Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty, já a Volterra - 7. kapitola

14.04.2012 (19:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2884×

Vraceli jsme se domů. Všichni. Nemohla jsem uvěřit tomu, že je to napořád. Seděla jsem v autě na zadním sedadle a vedle mě byl do klubíčka schoulený Jacob. Spal a třásl se. Toužila jsem mu nějak pomoct, vzít trochu jeho trápení na sebe, ale nešlo to. Musel to protrpět sám. Nevím proč, ale pohled na jeho potlučené tělo mě bolel. Cítila jsem neviditelnou pěst, která mě bouchala do břicha a rozechvívala vše ve mně. Z jeho nateklých úst se vydral bolestný sten a já na něj se starostí pohlédla. Zvedla jsem dlaň, držela ji nad jeho tělem a přála si smazat tu mezeru mezi mou rukou a jeho zády. Přála jsem si, aby ten palčivý pocit zmizel a já se ho mohla dotknout tak, jak to udělal on tehdy v lese. Dlaň jsem položila zpátky do svého klína a podívala se na maminku, která seděla na místě spolujezdce.

„Neboj, bude v pořádku,“ řekla a pohlédla na mě. Jemně jsem se na ni usmála a pozorovala jiskřičky v jejích očích. Měla je tam od té chvíle, co jí Aro potvrdil, že jsem její dcera. Nedotýkala se mě, nijak se mnou nekomunikovala, ale bylo na ní vidět, jak je šťastná. Ostatně i já jsem okusila ten úžasný pocit euforického štěstí. Mé vyhlídky do budoucnosti byly dobré. Měla jsem rodiče, milující rodinu, nejlepšího přítele a už nikdy se nebudu muset vrátit do toho pekla. Už nikdy.

Auto zabočilo a já pohlédla na dům, který jsem znala. Pousmála jsem se, položila ruku na kliku a čekala, až Emmett zaparkuje. Tatínek s námi nejel, prý ještě musel něco zařídit. Auto zastavilo, motor se vypnul a já otevřela dveře. Dýchl na mě jarní vzduch a já se usmála. Na zahradě rostly květiny, tráva byla světle zelená a lechtala mě na nohou. Měla jsem obuté baleríny, které mi koupila Alice, a tráva byla tak vysoká, že jsem ji cítila na nohou. Prošla jsem kolem auta k domu a pohlédla na něj. Byl jiný. Světlejší, veselejší a plný naděje. Za mnou se ozvalo bolestné zasténání a já se rychle otočila. Jacob byl v Emmettově náruči a já skrz monokly, které měl u obou očí, viděla, jak mě pozoruje. Odvrátila jsem tvář a podívala se do tváře maminky, která pořád seděla v autě a hleděla na mě.

Stála bych na zahradě mnohem déle, ale přijel zbytek rodiny a já se odebrala do nitra domu. Na pohovce seděl Emmett, který objímal Rosalii a usmíval se na mě. Vedle nich seděl Jasper spolu s Alicí, která ho pevně svírala kolem krku. Dědeček s babičkou stáli za nimi a já slyšela, jak babička tiše vzlyká. Za mnou stála maminka a já na svých zádech cítila její dech. Pomalu jsem se otočila, pohlédla do jejích šťastných očí a usmála se.

„Vítej doma, holčičko,“ zašeptala a vzlykla. Toužila jsem ji sevřít ve své náruči a pocítit mateřskou lásku, kterou ke mně cítila, ale nemohla jsem. Pořád byl ve mně blok, který mi nedovolil se jí dotknout. Viděla v mých očích, jak se peru sama se sebou a zakroutila hlavou.

„Nedělej nic, co nechceš. Až bude ta správná chvíle, dokážeš to,“ řekla a usmála se. Úsměv jsem jí oplatila a podívala se na všechny, kteří nás sledovali. Jen jedna osoba chyběla. Ta nejdůležitější.

„Kde je táta?“ zeptala jsem se a cítila, jak to slovo zní jemně a pravdivě. Nebolela mě ústa, ba naopak. Najednou byla lehčí a to slovo několikrát zopakovala.

„Ještě musí něco zařídit, ale určitě se co nejdřív vrátí,“ řekla Alice a já se na ni otočila. Zvedla se, vyšla do patra a já ji následovala. Určitě mi chtěla dát nějaké věci.

Když jsem vstoupila do místnosti, která sloužila jako její šatna, oněměla jsem. Tolik halenek, triček, kalhot a šatů jsem snad nikdy neviděla. Na hradě toho bylo také dost, ale šatna mé tety byla snad větší než její pokoj. Stála jsem uprostřed té nádhery, rozhlížela se kolem sebe a usmívala se.

„Pojď, najdeme ti nějaké věci do začátku,“ řekla a já ji následovala. Na zem padaly složené věci, které byly určené pro mou osobu. Kalhoty, trika, nějaké sukně a mnoho dalšího. Vzala jsem do ruky modré šaty, které mi hned padly do oka a usmála se na ně.

„Takové jsem si vždy přála,“ zašeptala jsem a přičichla k nim. Voněly novotou a nejkvalitnější látkou. Alice mě pozorovala a zářivě se usmívala.

„My dvě si budeme rozumět,“ řekla a šatnu naplnil její zvonivý smích. Ještě několik chvil jsme vybíraly oblečení a nakonec se vydaly do mého pokoje. Čekala jsem, že na chodbě v prvním patře zahneme doleva a já budu mít pokoj, ve kterém mě ošetřili, ale Alice pokračovala dál a zastavila se u dveří na úplném konci chodby. Zmateně jsem ji pozorovala a hleděla na zavřené dřevěné dveře. Má teta se na mě otočila a usmála se.

„Vítej zpátky,“ zašeptala a dveře otevřela. Dýchl na mě zatuchlý vzduch a teplo, ale ta vůně, která mě uhodila do nosu, mi byla povědomá. Šeřík a mango. Jako bych tu omamnou nádheru už někdy cítila. Teta mě pustila dál a já pohlédla do místnosti, která mě ohromila.

Dětský pokoj. Nebyl jako klasické pokoje malých dětí, tenhle byl něčím výjimečný. Nebyl přeplácaný a růžový. Byl sladěn do té nejkrásnější broskvové, jakou jsem kdy viděla a nábytek zářil novotou a čistotou. Nebyl tu nepořádek, ale ani tu nebylo uklizeno. Na stole ležel nedodělaný obrázek, vedle kterého ležela zlomená tužka. Postel byla ustlaná, ale bylo na ní vidět, že tam někdo ležel. Na zemi byl položený talíř a na stěnách visely obrázky. Na několika z nich jsem poznala své rodiče a své strýce.

„To je tvůj pokoj,“ zašeptala maminka, která se objevila za mými zády. Usmála jsem se a do ruky vzala plyšového medvídka, který ležel u postele.

„Já vím,“ řekla jsem a vzpomněla si na plyšáka, kterého jsem držela v ruce.

„Pan Fousek,“ zašeptala jsem a otočila ho na břicho. Povytáhla jsem mu košilku a sáhla pro papír, který tam byl schovaný. Rozevřela jsem ho a pohlédla na tři slova, která jsem napsala jako malá.

„Maminka, tatínek a Emmett,“ přečetla jsem a přesně věděla, kdy jsem je napsala.

„To byly tvá první slova,“ řekla maminka to, co jsem věděla. Pamatovala jsem si na to. Sepsala jsem si ta slova v době, kdy už jsem uměla mluvit plynule, ale nechtěla jsem nikdy zapomenout na ta, která vyšla z mých úst jako první.

„Necháme tě tady,“ zavelela Alice a spolu s maminkou opustily pokoj. Posadila jsem se na postel, rozhlédla se kolem sebe a najednou si vzpomněla skoro na všechno. Věděla jsem, že pod stolem je schovaný dopis, který napsal tatínek mamince. Našla jsem ho tehdy v jejich ložnici a schovala si ho. Pod dekou je maminčino triko, které jsem zničila a nechtěla, aby ho našla. Když jsem teď nebyla pod vlivem moci gardistů, všechno bylo jasnější a já si vzpomněla.

Pokoj jsem uklidila, sebrala všechny věci, které tu neměly co dělat, a sešla dolů do obýváku. Všichni živě debatovali, smáli se a já se k nim přidala. Poslouchala jsem, co všechno jsem jako malá vyváděla a na co jsem si ještě nevzpomněla. Uprostřed našeho vyprávění se vrátil i tatínek a já se těšila, až si s ním budu moct v klidu promluvit. Můj plán ale narušila jeho nálada. Byl zamračený, nepřidal se k nám a dokonce k sobě nepustil ani maminku, která z toho byla smutná. Neměla jsem tušení, co se s ním děje, ale dostala jsem strach.

Když odbila půlnoc, zvedla jsem se a šla se umýt. Vzala jsem si čisté pyžamo, ručník a šla do koupelny. Svlékla jsem se, raději se nedívala na své jizvy a pustila na sebe horkou vodu. Ta uvolnila mé napjaté svaly a donutila mě uklidnit se. Když jsem byla umytá, zabalila jsem se do ručníku, učesala se a oblékla se. Opustila jsem koupelnu a chtěla jít do svého pokoje, ale z místnosti vlevo na konci chodby se ozvalo zasténání. Pomalu jsem se vydala ke dveřím pokoje, kde jsem ležela jako zraněná, a otevřela dveře. Na posteli ležel Jacob, čelo měl celé mokré a třásl se. Povzdychla jsem si a litovala toho, že musí trpět on. Já už jsem na bolest byla zvyklá, ale on ne. Trpěl a já s tím nemohla nic udělat.

Zavřela jsem dveře a vydala se do svého pokoje. Na chodbě se svítilo a já prošla kolem ložnice rodičů. Už jsem byla skoro u své postele, když se ozvala rána. Polekaně jsem sebou trhla a podívala se na chodbu. Rána se ozvala z pokoje rodičů. Potichu jsem přešla ke dveřím jejich ložnice a zaposlouchala se do hluku, který vládl uvnitř.

„Edwarde, to nemůžeš myslet vážně,“ řekla maminka a zavrčela.

„Je mi to líto, ale nemůžu s tím nic udělat. Prostě si myslím, že to není dobrý nápad,“ odpověděl jí a já slyšela, jak maminka vzlykla.

„Je to naše dcera,“ zašeptala a já se zajíkla. Mluvili o mně. Hádali se kvůli mně.

„Byla pryč příliš dlouho. Nemůžeš po mně chtít, abych ji hned přijal. Nemůžeš mě žádat o to, abych ji měl rád tak jako předtím. Věci se změnily,“ řekl a mně po tváři stekla slza. Nechtěl mě. Byla jsem pryč příliš dlouho. Dveře se otevřely a já pohlédla tváří v tvář muži, který mě teď nejspíš nenáviděl.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty, já a Volterra - 7. kapitola :