ten milovník grizzlyů se přestal smát a překvapeně na mě zíral. Alice, Rose a Jasper se na mě také dívali, ve tváři směsici zvědavosti, nevěřícnosti a překvapení. A já jsem se jim nedivila. Normálně jsem se takhle nechovala, nikdy jsem nebyla protivná. Edward podezíravě mhouřil oči, ale koukal na své sourozence – napadlo mě, jestli se nekouká do jejich myslí, abych zjistit, proč se takto chovám.

  Obličej se mi stáhl smutkem z toho, že jsem je takhle okřikla. „Omlouvám se. Já jen… Promiňte.“ Zvedla jsem se, popadla batoh do ruky a odešla rychlým krokem z jídelny. Doufala jsem, že je nenapadne jít za mnou, potřebovala jsem být chvíli sama.

  Přeběhla jsem klusem parkoviště a nasedla do svého auta. Neplánovala jsem odjet, ačkoliv by to v tu chvíli určitě bylo nejlepší řešení, jenom jsem si chtěla na chvíli odpočinout. Díkybohu za kouřová skla, pomyslela jsem si a natáhla se na příčku, takže jsem nohy měla položené na palubové desce na straně spolujezdce a hlavu opřenou o okénko řidiče. Lhostejnost a chladné chování, které bylo v přítomnosti Edwarda úplně automatické, až mě samotnou překvapilo, že se ani nemusím snažit, najednou opadlo. Zmocnila se mě znovu panika, bolest, smutek. Tentokrát ale v takové míře, že se mi do očí nahrnuly slzy a přetekly přes okraj. Nenamáhala jsem se je setřít, protože hned za nimi pádily další. Tak jsem jen tak seděla, zírala do prázdna a vzlykala. Chtěla jsem si utvořit nějakou zvukovou kulisu, protože jsem zaslechla nějaké studentky, které se trousily z jídelny, jak nahlas přemítají, proč jsem tak rychle odešla. Vložila jsem do přehrávače CD a spustila první písničku.

  Nevím proč, ale Debussyho Clair de Lune přivolala další slzy a další vzlyky. Před očima mi začínaly naskakovat vzpomínky – pokřivený úsměv E v baru, první polibek, příchod ke mně do bytu, kdy mě tak něžně hladil a ještě něžněji svlékal a zulíbal každý kousíček mé obnažené kůže… ta noc, ty dotyky…

  Zatřásla jsem hlavou, abych odehnala tyhle bolestné myšlenky. V tu chvíli jsem zaslechla školní zvonek, oznamující pět minut do začátku hodiny.

  Mám jen pět minut na to, abych nevypadala, že jsem brečela?

  Se strachem jsem se podívala do zpětného zrcátka vedle hlavy a našpulila pusu. Utřela jsem si mokré cestičky na mých tvářích. Oči jsem měla trochu opuchlé a červené. Pokud se na mě nebude dívat příliš lidí, pak by to mohlo vyjít. Samozřejmě jsem si nedělala naděje, že by to ušlo mým sourozencům… nebo Edwardovi. Asi bych ho měla začít brát plně jako sourozence, došlo mi náhle a já jen taktak stlačila slzy zpátky.

  Vystoupila jsem z auta, zamkla ho a cestou ke škole uvažovala.

  Třeba se na mě studenti už dosti vidívali a dají mi pokoj. Anebo mě budou sledovat tisíckrát víc, protože je bude zajímat, co se mi přihodilo, že jsem opustila jídelnu uprostřed oběda.

  Lidé se vyhrnuli z jídelny a všichni na mě zvědavě koukali. Nejraději bych zakřičela, co tak čumí, ale v tu chvíli se v davu objevila jeho hlava a za ním jsem spatřila ještě Alici a Rose. Jazz a Emmett určitě budou poblíž.

  Zrychlila jsem a zapátrala v paměti, co že to mám šestou hodinu. Biologie. Učebna tohoto předmětu byla kousek od jídelny, takže jsem rychle zalezla dovnitř, snažíc se ignorovat ty dotěrné pohledy, a doufala, že budu mít alespoň na dvě hodiny pokoj. Pokud si mě ovšem moji sourozenci nenajdou o přestávce mezi šestou a sedmou hodinou.

  Nevěděla jsem, která místa jsou volná, takže jsem šla úplně dozadu a opřela se o okenní parapet, rozhodnutá čekat.

  Místnost se brzy zaplnila. Když vešel Edward do třídy, ztuhla jsem šokem – myslela jsem, že na celé dvě hodiny budu mít pokoj – a třída ztichla. Podíval se mi do očí, ale jeho výraz jak ve tváři, tak v očích byl příliš neutrální, abych dokázala poznat, jak se cítí. Posadil se do lavice a já si teprve teď uvědomila, že jediné volné místo je právě u něj. A odmítala jsem tam sedět. Nebudu se zase snažit nedotknout se ho a odolávat té spalující touze.

  Učitel vkročil do místnosti a hned se na mě obrátil.

  „Ach, vy musíte být Isabella Cullenová.“ Byl stejně nervózní jako učitelé před ním, ale nedával to tak najevo. Přešel před třídu, opřel se zády o katedru a založil si ruce na prsou.

  V první chvíli jsem ho automaticky chtěla opravit. Důvod, proč mě Esmé s Carlislem pojmenovali jako Isabellu, mi byl dosud neznámý. Pravděpodobně se jim to tenkrát prostě líbilo. Ale já měla radši oslovení Bella, a tak jsem musela každého opravovat.

  „No, tady už máte volné místo,“ pokynul rukou. „Vedle vašeho nevlastního bratra.“

  Málem jsem zasténala. Musí mi to ještě připomínat? Ale nemohla jsem nic dělat a tak jsem se odevzdaně a zoufale rozešla k té osudné lavici a sedla si do ní. Byl vedle mě tak blízko! Stačilo by se trochu posunout a natáhnout ruku… Zvedla jsem pomalu oči, abych se na něj podívala, a on udělal to samé. Jeho výraz byl konečně alespoň trochu čitelný a já rozeznala úzkost a starostlivost. Došlo mi, že si zjevně všiml mých uplakaných očí, a rychle jsem pohled odvrátila.

  Učitel už začal s přednáškou a já se ho snažila vnímat – ne že bych toto učivo už dávno neuměla nazpaměť.

  Po chvíli to ale byla vážně nuda, a tak jsem rozhlédla po třídě. Téměř všichni se dívali dopředu a poslouchali, co učitel říká, ale pár jedinců mělo oči zapíchnuté na naší lavici. Přeskakovali pohledem ze mě na Edwarda a zase zpátky. Nevím, co čekali, že uděláme. Já stejně měla v plánu přežít tuhle nudnou hodinu a úplně ho ignorovat. Jestli je to vůbec v takové blízkosti možné…

  „Slečna Cullenová?“ oslovil mě najednou učitel.

  Zvedla jsem k němu hlavu, vědoma si toho, že teď na mě kouká úplně celá třída, a zvědavě čekala, co přijde. Můj mozek pracoval na plné obrátky a mně vzápětí došlo, že čeká na odpověď na otázku, kterou položil. Na otázku, kterou jsem neslyšela.

  „Interfáze,“ ozvalo se tichým šeptem vedle mě, že by to obyčejný člověk nemohl slyšet. Mým upířím smyslům to však neuniklo. Chtěla jsem, tak moc jsem chtěla se na něj podívat, abych se ujistila, že nemá ve tváři zase ten lhostejný výraz, nebo není smutný. Ale věděla jsem, že tím bych si prokázala medvědí službu.

  „Interfáze,“ zopakovala jsem rychle, než by si mohl kdokoliv všimnout mého zaváhání. Na okamžik jsem se vylekala. Proč bych mu měla věřit? Co když mě chce jen zesměšnit a poradil mi špatnou odpověď?

  Učitel se spokojeně usmál a přikývnul si pro sebe. „Výborně. Je vidět, že sourozenci Cullenovi jsou všichni velmi bystří a inteligentní.“ Pak se otočil ke zbytku třídy. „Vezměte si příklad.“

  Tváře mi začaly hořet. Jednak z toho, jak mě – a ostatní – učitel vychvaloval, a také z toho, že jsem si jeho chválu vůbec nezasloužila. Když se studenti otočili zpátky k tabuli, podívala jsem se na Edwarda.

  Nedíval se na mě, sledoval své prsty, které tiše klepaly o lavici.

  „Děkuju,“ zašeptala jsem.

  V tu chvíli jeho – nádherné, překrásné, dokonalé – oči střelily do mého obličeje. Čekala jsem… Nevím ani co, ale myslela jsem, že něco řekne. Ne, jen přikývl, že rozumí, a zase se věnoval svým hrajícím prstům.

  Nádech, výdech… Uklidni se, Bello. Tohle je přesně to, co si chtěla. Nemůžeš mu dát věčnou lásku, protože jsi pouhý poloupír. Takže teď se k tobě bude chovat úplně stejně, jako ty k němu – lhostejně a chladně. A je to dobře, protože mu zbytečně neublížíš. Budeš se k němu chovat tak, aby nebyla žádná šance, že by se do tebe zamiloval.

  Polkla jsem a sklopila ztrápeně oči. Srdce mi při té myšlence málem puklo – pokud už není zlomené. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 4. kapitola:

 1 2   Další »
14. Jana S
05.12.2014 [17:28]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27.11.2012 [15:44]

crazycvoknemuzu se dockat dalsiho dilecku....

12. alžbětka
25.11.2012 [17:28]

nádhera Emoticon kdy bude dalsi? Emoticon

11. AngieCullen
23.11.2012 [19:07]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. reneesmecarliecullen
18.11.2012 [17:29]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.11.2012 [18:41]

Domikmoc se těším na další díl!

16.11.2012 [23:05]

DoEmmDnes jsem si to přečetla úplně poprvé a musím říct že mě to příjemě překvapilo Emoticon Emoticon a už teď se těším na další díl.. Emoticon Emoticon

7. Naťule
16.11.2012 [22:42]

Ach ten Emmett!Mohl by zkusit nesmát se každé blbosti!No co už...Super kapitola!!!Rychle další!!! Emoticon Emoticon Emoticon

16.11.2012 [21:58]

AnysPNaprosto úžasné moc se těším na další kapču doufám že bude co nejdříve... krása...

16.11.2012 [20:31]

jesikata Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!