Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Valčík za úplňku - 15. kapitola

28.01.2010 (09:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2631×

„Minuta…“ vypadlo ze mě automaticky.

„To není dobré, není to dobré,“ šeptala jsem a opět se podívala na měsíc na obloze, byl v úplňku.

„Co se stalo?“ ptala se naprosto nechápavě Jacob.

„Jsem blbá to se stalo,“ řekla jsem a můj ukazováček vylétl k nebi.

 Nečekala jsem na jeho názor a proběhla domkem k zadnímu vchodu, Jacob byl těsně za mnou. Vyběhla jsem před dveře a můj pohled zůstal viset na překrásném, zářivém měsíci, který visel vysoko nad mou hlavou. Snažila jsem se vzpamatovat, jak jen si můžu myslet, že je krásný?! To kvůli němu je ze mě zrůda, kvůli němu nejsem… S ním i když bych moc chtěla. Hlasitě jsem vydechla všechen vzduch z mých plic, snažila jsem se nadechnout. Zase ten pocit, jako že se dusím. A pak přišla na řadu ta tupá bolest. Tohle jsem nesnášela, bylo to těžké, téměř nemožné. Snažila jsem se bojovat a vehnat do plic dostatek kyslíku. Nesnášela jsem to monstrum v sobě, chtěla jsem se toho zbavit, ale netušila jsem jak. Bylo těžké zvítězit, stálo mě to tolik úsilí a já stále netušila, jestli jsem vůbec schopná, porazit to. Pod tím… tlakem jsem se zhroutila k zemi.

Oh, jak já jsem slabá! Cítila jsem pod sebou studenou zem a pak jsem se konečně nadechla.

Byl to úžasný pocit, cítit čerstvý vzduch, cítit všechny vůně okolí.

„A vítězem se stává… Bella!“ zajásala jsem v duchu a vyskočila na nohy. Ohlédla jsem se a uviděla překvapeného Jacoba, když uviděl mé černé oči jeho výraz se změnil. Otočila jsem zpátky a obrovskou rychlostí se snažila dostat do lesa. Zbývalo mi málo času, jen minuta a já běžela dál. Po pár vteřinách jsem za sebou uslyšela dopady mohutných tlap, přesně jsem věděla čí jsou, ale i přes to jsem se otočila. Zastavil se  několik metrů ode mě, dost daleko na to, aby se vyhnul mému případnému útoku. Ale já na něj zaútočit nehodlala, já bych to nedokázala. Nikdy bych neublížila příteli, ale trošku ho potrápit taky neuškodí.

„Tři… Dva… Jedna,“ odpočítávala jsem si v duchu a s nulou jsem klekla na zem. Cítila jsem, že je začátek. Zavřela jsem oči a čekala na dokončení přeměny. Bylo to nepříjemné, ale dalo se to vydržet a já neměla jinou šanci. Věděla jsem, že to za chvilku skončí a budu se cítit volná, rychlá a silná. Brzy bude konec, uklidňovala jsem se.

Čekala jsem ještě pár vteřin a pak už byl konec. Žádná bolest, jen pocit svobody.

Otevřela jsem oči. Jako vždy jsem byla překvapená svou výškou.  Zhluboka jsem se nadechla a pak pohlédla k úplňku. Nesnášela jsem tu hnusnou velkou zářící kouli. Hlasitě jsem zavyla… Už se to stalo mým zvykem. Pomalu jsem sklonila hlavu a pohlédla do očí vlka, který již nebyl sám, přidala se k němu smečka. Netušila jsem jak na mě budou reagovat, možná se mě pokusí zabít. Nedokázala jsem nic vyčíst z očí ani jednoho z nich. Všichni jen stáli v obranných pozicích, teď jsem byla nebezpečí já a dobře jsem to věděla.

Kéž bych  jim dokázala číst myšlenky, moct s nimi komunikovat, ale nemůžu.

Stáhla jsem uši dozadu a popošlo a pár malých krůčků v před. Z tlamy vlka černé barvy se ozvalo zavrčení. Ihned jsem se zastavila a uniklo mi tiché kňuknutí.  Pěkně jsem si to zavařila, netušila jsem co mám udělat. Oni mi nerozumí a já jim taky ne. Pokusila jsem se o ještě jeden opatrný krok vpřed a opět jsem se dočkala výhružného vrčení. Přikrčila jsem se k zemi a udělala několik kroků zpět. Absolutně jsem netušila, co můžu očekávat od smečky přerostlých psů. Já si vždy něco naplánuji a pak to nedomyslím.

Oni mě tu nechtějí, nikdo mě tu nechce. Co jsem si vůbec myslela, že se po několika letech ukážu a oni mě přivítají s otevřenou náručí? Já chtěla jen navštívit kamaráda… Nic víc. Jak jsem vůbec mohla myslet, že by mě někdo v mých přátel, jestli se tak dají ještě nazvat, mohl vzít zpět a odpustit. Nikdy  by mi neodpustí a já se nikdy nestanu tou starou Bellou, který měl každý rád, která byla hodná a srdce měla plné lásky. Která měla svou lásku u sebe a byla lidskou bytostí. Já už nikdy nebudu jako ona, nemůžu být, protože já jsem jiná, nejsem ona.

Chtěla bych, moc bych si to přála, ale nejsem. Já nemám svou lásku, svůj život, svou lidskost. Nemám ani srdce, ono bude na věky věků u něj, protože bez něj nepřežije. Jediné co mi zbylo, je… Kdybych tak věděla, co mi zbylo. Moc toho není. Ztratila jsem přátele, rodinu, všechny mé blízké. Nikdy už to nebudou přátelé. Proč jsem sem jezdila? Možná jsem si chtěla popovídat s někým, kdo by mě pochopil. Nikoho takového jsem zde nenašla. Možná jsem chtěla něco ze své minulosti, možná se jí pokusit opět žít. Možná jsem chtěla jen vzpomínku, kterou jsem nedostala. Neměla jsem sem jezdit a všechny ohrozit svou přítomností. Měla jsem zůstat zalezlá daleko v horách… Jako zvíře. Neměla jsem se pokoušet o to být člověk, když jím nejsem a nebudu. Nikdy.

Kdybych jim byla schopná říct, že jim nechci ublížit, že nechci nikomu ublížit, že byla chyba jezdit sem, že už mě nikdy neuvidí. Ale já nemohla. Svěsila jsem hlavu a pomalu se otočila. Pak jsem se nepříliš rychlým tempem vydala směrem pryč od nich. Po několika metrech jsem se ještě ohlédla, jen tam stáli a dívali se na mě bez náznaků jakýchkoli emocí. Nebyla jsem tady vítána, alespoň ne v této podobě. Otočila jsem se zpátky a pomalu šla k místu, kde končil les a začínala cesta, na které jsem parkovala. Dnes jsem se rozhodla nelovit a tak jsem jen čekala na okraji lesa a celý zbytek noci zírala na své auto. Snažila jsem se nevnímat několik pár očí, které mě zkoumavě pozorovali, už jsem se nemohla dočkat svítání. Sice jsem nebyla unavená, ale lehla jsem si na vlhký mech a zavřela oči, ale neměla jsem v úmyslu usnout. A pak zase ten divný pocit, že jsem na něco zapomněla. Nemohla jsem si pomoct, věděla jsem, že to není dobré, že vlkodlaci mají dobrou paměť a nezapomínají. Ale já zapomněla, ale netušila jsem na co, ale něco mi chybělo a bylo to velmi podstatné.

A tak jsem čekala a čekala. Noci mi vždy ubíhaly tak rychle, ale teď mi to připadalo jako věčnost. A po neuvěřitelně dlouhém čekání jsem se dočkala a cítila jsem, že už je čas. Pomalu jsem vstala a souběžně s tím jsem uslyšela i tiché vrčení za mnou, které jsem ignorovala. Pomalým, téměř lidským, tempem jsem se vydala k autu. Sotva jsem k němu došla, přeměnila jsem se na člověka. V největší rychlosti jsem otevřela dveře auta a zabalila se do deky.

V rychlosti a hodně unavená jsem nasedla do auta. Ještě jsem vyhlédla z okna.

„Omlouvám se, že jsem tě vyrušila od tvé věčnosti, už se to nestane. Omlouvám se Jacobe, slibuji, že už tu nikdy nepřijdu.  Snad mi někdy mé chování dokážeš odpustit. Sbohem,“ řekla jsem a věděla, že ten rudohnědý vlk mezi stromy mě uslyší až příliš dobře.

Nečekala jsem na odpověď a ještě stále zabalená v dece, jsem dupla na plyn. Byly jsme unavená, ale i přes to jsem jela dál, tentokrát je mi jedno, kde to bude, ale ať je to co nejdál od lidské civilizace.

Možná budu mít autonehodu, když usnu za jízdy. Nenapadá mě jediná osoba, které bych mohla chybět. Ani jedna jediná. Nikdo, komu by ještě záleželo na jedné osůbce jménem Bella.

Líbilo? x Nelíbilo?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Valčík za úplňku - 15. kapitola: