Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Underworld - 7. kapitola - Svět v hoře

08.05.2010 (20:00) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3097×

7. kapitola

Svět v hoře

Pohled Edwarda:

Stáli jsme před tou bránou a nevěřícně na ni hleděli.

„Ehm,” vydal ze sebe Emmet. „Jak to otevřeme?”

„Musíte znát heslo,” zašeptala bolestně Bella. Podíval jsem se na ni, ale ona se dívala do země.

„Jaké heslo?” zeptal se Jasper. Ale než Bella odpověděla, předběhl ji Carlisle.

„Ten nápis!” Ukázal na nápis nad bránou. Byl v cizím jazyku a i přesto, že jich znám hodně, tenhle jsem ještě za celou svou existenci neviděl.

„Co je tam napsáno?” zeptal jsem se Belly, protože jsem nějak tušil, že ona to přesně ví.

„Jsi-li přítel, vstup. Pokud nejsi, zůstaň zde, jinak Tě čeká jistá smrt.”

„Co to znamená?” zeptala se vyděšeně Alice.

„Znamená to přesně to, co je tam napsáno,” odpověděla Bella mrazivě.

„A jak se pozná, jestli jsi přítel?” zeptal jsem se opatrně.

„Obyvatelé hory nepovažují nikoho za přítele.”

„Obyvatelé hory?” zeptal se posměšně Emmet. „Vždyť se podívej na tu bránu. Tu nikdo nejspíš neotevřel několik staletí.”

„Naposledy před 98 lety a 6 měsíci.” Podívala se stranou.

„Jak to můžeš vědět?” zeptala se drze Rosalie. Tohle mě opravdu taky zajímalo.

„Místo toho tlachání bychom měli hledat Mirandu,” změnila rychle téma, aby nemusela odpovídat. Ale já se jí na to stejně zeptám a budu se jí ptát do doby, než mi to řekne.

Bella šla k té bráně a třikrát zabouchala. Potom ještě něco zašeptala.

Najednou se brána otevřela.

„Tak jdeme, ne?!” řekla a šla dovnitř. Všichni jsme se na sebe podívali, ale bez řečí jsme jí následovali.

Ihned, co jsme všichni vstoupili do hory, brána se okamžitě zavřela.

„Doufám, že se nebojíte tmy?” Objevila se najednou vedle nás Bella. Ale šla tak potichu, že jsme úplně nadskočili, jak moc jsme s lekli. Bella se jenom uchichtla.

„Je hezké, že se bavíš, ale my vůbec nic nevidíme,” řekla naštvaně Rosalie.

„No... mluv za sebe, protože já vidím docela dobře,” řekla skoro pyšně Bella.

„Ale jak to?” zeptal se nechápavě Carlisle.

„Řekněme, že mám trochu citlivější smysly, než vy,” řekla tajemně. „Počkejte tady,” dodala ještě a pak jsme uslyšeli tiché kroky.

„Začíná mi lézt krkem,” postěžovala si Rosalie, jakmile jsme ty kroky už neslyšeli.

„Uklidni se Rose,” mírnil jí Carlisle. „Bella nám pomůže najít Mirandu a až se dostaneme odsud, už ji nikdy neuvidíme.” Při téhle větě mě bodlo u srdce. Vždyť bych měl být rád, že budu mít zpátky svou Mirandu, tak proč mám pocit, že kdybych měl Bellu opustit, tak umřu?!

„Už se nemůžu dočkat,” řekla Rosalie, ale její tón byl takový... zaražený. Zřejmě nejenom mně přirostla Bella k srdci. Co to melu?! Vůbec mi k srdci nepřirostla. Já miluji Mirandu a už se nemůžu dočkat, až budu mít Bellu z krku a tečka!

Najednou se kousek od nás ozval šramot.

„Slyšeli jste to?” zeptala se vystrašeně Alice. A zase.

„Co to bylo?” zeptal jsem se.

Z ničeho nic za Emmetem něco zavrčelo.

„Aaaaaaaa!” zakřičel a rozběhl se někam pryč. Bohužel pro něj, nic nebylo vidět a tak jsme uslyšeli velkou ránu, jak narazil do stěny.

Vedle nás se ozval pobavený smích. Všichni jsme vydechli úlevou... Tedy kromě Emmeta, který se ještě nevzpamatoval z té rány.

„Vás je tak snadné vystrašit,” smála se dál Bella.

„Bavíš se dobře?!” štěkla po ní Alice.

„Kdybyste se viděli... Škoda, že tady nemám foťák.”

„Zbláznila ses?! Takhle nás děsit,” vytýkala jí Rosalie.

„Je neslušné bavit se o někom, kdo vám pomáhá, jako o někom, kdo je pro vás přítěží,” změnila najednou téma a její hlas byl okamžitě nebezpečný. Všichni jsme si uvědomili, že nás musela slyšet, když jsme se o ní bavili.

„Ehm... my... my to tak nemysleli,” obhajovala náš rozhovor Alice.

„Jistě,” odfrkla Bella a škrtla sirkou. Tím zapálila pochodeň, kterou vzala bůhví kde.

„Emmete!” Okamžitě se k ležícímu Emmetovi rozeběhla Rosalie. „Miláčku, jsi v pořádku?” ptala se a pomáhala mu vstát.

„Ehm... snad... snad jo.” Vrávoravě vstal.

„Ty!” Ukázal na Bellu. „Zbláznila ses?!”

„Ty toho naděláš... Můžu snad za to, že jsi strašpytel?!”

„Co jsi to-” Emmet vypadal, že se na ni chystá vrhnout, ale to jsem nemohl dopustit.

„Jsme tady, abychom našli Mirandu. Tak začněme!” řekl jsem spěšně.

„Půjdeme tudy!” Ukázala za sebe Bella.

„Fajn... Tak jdeme,” řekl jsem a všichni jsme se vydali do neznáma.

...

„Ty... Bello?!” promluvila na ni váhavě Alice.

„Ano?” Otočila se na ni a vyčkávala.

„Víš jistě, že jdeme dobře?” Alice zřejmě chtěla poukázat na fakt, že to vypadá, že jdeme pořád dokola.

„Vím!” opáčila sebevědomě.

„A jak?” přidala se do rozhovoru Rosalie.

„Kdybychom chodili pořád dokola, viděli bychom naše stopy. Ale tady žádné nejsou. Takže, pokud za námi někdo ty stopy nezametá, tak jdeme pokaždé jinou cestou,” vyvrátila její tvrzení. Alice zůstala jen koukat s otevřenou pusou.

Dál s námi Bella už nemluvila.

...

Šli jsme tak dobrou hodinu, když jsme si všimli slabého proudu světla.

„Už budeme na konci,” řekla Bella.

„To znamená, že už uvidíme Mirandu?” zeptal jsem se nadějně.

„Ne... To znamená, že jsme přesně v polovině hory. Takže nám zbývá ještě polovina cesty,” rozdrtila mou naději ledově.

„Tak proč jsme si tu horu neobešli?” zeptal se zvědavě Carlisle.

„Ta hora nejde obejít!”

Čím blíže jsme šli, tím bylo světlo zřetelnější, až jsme se ocitli na konci tunelu. A před námi jsme uviděli něco, co bychom tady rozhodně nečekali.

„Je tohle vesnice?” zeptal jsem se, protože mi nedocházelo, jak se sem mohla dostat. Navíc vypadala, že tady někdo před nedávnem bydlel.

„Ano, tohle je vesnice,” pousmála se Bell.

„A kde jsou tedy vesničané?” zeptal jsem se znovu.

„Tam!” ukázala Bella někam k k vodopádu.

A opravdu. Za chvíli jsme uviděli několik postav, jak s dívá našim směrem.

„Nejsou nebezpeční, že ne?!” zeptala se nervózně Esme.

„Ne... To jsou jediní obyvatelé, kteří vás nebudou chtít zabít.”

Bella se usmála a šla jim vstříc. Vesničané, jen co ji zahlédli, okamžitě se k ní rozeběhli. Vypadalo to, jako kdyby se znali už roky.

Sice váhavě, ale přesto jsme se taky vydali za ní.

„Nemusíte se bát,” řekla chlácholivě Bella. Potom na ně promluvila a my v tom poznali, že nás představuje.

V tom z nějaké chatrče vystoupil muž s velkou čelenkou. Opatrně se na nás podíval a když spatřil Bellu, okamžitě se mu rozzářily oči.

Bella se s ním začala horlivě objímat. Opravdu vypadali, že se znají.

„Každému dali obydlí snad jen... Asi budeš muset být se mnou Edwarde. Nebo můžu být někde jinde, jestli-”

„To je v pořádku. Nevadí,” uklidnil jsem ji. Její společnost mi byla až moc příjemná na to, abych se jí vzdával.

„Dobře. Takže, teď bychom se mohli podívat na slavnost.” Zasmála se, když za ní přiběhla mála holčička a dala jí na hlavu korunku.

„Pojďte.” Se smíchem mě chytla za ruku a táhla mě za tou holčičkou.

Ostatní šli za námi.

Bella mě táhla pořád dál, až jsme nakonec došli někam za vesnici. Byla to taková velká louka, až jsem se divil, jak se tady mohla vejít. Všude po louce byli vesničané a tančili. Uprostřed seděl ten muž s čelenkou, zřejmě jejich náčelník.

Dívenka se na Bellu otočila a zatahala ji za ruku. Bella se na mě omluvně usmála a běžela za ní.

„Jak je možné, že se s nimi Bella tak dobře zná?” Objevila se najednou vedle mě Rosalie.

„A není to jedno? Máme si užívat slavnosti,” zasmál jsem se, když mi nějaká dívka dala věnec kolem krku. Rosalie se na mě podívala, jako na blázna, ale potom ji Emmet někam odtáhl. Zřejmě na něj taky začala působit ta radostná nálada, která se vznášela kolem.

Popošel jsem kousek stranou, abych se pořádně porozhlédl po okolí a v tom mi do očí přišla Bella. Tančila zrovna s nějakým mladíkem a kouzelně se u toho smála. Pozoroval jsem ji takhle celkem dlouho, dokud se vedle mě neobjevil nějaký vesničan. Mohlo mu být asi tolik co mně.

„Krásná, že?” promluvil na mě. Vyvalil jsem na něj oči. Odkud zná náš jazyk?

„Divíš se, že umím tvým jazykem?” zeptal se s pozvednutým obočím.

„No... Abych pravdu řekl, tak ano,” vykoktal jsem ze sebe.

„To Bella. Když sem přišla, tak některé z nás naučila váš jazyk,” řekl s úsměvem.

„Aha,” odpověděl jsem "chytře".

„Je krásná, že?!” položil mi opět tu první otázku.

„Ano, to je,” vydechl jsem a znovu se podíval na ni. Mohl jsem oči nechat na tom okouzlujícím úsměvu.

Z ničeho nic se na nás podívala a něco pošeptala tomu chlapci, s kterým tančila. Ten se okamžitě rozeběhl k nám.

„Umala! Umala!” Poskakoval radostně. Zmateně jsem se podíval na toho kluka vedle mě.

„Říká, že máš jít s ním.” Usmál se na mě. Tak mi nezbylo nic jiného, než jej následovat.

Mladík mě dovedl až k Belle a přímo mi ji strčil do náruče.

„Omlouvám se. Řekla jsem mu ať se Tě zeptá, jestli nechceš taky tančit, ne že tě má přivést,” omlouvala se se sklopenou hlavou.

„Mně to nevadí,” odvětil jsem s úsměvem. Naopak... Mít jí v náručí mi bylo až moc příjemné.

Takhle jsme tančili docela dlouho, dokud se nezačala louka vylidňovat. V tu dobu jsme se rozhodli najít ostatní.

Když jsme je našli, šli jsme si lehnout. Bella všechny odvedla do jejich chatrčí a nakonec odešla se mnou do té naší.

„Ty budeš spát na téhle posteli a já na téhle.” Ukázala na ně. Nevím, co mě to popadlo, ale jen tak z legrace jsem se s ní začal hádat.

„Hm... Ne! Já chci tuhle postel,” řekl jsem rádoby umanutě a ukázal na tu její. Bella okamžitě pochopila, že si dělám legraci a přistoupila na mojí hru.

„Tak na to zapomeň. Ta je moje,” řekla se smíchem.

„Tak to vůbec!” kroutil jsem hlavou a měl co dělat, abych se nerozesmál. Bella se zasmála a hodila po mě polštář.

„Taky můžeš spát venku!” křikla na mě a běžela ven.

„No počkej!” Utíkal jsem za ní.

Bella se jenom smála a běžela směrem k vodopádu. Až těsně před ním se zastavila. Jenže já, jak jsem byl rozběhnutý, jsem nestihl zabrzdit a tak jsme ve vodě skončili oba.

Se smíchem jsem vyplaval na hladinu a očima hledal Bellu. Ta se vynořila kousek ode mě a taky se smála.

„Podívej co jsi udělal!” řekla káravě, ale s úsměvem.

„To mě strašně mrzí,” řekl jsem ironickým tónem.

„Jak chceš!” řekla a pak mě rychle potopila.

„Hej!” vyplaval jsem. „To se nedělá.” Otočil jsem se na ni. Ale co jsem nečekal bylo to, že měla obličej tak blízko.

Už se ani jeden z nás nesmál, ale naopak jsme si vážně hleděli do očí. Ještě trochu jsem se přiblížil a pohled mi padl na její krvavě rudé rty. Bella přivřela oči a přiblížila se těsně ke mně. Nosy jsme se již dotýkali a pak...

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Underworld - 7. kapitola - Svět v hoře: