Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk do Volterry - 12. kapitola

11.01.2011 (12:45) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2082×

„Já... nemůžu. Nevím, jestli bych to zvládl. Co kdybych tě zabil? A i kdybych tě nezabil, vědomě ti způsobit takovou bolest...,“ zašeptal zoufale.

„Proč Aro? Proč ne někdo jiný?“ zeptala jsem se. Pomyslela jsem na Felixe, nebo Renatu.

„Ty nechceš, aby to byl Aro?“ odpověděl otázkou. Čelo se mu zkrabatilo.

„Ne, mně je to jedno. Jen nechápu, proč chceš, aby to provedl zrovna on. Mohl jsi říct komukoli,“ objasnila jsem.

„Víš..., jsem si téměř stoprocentně jistý, že to zvládne. Má výborné sebeovládání, navíc jsem na něm poznal, že o tvůj talent velmi stojí, a nedovolil by si o tebe přijít při proměně. Taky se domnívám, že k zavedení vegetariánství měl zcela jiné důvody, než tvrdí, a že na těch důvodech mu stále velmi záleží,“ řekl. Pomalu jsem přikývla, znělo to logicky.

„Proč šla Renata s námi?“ zašeptala jsem po chvíli. Demetri chvíli přemýšlel, než odpověděl.

„Ona... si tě z nějakého mně neznámého důvodu oblíbila,“ zamumlal a pokynul rukou k žebříku, který vedl z tunelu nahoru na ulici. Váhavě jsem k tomu žebříku přistoupila a začala stoupat po příčkách nahoru. Ty železné příčky byly místy rezavé a místy zase úplně kluzké. Zastavila jsem se.

„Co se děje?“ ozval se pode mnou Demetriho hlas.

„Co když spadnu?“ vydechla jsem a podívala se dolů. Byla jsem asi v polovině žebříku a Demetri byl několik příček pode mnou. Rozklepala se mi kolena.

„Proč bys měla spadnout?“ podivil se Demetri pobaveně.

„Protože jsem strašně nešikovná,“ objasnila jsem přiškrceným hlasem.

„Vážně? Toho jsem si nikdy nevšiml,“ poznamenal Demetri udiveně.

„Tak to jsi asi slepý,“ odsekla jsem mírně naštvaně. Povzdechl si.

„Kdybys padala, chytím tě,“ řekl.

„Slibuješ?“

„Slibuji.“

Přinutila jsem se znovu začít lézt nahoru. Trvalo mi to docela dlouho, protože jsem se snažila lézt hodně opatrně. Vylezla jsem kanálem do slepé uličky. Nebyla to ta samá, ze které jsme se dostali do tunelu na cestě do hradu, ale byla jí hodně podobná, pokud jsem tedy mohla posoudit. Nevšimla jsem si, kdy vylezl Demetri, ale teď už pokládal víko na kanál. Pak mě vzal za ruku a vedl mě pryč.

„Ještě jsi mi nevysvětlil, proč je Felix na naší straně,“ zašeptala jsem, když jsme procházeli náměstím.

„Felix je můj nejlepší přítel. Navíc se zdá, že jsi mu hodně sympatická,“ odpověděl s úsměvem. „Možná bych měl začít žárlit,“ dodal ponuře a pak na mě zamrkal. Zasmála jsem se. Ten smích byl upřímný, vycházel přímo od srdce. Teď už mě nic netrápilo, nebylo nic, čeho bych se obávala. Nebála jsem se ani bolesti, která mě čeká při proměně. Protože po proměně budu s Demetrim. Doufám, že navždy. Přesto jsem se musela zeptat.

„Jaká budu po přeměně?“

„Hodně žíznivá. Žízeň tě celou ovládne. Možná už pak nebudeš cítit věci tak, jak je cítíš teď,“ zamumlal. „Pokud je tedy tak cítíš už teď,“ dodal tak tiše, až jsem si nebyla jistá, že jsem to měla slyšet.

Co to má znamenat? Myslí si snad, že ho nemiluju? Uvědomila jsem si, že ze svých citů jsem se mu ještě nikdy nevyznala. Byl čas to napravit.

„Demetri,“ začala jsem a zadívala se mu do očí, „miluju tě a to se nezmění, ani když budu ta nejkrvežíznivější upírka na světě,“ slíbila jsem a přitiskla své rty na ty jeho. Nedokázala jsem to vyjádřit lépe, mluvit o svých pocitech jsem nikdy neuměla, tuhle vlastnost jsem zdědila po Charliem. Charlie... Moc se mi po něm stýskalo, samozřejmě. Už se s ním neuvidím, leda že bych toužila po jeho smrti. A to se nikdy nestane. Odložila jsem myšlenky na tátu do skrytého šuplíku v mé hlavě, protože jsem věděla, že bych to pomyšlení na něj déle nemusela unést.

Demetri převzal iniciativu. Líbal mě něžne, láskyplně a já téměř cítila, jak mi srdce radostně poskočilo. Brzy už k němu budu patřit. Odtáhl se, v obličeji mu pohrával dojatý výraz.

„Taky tě miluju, Bello. Víc než cokoli jiného na světě. Teď jsi pro mě jediným smyslem existence. Bez tebe nechci být,“ zašeptal a já jasně slyšela ten podtón touhy v jeho hlase a cítila, jak mě propaluje horoucím pohledem. Vzdálenost mezi našemi obličeji se začala rapidně zkracovat. Mezi našimi těly existovala tak silná přitažlivost, že jí nešlo nijak odolávat. Naše rty se dotkly ve chvíli, kdy hodiny na náměstí začaly odbíjet devátou. Demetri se spěšně odtáhl.

„Je docela pozdě, odvedu tě do hotelu,“ řekl a políbil mě. Chytl mě kolem pasu a vedl mě temnými uličkami k hotelu. To, že jsme na místě, jsem poznala jen díky tomu, že jsme se zastavili, celou cestu jsem se totiž kochala Demetriho nádhernou tváří.

„Nahoru s tebou nepůjdu, musím se ještě vrátit do hradu a něco tam vyřídit. Příjdu za tebou, co nejdřív to půjde,“ zašeptal, políbil mě na čelo a vydal se zpátky do hradu. Zamračila jsem se. Něco takového mi už jednou slíbil a pak mu trvalo půl dne, než se vrátil.

Zahnala jsem ty špatné vzpomínky a chystala se otevřít vchodové dveře hotelu. Když jsem se dívala na mou ruku položenou na klice, všimla jsem si, že jsem na něco zapomněla. Nevrátila jsem Renatin plášť. Demetri kráčel po chodníku na druhé straně silnice, takže by nemělo být těžké ho doběhnout. Rozběhla jsem se. Byla jsem téměř ve středu vozovky, když jsem si všimla oslňujícího světla, které se obrovskou rychlostí řítilo přímo na mě.