Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 22. kapitola

17.06.2013 (07:15) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3601×

22.    ÚVAHY

Bylo téměř neuvěřitelné, jak rychle uběhly dvě odpolední hodiny s Edwardem. První hodina byla celkem zajímavá – psali jsme test z knihy Na Větrné hůrce, což bylo velmi jednoduché a přímočaré. Odložila jsem tužku o setinu vteřiny po Edwardovi. Učitel k nám překvapeně zvedl zrak, a když spatřil, kdo že to už dokončil test, zase zabodl pohled zpět do knihy.

„Bylo to lehké, viď?“ zašeptal mi do ucha Edward, jak se ke mně tiše naklonil.

Přikývla jsem a rychle a bezděky střelila pohledem na jeho rty, načež jsem se mu podívala do očí. „Velmi,“ přitakala jsem.

„Včera jsem vyprávěl o své minulosti já, teď jsi na řadě ty.“

Mrkla jsem na učitele v obavách, že nám vynadá.

„Neboj,“ uklidňoval mě Edward. „Je plně zabraný do Agathy Christie.“ Usmál se.

Oplatila jsem mu automaticky úsměv. „No,“ začala jsem tichým šeptem. „Moje minulost se od té tvojí vůbec neliší. Vlastně… je úplně stejná, až na to vyučování – já hrála vždycky studentku. Jinak jsem prožila téměř to samé, co ty – odchod od rodiny, pár krátkých vztahů, střídání škol a zase návrat k rodině…“

„Hm,“ zamručel.

„Edwarde?“ oslovila jsem ho tiše a váhavě, protože jsem neměla nejmenší tušení, jestli se ho na to vůbec zvládnu zeptat. Ale ta otázka mi v nejzazším koutku hlavy stále ležela a nemohla jsem se jí zbavit.

„Ano?“ Podíval se na mě pátravým pohledem a sledoval mé výrazy v obličeji. Pravděpodobně se snažil mi přečíst mysl, ale vzdal to stejně rychle, jako kdykoliv jindy.

„Já… chtěla jsem se tě na něco zeptat,“ odmlčela jsem se a dodala si odvahu. „Vím, že je to dost osobní, ale mně by to vážně hrozně zajímalo vzhledem k tomu, že Denaliovi jsou jako moje druhá rodina.“

Teď už musel vědět najisto, o čem chci hovořit, ale přesto na mě vyčkávavě koukal a nevadilo mu, že se nedokážu vymáčknout.

„Měl jsi někdy něco s Tanyou?“

Jakmile ta otázka zazněla z mých úst, nešla vzít zpátky, a já toho kupodivu ani nelitovala. Pokud mi nebude chtít odpovědět, budu vědět, že jsem to alespoň zkusila.

Zhluboka se nadechl, popadl mou ruku a začal si pohrávat s mými prsty. Všimla jsem si, že dotek toho druhého je pro nás obzvlášť uklidňující. „Neměl,“ zašeptal tiše a díval se na naše ruce. „Nikdy. Ona mě vždycky chtěla a stále se toho drží, tudíž mě nezbývá nic jiného, než ji taktně a zdvořile odmítat.“

Proti své vůli jsem se spokojeně usmála a úlevně jsem si oddechla. Rychle pro mě střelil pohledem, a tak jsem se snažila znovu dostat pod kontrolu svůj výraz.

„Proč jsi to chtěla vědět?“ zeptal se zvědavě a z tónu jeho hlasu čišelo podezření.

Pokrčila jsem nenuceně rameny, ale nebyla jsem si jistá, jestli je v tom opravdu něco ledabylého, protože jsem se cítila příliš napjatá. „Jen tak. Emmett předtím říkal, že se tě Tanya nemůže dočkat, a ona se tvářila opravdu ublíženě, když… No, zkrátka mě napadlo, jestli jste spolu někdy něco neměli.“ Hryzla jsem se do rtu. Hrozně jsem chtěla říct, když si mi dal přednost před ní, ale bála jsem se vyslovit ta slova nahlas. Přece to nebyla úplná pravda – nedal mi přednost, jen ji odmítl.

„Ujišťuju tě, že neměli,“ zopakoval s lehkým úsměvem. „A doufám, že Tanya brzy potká toho pravého – zaslouží si být šťastná.“

Přímo jsem se nad ním rozplývala. Byl tak… neskutečně hodný.

Zbytek hodiny jsme už museli mlčet, protože pan Berty vybral písemky a chtěl po nás otevřenou diskuzi na téma Postavy z Větrné hůrky. Poznatky našich spolužáků byly občas dosti zábavné, takže jsme naslouchali, co povídají, a příležitostně dusili smích.

Druhá hodina uběhla velmi rychle. Učitel rozdal do dvojic mikroskopy a my jsme měli určit fáze mitózy – řekl, že minulý týden v pondělí jsme tuto látku dokončili, tudíž bychom už měli vědět, jak která fáze vypadá. Většina lidí v místnosti sténala hrůzou a stěžovala si, že jim to pokazí průměr.

„…nebo mám fialové se zavazováním za krkem, ale myslím, že ty tmavě modré ti budou slušet víc – tedy, tobě samozřejmě sluší všechno, ale ty se k tobě budou více hodit,“ mlela Alice cestou ze školy a ani trochu ji nezajímalo, že ji vůbec neposlouchám. Mluvila a mluvila a já jen přikyvovala, ačkoliv jsem jen neurčitě vnímala, o čem hovoří. Rosalie potlačovala úsměv na místě řidiče, když spatřila můj výraz ve zpětném zrcátku.

Znovu jsem přikývla, když si všimla mého nepřítomného pohledu.

„Bello!“ okřikla mě uraženě a spalovala mě pouhým pohledem.

„Ano?“ kuňkla jsem nevinně.

Založila si ruce na hrudi a podívala se stranou, jako by čekala, že ji odprosím, ať mi odpustí. „Ty mě vůbec neposloucháš,“ postěžovala si.

Zahlodal mnou pocit viny. Naklonila jsem se k ní blíž a položila jí ruku na rameno. „Ale to víš, že poslouchám, Alice. Jsi báječná…ehm, módní poradkyně. Vůbec nevím, co bych bez tebe dělala.“

Rychlým pohybem se ke mně otočila téměř celou horní polovinou těla a šlehla mi do obličeje podezíravým přimhouřením očí. „Vážně?“

„Samozřejmě,“ ujistila jsem ji s úsměvem. Koneckonců, byla to pravda. Alice byla nejlepší ve světě módy – svými modely by se mohla rovnat těm nejslavnějším návrhářům, ale neměla tak docela možnost své nápady uskutečnit a zviditelnit se; přivolalo by to na naši rodinu přílišnou pozornost. „Jsi nejlepší!“

Rosalie se na mě něžně usmála. Nikdy jsem neuměla dobře lhát, ale poslední dobou – dobře, od té doby, co znám Edwarda – jsem se v tom velmi zlepšila. A myslím, že je to jen dobře.

„Fajn,“ pronesla pomalu Alice a po tváři se jí začal roztahovat spokojený úsměv. „Takže ty plavky…“ A já doopravdy poslouchala. Tentokrát už ano.

„Jdeme se hned převléct, ať už můžeme vyzkoušet ten bazén,“ plánovala rozjařeně Alice, když jsme dorazili domů.

Jasper a Emmett, kteří právě vcházeli do domu, se otočili na své manželky a mrkli na ně. Doufala jsem, že v tom bazénu aspoň chvíli vydrží, než si je někam odvedou, aby se na ně vášnivě vrhli.

„Esmé s Carlislem už vcházejí do místnosti, ale počkají na nás,“ oznámil nám Edward a upíří rychlostí se přemístil s Emmettem a Jasperem do horního patra, aby se mohli převléci. Kousla jsem se do rtu, když jsem si představila Edwarda… v plavkách… Bezděky jsem naklonila hlavu na stranu a zasnila se.

Alice se na mě po očku podívala.

„Co je?“ vybafla jsem na ni.

„Ale nic,“ řekla rychle. „Vůbec nic. Pojď, musíme si pospíšit. Už jsem se rozhodla – vezmeš si ty tmavě modré.“

Vzdychla jsem a rezignovaně se nechala odtáhnout za ruku do Aliciny šatny. Jasper musel být opravdu rychle převlečený, nebo už možná oxiduje u Emmetta a plánují, co nám vyvedou.

Alice mě hodila na malé křesílko uprostřed té obrovské místnosti a rychle se přemístila k jedné ze skříní. Vytáhla několik ramínek, na kterých visely dosti odvážné a pestrobarevné plavky, a vydala se zpátky ke mně.

„Vyzkoušej si napřed ty modré, a pokud ti nepadnou, budeme pátrat dál,“ oznámila mi a podala mi ty dotyčné.

Musela jsem uznat, že z výběru plavek, který Alice měla, byly tmavě modré plavky, co jsem si právě oblékala, nejlepší. Nebyly nijak nápadné, nijak odvážné, nijak přehnané. Jednoduché – pás, který měl zakrývat prsa, byl akorát široký s košíčky, tudíž mi prsa hezky držely, a se šňůrkou, která se protáhla za krkem a zachytila se na druhé straně podprsenky; kalhotky bez mašliček, kraječek nebo dalších blbostí byly stejné barvy jako horní díl plavek. Ten komplet byl naprosto nádherný a ještě víc, když mi k tomu Alice hodila bílé žabky s tmavě modrým páskem. Ano, já vím – ve Forks není zase takové teplo, a kdyby nás někdo viděl, jak takhle oblečeni běháme venku, asi by si o nás myslel nehezké věci, ale my měli výhody a nikdy bychom se nenechali nachytat.

„Tak tohle je paráda!“ zavýskla Al a nadšeně zatleskala rukama – zase. V očích jí tančily rozradostněné jiskřičky. „Hrozně moc ti to sluší. Edward bude hotový.“

  Hryzla jsem se do rtu a znovu si prohlédla svůj odraz ve velkém zrcadle na stěně vedle vstupních dveří. Opravdu se mu budu líbit? No, plavky byly dokonalé a opravdu mi přišlo, že mi to v nich sluší, ale stejně jsem se nemohla zbavit toho pocitu, že nade mnou jen pokývne hlavou a dál budeme přátelé, jak řekl. Koneckonců, nikdy jsem se nemohla rovnat Alici, Rose, Esmé nebo Tanye! Vždyť Tanya… Na Rosalii neměla, o tom žádná, ale kdyby se Tanya postavila vedle mě, neměla bych šanci. Ani maličkatou, i když Edward o ni zdá se neprojevoval zájem.

„Myslíš?“ ujišťovala jsem se pochybovačně a otočila se na Alici, abych jí pohlédla do očí a viděla v nich tu upřímnost, kterou jsem teď potřebovala.

Alice se usmála, natáhla ruku a pohladila mě po vlasech. „Jsem si tím jistá.“

„Tak jo,“ vydechla jsem a rozhlédla se. „Ty ještě nejsi oblečená? No, šup, šup – nemáme na to celý den,“ halekala jsem teatrálně.

Al se zasmála a upíří rychlostí se převlékla. Tmavě hnědé plavky s tygrovaným vzorem – ovšem nic přehnaného – k její postavě náramně ladily.

Pochválila jsem jí vzhled a společně jsme se vydaly k bazénu. Po cestě se k nám přidala Rose ve svých krvavě rudých plavkách, ze kterých musí být Emmett úplně paf. Esmé už nám mávala od otevřených dveří, od kterých šla vůně chlóru. Měla na sobě obyčejné plavky zelené pistáciové barvy tmavšího odstínu.

„Páni, holky, vám to sluší,“ řekl nám Esmé a nechala nás projít dveřmi.

Unisono jsme poděkovaly a také jí řekly, že vypadá moc krásně. Přestože na sobě měly všechny úplně obyčejné plavky, vypadaly nádherně. Upíři mohli mít klidně pytle od brambor a byli božští.  

Vešly jsme dovnitř a automaticky se rozhlédly po místnosti. Nikde nikdo, ale byly vidět čtyři fleky pod vodou. Postupně se vynořily i hlavy.

„No tak, honem do vody!“ zahalekal Emmett a Rose, Esmé i Alice se zařídily podle jeho rady; posadily se na kraj bazénu a ladně sklouzly do vody, aniž by si namočily vlasy. Našpulila jsem rty a pokusila se je napodobit, ale ujela mi ruka po mokrých dlaždičkách a já jsem zajela pod hladinu.

Když jsem se vynořila, snažila jsem se dělat, že to byl účel, ale nikoho jsem neoblafla. Dvě krátké vteřiny mi trvalo přijít na to, proč jsem se do bazénu tolik těšila. Ignorovala jsem posmívajícího se Emmetta a koutky cukajícího Jaspera a vyhledala Edwarda.

Opíral se o břeh naproti mně a koukal někam do neznáma.

Využila jsem situace a přeplavala k němu. Potřebovala jsem jeho blízkost, nutně. Jakmile mě zaslechl, oči mu střelily do mého obličeje a po tváři se mu rozlil nádherný, pokřivený úsměv. Zadíval se na mě pozorněji a polkl, pak se ohlédl stranou.

Opřela jsem se vedle něj, rameno kousek od jeho ruky a bezostyšně si prohlížela jeho tělo pod vodou, když se na mě nedíval.

„Bello, vylez mu na záda – zahrajeme si, kdo dřív, koho shodí,“ poručil mi Emmett a já se po něm otočila. Rosalie už mu seděla na zádech a hihňala se. Vedle nich balancoval Jasper s Alicí.

„Stejně to vyhrajete vy, nebo Alice s Jazzem. Jak může mít poloupír šanci?!“

Najednou se přede mnou objevil Edward. „To si piš, že vyhrajeme my. Jsme ten nejlepší tým na světě.“ Mrknul na mě.

„Jojo, protože jste přátelé,“ zamumlal Jasper otráveně.

„Ehm, no, nevadí?“ zeptala jsem se Edwarda a ukázala na jeho záda.

Zavrtěl hlavou a otočil se, abych na něj mohla vyskočit. Esmé s Carlislem byli v rohu bazénu a zamilovaně si koukali do očí. Ti jsou v jiném vesmíru, pomyslela jsem si. Podívala jsem se dolů na Edwarda a chytila se jeho vlasů. Nevím proč, ale začala mě zajímat struktura těch neposedných kadeří.

Probírala jsem se jimi a přitom cítila na stehnech Edwardovy dlaně, jak mě jemně hladí, při čemž mě přidržují. Bylo to velmi příjemné a já měla pocit, že i docela intimní.

„Začneme už, nebo budete mimo i nadále?“ zeptala se nás Rose pobaveně.

Šlehla jsem k ní pohledem. „Já jsem naprosto připravená,“ oznámila jsem a vyčkávavě se na ně podívala. „Můžeme?“

Emmett se uchechtl a rychlým pohybem se přetočil před Alici s Jazzem, načež se začali holky handrkovat v pokusech shodit se. Zdvihla jsem obočí, když jsem si uvědomila, že si nás vůbec nevšímají. Cítila jsem, jak Edward zaklonil hlavu, aby se na mě podíval, a tak jsem shlédla dolů.

„Co to má být?“ zeptala jsem se ho nechápavě.

„Nedošlo jim, že jsme tu taky,“ zašeptal se smíchem. „Emmett chce jen pokořit Jaspera, pak si nás možná všimnou.“

„Hm,“ zabručela jsem, vymanila se z jeho sevření a sklouzla po jeho zádech dolů. Když jsem byla dole, klopýtla jsem dopředu a narazila na jeho kamenné tělo, které se mezitím otočilo. Pomalu jsem zvedla pohled a zůstala uvězněna v jeho očích. Muselo to být teď, říkala jsem si v duchu, přestože tu není nikdo, pro koho by naše představení mělo nějaký význam, přesně teď jsme se museli políbit. Tak hrozně jsem to potřebovala. Připadala jsem si šíleně, líbala jsem ho před pár hodinami, ale pravděpodobně to bylo tím, že jsem ho nemohla mít úplně. Kdyby byl můj, jenom můj a nikdo jiný by si na něj nemohl dělat nárok, asi bych po něm tolik neprahla. Říká se, že nejvíc toužíme po tom, co nikdy nemůžeme mít.

Projel mnou záchvěv bolesti – dost špatné přirovnání, ale pravdivé.

Naklonil se ke mně blíž a vydechl mi do obličeje svoji omamující vůni. Užuž jsme se téměř políbili, když na nás šplouchla voda.

Zaťala jsem čelist – periferním viděním jsem si všimla, že mě Edward napodobil – a naštvaně se otočila na místo, odkud voda šplíchla.

„Co to, sakra – „ Zarazila jsem se, když jsem si všimla Emmetta, který rozzlobeně setřásá vodu ze svých vlasů, a Rosalie, která jen taktak stihla zachránit svůj účes před mokrou senzací. Vybuchla jsem smíchy a Edward se ke mně přidal.

„Nechtěl jsi náhodou ty porazit je?“ zeptal se Edward a bradou kývl k Alici a Jazzovi, kteří v objetí pozorovali Rosmett, jak nedávno navrhnul Emmett, a mohli se potrhat smíchy.

Emmett si odfrknul. „Byla to náhoda.“

„Jasně, jasně,“ zašeptala jsem ironicky a zachechtala jsem se.

Rose odvedla Emmetta stranou a uklidňovala ho, zatímco si Alice a Jasper něco šeptali. Otočila jsem se na Edwarda, na tváři stále drobný úsměv, když mi došlo, v čem jsme byli vyrušeni. Rozpačitě jsem se uhnula pohledem a mozek mi začal šrotovat. Proč by mě líbal, dobrovolně, když by mu na mně nezáleželo a nechtěl by mě? Nebyli tady žádní studenti, jenom rodina a ta si nás v tu chvíli vůbec nevšímala… tak proč?

Kousla jsem se do rtu a nakrčila čelo, jak jsem se horečnatě snažila najít důvod Edwardova počínání. Ta touha se o trochu ztišila, když jsme teď nebyli v těsné blízkosti, dalo se to zvládnout.

Trhavými pohyby jsem se od něj otočila zády a pomalu jsem se šourala ke břehu bazénu, kde jsem se vyhoupla na dlaždičky. Rychlejším krokem jsem si došla pro měkký župan, který Esmé speciálně koupila s dalšími sedmi, a oblékla se do něj. Lehla jsem si na lehátko a bez pohledu na Edwarda jsem zavřela oči a pořádně se uvelebila.

Nedokázala jsem si představit, jak by se mohl právě teď ve skutečnosti tvářit, ale hlavou se mi honily návrhy. Zmatený Edward, který na mě se zvednutým obočím shlíží, načež nade mnou mávne rukou a odplave stranou... Odhodlaný Edward, který vyleze z bazénu, přijde ke mně a políbí mě na rty, aby skonal to, co jsme ani nestihli začít… A to poslední, co by mi drásalo srdce daleko víc, než kdyby mě odmítl – ublížený Edward, tvář zmučenou bolestí nad tím, že jsem utekla od jeho polibku… Samozřejmě, že tam byl ještě nenucený Edward, který to neřeší tak jako ublížený, ale zase se k tomu nestaví tak jako zmatený, jenže bohužel není ani jako odhodlaný; a ten byl nejpravděpodobnější, tudíž se to ani nedalo vydávat za návrh, nýbrž za předpoklad.

Bojovala jsem s nutkáním otevřít oči, a nakonec jsem vyhrála. Pod víčky jsem vzpomínala na všechno dobré, co jsem s ním zatím prožila, až jsem nakonec začala rozeznávat obrazy, které můj mozek vytvořil proti mé vůli. Usnula jsem.

Byl to asi tak dvouhodinový spánek, který byl beze snů, ačkoliv mi přišlo, že slyším velmi známé hlasy, ale nedokázala jsem rozeznat slova. Byla jsem příliš daleko, abych slyšela rodinu, anebo příliš při vědomí, aby se mi zdál sen.

Brzy, když jsem cítila, že už je únava zahnaná, jsem slyšela zřetelnější hlasy velmi blízko mé hlavy.

„Přestaň na ni tak úchylně zírat,“ zasyčel někdo netrpělivě s podtónem pobavení. Okamžitě jsem poznala Emmetta, protože hned poté jsem zaslechla jeho tichý smích, který dával jasně najevo, jak ho tahle situace pobavila.

„Starej se o sebe,“ odsekl mu Edward, ale jeho hlas byl příliš něžný, příliš mimo, aby to Emmetta mohlo urazit.

Stiskla jsem pevně víčka, jak se ke mně víc a víc probourávala realita, a ucítila jsem lehký větřík, který mě ovál, doprovázený tichým šumem, a pak jsem dezorientovaně otevřela oči.

Byla jsem sama. Ani Edward ani Emmett u mě neseděli, nezírali na mě. Úplně sama jsem ale nebyla, protože kousek ode mě postávala Esmé s Alicí a povídaly si, jejich rty se velmi tiše pohybovaly.

Odkašlala jsem si, protože jsem cítila, jak mám sucho v krku. „Kde jsou všichni?“ zachraptěla jsem a pomalu se postavila na nohy, načež jsem se k nim loudavým krokem připojila.

Esmé se na mě usmála. „Už je půl osmé večer, holčičko. Ostatní už šli domů. Čekaly jsme s Alicí, až se probudíš.“

„Aha,“ zamumlala jsem. „No, každopádně jsem se krásně vyspala a vůbec nejsem unavená, a tak mě napadlo, že bychom si mohli pustit nějaký film… ehm, jestli teda budete chtít.“

Alice se zeširoka usmála. „Jasně, že chceme. Včera jsem v Seattlu koupila nový film – Sněhurka a lovec; mohlo by to být zajímavé.“

Všechny tři jsme se vydaly ke dveřím a já se odhodlala.

„Nebyl tu Emmett a… a Edward? Předtím? Než jsem se probudila?“

Esmé s Alicí si vyměnily rychlý pohled.

„Nebyli tu,“ odpověděla Esmé. „Odešli asi před půl hodinou.“

Kývla jsem, ale nevěděla jsem, jestli jim věřím nebo ne. Na druhou stranu… proč by mi lhaly? Kdyby tu Edward byl a opravdu mě pozoroval ve spánku, neznamenalo by to nic zvláštního, jo, asi by to bylo trochu divný a úchylný, ale možná jsem jen něco vyprávěla ze spaní, a tak si to přišel poslechnout blíž…

Nehledej za tím nic víc, napomenula jsem se, když jsme vyšly do chladného večera.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 22. kapitola: