Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír na krku II - 8

14.09.2012 (07:00) • Hanetka, MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 4180×

8. Rvačka někdy unaví – mě připraví o zdraví!

Doma jsem probrečela celé odpoledne. Když jsem ždímala už asi osmý kapesník, dorazil domů Charlie.

„K večeři bude guláš?“ zajímal se.

„Proč guláš?“ vzlykla jsem a trhla ramenem. Musela jsem si odkašlat, abych se vrátila ke svému hlasu a nepřipomínala puberťáka po pařbě.

„No krájela jsi cibuli, ne?“ kontroloval moje oči, rudý tak, že ani Viktorie s Jamesem a Laurentem navrch by mi nedali flek.

„To není od cibule,“ uřekla jsem se a Charlie zbystřil.

„Co se děje, Bello? Tys‘ plakala?“ podíval se na mě podezřívavě.

„Ne, celý odpoledne tu strouhám křen,“ odsekla jsem namíchnutě. Ještě rodičovskej rozbor situace mi chyběl ke štěstí, fakt! A kde byl rodič, když jsem se s bandou tahala po nocích, aha? Kde byl, když mi do pokoje v noci lezl cizí kluk, aha? Spal! Díky bohu za to… dodala jsem.

„Co se stalo?“ naléhal. Na buřty se naštěstí nezeptal.

„Nic.“ Přelož si to, taťko.

„Nepovídej. To bych ti věřil, kdyby ti bylo pět. Ale sedmnáctiletá holka nebude brečet jen tak pro nic za n-“ hlas se mu vytratil a zbledl jako stěna. Úplně jsem viděla, jak se mu v hlavě otáčejí kolečka. Nejspíš si vzpomněl, že Renée bylo taky sedmnáct a uřvaná byla úplně stejně, když ji tenkrát zbouchnul. „Jsi v… je v tom nějakej kluk, že jo?“ zahřměl najednou a oči mu potemněly jak nebe před bouřkou. „Nějakej grázlík ti ublížil? Kdo to byl? Mike? Eric? Tyler? Nebo Jacob? Řekni kdo a ruka zákona si ho najde!“

„Tati, nešil. Žádnej kluk v tom není.“ Alespoň ne takovej, s kterým by sis to dokázal vyřídit. „Asi mám jenom nějakou alergii.“ Jo, na upíry, tati. Na prolhaný upíry s opačnou orientací, co holce zblbnou hlavu, jen aby ji měli jako zástěrku pro veřejnost.

„Jdu nahoru psát úkoly. K večeři si vem‘ chleba.“ Vyrazila jsem po schodech ke svýmu pokoji a za sebou slyšela jen Charlieho zoufalé: „Chleba? A co ten guláš, nebude, Bello?“ Málem jsem údivem zakopla o vlastní nohy. Jeho povahu bych chtěla…

Ale nahoře mi bylo ještě hůř. Dojímalo mě i to blbý okno, kterým za mnou vždycky lezl. Když jsem toho měla už plný zuby, vyplížila jsem se ven a potichu, aby mě Charlie neslyšel, jsem se usadila do houpačky na zadní verandě a cedila tam slzy do truhlíků s kytkama. Už se stmívalo, neviděla jsem si pomalu ani na kapesník, ale rozsvěcet jsem nechtěla, aby na mě Charlie nepřišel. Nestála jsem o další výslech a o jeho soucit už vůbec ne. Odněkud se připlížila Mou a chvíli se nechala muchlat na klíně. Alespoň někdo o moji náruč stál. Hřála a byla měkoučká a chlupatá a natáhla bradičku, abych ji mohla podrbat pod krkem. Napřed spokojeně předla, ale pak najednou zaprskala a naježila hřbet, že byla jak kominická štětka.

„Bello?“ ozval se z přítmí nezaměnitelný hlas. Kdykoliv jindy by mi tak nevadil, i když mě posledně pěkně rozčílil, ale dneska jsem na něj náladu neměla.

„Tady nikdo takový není. Jdi pryč! Co ty tu chceš, Jakeu? Jdeš se pokochat zjištěním, žes‘ měl pravdu?“

„Ještě jsem tě ani nenakopl a ty už startuješ… to jsi kámoška? Klid, holka. Charlie volal Billymu. Má o tebe starost, prý jsi proplakala celé odpoledne...“

„No super. A vy jste to hned probrali na kmenový radě? Co je komu v La Push do toho, kvůli komu brečím?“ Pomalu došel až ke mně a opatrně se usadil těsně vedle mně. Mou znovu prskla, hrábla po něm packou a zdrhla. Fajn, takže jsem přišla o soukromé ohřívadlo. Stejně už byla durch…

„Děsíš mi kočku,“ ohrnula jsem ret a založila si ruce. „Navíc pěkně hřála. Teď abych si šla pro svetr.“

„Asi ze mě cítí vlka,“ pokrčil rameny Jake. Nebo ses dlouho nemyl… „Kočky nás moc nemusej, to je fakt. Ale jestli je ti zima...“ vytratil se mu hlas a váhavě mi položil ruku kolem ramen. Hřál víc než Mou. „Jestli se potřebuješ vybrečet... jsem tu, Bells. Co se vlastně stalo? Posledně to vypadalo, že máš jasno a ten Ostrozub jakbysmet. Když jsem navrhoval, abys to zvážila, vztekala ses, až se hory třásly.“

„Já měla jasno. Ale pan Slušňák ne,“ zase se mi hrnuly do očí slzy. „Dokonce ani v tom, kterému pohlaví dává přednost,“ popotáhla jsem.

„Cože?“ vytřeštil na mě oči Jacob, až mu ve tmě zasvítila bělma.

„Jo. Představ si, že...“ a najednou se ve mně otevřela stavidla a já to Jakeovi všecko vysypala jak brambory do sklepa. O Jamesovi, o Mikeovi ve škole a jeho kecech, o Tanye a o tom, co jí říkal Emmett, o mých sváděcích outfitech i o tom, jak Edward vždycky vycouvá. Jake mlčel, objímal mě rukou kolem ramen a jen mě k sobě čím dál víc tisknul. A mně to dělalo dobře. Kamarádské objetí bylo přesně to, co jsem v tuhle chvíli potřebovala.

„Víš, Bello, možná bych měl říct, že jsem ti to říkal, ale to bych lhal. Všechno bych čekal – že to neustojí a kousne tě, nebo že to neustojí a... nechá se svést, nebo že ti nějak ublíží fyzicky, i když nechtěně... ale tohle by mě nenapadlo ani ve snu. Jen jedno vím jistě,“ nervózně polknul a naklonil se ke mně ještě blíž, „že je to největší vůl pod sluncem, když si nechá proklouznout mezi prsty tak úžasnou holku. Kdybych JÁ byl... buk... tak bych kvůli tobě tu orientaci změnil.“ A zrušil ty poslední centimetry mezi náma a připlácl mi rty na ty moje.

Teda, ne, že by to bylo úplně odporný, jako tehdy ten hnusnej Mike na plese. Ale proti Edwardovi... kolena neměkla, útroby se mi nesvíraly a srdce neposkočilo. Pusa, no. Normální pusa. Dalo se to. Dokud mi mezi rty nezačal cpát jazyk. Pak se ve mně cosi hnulo – žaludek.

„Nech toho,“ odstrčila jsem ho, ale nějak tomu neporozuměl nebo co, a snažil se to zopakovat. A pak vypuklo tornádo.

Jakea popadla nějaká vzdušná smršť nebo co a mrskla jím přes zábradlí verandy do křoví na dvorku.

Vyskočila jsem na nohy v přívalu děsu, co se to děje. Pryč byl vztek za Jacobovo neomalené chování – jak by řekl Edward… moment, Edward! Srazil ho Edward!

„Edwarde, nech ho!“ křikla jsem instinktivně. „Jacobe, ne!“ Byli jak vzdušný vír. Viděla jsem jen sloup stínů, prachu a hvízdání letících ran. Občas, když se ozvala rána a něco v okolí se zakymácelo, mohla jsem spatřit na mikrosekundu tvář jednoho z nich. Co s nimi? Co mám sakra dělat? „Přestaňte, vy pitomečci!“ prosila jsem, a aniž bych si to uvědomovala, popocházela jsem směrem k jejich roji.

„Už na ni nikdy nesahej…“ vrčel Edward. Jé, on mě brání, to je tak… rozkošný! Vzpomněla jsem si na Mikea v uličce, kdy se mě Edward taky zastal. Pak mě políbil a… zdrhnul. Brr, pryč s tím. Nemyslet na to. Ve stejném okamžiku se okolo mě mihl letící stín a vyryl v zemi poměrně slušnou brázdu. Charlie může zasadit brambory… napadlo mě a vzápětí jsem stála – v domnění, že mezi nimi – s rukama roztaženýma a očima navrch hlavy. „A dost, řekla jsem!“ Proč mě nepřekvapilo, že mě neslyšeli? Copak si neuvědomují, že je určitě slyší lidi okolo?

„Já alespoň vím, co dělat s holkou, a nepředstírám, co nejsem!“ ječel Jacob a vůbec mi nevěnoval pozornost.

„Co dělat s holkou? S děvčaty se takhle urážlivě nezachází! A člověk nejsi o nic víc než já, ty štěně! Jestli nevíš sám, jak se chovat k dámě, naučím tě to já. Jestli na ni sáhneš jenom prstem, urazím ti obě ruce až u ramen!“ hulákal Edward a já se nestačila divit. Tohle je ten něžný hoch? Ten jemný slušně vychovaný, až zženštilý týpek?

„Ona sama mi řekne, až nebude chtít, teplouši!“ štěkl Jacob a skočil. Edward vyrazil proti němu. Samozřejmě oba přese mě. Něco o mě zavadilo a tentokrát jsem to byla já, kdo letěl první třídou. Schodiště k domu se zatraceně rychle blížilo a já si nestihla ani pomyslet, že to bude ukrutně bolet, a bylo po všem.

Bolela mě víčka a měla jsem ucpaný nos. Rozkašlala jsem se, protože se mi fakt špatně dýchalo, ale když jsem si chtěla ulevit, někdo mě chytil za ruce.

„Nesahej na ni, říkal jsem…“ vrčel hlas.

„Trhni si, chtěla si vyrvat hadičku, to bys chtěl? Jdi se zahrabat, stejně je to tvoje vina, debile…“ další? Znovu jsem zkusila vyprostit ruku ze svěráku a vytáhnout si z nosu tu protivnou věc. „Bells, neblbni. Ublížíš si…“ Jacob?!

„Vadí mi to,“ řekl absolutně cizí chraplák místo mě. Proboha, jsem chlap! Jéžiš, fakt? No možná ne proboha, ale hurá! Konečně budeme moct bejt s Edwardem šťastní!

„Zavolám sestru, drahá, vyndá ti to, ano?“ Cože? Edward? Je tu taky?

„Neser se do toho. Nechce tě tady, zmiz. Sestru zavolám já a ty si jdi balit!“

„Buď tak laskav, Blacku, a nacpi si ocas do krku. Děkuju…“ Tak po téhle hlášce jsem byla absolutně při vědomí a třeštila oči na toho vychovaného upíra. I Jake byl překvapený. Vykulil oči, ale ne na něj, na mě. Začala jsem se totiž řehtat jak praštěná. Vlastně... já jsem praštěná! Praštila jsem se o schody na verandu! Mám na praštěný chování nárok!

„Bello, jak ti je?“ všiml si Edward, že se tlemím, a nejspíš se začal obávat o mý duševní zdraví.

„Jak by jí asi mělo být, když jsi ji zahodil přes půl dvorku?“ odsekl Jacob. To byl Edward?!

„Pokud vím, nakopnul jsi ji ty, když jsi nepoznal základní rozdíl mezi ženským a mužským tělem.“ Tak ale! To jsem z toho Santa Claus, proboha! Kdo to byl?

„Ani jsem se jí nedotkl,“ stál si na svém Jake.

„Teď mluvíš o kopanci, nebo o tom, když jsi jí proti její vůli líbal a osahával?“ syčel Edward. Tak teď už mi moc do smíchu nebylo. Oni toho nenechají ani tady? Ještě se poperou ve špitále a... táta je zavře oba. Už aby to bylo.

„Je mi docela mdlo,“ hlesla jsem, ale jediný kontakt od nich bylo drcení obou zápěstí. Jinak měli oči jen jeden pro druhého. Jak romantické, co, Edwarde? „Asi omdlím… neteče mi krev z nosu?“ zkoušela jsem je upoutat.

„Zmiz odtud, znervózňuješ ji. Podívej, jak se celá třese!“ mlel Jacob.

„Protože jí odkrvuješ paži. Nesahej na ni, říkám to naposledy, pusť ji…“ Jo, tak to by stačilo. Tohle smetiště bude mít jen jednoho kohouta – teda spíš velící slepici – ostatní ven!

„Vypadněte. Oba a hned. Nechci vidět ani jednoho z vás!“ No vida, konečně jsem upoutala jejich pozornost. Edward sice vypadal, že spolknul ježovku, a Jacobovi jako by někdo dal herdu do zad, ale zmlkli. „Mám vás dost. Je mi fuk, který z vás to byl. Je to vina obou! Kdybyste se nechovali jako… jako… nepřátelé, nemusela jsem tu ležet!“

„Ale Bello…“ zaúpěli unisono.

„Bolí mě z vás hlava, což vás nejspíš vůbec nezajímá. Málem jste zabili sebe i mě, chápete to už? Místo toho, abyste se nad sebou zamysleli, hádáte se nad mojí postelí! Co jsi tam vůbec dělal, Edwarde? Myslela jsem, že jsem ti jasně řekla, že my dva jsme skončili!“

„Slyšels?“ škodolibě se na něj usmál Jake, ale toho už jsem měla taky plné kecky. Už jsem ho chtěla setřít, když se ozval Edward.

„Přišel jsem se omluvit. A poprosit o...“ o co, o pusu? Nebo o pořádnou muchlovačku? Tak vysyp to, Edíku, třeba jsem se v tobě pletla. „... o odpuštění a shovívavost. Bello, zapřísahám tě, není to tak, jak...“

Kecy, pomyslela jsem si. Zase jenom kecy. Proč mě nepopadne a nevrazí mi jazyk do pusy jako Jake? Kdyby o mě vážně stál, neodkázal by se takhle držet zpátky. Ne po těch mých extempóre s pupíkem venku a titěrnejma tangama.

„To jsou jenom slova, Edwarde. Odpustit ti můžu, ale k ničemu to nebude, protože o mě vlastně nestojíš,“ prohlásila jsem trpce. „Jdi radši domů a najdi si někoho, kdo ti bude vyhovovat líp.“

„Vidíš? Nechce tě tu,“ zajásal Jake a mně došla trpělivost.

„Tebe taky ne. Nechci vás tu ani jednoho, jděte…“ špitla jsem a vykroutila jim ruce ze sevření. Takhle mě zabijí a nebude jim to dělat nejmenší potíž. Nejspíš si toho ani nevšimnou. Jak já k tomu pak přijdu, když budu mrtvá? Nic proti, Edwarde…

Ve dveřích se minuli s Charliem, který po nich hodil ošklivý pohled a nejspíš vybíral, kterého dřív prolustruje. Střílel pohledem z jednoho na druhého, ruka mu zabloudila k opasku se zbraní a zrovna se nadechoval, aby se do nich pustil, když jsem kníkla: „Tatí? Dal bys mi napít?“

Nechal ty lůzry jejich osudu, vmžiku byl u mě a už mi strkal brčko do pusy. Žízeň jsem neměla. Ale další rvačku, ve které by figuroval ještě ke všemu můj fotřík, tu bych už asi nezvládla.

Mám jenom jedny nervy. A musej mi ještě pár let vydržet.

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír na krku II - 8: