Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 2. kapitola

13.03.2012 (21:00) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2730×

Harry skončil vyprávět a já chvíli seděl zticha a zpracovával všechny ty informace. Už jsem si byl stoprocentně jistý, že musím bratra pomstít. Věděl jsem, že Voldemort má hlavu tak plnou Harryho, že ho ani nepadne očekávat nebezpečí odjinud. Měl jsem šanci, ale musel jsem se dobře připravit a hlavně se dobře zásobit informacemi.

Pohled Edwarda

Do konce školního roku jsem se od Harryho dozvěděl téměř všechno o Voldemortovi a Smrtijedech. Harry se mi mnohokrát snažil rozmluvit jakoukoli činnost v duchu pomsty, ale marně. Byl jsem pevně rozhodnutý.

Celý červenec jsem všechno pečlivě plánoval a s nastáním srpna jsem byl připraven vyrazit. Říct rodičům, že jedu na týden kempovat s kamarády a rozloučit se s nimi, moc těžké nebylo. Věděl jsem, že kdyby znali skutečný cíl mé výpravy, nikam by mě nepustili. A tak jsem jim jen ve svém pokoji zanechal dopis, ve kterém bylo vysvětlení mých činů a prosba, aby mě nehledali, protože se brzy vrátím.

A vyrazil jsem.

Pohled Alice

Zahlédla jsem srnu a okamžitě se za ní vydala. Za chvíli už se mi v krku rozlévala lahodná krev. Samozřejmě nic se nevyrovná lidské krvi, ale já a celá moje rodina jsme se vzepřeli upírským zvykům a přestali ji pít. Nechtěli jsme být bezcitná, vraždící monstra. A jediné, co bylo možné v naší situaci udělat, bylo pít zvířecí krev. Nakonec, ani ona nebyla tak špatná.

Podívala jsem se na slunce a zjistila, že už je čas vrátit se domů. Všichni už mě určitě očekávají.

„Jsem doma!“ zvolala jsem, když jsem překročila práh domu. Bydleli jsme v nádherné vile v lesích Aljašky. Vilu navrhla Esmé, má nevlastní matka, a postavili jsme si ji všichni společně, vlastníma rukama.

„Těch pár hodin tu byl takový klid,“ povzdechl si Emmett sedící u televize. No jo, věčný vtipálek. Někdy mě pořádně štval, ale měla jsem ho ráda, stejně jako všechny ostatní členy naší rodiny. U upírů sice nebylo obvyklé vázat se na někoho, a už vůbec ne na tolik jiných upírů, ale já byla vždycky neobvyklá. My všichni v téhle rodině jsme byli neobvyklí. Každý podobně a každý jinak, a právě proto nám spolu bylo tak skvěle.

Byl to v podstatě zázrak, že jsme se sešli. Na začátku byl Carlisle ve Volteře a kdyby nebyl tím, kým je, nikdy bychom nebyli tak skvělá rodina. To díky Carlisleovi jsme byli spolu. Byl moc lidský na to být bezcitným upírem, a tak z Volterry odešel, odmítl pít lidskou krev a stal se lékařem. Neskutečný paradox. Díky jeho dokonalému sebeovládání poznal Esmé a přeměnil ji, když byla na pokraji smrti. Ta byla stejně neobvyklá, ne-li ještě neobvyklejší než Carlisle. Když dostala šanci někoho milovat, dělala to naplno a lepší matku nebo manželku se najít nedalo. A tak nebylo divu, že se Carlisle a Esmé okamžitě vzali a jediné, co jim chybělo k absolutnímu štěstí, byly děti.

Ale i tady jim štěstí přálo. Našli umírající Rosalii a okamžitě ji přeměnili a adoptovali. Skvěle se k nim hodila. Jistým způsobem byla taky neobyčejná. Byla to ta nejkrásnější a nejobětavější upírka, jakou kdy svět poznal. Za rodinu byla ochotná položit život. A navzdory tomu, že nenáviděla svou upíří podstatu, naučila se s ní žít a dokonce ji začala mít trochu ráda. Díky Emmettovi. Našla ho v lese, když umíral ve spárech medvěda, a okamžitě se do něj zamilovala. Přinesla ho domů a Carlisle ho na její přání taky přeměnil a adoptoval. Ukázalo se, že i on má svůj dar. Byl až neskutečně silný. I pár volterrských cvičených upírů proti němu mělo velký problém. A tak vznikl rod Cullenů. Dokonalá rodina.

A přestože už ke štěstí nikoho dalšího nepotřebovali, bez váhání do svého kruhu přijali další dva upíry. Mě a Jaspera. Jasper byl dřív vojákem a na rozkaz jedné upírky, Marie, zabíjel novorozené, kteří už jí nebyli potřební. Ale nemohl to vydržet. Jeho dar, cítění emocí jiných lidí nebo upírů, ho v tom prostředí pomalu zabíjel. A tak mu nezbývalo nic jiného, než od Marie utéct. A pak jsem ho ve svých jasnovideckých vizích uviděla, ano, i já byla neobvyklá, po svém boku, a tak jsem neváhala a vyhledala ho. Společně jsme se vydali na dalekou cestu k rodině Cullenových, které jsem ve svých vizích taky uviděla, a našli jsme u nich dokonalý domov.

„Kde máš Rosalii?“ zeptala jsem se Emma, abych přerušila tok mých šťastných vzpomínek. Obvykle byli pořád spolu. I po těch desítkách let byli nerozluční a každou chvíli pořádali novou svatbu. To mně a Jasperovi stačila jedna. Ne, že bychom nebyli taky nerozluční, ale u nás se to dalo pochopit. Byli jsme spolu teprve pár let.

„Ale… Dělá si manikúru nebo tak něco. U toho fakt nemusím být,“ vysvětlil Emmett a já se tiše zasmála. Jestli Emmetta něco nebavilo, tak to byla manikúra. Nikdy se mi nepovedlo zjistit proč, ale měl z ní strach.

Vyběhla jsem po schodech do svého pokoje a chtěla se převléknout, ale zrovna, když jsem vešla do pokoje, dostala jsem jednu ze svých jasnovideckých vizí.

Mladý kluk s bronzovými vlasy chodil po lese. Byl velice mladý a přesto podivně vyspělý. Zdálo se, že toho už hodně prožil. I teď to vypadalo, že se chystá na nějakou důležitou akci. Choval se obezřetně, jako by odevšud čekal nějaké nebezpečí a usilovně nad něčím přemýšlel. Skoro jako by se chystal k boji. O to víc ale do očí razily některé podivné okolnosti. Oblečený měl podivný hábit a v ruce držel nějaký klacek. Obyčejný, ořezaný proutek.  

Vize se vytratila stejně rychle jako přišla a já chvíli zůstala překvapeně stát. Stoprocentně jsem toho kluka neznala a nepoznávala jsem ani les, ve kterém byl. Mohly by to být lesy Anglie, ve kterých jsme kdysi žili, ale těžko říct. Nechápala jsem, proč jsem takovou vizi měla. Nemělo to s námi nic společného a ačkoliv mě podobné nesmyslné vize sem tam přepadaly, tahle se mi zdála jiná. Měla jsem z ní divný pocit. Nechala jsem ale pocit pocitem a radši se šla podívat za Jasperem.

„Ahoj lásko,“ zašeptala jsem mu přímo do ucha, když jsem sešla k němu do garáže, kde opravoval svou motorku.

„Byla jsi pryč strašně dlouho,“ konstatoval naoko rozzlobeně, ale v další chvíli už mě drtil v náruči.

„Hej, jsi špinavý! Umažeš mi oblečení!“ začala jsem se bránit, jak jen to šlo.

„Takového sis mě vzala,“ zasmál se a pomazal mě po tváři.

„Ne, brala jsem si tě čistého,“ nesouhlasila jsem, ale další mé protesty umlčel polibkem. Podlehla jsem. Jazz věděl, jak na mě. Zvedl mě do rukou a odnášel pryč z garáže, ale když už jsme byli na schodišti, dostala jsem vizi.

Chlapec s bronzovými vlasy pozoroval z úkrytu nějaký dům, když vtom zaslechl nějaký hlas.

„Proč se to muselo stát zrovna teď,“ vrčel nazlobeně nějaký muž a v rukou také svíral klacek.

 „Nejradši bych… Sectumsempra!“ vykřikl a z klacku vylétly podivné jiskry. „Sectumsempra!“

Očividně si vybíjel zlost nějakými podivnými triky. Chlapec ho tiše pozoroval a v očích se mu zračily obavy. Bál se. A bylo jasné, že se bál toho muže a jeho podivných triků. A pak se to stalo.

Muž vystřelil chlapcovým směrem a jiskry se neodvolatelně blížily k mladíkovi. Nebylo šance úniku. Jiskry dorazily k cíli a roztříštily se o chlapcovo břicho. Ten se bezvládně svalil k zemi. Muž si toho ani nevšiml a dál něco mumlal. Pak se otočil na místě a zmizel. Chlapec v tu chvíli bezmocně ležel na zemi. Krvácel a bylo jasné, že jestli mu někdo nepomůže, nemá šanci přežít. Z posledních sil zašeptal: „Promiň, Cedriku. Les u domu Malfoyových se mi stal osudným.“ A omdlel.

„Páni… Asi jsem se zbláznila,“ řekla jsem, když vize skončila. „Měla jsem tak divnou vizi, že to musíme probrat s celou rodinou.“

Jasper nic neříkal, jen mě odnesl do kuchyně.

„Prosím, pojďte všichni sem,“ zavolala jsem, i když by mě všichni slyšeli, kdybych šeptala.

V mžiku byli v kuchyni Emmett, Rosalie, Esmé i Carlisle, který se zrovna vrátil z práce, a vyčkávali, co jim chci sdělit.

Převyprávěla jsem jim obě své vize, ale zdálo se, že je nikdo moc nechápe.

„Takže ten muž nevědomky zabil toho kluka?“ zeptal se Emmett a já jen přikývla.

„Ale proč jsi tu vizi měla?“ zadala další otázku Rose.

„Nevím. Stejně jako nevím, jak to ten muž udělal.“

„Když jsem byl ještě ve Volteře,“ začal Carlisle, „říkalo se, že existují i jiná podivná stvoření, kromě nás upírů. Vlkodlaky, takzvané děti noci, se podařilo odhalit a téměř vyhubit. Ale nikdy se nám nepovedlo dokázat existenci draků. A šly rovněž povídačky o čarodějích. Lidech se zvláštními schopnostmi. Lidech, kteří uměli kouzlit. Bylo to ale tak absurdní, že se nikdo nesnažil je hledat. V jejich existenci jsme prostě nevěřili.

„A ty myslíš, že ten muž byl čaroděj?“ zeptal se nevěřícně Jasper.

„Nevím. Možné je všechno,“ řekl Carlisle. „Ale musí být důvod, proč měla Alice tu vizi.“

A v tu chvíli přišla další vize.

Chlapec s bronzovými vlasy běhal po lese kolem naší vily a užíval si ten nádherný pocit rychlosti. Vypadal starší, mužnější a hlavně krásnější. Už nebyl přirozeně opálený. Byl nelidsky bledý. A neměl zelené oči, ale zlaté jako my. Byl upír.

Už jsem znala důvod mých vizí. Z chlapce se měl stát upír a soudě podle lesa a očí i člen naší rodiny.

Hned jsem řekla o své další vizi ostatním.

„Ale kdo ho přemění? A jak se dostane k nám?“ zeptala se Rosalie.

„Myslím, že ho budeme muset přeměnit my. Doufám ale, že se naskytne i jiná možnost. Byl bych moc rád, kdybych si ho mohl důkladněji prohlédnout ještě jako člověka,“ řekl Carlisle. A já si uvědomila, že naše role v přeměňování dává smysl. Na rozdíl od Carlisleova bádání. Už teď mi bylo téměř stoprocentně jasné, že budeme mít problém toho chlapce najít a přeměnit včas. Na pokusy už čas nezbude. Ale nakonec… Možné je všechno a třeba ho ani muset měnit nebudeme a povede se nám zachránit jeden skoro lidský život.

„Ale jak ho najdeme?“ zeptal se Emmett.

„Zjistíme, kde v Anglii je dům Malfoyových.“ Jednoduché vysvětlení se nabízelo samo.

„A stihneme to včas?“ strachovala se Esmé.

„V mých vizích se stmívalo a teď už je tma. Takže by to mělo být zítra večer,“ pokračovala  jsem.

„To se dá stihnout,“ přikývl Jasper.

„Ano. Letíme nejbližším spojem do Anglie. Tam s pomocí peněz snad zjistíme, kde žijí Malfoyovi,“ rozhodl Carlisle a my se rozešli do pokojů pro nejnutnější věci.

Věřila jsem, že toho chlapce najdeme. Jen abychom to stihli včas…

Pohled Edwarda

Byl jsem na cestách už druhý den a vůbec nevěděl, kde bych mohl Voldemorta a Červíčka hledat. Mým původním plánem bylo obejít sídla všech Smrtijedů, jenže jsem nevěděl, kde většina z nich bydlí.

Zrovna jsem bezcílně procházel, když do mých očí padnul Macnair a ještě jeden čaroděj. Tušil jsem, že bude taky Smrtijed.

Přiblížil jsem se k nim, jak jen to šlo, a napnul uši.

„Říkáš, že dnes večer máme být všichni na dvoře Malfoyových?“ zeptal se Macnair a druhý Smrtijed přikývl.

„A bude tam Pán zla?“ Odpovědí na další Macnairovu otázku bylo zase jen přikývnutí.

„Dobře. Budu tam,“ řekl Macnaire a Smrtijedi se rozešli.

Takže dnes večer v domě Malfojových nastane má chvíle. Potkalo mě štěstí. Věděl jsem, kde Malfoyovi bydlí. A tušil jsem, že Voldemort bude tak zaneprázdněný svými Smrtijedy a Harrym Potterem, že si mě všimne příliš pozdě na to, aby se stihl bránit. A má pomsta bude dokonána.

Neprodleně jsem se vydal k domu Malfoyových a tam se ukryl v okolním lese. Musel jsem počkat na správný okamžik a až pak vtrhnout do domu.

Čekal jsem nehorázně dlouho a začínal se bát, jestli náhodou setkání nezrušili. Tušil jsem, že teď v domě ještě nikdo kromě Malfoyových není. V tu chvíli se však před domem objevil ten zrádce Snape a bez váhání vkročil do domu. Vůbec mě to nepřekvapilo, protože mě na něj Harry upozornil. Snape hrál na všechny ve škole opravdu kvalitní divadélko. Tvářil se, že je ten největší zastánce Brumbála, a přitom se tajně scházel s Voldemortem a Smrtijedy. Bylo mi z něj zle. Nechápal jsem, jak může něco takového dělat.

Začalo se stmívat a pořád nikdo nepřicházel. Začínal jsem být čím dál víc nervózní a už chtěl odejít, když se znenadání začalo konečně něco dít. Uslyšel jsem třesk skla a z domu vyšel Snape. Tvářil se naštvaně a začal přecházet sem a tam po lese, aby se uklidnil. Musel jsem být opatrný, aby mě nenašel.

„Proč se to muselo stát zrovna teď…,“ vrčel nazlobeně. „Nejradši bych… Sectumsempra!“ Snape vystřelil do vzduchu a proud červených jisker se rozprskl nad našimi hlavami. Toto kouzlo jsem neznal a o to větší byly moje obavy. Co kdyby mě Snape zasáhl?

On mezitím dál střílel kolem sebe a snažil se vybít si svou zlost tady v lese. A já se krčil v nějakém křoví, abych unikl hrozícímu nebezpečí.

A v tu chvíli se to stalo. Všechno se odehrávalo tak rychle, že jsem absolutně nestihl zareagovat. Snape vystřelil v mém směru a já jako ve zpomaleném záběru viděl proud blížících jisker. Kouzlo Sectumsempra mě zasáhlo přímo do břicha. Zhroutil jsem se k zemi a pohlédl na své břicho. Krvácel jsem. A hodně. Už mi bylo jasné, co dokáže to kouzlo.

Snape mezitím odešel do domu, už o trochu klidnější. Nevšiml si, že mě trefil. A asi to bylo dobře. Kdo ví, co by se mnou udělal, kdyby mě našel.

Takhle aspoň umřu klidně. A nebudu muset snášet teror, který nastoupí společně s Voldemortovou vládou, pokud se Harrymu nepovede něco udělat.

Jen mi trochu bylo líto rodičů, kteří zůstali sami, a Harryho a ostatních mých přátel, kteří budou muset bojovat. A navzdory tomu, že jsem doufal, že se co nevidět s Cedrikem setkám, mi bylo líto, že jsem ho nepomstil. On si to zasloužil.          

„Promiň, Cedriku,“ zašeptal jsem z posledních sil. „Les u domu Malfoyových se mi stal osudným.“

A pohltila mě temnota.

Moc děkuju za kometáře u předchozí kapitoly. Velice mě potěšily. Doufám, že jste s tímhle příchodem Cullenových na scénu spokojení.

A taky strašně moc děkuju mým objektivním kritikům Satu, Vilince a NatyCullen za to, že mi pomáhají udělat tuhle povídku lepší.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 2. kapitola: