Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 19. kapitola

23.02.2013 (08:00) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1720×

Pohled Harryho

Šel jsem pomalu ulicí rodinných domků a vedle mě kráčela Alice. Někde za námi se s největší pravděpodobností plížil Edward připravený mě v kterémkoliv okamžiku zachránit před Smrtijedy. 

K našemu velkému překvapení tu však nebylo ani nohy. V pár domech se svítilo a z nedalekého kostela se ozýval zpěv koled. Je možné, že jsou dnes Vánoce a my si na to ani nevzpomněli?

„Co je to za pomník?“ zašeptala se zájmem má společnice a nasměrovala nás tím směrem. Jakmile jsme se však přiblížili k válečnému pomníku popsanému jmény, začal měnit tvar. Najednou to byla socha tří lidí – muže s brýlemi a neposlušnými vlasy, ženy s dlouhými vlasy a milou tváří a malého dítěte na jejích rukou.

„To jsou…“ 

„Ano, to jsou mí rodiče. A to jsem já,“ dokončil jsem Alicinu větu a přistoupil blíž, abych mohl pohlédnout do tváře své rodině. 

Po chvíli jsme se vydali ke hřbitovu. Náš cíl sice měl být dům Bathildy Bagshotové, která se s Brumbálem dobře znala, tudíž by mohla vědět něco nejen o Nebelvírově meči, ale i o tom, pro nás neznámém, symbolu z Hermioniny knihy, ale to jsem nechával na starost Edwardovi. Pro mě teď bylo důležité jen to, abych byl trochu blíž mým rodičům.

Jak jsme procházeli mezi jednotlivými hroby a zpoza našich zad zněly koledy, smutně mě píchlo u srdce. Tolik mi to připomínalo bezstarostné Vánoce v Bradavicích. Dvanáct obrovských vánočních stromů, sladkosti na každém kroku, kamarády, Brumbála…

„Harry, podívej.“ Alice položila dlaň na moje rameno a natočila mě k jednomu z hrobů. Naskytl se mi pohled na dvě jména s daty narození a smrti. Kendra a Ariana Brumbálová. 

Tváří mi přeběhl smutný škleb. Tak přece to byla pravda. Brumbál mi byl tak blízký a přesto se nikdy ani slůvkem nezmínil o tom, že se narodil na stejném místě jako já. Musel jsem se to dozvědět až z knihy psané Ritou Holoubkovou. 

„Edward nás volá,“ šeptla tichounce Alice a vydala se do středu hřbitova. Dřepla si u starého a poničeného hrobu a rukou přejela po malém symbolu vyrytém pod stěží čitelným jménem. Tak tohle nám chtěl Edward ukázat. Byla to ta značka z Hermioniny knihy. 

„Co to jen může znamenat?“ zamyslel jsem se zamračeně. Nevěřil jsem, že by to byl symbol černé magie. Muselo to být něco, co nám pomůže proti Voldemortovi. 

„Doufejme, že to dnes zjistíme,“ odpověděla Alice. 

„A pokud ne, budeme se muset vydat za panem Láskorádem,“ povzdechl jsem si. 

Pomalým krokem jsme se vydali napříč hřbitovem, abychom konečně našli hrob mých rodičů. A za krátkou dobu se nám to skutečně povedlo. Byl jen dvě řady za hrobem Brumbálovy rodiny.

Pohlédl jsem na bílý náhrobní kámen a v něm vyrytá jména. Nedokázal jsem se ovládnout a citát napsaný pod datem narození a smrti přečetl nahlas:

„Poslední nepřítel, jenž musí být poražen, je smrt.“ Zarazil jsem se. Copak tohle není motto Smrtijedů?

Dřív, než jsem však stačil jakkoliv nahlas reagovat, se u mého ucha ozval šepot, nepatřící nikomu jinému, než Edwardovi.

„Smrtijedi mluví o jiném poražení smrti. Tady je to myšleno jako to, co přijde potom… Posmrtný život.“

Posmrtný život… Nevěděl jsem, jestli v něco takového věřím. Ale i kdyby něco po smrti existovalo, na skutečnosti to nic nezmění. Mí rodiče jsou mrtví. Jejich těla leží v rakvích a nijak mi nepomůžou. 

Po tváři mi samovolně začaly stékat slzy. Nebránil jsem se jim, nebylo proč. Rty jsem držel pevně sevřené a oči upíral do bílého sněhu, který ukrýval místo spočinutí mých rodičů. 

Na rameni jsem ucítil jemný dotyk Aliciny ruky. Chtěla mi tím dát najevo, že je tu se mnou, že je mou oporou.

Vytáhnul jsem hůlku a vykouzlil malou kytici květin, která pomalu dopadla před náhrobní kámen. Byl čas jít.

Naposledy jsem pohlédl na jména James a Lily Potter a společně s Alice se vydal pryč. U vrátek hřbitova ale najednou má kamarádka zastavila.

Chytila mě za ruku a významně na mě pohlédla. Odtáhla mě zpátky doprostřed hřbitova a zastavila se u naprosto neznámého hrobu. 

„Co se děje?“ zašeptal jsem tak tiše, že by mě člověk nejspíš neslyšel.

„Pozoruje nás Bathilda Bagshodová,“ odpověděla tak, abych ji slyšel, zatímco se skláněla k náhrobku a tvářila se, jakoby zkoumala jména na něm.

„Ale vždyť vypadáme jako normální lidé. Nemůže tušit, že bychom byli něco víc. A proč vůbec zkoumáš tenhle hrob?“ zeptal jsem se. 

„Abych zamaskovala to, že jsme předtím zastavili jen u hrobů významných čarodějů. A pochybuju, že vypadáme jako lidé. Před chvílí jsi tady uprostřed temnoty úplně klidně vyčaroval kytici. Musela to vidět.“

Sakra. Na to jsem ani nepomyslel. Nenapadlo mě, že by nás někdo mohl vidět. V tu chvíli byli v mé hlavě jen rodiče. 

„Omlouvám se. Stejně jsme ale chtěli jít právě za ní, ne? Tak na co čekáme? A kde je vůbec Edward?“ ptal jsem se, zatímco jsem si klekl vedle ní a taky upřeně pozoroval kámen před námi.

„V tom je právě problém. Edward stojí kousek od nás a snaží se Bathildě dostat do hlavy. Neúspěšně,“ oznámila mi tiše. „Má obavy, že je to past.“

Na chvíli jsem se zamyslel. Moc možností jsme neměli. A vracet se teď přece nebudeme, když jsme nic užitečného nezjistili. 

„Myslím, že si s ní stejně budeme muset promluvit,“ povzdechl jsem si a vstal. „Edwarde, jdi za námi, ale drž se dál. Nedopusť, aby tě měl kdokoliv možnost zahlédnout.“

Bez dalších slov jsme vyšli ven ze hřbitova a rozhlédli se po opuštěné ulici. V dálce stála bez nemenšího pohybu Bathilda a zdálo se, že na nás čeká. Nepřišla se s námi přivítat, ani nám nijak nedala vědět, že ji máme následovat. Prostě se rozešla někam do tmy.

Nezbývalo nám, než jít za ní. Když jsme prošli celou ulicí obydlených domů, okolí kolem nás se začalo měnit. Jako bychom se dostávali do jiné čtvrti. Viděli jsme, jak stará paní Bagshotová otevřela starou branku u jednoho z domů, ale něco odpoutalo naši pozornost. 

Po druhé straně téhle podivné ulice stál starý zchátralý dům. Dům, který jsem znal jen z obrázků. 

„Harry, to je…“ 

„Ano, to je můj dům.“ Ani jsem nenechal Al domluvit a rychle se vydal tím směrem. Nic mě nemohlo zastavit. 

Se zatajeným dechem jsem se dotkl brány. Neplánoval jsem vejít dovnitř, já se jen potřeboval dotknout něčeho, co kdysi bylo součástí mého života.

A právě když se má ruka setkala s chladným kovem, vynořila se jakoby ze země dřevěná deska s úhledně napsaným textem. 

Na tomto místě, v noci 31. října 1981, Lily a James Potterovi ztratili své životy. 

Jejich syn, Harry, zůstal jako jediný kouzelník na světě, který přežil smrtící kletbu. Tento dům, pro mudly neviditelný, zůstal ve svém rozbořeném stavu jako monument Potterových a na připomínku násilí, které roztrhalo jejich rodinu.

„Jak je možné, že dům vidím, když jsem prakticky vzato mudla?“ zeptala se zaujatě Alice.

„Nevím. Možná proto, že víš, o co se tu jedná, anebo máš v sobě předpoklady pro to být čaroděj,“ zamumlal jsem. Většinu pozornosti jsem teď věnoval desce před námi. 

Všude kolem hlavního textu se nacházely vzkazy anebo prostě jen podpisy jako výraz podpory pro „chlapce, který přežil“. Ty novější byly zcela jasně rozeznatelné od těch, které tady byly šestnáct let, a všechny říkaly v podstatě totéž.

Hodně štěstí, Harry, ať jsi kdekoliv.

Jestli tohle čteš, Harry, všichni jsme s tebou! Dlouhý život, Harry Pottere. 

„Tolik lidí ti věří,“ zašeptala Alice. „To je moc krásné gesto.“

„Ani nevíš, jak mi to pomohlo,“ přikývl jsem s úsměvem. Bylo skvělé vědět, že ne všichni jsou proti mně. „Cítím se o moc líp.“

„To je dobře, ale dávejte pozor. Bathilda přichází,“ ozval se kousek za námi tichounký hlas patřící Edwardovi. Poctivě držel stráž, zatímco já se tu rozplýval nad vzkazy od neznámých kouzelníků.  

„Buď klidný, pořád vypadáš jako ten člověk,“ šeptla Al, zatímco jsme čekali, až se k nám Bagshotová přiblíží. 

Jakmile se ocitla pár metrů od nás, naléhavě kývla rukou, abychom ji následovali do jejího domu. Zdála se být netrpělivá, nejspíš proto, že jsme šli sem, místo toho, abychom hned vlezli do její chatrče.

Jakmile stará žena otevřela dveře a my překročili práh, udeřil do mě pach zkaženého jídla a nepraných oděvů. Kdo ví, jestli tak páchl jen dům nebo i sama Bathilda.

„Nějak se mi to nezdá, Harry,“ zašeptala tichounce Alice. „Je tady cítit mrtvola.“

Znepokojeně jsem na ni pohlédl, ale nic neříkal. Klidného mě udržovala jistota, že Edward už určitě prohledává dům. Takhle jsem si naše setkání tedy nepředstavoval. Podíval jsem se na starou ženu rozdělávající oheň, která jim ještě neřekla jediné slovo.

„Paní Bagshotová, kdy jste naposledy mluvila s Brumbálem?“ zeptal jsem se, zatímco jsem se procházel po malém obývacím pokoji a prohlížel si obrazy a fotky na stěnách.

Místo toho, aby mi odpověděla, se Bathilda podívala ke dveřím, jako by tam zahlédla pohyb. Znepokojeně jsem se ohlédl po Alice a ta se zamračeným výrazem rty naznačila: Edward. Pochopil jsem, že přesně v tom místě stál předtím náš upíročaroděj. Musela to ale být náhoda, protože lidé nemohou vidět přes neviditelný plášť. Jen zvířata dokáží vycítit teplo a pohyb v místě, kde se čaroděj pod pláštěm nacházel. Edward ale nevydával ani žádné teplo, tudíž bylo vyloučeno, že by ho třeba i zvíře, a natož stará Bathilda, viděla. Určitě to byla jen shoda náhod.  

„Paní Bagshotová, kdo je tohle?“ zeptal jsem se, když do mých očí padla fotka sympatického, zlatovlasého mladíka. Stejného, který byl v knize Život a lži Albuse Brumbála. Stejného, kterého jsem viděl ve Voldemortově hlavě krást hůlku u výrobce hůlek Gregoroviče.

Bathilda se podívala nejdřív na mě, pak na fotku a pak se bez jediného slova začala dál ochomýtat po obýváku. Zklamání, které jsem cítil, bylo čím dál větší. Tahle cesta se zdála být naprosto zbytečná.

„Asi to nemá cenu… Jdeme domů,“ řekl jsem Alice, která celou tu dobu stála klidně vedle mě a sem tam projela očima okolí. 

Jakmile jsem to ale řekl, stará žena se otočila naším směrem a pokynula mi rukou, abych ji následoval. 

Samozřejmě i s upírkou jsem se vydal za ní. Bathilda prudce zavrtěla hlavou a ukázala na mě.

„Zvládnu to,“ usmál jsem se na Al. „Počkej tady.“

Společně s paní Bagshotovou jsem vyšlapal schody na starou, harampádím zaplněnou, půdu a porozhlédl se kolem. Že by tady byl opravdu ukrytý Nebelvírův meč?

„Ty jsi Potter?“ zašeptala, když se objevila přímo přede mnou.

Přikývl jsem a v tu chvíli se událo několik věcí najednou. Jizva zaplála šílenou bolestí, v hlavě jsem uslyšel Voldemortův hlas chladně pronášející rozkaz: „Chyťte ho!“

 A z Bathildina těla se začal vynořovat obrovský had.

Dřív, než jsem však stačil šokovaně vykřiknout nebo vytáhnout hůlku, se vedle mě ocitla Alice a poměrně pomalu mě začala táhnout dolů. Asi nechtěla, aby had věděl o jejích schopnostech. V tu chvíli bych však dal všechno za to, aby se vykašlala na rozumnost a dostala nás odtamtud, co nejrychleji by to šlo. Nebo Edward. Kde ten vůbec byl?

„Harry! Přenes nás na smluvené místo!“ vykřikla Al a já hned věděl, o co jí jde. Bez dalšího zaváhání jsem vykřikl zaklínadlo a přemístil nás do Belfastu.

Pohled Edwarda

Zase byl Harry v ohrožení a já mu zase nemohl pomoct. Začínalo mě to pořádně štvát. 

Já nejen předem nepoznal, že je to léčka. Nějaké staré ženě bych přece myšlenky dokázal přečíst hned a u Bagshotové jsem nevidět prostě nic. Mělo mě to napadnout. Neměl jsem přemýšlet o tom, jakým kouzlem se asi chrání a jakou by to mohlo mít spojitost s Bellou. 

Já Harryho a Alice ani nemohl ochránit, když se ze staré neškodné ženy vyklubal děsivý had. Protože kdybych se tam ukázal ve své obvyklé podobě, Voldemort by se to díky svému hadovi dozvěděl a vypátrat, co jsem byl zač, by pro něj nebyl problém. Zjistil by, že mám být mrtvý, pak by mu došlo, že nejsem obyčejný čaroděj a k odhalení našeho tajemství by byl už jen krůček. Dával by si na nás dobrý pozor.

A tak místo, abych bojoval s hadem, musel jsem spoléhat na Alice a přemístit se do Belfastu, kam za mnou ti dva měli dorazit. 

„Zvládli jste to,“ oddychl jsem si, když se ocitli pár metrů ode mě. 

„My ano,“ zamumlal Harry zamračeně. „Ale mohl ses nahoře aspoň na sekundu ukázat.“

„Jasně, aby mě Voldemortův had zmerčil a náš nepřítel měl tak přehled o tom, že máš nového spojence. Alice díky jejímu převleku aspoň mohl považovat za Hermionu, ale mě by si s Ronem asi těžko spletl,“ zavrčel jsem. Má nálada byla aktuálně na bodě mrazu. Dostalo mě už jen to, že had poznal, že je to Harry. Vždyť vypadal jako naprosto obyčejný mudla. 

„Dobře. Promiň,“ povzdechl si Potter. „Jsem jen trochu podrážděný. Ta výprava byla v podstatě zbytečná.“

„To ne,“ zaprotestoval jsem už klidně. „Pár věcí jsme zjistili. A já si uvědomil jedno. Musíme co nejrychleji naučit Alice a ostatní kouzlit. A teď pojďme. Každou chvíli by se tu mohli objevit Smrtijedi. Jeden nikdy neví.“  

Ihned po návratu domů jsme se chopili výuky našich upírů. Začátek teorie typu švihnout a mávnout zvládali všichni dobře. Bohužel počet hůlek, který jsme měli k dispozici, byl omezený. A tak většina vždy poslouchala a tři upíři se snažili napodobit to, co jsme předváděli já nebo Harry. 

„Bude to hodně náročné,“ řekl s povzdechem Potter. „Ani jeden z vás nemá hůlku, která by si vás vybrala, nebo byste ji vyhráli v boji s jiným čarodějem.“

„Ano, bude to těžké. Ale lepší, než kdyby neuměli nic,“ řekl jsem. 

Po pár minutách, už k velkému překvapení čarodějů, zvládla celá moje rodina kouzlo Wingardium Leviosa. Alice to zvládala s naprostým přehledem a nechala už poletovat po pokoji snad polovinu obsahu polštáře. A Jasper na tom byl skoro stejně dobře. 

„Možná, že opravdu každý upír dokáže kouzlit,“ zamyslela se Hermiona a já s ní naprosto souhlasil. Nezáleželo na tom, že některým to šlo hned a někteří, jako Rosalie, na to šli pomalu. Stejně to fungovalo i u normálních čarodějů. 

„Teď zbývá už jen najít nám všem hůlky a bude to,“ zamnul si potěšeně ruce Emmett. Tohle si opravdu užíval. 

„Jasně. A ještě to chce taky trochu cviku a hlavně hodně teorie,“ zasmála se Hermiona.

„To mi připomíná… Pomůžete mi s tím Patronem?“ obrátil jsem se k ní a Harrymu. 

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 19. kapitola: