Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi táta - 20. kapitola

17.04.2012 (08:30) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3989×

20. kapitola

Bella

„Ježiš, ty jsi klášný chlapeček! Šišli myšli, valibuku! Tetička Jane si s tebou bude hlávat,“ šišlala nadšeně Jane a lechtala řehotajícího se Nathaniela na bříšku.

S Einarem jsme na to zírali v hlubokém šoku, tohle jsme nečekali ani jeden.

„Tohle je ta nejmocnější zbraň Volterry? Metla upírství? Tahle puberťačka, co se nám rozplývá nad synem?“ ujišťovala jsem se šeptem směrem v Einarovi.

Jane se na mě otočila se svou původní arogantní maskou a zůstala zírat.

Po chvíli se jí obočí stáhlo do rozzlobeného V.

„Snaží se o něco konkrétního nebo mě chce uzírat k smrti?“ zeptala jsem se tiše Einara.

„Řekl bych, že se tě pokouší mučit,“ ušklíbl se můj milý vesele.

„Ale nějak jí to nejde,“ poukázala jsem.

„To očividně ne,“ potvrdil a ramena se mu začínala třást potlačovaným smíchem.

„Myslíš, že to má něco společného s tím, jak jsem z tebe před pár dny udělala meteorit?"

„Řekl bych, že ano."

„Jane,“ zaduněl domem hluboký hlas jednoho z hromotluků.

Drobná blondýna zahanbeně sklopila hlavu.

„Omlouvám se, nejsem zvyklá být poslem srdečných pozdravů. To je přesně ten důvod, proč jsme tu. Caius, Aro i Marcus vás srdečně zvou do Volterry. Rádi by poznali vnuka i snachu. Mám co nejsrdečněji nabídnout co nejdelší   pobyt. Vlastně vás mám přesvědčit, abyste se do hradu přestěhovali,“ vychrlila a očividně si oddechla, že už to má za sebou.

„Nejsrdečněji?“ povytáhla jsem obočí.

„Ještě jednou se za své předchozí chování omlouvám.“ V jejím hlase jemně zaznívalo podráždění.

Omluvy ve slovníku očividně neměla. Rozhodla jsem se ji dále netýrat a tázavě jsem se podívala na Einara.

„Já bych na návštěvu klidně jel, koneckonců, vrátit se můžeme vždycky,“ pokrčil rameny.

Čímž v podstatě shrnul vše, co jsem chtěla říct já.

Jane jsme nechali dál šišlat na Nathaniela, dokud si nezabalíme kufry, a šli jsme se připravit na cestu.

*     *     *

A tak jsem poprvé spatřila Volterru. Nádherné, starobylé město ve slunné Itálii.

Proč si upíří mocnost zvolila za hlavní stan místo, kde je slunečno téměř permanentně a oni se tak nebudou moci hnout ze svého podzemního hradu téměř nikdy, je mi záhadou. Zjevně se jim zamlouvá ten letitý genius loci.

Podzemí bylo opravdu skvostné.
Po deseti minutách jsem si připadala jako snobský krtek, ale možná je to o zvyku.

Cestou mě Einar stihl obeznámit s politickou situací upírů, zběžným popisem osob a jejich dovedností, stravovacími    návyky – které se mi ani za mák nelíbily, a spoustou dalších detailů.

S mou novou upíří pamětí to nebyl žádný problém, na nic jsem se nemusela ptát vícekrát.

Jeden z našich robustních průvodců otevřel dvoukřídlé dveře a my vkročili do sálu. Velikostí připomínal hlavní loď katedrály a na jejím konci bylo něco jako pódium se třemi trůny obstoupenými gardou, tu by poznal snad i idiot. Celá ta majestátnost a velikost působila drtivě. Přímo vyvolávala pocit, jek moc jste maličcí a bezmocní.

Tak to ne, mě tu nikdo zastrašovat nebude!

Co nejvíce jsem se narovnala, bojovně vystrčila bradu a nasadila chůzi, kterou jsem považovala za nejtvrdší. Smíchy naštěstí nikdo nevyprskl, ale byla jsem ráda, že Nathana nese Einar.

Z prostředního trůnu se zvedl muž, který vypadal kluzce jako had v javorovém sirupu. To bychom měli Ara.

Na postranním trůnu seděl Marcus. Vypadal jako mumifikovaný zaživa, mrtvolný a netečný, jako by měl být další výdech jeho posledním.

Z druhé strany měl trůn Einarův stvořitel Caius, vzhledově nejmladší. V dlouhém hábitu a v tomhle prastarém hradu působil nepatřičně.

„Vítejte,“ zahlaholil Aro a napřáhl ruku.

Sklopila jsem k ní oči a podívala se zpět do jeho tváře.

„Kolik osob na tohle skočí?“ povytáhla jsem tázavě obočí.

Aro se rozesmál, asi to měl být upřímný smích, ale v hrdle diplomata se podivně zadrhal. Caius se pobaveně ušklíbl a Marcus s gardou zůstávali neteční.

„Divila by ses, skoro každý, ale nechtěl jsem se ti vrtat v hlavě. Byl to jen záblesk běžných konvencí,“ naklonil hlavu ke straně, ale ruku stáhl zpět.

„Jak jste se o nás dozvěděli?“ přešel Einar přímo k jádru.

Výborně, alespoň tu nebudu jediná za tu přímočarou až neomalenou.

„Odběr krve v oblasti, kde jsi měl být jen ty, se téměř ztrojnásobil. Myslel jsem, že víš, že tyhle věci hlídáme opravdu pečlivě,“ nakrčil Aro lehce obočí.

„Tak tohle je náš vnuk?“ Zadíval se na Nathaniela, jehož pozornost byla beze zbytku zahlcena zkoumáním místnosti.

A tak náš syn jedinou větou získal velmi široké příbuzenstvo.

„Nóó…,“ nechtěla jsem mlžit hned od začátku, ale Einar mě předběhl.

„Ano, to je náš syn, Nathaniel,“ usmál se.

.Aro přelétl pohledem z malého na Einara a na mě.

„Můžu si ho pochovat? Slibuju, že ani jemu do hlavy nepolezu.“ Po obličeji mu přeběhla série zvláštních záškubů, což měl zřejmě být nesmělý úsměv.

Váhavě jsem přikývla. Aro si vzal malého do náruče a chvíli si vyměňovali rezervované pohledy. Vtom Nath vypískl a pleskl Ara oběma ručkami po tváři.

No, myslím, že dvě facky součastně ještě Aro nedostal. Lehce mu to vzalo chuť na další seznamování.

„Podívej, Marcu, není krásný?“ Položil ho spoluvládci do klína.

Marcus se nad něj bez valného zájmu naklonil.

„Pozor, on hrozně rád…,“ nedořekla jsem.

Nath mu zamotal ručku do vlasů a prudce si ho přitáhl k sobě. Nebýt upír, měl by o polovinu vlasů míň. Takhle ho opustil jen jeden pramen. Caius se rozřehtal tak, že málem spadl z trůnu a dobré polovině gardy začaly cukat koutky.

Co se stalo pak, nečekal snad nikdo. Marcus se usmál, jako když zpod mraků vyjde slunce. Pozvedl Nathaniela, ještě svírajícího jeho kadeř, do výšky a chraplavě se zasmál: „Myslím, že sem lehce zapadneš."

Genius loci – duch místa

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi táta - 20. kapitola: