Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty, já a Volterra - 8. kapitola

21.04.2012 (21:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2394×

„Nessie,“ řekl a chtěl něco dodat, ale já se otočila a utekla do svého pokoje. Zamkla jsem za sebou, opřela se o dveře a rozplakala se. Co se to stalo? Proč mě nechce? Proč mě nemá rád?

Ležela jsem na posteli, hleděla na strop a potichu plakala. Neměla jsem tušení, co se to děje, ale jedno mi bylo jasné. Nenáviděl mě. Už jsem nebyla jeho dcera. Sice mě zachránil, ale už nikdy nebudu tou, kterou unesli. Zklamaně jsem se otočila na bok a snažila se usnout. Bez výsledku. Jen jsem se převalovala, pofňukávala a otírala si mokré tváře. Museli mě slyšet všichni v domě, ale nikdo nepřišel. Nechali mě samotnou, za což jsem jim byla vděčná.

Trápila jsem se celou noc i celý následující den. Všichni kolem mě chodili po špičkách a Edwarda jsem neviděla. Maminka se mi snažila to nějak usnadnit, ale nešlo to. Po několika minutách jsem se vrátila do pokoje, vzala si do ruky knihu a začetla se. Děj románu jsem vnímala jen okrajově, myšlenky mě vtahovaly do pasti všeho, co jsem včera slyšela. Povzdychla jsem si, odložila knihu a podívala se z okna. Za sebou jsem uslyšela tiché klapnutí dveří a pomalu se otočila. Pohlédla jsem do tmavých očí Jacoba a zajíkla se.

„Jacobe! Co tady děláš? Jdi si lehnout, jsi zraněný,“ křikla jsem a zvedla se. Jacob se pousmál, ukázal na své břicho a já bezvýsledně hledala stopy po jeho zranění. Jeho kůže byla jemná, tmavá a zdravá.

„Jak je to možné?“ zeptala jsem se překvapeně a pohlédla do jeho očí.

„Jsem vlkodlak, tohle je u mě normální,“ řekl a zazubil se na mě. Pousmála jsem se, posadila se zpátky na postel a uklidila knihu, kterou jsem měla položenou vedle sebe. Všimla jsem si, jak se Jacob ušklíbl, a já se na něj zvědavě podívala.

„Co ti vadí?“ zeptala jsem se.

„Ta kniha. Na Větrné hůrce. Jsi jako Bella, ta ji četla snad tisíckrát,“ prozradil mi a zasmál se. Zasmála jsem se s ním a všimla si, jak natáhl ruku. Vložila jsem mu ji do ruky a ihned ucukla. Nechtěla jsem se ho dotknout.

„Nechápu, co je na tom tak zajímavého. Mně osobně se nelíbí,“ sdělil mi svůj názor a já se na něj nasupeně podívala.

„Asi nemáš ten správný cit pro takový druh knih,“ řekla jsem a vyplázla na něj jazyk. Zasmál se a posadil se na postel vedle mě.

„Co se stalo? Slyšel jsem, jak pláčeš,“ zašeptal a podíval se na mě.

„Nechci o tom mluvit,“ zašeptala jsem a otočila se k němu zády. Chvíli bylo ticho, ale nakonec jsem se trochu pootočila a podívala, jestli pořád sedí za mnou. Seděl.

„Jestli jde o Edwarda, nic si z toho nedělej. Změnil se, když tě unesli. Už to není ten chlap, který bojoval o tvoji matku,“ řekl a zvedl se. Rychle jsem se postavila a se zájmem na něj hleděla.

„Zůstaň, prosím,“ vydechla jsem a sledovala jeho tělo, které se ke mně otočilo. Pohlédl na mě očima plnýma radosti. Přešel k posteli, posadil se a poklepal na místo vedle sebe. Posadila jsem se vedle něj a cítila to teplo, které sálalo z jeho těla.

„Povídej mi o nich. Chci vědět všechno,“ žadonila jsem a podívala se na něj pohledem malého štěňátka. Zasmál se a lehl si.

Celý večer jsme si o nich povídali. O mamince se rozpovídal nejvíc. Vyprávěl mi, jak se stali přáteli, jak se do ní zamiloval, jak ho odmítla a jak se trápil. Potom přešel k důvodu, proč ho odmítla. O tatínkovi povídal snad ještě déle. Když mi vyprávěl o jejich lásce, plakala jsem. Prožívala jsem jejich odloučení i to, jak se vrátil. Ležela jsem vedle Jacoba, poslouchala a obávala se okamžiku, kdy začne mluvit o mně. Když se dostal k tomu obávanému tématu, otočil ke mně svoji tmavou tvář a se strachem v očích se mě pohledem ptal. Kývla jsem hlavou a zavřela oči.

Mluvil o tom, jak bylo těhotenství mé maminky nebezpečné. Lámala jsem jí kosti, doslova jsem ji zabíjela zevnitř. Pak přešel k porodu, který mi přiblížil jen pár větami. Vyprávěl mi o tom, jak jsem byla roztomilá, hodná a milovaná holčička. Mluvil o svých citech ke mně a já se najednou cítila nesvá. Ošila jsem se a omylem se dotkla jeho ramene. Okamžitě jsem se odtáhla a přikryla se dekou.

„Pak se stala ta nehoda a nikdo z nás už není tím, kým byl, když jsi tu ještě byla,“ dokončil a pomalu se posadil. Pohlédla jsem na deku, na které ležel, a vyděšeně hleděla na pár kapek krve.

„Jacobe, proboha, ty krvácíš,“ křikla jsem a pohlédla na jeho záda. Vzala jsem do ruky kapesníky, které ležely na stolku u postele, a přitiskla mu je na ránu. Sykl a já ucukla.

„Zavolám dědu,“ řekla jsem a vyběhla z pokoje. Seběhla jsem schody a vběhla do jeho pracovny.

„Dědo, Jacob krvácí. Není to hrozné, ale měl by ses na to podívat,“ řekla jsem a vykoukla zpoza rohu. Děda stál u stolu a nad ním se skláněl Edward. Zvedl svou tvář a pohlédl na mě. Uhnula jsem pohledem a nervózně se ošila.

„Hned tam budu, srdíčko,“ odpověděl děda a já se vydala na cestu do svého pokoje. Vyšla jsem schody, vběhla do pokoje a pozorovala Jacoba, jak se pomalu zvedá.

„Seď, děda tu hned bude,“ řekla jsem a snažila se ho přimět, aby seděl. Jacob se zasmál a otočil se ke mně zády. Nikde jsem neviděla malou krvavou ranku, která tam ještě před pár chvílemi byla.

„Jak je to možné?“ zeptala jsem se potichu a hleděla na jeho záda. Byla svalnatá, tmavá a teplá. Toužila jsem se jich dotknout. Cítit to teplo, které sálalo z jeho těla. Zatřepala jsem hlavou a odtáhla se od něj.

„Tak kdepak máme zraněného?“ zvolal děda, který se objevil ve dveřích.

„Víš, ono to nebude tak horké. Už vlastně žádné zranění není,“ vysvětlila jsem a pousmála se. Děda se usmál, kývl na Jacoba a odešel. Přešla jsem ke knihovně, pohladila hřbety knih a přičichla si k nim.

„Asi bys už měl jít,“ zašeptala jsem a zavřela oči. Uslyšela jsem, jak se zvedl a pomalu přešel ke dveřím. Pomalu jsem se otočila a usmála se na něj.

„Děkuji,“ vydechla jsem a znovu se otočila ke knihám.

„Nemáš zač, Nessie,“ odpověděl a opustil můj pokoj. Zhluboka jsem se nadechla, otočila se k posteli a svalila se na ni.

Okolo šesté hodiny jsem se šla najíst a chvilku si povídala s ostatními. Pomohla jsem mamince převléct povlečení, ve kterém ležel Jacob, a bavila se tím, že jsem poslouchala, jak nás Jacob přemlouval, abychom ho nechali taky něco dělat. Když bylo hotovo, rozloučila jsem se se všemi a šla si lehnout. Lehla jsem si do postele, vzala do ruky knihu, kterou jsem měla rozečtenou, a nechala se vtáhnout do děje.

Zrovna jsem četla pasáž, kde hlavní postava mluví s duchem ženy, kterou miloval, když se ode dveří ozval smích. Zvedla jsem hlavu a pohlédla do Emmettovy tváře. Knihu jsem zaklapla a lehla si.

„Ach jo, jsi jako Bella,“ zasmál se a skočil na postel vedle mě. Vylekaně jsem zaječela a začala se smát. Smála jsem se tak moc, až mi z očí vytryskly slzy. Držela jsem se za břicho a ležela na dece v záchvatu smíchu.

„Jako by ti zase bylo pět a já ti řekl, že má prase křídla,“ řekl a já se začala smát znovu. Po několika minutách jsem se konečně uklidnila a pobaveně ho sledovala.

„Proč jsi přišel?“ zeptala jsem se ho.

„Bella chtěla, abych si s tebou promluvil, tak jsem tady,“ odpověděl mi a já na něj zmateně hleděla.

„Proč by tě sem mamka posílala?“ ptala jsem se a absolutně nechápala, o co jde.

„Když se Edward k ničemu nemá, přišel jsem tě podržet a nabídnout ti své rameno, aby ses měla kde vyplakat,“ vydechl a pohlédl na mě. Odvrátila jsem pohled, objala si kolena rukama a podívala se z okna. Najednou jsem měla zase ten tíživý pocit, že nejsem celá. Kousek mě chyběl. Ta malá část, která by mě udělala šťastnou, teď někde seděla a nechtěla mě ani vidět. Neměl mě rád. Nechtěl mě.

„Děkuju, ale to nebude nutné. Jsem zvyklá nedávat své emoce moc najevo,“ zašeptala jsem a zvedla se. Ze země jsem sebrala hromádku svých věcí, složila je a položila na skříňku.

„Asi bys měl jít, jsem docela unavená,“ řekla jsem a otočila se na něj. Strýček se usmál, poklonil se mi a odešel. Zasmála jsem se a znovu si lehla do postele.

Snažila jsem se usnout, ale moc to dobře to nešlo. Pořád jsem se převalovala, nešťastně vzdychala a přála si konečně zabrat. Cítila jsem, jak je mé tělo unavené, ale kdykoliv jsem zavřela oči, najednou jsem byla čilá. Ten nepatrný okamžik, kdy jsem si myslela, že se konečně ponořím do spánku, zmizel rychleji, než přišel. Po další půlhodině marného snažení jsem se posadila, rozsvítila lampičku a posadila se na zem. Do ruky jsem vzala skicák, který byl pod postelí, a pozorovala obrázky, které jsem namalovala jako malá. Sluníčko, motýlek a les. Dotkla jsem se zeleného smrku a usmála se. Z mého rozjímání mě vytrhlo vrznutí dveří. Povzdychla jsem si a obrázky položila vedle sebe.

„Emmette, vážně nepotřebuji tvoji pomoc,“ řekla jsem a zasmála se.

„Já vím,“ ozvalo se za mnou a já se překvapeně otočila. Za mými zády stál Edward a já se zajíkla.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty, já a Volterra - 8. kapitola :