Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 2. kapitola

14.10.2012 (07:30) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 5694×

2.    PŘÍJEZD ATRAKCE

  Ležela jsem na břiše a cítila, jak mi sluneční paprsky tancují na obnažené pokožce. Přemítala jsem, co je za den, ale jelikož jsem byla dost mimo, zkusila jsem si vzpomenout, co bylo včera, co jsem dělala…

  O můj bože, vyhrkla jsem vyděšeně v duchu a prudce rozlepila víčka. Opravdu se to stalo? Dívala jsem se po pokoji, ale nic nenasvědčovalo tomu, že včerejší noc nebyl sen. Takže jsem si toho upíra, s kterým jsem se měla poprvé milovat, opravdu vymyslela?

  Pomalu jsem se posadila, jednou rukou jsem si přidržovala přikrývku na prsou, druhou jsem si držela čelo, jak se mi točila hlava z alkoholu… Hm, poloupíři zjevně reagují stejně jako lidé.

  Ha! Důkaz, pomyslela jsem si rozjařeně, když jsem si vzpomněla na bar a loučení s Candice. Navíc jsem si nemohla přece vymyslet tak dokonalého člověka… tedy upíra. Ten jeho sametový hlas, ty oči! Ten polibek a ta noc. Chtěla jsem křičet zoufalstvím, co jsem tak hrozného udělala, že to nemohla být skutečnost.

  Omotala jsem si přikrývku pevně kolem těla a postavila se. Chvíli jsem balancovala, dokud jsem se nechytila nočního stolu a tím neudržela rovnováhu. Zmámeně jsem přešla místnost k jednomu z kufrů a namátkově vyndala jedny kalhoty, triko a mikino – nezáleželo mi na to, zda-li se to k sobě hodí, chtěla jsem se rychle osprchovat a vyrazit na cestu.

  Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že to byl pouze sen, jak jsem se plahočila ke koupelně, a snažila jsem se zachytit třeba zvuk tekoucí vody – i když, proč by se upír sprchoval? – nebo nějaké jiné důkazy toho, že nejsem cvok.

  Vlezla jsem s chmurnými a pochybovačnými myšlenkami do koupelny.

  Umytá, učesaná, oblečená jsem o několik minut později chodila po pokoji a… čuchala. Asi to bylo trochu úchylné, nebo prostě divné, ale já neodolala. Navíc jsem tím získala nový a neskutečně důležitý poznatek – nejsem cvok! On tu byl a on existuje, protože jeho vůně je po celém bytě. Nejsilnější je samozřejmě v posteli. A já se té úžasné vůně nemohla nabažit.

  Periferním zrakem jsem si všimla papírku, který ležel na nočním stolku. Váhavě jsem k němu přešla. Že by snad dopis na rozloučenou? Když se tak záhadně vypařil? Zvedla jsem ten kousek zmuchlaných novin a podívala se, co mi napsal.

  Byla to nejkrásnější noc mé existence. Doufám, že jsme se neviděli naposledy. Zde je mé telefonní číslo…

  Nejkrásnější noc? Opravdu? Copak to vážně cítí stejně jako já? Našel ve mně okamžité zalíbení, aniž by zaváhal?

  Sklonila jsem pohled zpátky k papírku.

  Měj se, poloupírko.  E.

  E? E?! Jak se asi tak dokonalá bytost může jmenovat? Žádné jméno mě v tu chvíli nenapadlo, tak jsem si vzkaz zastrčila do kapsy kalhot, abych si ho mohla později znovu přečíst, a pouklidila jsem poslední věci, které v mém byte přebývali. Poté jsem se s poledním pohledem na prázdné místnosti vydala s kufry do svého auta.

  První plán, který navrhovala Esmé a Carlisle souhlasil, protože se o mě strachovali, byl ten, že poletím letadlem. Já jsem zprvu nic nenamítala, nevadilo mi létání a také bych tam byla dřív, ale já se nakonec rozhodla jet autem. Bude to sice delší cesta, ale já miluju rychlou jízdu, takže tam budu už v pondělí ráno. Bohužel se zjevně nestihnu setkat s mými sourozenci, tudíž mě už Esme přihlásila do školy, abych se za nimi mohla rovnou vydat. Hrozně mi chybí. Pravděpodobně je překvapím někdy při obědě nebo tak.

  Normálně by taková cesta autem trvala dva tři dny, já takový problém neměla. V klínu jsem měla hranolky a burger od McDonalda a nahlas jsem si přitom zpívala písničky z rádia. Byla jsem perfektně naladěná, nejen proto, že jsem se měla za pár hodin vidět s mou rodinou, ale také proto, že jsem měla stále před očima jeho obličej. Za jízdy jsem ještě rychle vyťukala textovou zprávu na číslo, které mi zanechal.

  I pro mě to byla nejkrásnější noc. A naději též neztrácím. Tvá poloupírka B.

  Byla skoro půlnoc, když jsem přijela k jednomu motelu do Seattlu. Ubytování netrvalo dlouho. Postarší paní, která s mým příchodem odložila knihu a sundala si z očí brýle na čtení, vypadala dosti znuděně a všechno nasvědčovalo tomu, že sem moc lidí nezavítá. Podala mi klíče od pokoje a já, jakmile jsem v kufru našla oblečení na ráno, jsem padla do postele jako zabitá. Sprchu jsem odložila na ráno a budíka jsem si – bože, bože, bože – nařídila už na pátou hodinu.

  „Miluju tě,“ zavrněl mi do ucha sametový hlas a já se za ním otočila. On měl ve tváři ten svůj pokřivený úsměv a díval se na mě s jiskřičkami v očích.

  Šťastně jsem se usmála. „Já tě taky miluju.“

  „Víc než vlastní život,“ zašeptal ještě a spojil naše rty v polibku tak něžném a dokonalém, až se mi málem rozskočilo srdce, jak nabralo zběsilý rytmus.

  Crr. Poslepu jsem uhodila pěstí do budíku na nočním stolku a otráveně si promnula oči. Za celou noc ani jediný sen, a když se konečně jeden objeví, musí být takhle krátký? Připadalo mi, jako by se proti mně snad svět spiknul.

  Vlažná sprcha mě probrala k úplnému vědomí, a tak jsem si rychle sbalila všechny své věci, zanechala na recepci klíč a peníze za ubytování a rychle se hnala k autu. Měla jsem pocit, že jestli je brzy neuvidím, zešílím zoufalstvím.

  Vyrazila jsem. Tentokrát jsem měla rádio pouze jako zvukovou kulisu, protože jsem pořád přemýšlela nad tím snem… Rozhodně jsem ho nemilovala – teda, zatím ne. Ale kdo ví, jak dlouho je na světě. Třeba déle než já, nemělo by potom být snadné potkat spřízněnou duši? Někoho, koho budete milovat tolik jako on vás, víc než vlastní život, jako jsem to viděla u mámy a táty, Alice a Jazze a Rose a Emmetta? Když nikoho nemáte a žijete mezi zamilovanými páry téměř století a najednou potkáte člověka – upíra - , který vás přitahuje silou, která je silnější než všechno ostatní na světě, a cítíte, že on je středobod vesmíru… není to potom ono? Láska? Chci říct, že když už ho konečně potkáte a najdete v něm zalíbení, nemůže snad být ani pochyb, že je to ten pravý, ne?

  Srdce mi bušilo neuvěřitelně rychle a já stále viděla jeho tvář, slyšela jeho hlas a zírala do těch očí… Láska, kmitlo mi v hlavě to kouzelné slůvko, které jsem ovšem ihned odehnala. Není možné, aby on byl ten pravý? Kdo ví – potlačila jsem slzy smutku, které se mi vehnaly do očí – jestli ho vůbec ještě někdy spatřím. Třeba to byl osud, potkat ho, zakoukat se a zase ho ztratit.

  „Uklidni se,“ okřikla jsem se nahlas. „Vždyť jsi ho znala jen pár hodin! I když tě nemyslitelně okouzlil, i když na něj stále myslíš a tvé srdce se pokaždé, když si na něj vzpomeneš, chová, jako by uběhlo maraton… to stále není dost důvodů k tomu, aby sis mohla říkat, že jsi zamilovaná. Nebuď hloupá! Takhle láska nevzniká! Nemůžeš se zamilovat za pár hodin. No, řekněme, že si se zakoukala – to je lepší.“

  Obrátila jsem oči v sloup. Už si i mluvím pro sebe. Skvělé!

  „Vítejte ve Forks,“ přečetla jsem šeptem nápis na ceduli a zamračila se. „Vítejte v zapadákově by bylo přesnější.“

  Zahnala jsem myšlenky na muže, který si téměř přivlastnil mé srdce, a soustředila se na cestu. Věděla jsem, kudy se dostanu k našemu novému domu, protože jsem dostala pečlivé instrukce, přesto jsem raději dávala pozor.

  Míjela jsem obchůdek, malé dřevařské muzeum a myslím, že jsem zahlédla i školu a nemocnici. Tam pravděpodobně pracuje Carlisle. Když jsem vjížděla na lesní cestu, zrychlila jsem. Nehrozilo, že bych nabourala, na to jsem měla příliš rychlé reflexy.

  Malá loučka, na kterou jsem přijela, musela být jedině trávník, protože jsem po stranách zahlédla dobře opečovávanou zahrádku, kterou halil stín vysokých cedrů. To, jak okolí vypadá, jsem nijak zvlášť neřešila, protože na malé verandě stála hnědovlasá upírka, na tváři mateřský a šťastný úsměv.

  Moje maminka. Esmé.

  Svou přirozenou rychlostí jsem vyběhla s auta a vpadla jí do náruče. Ta vůně mi silně připomněla Edwarda, ale pak jsem si uvědomila, že takhle voní všichni upíři, takže jsem potlačila pocit prázdnoty, který mě začal sžírat, a odtáhla se od ní.

  „Ach, Bello,“ zatrylkovala, a kdyby mohla, štěstím by se rozplakala. Pohladila mě po vlasech a usmála se. „Jsem ráda, že tě vidím. Tolik jsi mi chyběla, dceruško moje.“

  Oplatila jsem jí úsměv. „Ty mě taky, mami.“

  „Carlisle už je bohužel v práci, takže ho uvidíš až po škole. A když už jsme u té školy… stačí, když si zajdeš do kanceláře pro rozvrh. Ostatní vyjeli před pár minutami, nevěděli jsme, jestli na tebe máme čekat – jestli to stihneš včas. No, však se s nimi dnes určitě uvidíš.“

  Přikývla jsem. „Jen si hodím věci nahoru do svého pokoje a hned vyjedu.“ Vyndala jsem kufry z auta, a jakmile jsem vešla do domu, Esmé mě zastavila.

  „Bells, co se týče tvého pokoje…,“ začala a nervózně se kousala do rtu, jako by se bála mé reakce. „Tvůj pokoj ještě není hotov a pokoje pro hosty jsou taktéž rozdělané… zkrátka a dobře, doufám, že ti nebude vadit, že budeš pár týdnů sdílet pokoj s Edwardem. My stejně nepotřebujeme spát a už jsme ti tak přenesli postel, ale pokud –"

  „Ne, mami, to je v pořádku,“ přerušila jsem jí. Vždyť je to vlastně můj bratr, takže to nebude problém. Rychle jsem prolítla pokoje – v jednom byla na zdi nějaká starší baseballová pálka, pravděpodobně sběratelský kousek, v druhém na stole leželo několik návrhů, třetí… tam bylo jasně poznat, že je Alicin, protože módní značky byly otisknuty na stěně; nebylo to přehnané, spíš to dodávalo šmrnc… Poslední pokoj v horním patře byl naprosto obyčejný. Samozřejmě že nejvýraznější z něj byla obrovská postel, která trůnila uprostřed. Také tam bylo mnoho knih a hudby, dále složitá hifi-věž a krátká černá pohovka. Přímo naproti dveřím bylo francouzské okno, z kterého byl nádherný výhled. Tohle bude Edwardův – a můj – pokoj.

  Položila jsem kufry vedle postele, seběhla dolů a rozloučila se s Esmé.

  „Nemůžu uvěřit, že jsi skutečně tady. Už tě víckrát nikam nepustím,“ mumlala a drtila mě v objetí.

  Vesele jsem se usmála. „To se neboj, ani to nemám v plánu. Ale, mami, už mě pusť, jinak tu školu opravdu nestihnu.“

  „Máš pravdu,“ zakývala zběsile hlavou, ale bylo vidět, že mě pustit rozhodně nechce.

  Zamávala jsem jí ještě a už jsem pádila k místům, kde jsem spatřila školu. Byla to prostě obyčejná budova, stejná jako každá jiná, přesto rozdílná, když beru v úvahu školy v New Yorku.

  Parkoviště bylo plné aut, ovšem vylidněné. Vyučování už zjevně začalo. Vozidla mé rodiny jsem poznala okamžitě. Vyčnívala z davu. Červený kabriolet, který mohl být jedině Rose, a stříbrné Volvo, které jsem neznala, byly v nejvzdálenějším koutě parkoviště. A tak jsem se vydala k nim. Naštěstí se přímo vedle toho Volva našel ještě kousek, ale už jsem byla téměř na trávníku.

  Vylezla jsem z auta ven a s kabelkou přes ruku jsem se vydala ke dveřím, nad kterými byla cedule, hlásající, že se jedná o kancelář. Nevěděla jsem vůbec, co očekávat, bylo to tu tolik jiné, než v New Yorku, a před mým stěhováním jsme bydleli většinou na Aljašce a prošla jsem jenom pár školami – nanejvýš sedmi.

  Otevřela jsem dveře a ovanul mě teplý vzduch. Žena, sedící za malým pultem, před sebou hromady papírů, měla červené vlasy a na nose brýle. Dychtivě mhouřila oči do časopisu. Jakmile jsem vešla, zvedla hlavu – čekali mě tu – a přeměřila si mě zvědavým pohledem. Dalo se čekat, že když se po Forks rozkřikne, že se vrací ztracená dcera od Cullenových, vzbudí to rozruch. Všichni budou chtít vědět, jak vlastně vypadám, jestli jsem stejně bledá jako moje rodina, jestli mám zlaté oči. A to hlavní – jestli jsem stejně krásná jako oni.

  Nebyla jsem nijak zvlášť sebevědomá, takže jsem o sobě nedokázala tvrdit, že jsem krásná, ale musela jsem uznat, že s ohledem na normální lidi ano.

  „M-můžu vám nějak pomoct?“ zeptala se sekretářka – podle cedulky na pultu se jmenovala paní Copeová.

  Přikývla jsem, mile se na ni usmála a přikročila blíž. „Ano, jsem Isabella Cullenová.“ Tušila jsem, že stačí pouze vyslovit své plné jméno, potvrdit tak její domněnky, a ona okamžitě bude vědět, co a jak.

  Na moment zůstala v jakémsi transu, její obličej byl zproštěn všech emocí. Pouze na mě zírala, jakoby neschopna slova. Náhle zatřásla hlavou a pak spustila: „Ach ano, vaše matka vyřídila vše potřebné, tudíž už není žádný důvod, který by nedovoloval, abyste se zúčastnila hned první hodiny. Tady… máte rozvrh a zde je mapka školy. Jsem si jistá, že se vám tu bude líbit, lidé jsou tu velmi přátelští. Navíc tu vlastně máte rodinu, takže…“

  Překvapeně jsem na ní koukala. Bylo to, jako kdybych byla nějaká celebrita, s kterou má možnost si promluvit a neví, čím začít, a tak pro jistotu na ní vysype vše najednou. Jen jsem horlivě přikyvovala a jak mluvila, tak jsem ve vhodných chvílích uznale kulila oči či nesouhlasně vrtěla hlavou.

  „Takže, hodně štěstí,“ popřála mi po své únavné řeči a povzbudivě se usmála. Podívala se koutkem oka na hodiny nade dveřmi a krátce vypadala trochu zděšeně. „Jé, já jsem vás tolik zdržela. No, teď můžete jít rovnou na angličtinu. Je polovina druhé hodiny.“

  „Děkuji vám mnohokrát,“ řekla jsem a vyšla ven. Zrovna pršelo. Skvěle. Mrkla jsem na mapku školy, abych se podívala, kde se nachází angličtina, a s pochybami se tam vydala. Cítila jsem vůni lidí smíchanou s upíry, ale nedokázala jsem určit, kde přesně se nachází má rodina.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 2. kapitola: