Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 1. kapitola

Jackson Rathbone - krisD


Věčnost je jen začátek - 1. kapitolaBella je poloupír, biologická dcera Esmé a Carlislea. Když se narodí, Edward na několik let odejde od rodiny. Bella roste a také se chce osamostatnit, a tak po pár desítkách let vyráží sama do New Yorku. V tu dobu se samozřejmě vrací Edward, tudíž se minou. Bella jednoho dne potká upíra a prožije s ním noc, den na to se vrací zpátky k rodině. Jaké ale bude překvapení, když zjistí, že tajemný E, do kterého se pomalu, ale jistě zamilovávala, je vlastně její nevlastní bratr Edward? Bella je tvrdohlavá, takže se postaví na hlavu a bude se snažit Edward od sebe odlákat a namlouvat si, že ve skutečně o nic nejde, jenže ne vždy je její sebeovládání dokonalé...

1. NĚCO KONČÍ A NĚCO NOVÉHO ZAS ZAČÍNÁ

 

  „Za dvě minuty tě čekám u vchodu, nebo…,“ ozval se výhružný hlas Candice ze záznamníku.

  Vzdychla jsem. Ani se nenamáhala dokončit svou hrozbu. Samozřejmě jsem věděla, že mám zpoždění, jenže nebylo lehké všechno stihnout – sbalit věci, obléknout se a trochu se zkulturnit, abych vypadala k světu… ne že bych teda normálně vypadala ošklivě, když jsem poloupír.

  Sedla jsem si na kufr a násilím dotáhla zip. To je poslední, oddechla jsem si v duchu. Položila jsem tašku k ostatním blíž ke dveřím a rozhlédla se po bytě. Společně s Candice bude to jediné, co mi bude na New Yorku opravdu chybět – ten skrovný byteček jsem vážně zamilovala. Koupila jsem ho hned poté, co jsem odešla z vysoké školy v centru a musela se odstěhovat z koleje. To byla moje poslední vysoká škola tady v New Yorku, protože jelikož je toto město velké, nikomu nedojde, že jsem na jednom konci NY vystupovala jako vysokoškolačka, čtyři roky na to jako středoškolačka, načež jsem se zase vrátila na výšku, a tak dále... Pokoj na koleji v poslední škole jsem sdílela společně s Candice, a protože byla normální a nechovala se stejně pitomě jako ostatní ze školy, okamžitě jsme si padly do oka a staly se z nás kamarádky. Avšak teď se musím rozloučit jak s Can, tak s bytem, protože se vracím k rodině, která tentokrát obývá Forks.

  Vyšla jsem na chodbu a zamkla dveře. Kdyby po chodbách nebyly kamery, seběhla bych svou přirozenou rychlostí dolů, ale nechtěla jsem riskovat.

  „To jsem ráda, že jsi mě poctila svou přítomností,“ prohodila kysele Candice, jakmile jsem došla k ní.

  Od té doby, co jsem jí oznámila, že se stěhuju, to mezi námi bylo jiné. Ona byla naštvaná a smutná zároveň, což byla u Candice Meyerové děsivá kombinace. Dávala mi to sežrat při každé příležitosti, jako by snad mě těšilo, že jí musím opustit.

  Otočila se ke mně zády a vydala se po chodníku.

  „Hej,“ zavolala jsem na ni a hravě ji doběhla. Zastavily jsme se a zůstaly na sebe koukat. „Ani já nejsem zrovna nadšená, že už tě nikdy neuvidím, ale tohle je náš poslední den. Musíme si ho užít.“

  Candice si přejela rukou po obličeji, a když ji dala dolů, všimla jsem si, jak moc je z téhle situace zoufalá. „Já vím, promiň. To jen, že jsi mi opravdu přirostla k srdci a nechci se loučit.“

  Objala jsem ji. „Nikdy na tebe nezapomenu, Candi.“

  „Ani já na tebe, Bí.“

  Do očí mi vyhrkly slzy, které jsem silou potlačila. Nechtěla jsem dnešní den kazit, a kdybych začala plakat, Candice by se přidala a my bychom dnešní plány neuskutečnily.

  „Tak jdeme,“ pobídla mě, jako by mi četla myšlenky, a odtrhla se ode mě.

 

 

  „Tohle už je opravdu poslední obchod, slibuju,“ říkala Candice se smíchem a tlačila mě před sebou do nějakého dámského butiku. Za výlohou jsem zahlédla nádherné plesové šaty a zadívala jsem se na ně. Kdybych se na nějaký ples chystala jít, neváhala bych a koupila si je… jenže nechystám.

  V tu chvíli jsem do někoho narazila a ucítila sladkou vůni. Být člověk řeknu si, že jsem tupá a vrazila jsem do zdi, ale jako poloviční upír mi bylo jasné, že to tak není – moje pokožka je stejně silná jako upíří.

  Pohlédla jsem vzhůru, abych se omluvila a strnula jsem. Dvě zlaté duhovky mě zaujatě sledovaly a já si překvapeně uvědomila, že jsem se právě setkala s prvním upířím „vegetariánem“, který není součástí mé rodiny, do které počítám i Denaliovy.

  „Pa-pardon,“ zamumlala jsem omámeně. Teda, ten mě dostává do kolen, pomyslela jsem si.

  Upír se usmál takovým pokřiveným úsměvem. „To je v pořádku. Nedával jsem pozor.“ Ten hlas! Nejkrásnější melodie, hladký jako samet, uklidňující jako ukolébavka…

  Jeho výraz se najednou změnil; byl frustrovaný. Zčernaly mu duhovky.

  Pousmála jsem se, postrčila Candice, která nás doteď nečinně pozorovala, dopředu, aby šla napřed, a naklonila se k tomu upírovi.

  „Pozor na oči… upíre.“ Široce jsem se usmála, mrkla na něj a obešla ho. Zůstal tam stát jako opařený a byl očividně dost vyvedený z míry. To já ovšem taky, ačkoliv jsem to na sobě nechtěla dát tolik znát.

  Přidala jsem se ke Candice, která okukovala nějaké šaty, a podívala se po něm. Už nestál mezi dveřmi, byl za výlohou a zamyšleně mě pozoroval.

  „Hele, Bí, tady je to moc drahé. Pojďme už do toho baru.“

  Zírala jsem pořád na něj a nebyla schopna odtrhnout od něj zrak.

  „Halo? Vnímáš mě? Eclipse čeká.“ Zamávala mi rukou před očima.

  „Já slyším,“ zabručela jsem.

  Společně jsme se vydaly ke klubu Eclipse. On už nikde nebyl.

 

  „Budeš mi chybět,“ zakřičela jsem Candice do ucha přes rámus muziky vycházející z reprobeden kousek od nás. Napila jsem se koktejlu.

  „Ty mě taky,“ zahučela nazpátek normálním hlasem – už si zvykla, že slyším téměř všechno. Další věc, co jsem na ní měla ráda; nesnažila se dloubat do mého soukromí, akceptovala, že je něco, co jí zjevně říct nechci, a nepátrala.

  „Jsi už unavená?“ zeptala jsem se.

  Can se zamračila na prázdnou skleničku před sebou. „Ehm, jo. Už asi půjdu na kolej.“ Vstala z barové židličky. Napodobila jsem jí. „Takže… doufám, že budeš šťastná a spokojená, ať už budeš kdekoliv.“

  „Jo. Taky ti přeju všechno nejlepší do života. Mám tě ráda.“ Objala jsem jí a pevně sevřela.

  Když jsem se od ní odtáhla, viděla jsem, jak se jí v očích zaleskly slzy, ale vypadalo to, že nechce, abych ji nachytala. I já jsem cítila, že se za chvíli rozpláču, ale pokoušela jsem se být silná.

  „Mám tě ráda, Candi,“ zamumlala jsem, když se na mě usmála a odcházela. Podívala jsem se za ní, jak si dere cestu ven mezi tančícími lidmi, a můj obličej se zkroutil bolestí. Věděla jsem, proč se Candice takhle chovala. Nechtěla, abychom skončily uplakané, pevně se držící… protože potom bychom se nikdy nerozloučily. Musela jsem uznat, že to byl dobrý plán, až na to, že jsem věděla, že ona teď bude pravděpodobně trpět na koleji a já v baru. Měly jsme být spolu, ne každá zvlášť.

  Otočila jsem se k barmanovi. „Jeden Sex on the beach.“

  Chlápek, který právě točil pivo, se zarazil a udiveně na mě koukal. Zjevně bych na pochybách, že bych snad doopravdy mluvila na něj. Nadzvedla jsem obočí, když jsem si všimla, že mu tekutina stéká po rukou.

  Jakmile si to také uvědomil, tiše zaklel, utřel si ruce do utěrky a už mi míchal drink.

  „To se dělá?“ ozval se za mnou sametový hlas a já se rozechvěla. „Takhle omamovat lidi?“

  Usmála jsem se a natočila hlavu, abych spatřila upíra, s kterým jsem se dnes srazila, jak si přisedl vedle mě na barovou židličku. Měl na sobě obyčejné černé džíny a světle modrou košili. První tři knoflíčky rozepnuté, ačkoli venku nebylo na takovýto oděv počasí – rychle jsem zvedla oči od jeho hrudi, na které bylo vidět černé chloupky, ale měla jsem tušit, že podívat se mu do očí není o moc lepší.

  Začala jsem se topit.

  „Tak mi povězte,“ zašeptal – nebyla jsem si jistá, jestli ví, jak moc svůdně právě zní. Naklonil se blíž k mému uchu, a jak šeptal, otíral se o něj rty. „Jak víte, co jsem zač? Upír jste asi stěží.“

  Seber se, Isabello! Je to upír! Přestože se lidskou krví neživí, nevíš, jak nebezpečný může být, okřikovala jsem se v duchu. Napřímila jsem se a mírně se od něj odtáhla.

  Zvedla jsem bradu. „Máte pravdu – upír nejsem.“

  Nakrčil nevěřícně obočí. „Chcete, abych hádal?“

  Pokrčila jsem nonšalantně rameny a napila se drinku, který přede mě barman náhle postavil. Doufala jsem, že mu tím dokážu, že se ho vůbec nebojím.

  Co to plácáš? Nevypadá, jako by tě chtěl vyděsit nebo ti ublížit, hádalo se se mnou moje druhé já.

  „Poloupír?“ vypadlo z něj najednou zamyšleně.

  Překvapeně jsem se na něj otočila a byla ráda, že jsem už dopila, protože mi tím slovem doslova vyrazil dech. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem jediný zplozenec upíra a člověka na světě, ale věděla jsem téměř určitě, že – pokud nejsem jediná – jich moc není a rozhodně se o jejich existenci neví.

  „Uhodl jsem?“ zeptal se a obdařil mě vítězným úsměvem, který by mi podlomil kolena, kdybych neseděla.

  Podívala jsem se stranou a otáčela skleničku ve svých prstech.

  Odfrkl si. „Řekl bych, že ano. Jiné vysvětlení nevidím. Tvoje kůže je tvrdá, jako ta moje, navíc jsi věděla, co jsem zač, tudíž jsi mě musela ucítit. A tvoje oči… mají sice nádhernou čokoládovou barvu, ale to zlato nešlo přehlédnout.“

  Ignorovala jsem ten fakt, že mi začal tykat, jediné, co pro mě bylo v tu chvíli podstatné, bylo to, že řekl o mých očích, že jsou nádherné. Tak nějak.

  „A-ano,“ zakoktala jsem. „Máš pravdu.“ Když on tyká mně, proč bych nemohla taky? Podívala jsem se na něj.

  Usmál se tím úžasným pokřiveným úsměvem. „Nechceš mi o sobě něco povědět?“

  Krátce jsem se zamyslela, přestože jsem byla předem rozhodnutá. Chci vůbec, aby se o mně něco dozvěděl? Možná, že bych mu o sobě mohla něco říct… Nebo ne.

  „Ani ne. Spíš chci vědět o tobě.“ Pokývala jsem krátce hlavou, natočila si židličku na něj, opřela si bradu o ruku a pozorovala ho. „Znám jenom jednu další rodinu upírů živících se zvířecí krví. Překvapilo mě, když jsem zahlédla tvé oči.“

  „Jo, taky znám jenom jednu další. Já a moje rodina… všichni jsme odmítli přirozenou potravu.“ Zjevně si nic nedělal z toho, že mu o sobě nic neprozradím – nebo si příliš věřil, že ze mě nakonec něco vytáhne. Koneckonců, tohle bylo už moje čtvrté alkoholické pití, a nevěděla jsem, jak můj organismus bude reagovat.

  „Vážně? Tvoje rodina? To je náhoda, moje rodina se taky živí zvířecí krví.“ Vůbec jsem nevnímala, co říkám. Ani jsem nevnímala, co on říká. Jen jsem mu okouzleně hleděla do očí, a jak jsem se tak do nich dívala, všimla jsem si, že ani on nevěnuje příliš pozornosti našemu rozhovoru.

  „Takže,“ pokračovala jsem ve vyptávání, aniž by mě to skutečně zajímalo, protože jsem se stále topila v jeho očích a nebyla schopná se podívat někam jinam. „Co jsi dneska dělal v tom obchodu s šaty?“

  Pousmál se a naklonil hlavu na stranu, neopouštějíc mé oči. „Sestra mě poslala až sem do New Yorku, abych vyzvedl několikery šaty na ples. Ona je… no, trochu maniak v nakupování a módě, tudíž by se nespokojila s nějakými obyčejnými.“

  Chápavě jsem přikývla. „I moje sestra je tak trochu úchylná na tyhle věci.“

  „Tak už my konečně řekni něco víc o sobě…“ Jeho pohled byl opravdu hypnotizující a já bych v tu chvíli udělala cokoliv, oč by mě požádal.

  „Co chceš vědět?“ vyhrkla jsem příliš rychle.

  Potlačil úsměv a já si v duchu zanadávala.

  „Počkej,“ zastavila jsem ho, protože mě trápila ještě jedna otázka a já nutně potřebovala odpověď. „Než se začneš vyptávat, chci vědět, jak jsi uhodl, že jsem poloupír.“

  Podíval se stranou a já byla uvolněna z jeho pohledu. Kopla jsem do sebe zbytek nápoje a zažádala si o další. „No?“ pobídla jsem ho.

  „Moje nevlastní sestra je taktéž poloupír a já jsem si všiml, že – podle vyprávění jejího otce, jejího biologického otce – máš stejné vlastnosti.“

  Nakrčila jsem obočí. Nevlastní sestra? Tohle pojmenování v upířím světě nic neznamená. Třeba má opravdu přítelkyni… Ale proč by tu se mnou jinak byl a vyptával se na mě?

  Než jsem se mohla zarazit, vyhrkla jsem: „Máš družku?“

  Zachechtal se, jako by věděl, nač jsem myslela. „Ne,“ odpověděl pomalu. „Nemám.“

  Pokoušela jsem se skrýt spokojený úsměv, ale jemu to pravděpodobně neušlo. A tak jsem se znovu zasekla v jeho očích. Zírali jsme na sebe hrozně dlouho a ani jeden z nás se nemohl odtrhnout. A pak, jako by nám někdo dal neviditelný signál, jsme se k sobě oba nahnuli a políbili se.

  Projela mnou vlna nepoznaného chtíče a já se k němu víc natiskla. Chňapla jsem ho za košili a přitáhla si ho k sobě stejně pevně, jako on mě.

  Vylovila jsem z kabelky pár bankovek, aniž bych se od něho odtrhla, a pohodila je na bar. Poté jsem ho chytila za ruku a táhla ho z baru. Stále jsme udržovala tělesný kontakt, stále jsme se dotýkali, protože pokaždé, když se naše pokožky byť jen otřely o sebe, námi projel elektrický proud a neskutečná touha. Teda alespoň mnou ano, ale byla jsem si téměř jistá, že i jím, protože se vždy mírně zachvěl a toužebně se na mě zahleděl.

  Jak jsem ho tak táhla po ulici k mému bytu a oba jsme si koukali do očí, napadla mě myšlenka, co by na to asi řekl Emmett. Když jsem byla menší, dala jsem si přísahu, že se budu poprvé milovat až po svatbě, což v té době bylo naprosto logické a přijatelné… a také trochu očekávané. Po pár letech, když jsem byla dospělá, jsem si dala podobný slib – i ten se týkal sexu, avšak rozdíl byl v tom, že tady bych se milovala, až se zamiluju. Vše jsem si to zapsala do deníku, který jsem tenkrát vedla, a Emm, který nikdy nedbal na nějaké mé soukromí, mi ho vzal a přečetl – hlasem, který se používá v normálním rozhovoru, takže být v lidské rodině, nikdo by ho neslyšel… no, já takové štěstí neměla.

  Kdyby mě k tomu upírovi netáhla ta neskutečná přitažlivost a kdybych nevěděla, že on cítí to samé, a kdybych si nebyla jistá, že dělám správnou věc, které nebudu litovat… neudělala bych to.  


Jestli jste se dostali až sem, tak to tedy skutečně gratuluju! :-) A zároveň i děkuju. Tuhle povídku jsem začala psát někdy v květnu a koncem srpna jsem ji dokončila, takže kapitoly by měly přibývat rychleji, než je tomu u PŠKL, protože už je mám předem napsané. První kapitola byla takový rozjezd a předem upozorňuju, abyste nečekali nějaké extra zápletky a zvraty - je to prostě jen příběh o životě Cullenových, kde se tvrdohlavá Bella zamiluje do tvrdohlavého Edwarda, takže než se dají dohromady potrvá to sakra dlouho... Děkuju předem za všelijaké komentáře. ;-)


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 1. kapitola:

 1 2 3   Další »
30. Jana S
05.12.2014 [16:25]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29. Věra
02.10.2013 [17:39]

Páni... nevěděla jsem, že se mi až tak povídka bude líbit Emoticon Emoticon Tudíž ji jdu číst po druhé a ne naposled! Emoticon Emoticon

28. LadyS
13.09.2013 [20:56]

LadySZajímavý začátek, jsem zvědavá, jak to bude pokračovat Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27. queenee
13.10.2012 [10:38]

Super nápad a ještě lepší, že nebudeme muset dlouho čekat na další Emoticon

26. jáá
11.10.2012 [21:10]

oc se těšim na další kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon

25. Naťule
11.10.2012 [17:59]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24. Týna
11.10.2012 [10:39]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon máš to vážně dobře napsané Emoticon přečetla jsem mnoho povídek než je tuta a zatím je toto druhá moje nejoblíbenější povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon musím si přečíst druhou kapitolu Emoticon ať vím, jak to dopadne Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23. mmonik
11.10.2012 [8:48]

mmonik Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22. Nikki
10.10.2012 [20:36]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21. SimCullen
10.10.2012 [20:35]

Emoticon Emoticon Skvělé. Těším se na další dílek! Emoticon A jelikož jsem doteď nečetla žádnou tvoji povídku, určitě se v budoucnu vrhnu na přes šikanu k lásce, pokud to bude stejně perfektní jako tohle... přímo si mě navnadila. Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!