Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 27. kapitola

05.07.2013 (14:00) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 4081×

27.    NEČEKANÉ

„Můžu poprosit o jeden tanec?“ ozval se Edward a já po něm na okamžik střelila pohledem. Ten jsem samozřejmě zase rychle odvrátila, protože síle jeho očí už jsem dávno neuměla odolávat.

Vystrčila jsem bojovně bradu, podobně jako Alice předtím, a podívala se stranou. Ne, ne, žádný tanec, nepožádal jsi mě, abych s tebou šla na ples, tak s tebou nebudu ani tancovat, říkala jsem si v duchu, ale nahlas bych ho nikdy, nikdy neřekla.

„Ty snad nechceš?“ zeptal se a tón jeho hlasu byl tak smutný a zoufalý, že jsem se téměř neudržela. Přesto si musel všimnout změny mého postoje, protože se nepatrně pohnul, přišel ke mně blíž a zašeptal mi do ucha: „No tak, věnuj mi jen jeden tanec.“

Podívala jsem se mu do očí a dřív než jsem mohla ztratit pojem o čase, místě a všem kolem a začít se unášet, jsem zavrtěla hlavou, abych se vzpamatovala. „Jeden,“ upozornila jsem ho.

Neubránil se vítěznému úsměvu a už si mě vedl do míst, kde tancovali naši sourozenci. Začala nová píseň a já si uvědomila, že je pro ten typ tance, kde si partneři stále zírají do očí, jejich ruce jsou proti sobě nastavené pár milimetrů od sebe a nakonec se k sobě vrhnou a tancují obyčejný valčík.

Tohle nebude lehké.

Vzal mou dlaň v rukavičce a políbil mě na její hřbet. Než jsem si stačila uvědomit, co dělá, uklonil se a tím nejkrásnějším hlasem požádal: „Smím prosit, my lady?“

Jak myslí. Usmála jsem se a také jsem se jemně uklonila. „Bude mi ctí.“ Zalitovala jsem, že jsem se s Edwardem nepotkala už dřív. V roce 1930, kdy jsem zrovna dospěla, musel být neskutečný a je velká škoda, že odešel od rodiny. Mohla jsem s ním tohle všechno prožívat v té skutečné době.

Nastavila jsem ruce do vzduchu stejně jako on a šla přesně s hudbou. To koukání do očí mělo mocný účinek a já nebyla schopna se od něj odtrhnout. Bylo to téměř nemožné. Chtěla jsem něco říct, ale nevěděla jsem, co. Cítila jsem na sobě pohledy hned několika lidí, přestože by se teď nikdo neměl dívat nikam jinam než do očí svého partnera. Nekoukali na nás dokonce ani ty dva páry, co patří do rodiny a co jsou hrozně akční, když si něco zamanou, i když to po nich nikdo nechce.

První píseň skončila a začala další. Ani mi to nedošlo, ale pak jsem si to uvědomila a chtěla se vytrhnout. Po obličeji mi přeletěl stín smutku a Edward mě z nějakého důvodu přitáhnul zpátky. Jeho oči se zdály podezíravé, ale nakonec se vyjasnily a on se na mě znovu tak nádherně usmál.

„Jsi nádherná,“ zašeptal a pohladil mě po tváři, v jeho očích se zračila něha.

Zachvěla jsem se a vzpomněla si na Juliina slova. Napřímila jsem se, odhodlaná nenechat se jím tak zblbnout.

„Proč mě k slunci přirovnáváš? Já nejsem hodna rovnat se s tím jasem.“ A bylo to tam. Jako ten první večer, co jsme se seznámili. Nevnímala jsem, co říkám, ani co on říká, pouze jsem tlumočila to, co mi srdce napovídalo. Srdce říkalo to, co rozum nikdy nepochopí.

„O lásku žádat přišel jsem. Přišel jsem žádat o tebe.“

„Kdo jsi, ty muži zahalený tmou, že do mých tajů takhle vpadáš?“

„Mé jméno se mi protiví, že tobě, má nejdražší, je proti mysli.“

Skončila další píseň a já se vzpamatovala. Co to tu dělám? Neříkala jsem, že začnu až za týden?! A já mu tu tak pitomě vyznávám lásku – bylo to sice dost zamaskovaný jinými slovy, ale on to jistě pochopil. A co to vůbec říkal on? Kruci, kruci, kruci, hysterčila jsem v duchu. Já ani nevím, co na to odpovídal!

Vymanila jsem se z jeho sevření. „Já… asi pojedu domů.“

„Proč?“ zašeptal a chytil mě za zápěstí.

Uhnula jsem pohledem před jeho zrakem a kousla se do rtu. „Nechtěla jsem sem jet, takže věřím, že Alice bude počítat, když jsem se tu zdržela na dva tance. Promiň.“ Vyškubla jsem se mu a rychlým krokem odešla pryč, doprovázená milionem párů zvědavých a nechápavých očí.

Vyšla jsem na čerstvý vzduch a přemítala, proč jsem to udělala. Mohla jsem s ním přece tancovat ještě celou noc, co mi zabránilo v tom pokračovat? Věděla jsem, co – to, že Edward o mě podle všechno nemá vůbec zájem a já jako hloupá husa využívám každé příležitosti se ho dotknout, nebo s ním mluvit. Naprosto ubohé.

„Odvezu tě, jestli chceš,“ ozvalo se za mnou a já se vylekaně otočila. Co tu dělá? zaskučela jsem v duchu.

Sklopila jsem pohled a krátce přikývla. „To bys byl hodný.“

Nečekala jsem, že bychom si snad povídali, já ani nechtěla. Celou cestu jsem sledovala, jak se za okny míhají stromy světelnou rychlostí, a tiše poslouchala hudbu linoucí se z rádia. Proč jen to je tak komplikované? Na moment mě dokonce napadlo, že mu to řeknu teď a tady. Ale mám na to dost odvahy? Jsem připravená na odmítnutí? Na to bych měla být připravená. Vždyť už je to čtrnáct dní, co se s tím potýkám. Jednou to bylo, protože je pro mě moc dobrý a nezasloužím si ho, teď je pro mě stále moc dobrý a stále si ho nezasloužím, ale už bych ho chtěla a moc, už ho nechci od sebe odloudit. A teď zrovna on nemá zájem.

Třeba si vůbec nejsme souzeni, napadlo mě bolestně. Byla to jen zvláštní hra osudu, co nás svedla dohromady a pravděpodobně to byl zase osud, co se nás snaží oddělit.

Není to osud, říkala jsem si, jak jsem nad tím hlouběji a hlouběji přemýšlela. Jsem to já. To já mu to nechci říct. Ale já ještě nechci slyšet ty slova, co mi způsobí takovou bolest, že jediné řešení bude odejít od rodiny – znovu. Ta slova: Nechci tě. Nemiluju tě. Ta, co jsem mu každým pórem svého těla vmetla ještě před týdnem do tváře. Potom odešel. A zase se vrátil.

Zoufalství se mě drželo jako klíště a hlavou se mi honily nanejvýš pesimistické myšlenky. Najednou zastavil před naším domem a já první, co spatřila, byli moji rodiče, kteří právě nasedali do auta.

Edward, který byl rychlejší než já, mi otevřel dveře a já s tichým „děkuju“ vylezla, načež jsem se obrátila k mámě a tátovi.

„Kam jedete?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Do divadla,“ oznámil mi Carlisle. „Dneska večer něco hrají v Port Angeles, tak jsem koupil lístky a uděláme si hezký večer.“ Šťastně se usmál na Esmé, ale ta mu úsměv neoplatila. S přimhouřenýma očima a starostlivým výrazem ve tváři pozorovala mě a Edwarda, jak tam tak stojíme, v obličejích žádné emoce.

„Stalo se něco?“

„Ne,“ vyhrkla jsem rychle.

„Naprosto nic,“ dodal Edward.

Carlisle se na nás obezřetně podíval. „Nejste tu nějak brzy?“

„Jo,“ zamumlala jsem. „Byla tam nuda a já jsem chtěla jet domů, ale Edward se asi vrátí zpátky, aby si užil zbytek večera.“ Nejistě jsem se po něm podívala a nevěděla, v co mám doufat. Bylo by lepší, kdyby odjel a já se mohla v klidu vyplakat, nebo kdyby zůstal, seděl v jiném koutě a naprosto mě ignoroval? Nejlepší by samozřejmě bylo, kdybych se mu mohla stulit do náruče a jen si s ním tak povídat, nebo poslouchat, jak mi brouká ukolébavku, ale to bylo nemožné.

Edward se na mě překvapeně podíval. „To jsem zrovna – „

„Tak my jedeme, doufám, že to tu zvládnete,“ zavolala Esmé a v příští chvíli už zmizel černý mercedes mezi stromy.

Vzdychla jsem a Edward také.

„To jsem zrovna neměl v plánu,“ dořekl větu a já si v duchu oddychla. „Ale jestli mě tu nechceš, klidně můžu jít pryč…“

„Ne,“ vypískla jsem vylekaně. „Ne, nechoď. Můžeš přece být ve stejném domě jako já, to není nic hrozného.“ Vešla jsem dovnitř a skopnula boty. Uvědomila jsem si, že jsem kabát nechala v šatně v tělocvičně, ale spoléhala jsem na Alici, že jí to dojde.

Edward zmizel nahoře a já šla volným krokem do kuchyně pro sklenici vody. Nebyli jsme pryč ani půl hodiny a já už zbaběle utekla. Jak to mám vydržet ještě týden? Jak se mi ledová voda rozlévala do útrob, zachvěla jsem se a vzpomněla si na to, jak mi Edward dnes řekl, že jsem nádherná. A jak mě pohladil po tváři. Zatoužila jsem po něm – zase – a raději se napila znovu, abych se zchladila.

No a co teď? přemítala jsem v duchu. Klidně jsem se mohla jít vysprchovat a spát, ale nebyla jsem tolik unavená a být s ním v jedné místnosti a pokoušet se usnout, i když by mi bylo jasné, že se to nepodaří, to by byl zlý sen.

Možná bych si mohla číst nebo se dívat na televizi. Otráveně jsem se podívala na ty dlouhé šaty a zauvažovala, že bych se možná měla jít převléknout. Co asi dělá? Bohužel jsem ze shora žádné zvuky neslyšela, takže jsem mohla pouze tipovat.

Nakonec jsem si sedla na gauč a pustila televizi. Znuděně jsem přejížděla programy, ale nikde nic, co by mě upoutalo. Jo, mohla jsem koukat na Hříšný tanec nebo Modrou lagunu, mé oblíbené filmy, ale tam bylo příliš zamilovaného a já nechtěla brečet.

Tak jsem televizi zase vypnula a hrábla po časopise, co ležel na křesle. Elle. Hm, tak to si vážně počtu. Naštvaně jsem vydechla, nadzvedla si šaty a přirozenou rychlostí vyběhla po schodech. Za dveřmi pokoje jsem se ani nezastavila, protože by mě stejně slyšel a nechtěla jsem, aby si myslel, že z něj mám strach nebo jsem nervózní – ne že bych nebyla.

Ležel na pohovce, ruce podložené pod hlavou a se zavřenýma očima poslouchal hudbu, která potichu hrála z reproduktorů složité hifi věže u skleněné stěny pokoje. Na můj příchod reagoval pevnějším semknutím očních víček.

Zaplula jsem do šatny, abych si vzala jedno ze svých pyžam – byla jsem příliš zbabělá, abych se ho ptala, jestli si smím zase půjčit jeho. Rychlým krokem jsem vešla do koupelny, odhodlaná si dát pořádnou horkou vanu a nádherně si zarelaxovat.

Moje plány se zbortily ve chvíli, kdy jsem začala bojovat se zipem na šatech. Musela v něm být zaseknutá látka a já jsem opravdu neměla oči až vzadu, abych tam viděla. A přes zrcadlo to nešlo tak lehce. Bála jsem se, že ty šaty roztrhnu, a nechtěla jsem čelit Alicinu hněvu, a tak jsem nakonec musela zvolit tu nejtrapnější a nejhorší variantu.

Pomalu jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Stále ležel ve stejné poloze.

Odkašlala jsem si. „Edwarde?“ oslovila jsem ho váhavě.

„Ano?“ Otevřel oči a podíval se na mě. Teď oči povykulil, když viděl, jak mi šaty vepředu padají dolů a vzadu jsou zaseklé.

„Mohl bys mi, prosím, pomoct?“ Zrudla jsem jako rak a udělala několik kroků směrem k němu. Sledovala jsem ho, jak se postavil, a ještě víc znervózněla, když se ke mně začal pomalým krokem přibližovat a vypadal jako lovec, který si jde pro svou kořist. Možná to tak bylo, protože jsem už několik dnů byla zoufale lapená v jeho spárech.

Udělala jsem dalších pár kroků do středu místnosti, blíž k posteli a otočila se k němu zády. Jakmile jsem ucítila jeho ledové prsty, které sem tam zavadily o mou pokožku, uvědomila jsem si, že jsem raději ty šaty měla roztrhnout, než tady takhle odolávat. Už tam totiž zase bylo, nebo to asi nikdy nezmizelo – ohňostroj, vášeň, touha.

Jemně s tím zipem zatřásl. „Nejde to sundat nějak jinak?“

„Obávám se, že ne,“ zamumlala jsem a nervózně se kousala do rtu. Tohle mi byl čert dlužen. Kdyby alespoň neodjela Esmé s Carlislem, mohla jsem požádat jednoho z nich, ale takhle nemám na výběr, jestli nechci zůstat spát v plesových šatech.

„Počkat,“ řekl najednou. „Myslím, že už…“ Nic neřekl, jen jsem slyšela a cítila, jak zip rozepíná až k samému konci. Zastavil se těsně nad zadečkem, kde už začínala dlouhá sukně.

„Dě-děkuju,“ zakoktala jsem a chtěla se odejít konečně vysprchovat, ale on mě náhle držel pevně za boky. „Edwarde, co to –„ Zastavila jsem se v půli věty, protože jsem na lopatce ucítila jeho ledový dech a začala jsem mít problémy se nadechnout. Co to dělá? Jeho mramorové rty mi začaly po pokožce zad vytvářet cestičky z jemných polibků a mně se zatmělo před očima touhou.

Otočila jsem se k němu čelem a podívala se mu do očí. Byly tam naprosto stejné pocity, jakými jsem právě oplývala já. Nic víc, nic míň.

Naklonil se k mému krku a přitiskl rty na mou tepnu. Srdce mi začalo zběsile bušit a dech se mi zrychlil. Prsty se mi rozklepaly nedočkavostí a kolena podlamovala intenzitou toho něžného dotyku.

Vydechla jsem a zapletla prsty do Edwardových vlasů. Náhle se trochu pokrčil a přitiskl tvář k mému dekoltu, přesně do míst, kde mi tlouklo srdce.

„Tohle miluju,“ zašeptal tiše.

„Co?“

„Zvuk tvého srdce,“ vysvětlil, zase se narovnal a podíval se mi do očí. Jestli jsem si tu něhu a lásku vymýšlela, to nevím, ale v tu chvíli se mi v jeho očích zdála dost zřetelná.

Přitiskl své rty na mé a já mu vzdychla do úst. Své dlaně měl položené na mých zádech, přidržujíc rozepnuté šaty.

Nedělej to, přemlouvala jsem se v duchu. Znovu se s ním vyspíš, a pak si to budeš vyčítat, protože bude mnohem těžší se od něj odloučit, až přijde čas. Nedělej to.

Odtrhla jsem se od něj a ignorujíc jeho zmatený pohled jsem přešla k posteli, na kterou jsem se posadila, a zmučený obličej jsem schovala ve dlaních. Šaty naštěstí držely.

„Co se děje?“ zeptal se tichým hlasem plným starostí.

Pokrčila jsem rameny. „Já nevím. Přijde mi to zkrátka divné – navíc, ostatní – „

„Tu rozhodně ještě brzy nebudou,“ dokončil za mě větu jiným způsobem, než jsem chtěla, a přešel ke mně, načež se posadil vedle mě.

Vzdychla jsem a podívala se do jeho nádherných očí, které teď byly trochu potemnělé. To, že po mně touží, neznamená, že mě miluje.

Ale co, já jsem chtěla jeho, on chtěl mě a dům byl konečně prázdný, takže jsem si přestala přidržovat šaty a zaútočila na jeho rty. Jemně mě chytil v bocích a vysunul výš po posteli. Nedalo se tomu víc bránit. Stáhnul mi ramínko šatů a políbil mě na rameno.

A pak už jsme se jen oddávali vzájemné touze…

Když se mi hlavou začaly honit ty zvláštní obrazy, myslela jsem si, že se mi zdá další sen, že stále ještě spím.

Edwardovo studené tělo pevně propletené s mým horkým.

Nakrčila jsem čelo a snažila se plně soustředit. Musí to být sen.

Vášnivé polibky, které si navzájem oplácíme, naše ruce, které toužebně jezdí po těle toho druhého…

To, že jsou to všechno vzpomínky na minulou noc, mi došlo přesně ve chvíli, kdy jsem si vzpomněla na ten zatracený ples. Návrat domů. Zaseklý zip u šatů. Edwardovo pevné sevření. Mé překvapení a namítnutí. Jeho ujištění. Naše vášeň.

Ježíši… Kriste.

Srdce mi začalo splašeně bušit a teprve, když se ozval jeho hlas, jsem si uvědomila, že ležím v Edwardově objetí a že mě jemně hladí po mé obnažené kůži.

„Nemusíš se bát jejich reakce,“ zašeptal uklidňujícím tónem, ale ten se samozřejmě minul účinkem. V téhle situaci by mě nedokázalo nic uklidnit. „Už si to vybrali včera večer. Alice se sem přiřítila jako velká voda a chtěla nám vynadat, že jsme se tak brzy vypařili. Prý Romeo a Julie vyhráli krále a královnu plesu, ale kvůli naší nepřítomnosti se vítězi nakonec stala Jessica s Mikem. No, když Alici došlo, co se tu děje, zůstala zaraženě stát. U ostatních tomu nebylo jinak. Ještě teď na to myslí.“ Zachichotal se a vůbec mu nedošlo, že jsem tak vyplašená z naprosto jiného důvodu.

Udělala jsem to. Milovala jsem se s ním, přestože mě nemiluje. Jestli jemu vyhovuje spát s někým, koho nemiluje, mě tedy rozhodně ne.

S bolestivým výrazem ve tváři, který neměl šanci zahlédnout, protože jsem si přes obličej přehodila vlasy, jsem rychle vstala z postele, nevšímajíc si toho, že jsem nahá, a přeběhla jsem do šatny. Měla jsem černo před očima a nebyla jsem vůbec schopná racionálně uvažovat. Ta noc… byla dokonalá, o tom žádná, s ním je vždycky všechno perfektní, ale teď jsem si byla jistá, že to byla další chyba v mém předlouhém životě.

Kde jsou krucinál moje zásady? Spát s člověkem, který ke mně nechová stejné city, to by pro mě mělo být přece nepřípustné. Ano, já ho miluju, ale on mě ne. A já už nechci jen využívat situace, abych dostala to, po čem toužím.

Se slzami v očích jsem se rychle oblékla. Alice asi stěží lezla do pokoje, když věděla, v jaké jsme oba pozici, aby mi připravila oblečení. Hodila jsem na sebe obyčejné džíny a triko s krátkým rukávem. Ironií osudu na tom tričku byl zrovna nápis Love is simple a dvě černé postavičky, co se k sobě tisknou a mají zvýrazněné srdce.

Freneticky jsem přehazovala těch pár triček, co mi sem Alice dala, až jsem našla obyčejné, ucházející triko bez nápisu. Tmavě vínové se světle vínovými proužky a třemi knoflíky u výstřihu. Ideální.

Na moment jsem váhala, jestli mám riskovat a jít se postavit tváří v tvář rodině, ale hned vteřinu na to jsem uznala, že to by byl vskutku špatný nápad. Bylo by to jako dobrovolně se vhodit do jámy lvové. Sebevražedné. Nerozumné. Zkrátka hloupé a šílené. Protože bych se buď setkala s opovržením a obviňujícími pohledy, nebo křikem, že tohle už dál snášet nebudou, anebo – a to by možná bylo horší, než cokoliv jiného – naprosté ignorace. Kdyby dělali, že tam vůbec nejsem a nedávali by najevo, že pro ně ještě existuju, neváhala bych ani na sekundu, sbalila bych si věci a okamžitě odjela pryč. I když jsem byla vlastní dcera Esmé a Carlislea, nemohl ani jeden z nich popřít, že jim na nás záleží na všech stejně. Byli jsme jejich děti, ať už vlastní, či nevlastní.

Vyšla jsem ze šatny, aniž bych si uvědomila, že nejsem připravená čelit ani Edwardovi v našem pokoji, ale místnosti byla prázdná. Edward byl pryč. Znovu odešel? Srdce mi bolestně poskočila a já se otočila k otevřenému oknu. Kdybych byla člověk a stočila k němu pohled, hned by každého napadlo, že jdu spáchat sebevraždu, ale já z něj ladně vyskočila a tím nejrychlejším tempem, jakého jsem byla schopná, se vydala do lesa. Potřebovala jsem lovit a poddat se instinktům. Zkrátka aspoň na chvíli nemyslet na nic jiného než na ukojení žízně. Ostatní pocity jsem potřebovala dostat z hlavy.

Takže, máte za sebou předposlední kapitolu. :-) Příště už se dozvíme, jestli tvrdohlavá Bella a tvrdohlavý Edward skončí spolu nebo ne. Poslední kapitolu pravděpodobně přidám někdy v pondělí na večer, možná už v neděli. V úterý ráno totiž odjíždím na dovolenou, tak jsem nechtěla, abyste museli čekat další dva týdny. ;) 

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 27. kapitola: