Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty, já a Volterra - 2. kapitola

16.03.2012 (22:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3536×

Stála jsem tváří v tvář osmi upírům a celá se třásla. Byla jsem zvyklá na útok, bolest a posměch, ale ani v jedné z mrtvolně bledých tváří jsem neviděla nic z toho, čeho jsem se obávala. Podívala jsem se do zlatých očí hnědovlasé upírky, která objímala blonďatého upíra, a na její tváři uviděla milý úsměv. Hledala jsem jakoukoliv stopu po přetvářce, ale v jejích očích jsem viděla jen starost a zvědavost. Věnovala jsem pohled každému a nakonec se zastavila u muže, kterému hlavu zdobily vlasy barvy bronzu. Ostražitě mě pozoroval, tělo lehce nakloněné dopředu, připravené k útoku. Zhluboka jsem se nadechla a chtěla něco říct, ale nahlas mi zakručelo v žaludku a tváře vzplály pod přívalem teplé krve.

„Kdo jsi?“ zeptal se černovlasý svalovec, který se mě už jednou ptal. Objala jsem si rukama hrudník a snažila se alespoň trochu zahřát. Kromě hladu jsem pociťovala i zimu, která rozechvívala mé tělo.

„Jmenuji se René,“ odpověděla jsem a ve tváři hnědovlasé ženy stojící nejdál ode mě uviděla lehký úsměv.

„Co tady děláš?“ zeptal se pro změnu blonďatý upír, který byl nejspíš hlavou klanu, protože všichni stáli za ním a jediný, kdo mohl stát v čele spolu s ním, byla žena s karamelově hnědými vlasy.

„Já,“ začala jsem, ale najednou se do mě pustila taková zimnice, až jsem začala zuby drkotat o sebe a necítila pevnou půdu pod nohama. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, viděla jsem utíkající les, který mě tak ohromil. Pohlédla jsem do tváře černovlasého upíra a poslední, co jsem zaznamenala, byla hádka upírů za mnou.

Neměla jsem tušení, kde to jsem, ale když jsem začala přicházet k sobě, bylo mi mnohem lépe. Neměla jsem hlad, dokonce jsem se cítila sytá. Zima také neobtěžovala mé tělo, ba naopak. Ležela jsem zabalená v dece a užívala si to příjemné teplo, které mi vykouzlilo úsměv na tváři. Podrbala jsem se na hlavě a zjistila, že vlasy mám svázané v culíku a na nohou teplé ponožky, které mi byly nejméně o tři čísla větší. Otevřel jsem oči a zjistila, že jsem v nějakém pokoji. Byl moderní, sladěný do modré a černé. Chtěla jsem se posadit, ale když jsem se opřela o ruce, ucítila jsem nepříjemnou bolest. Pohlédla jsem na loketní jamku své pravé ruky a zhrozila se. Vzpomněla jsem si na Volterru a na to, co všechno do mě prostřednictvím injekce dávali. Chtěla jsem si ji sundat, ale zastavila mě ledová ruka. Podívala jsem se na toho, kdo mi nedovolil se zbavit té ohavné věci a najednou hleděla do tváří celé rodiny.

„Nech to. Díky tomu je ti lépe,“ řekl blonďák a usmál se. Posadil se na židli vedle postele, na které jsem ležela, a za ním se zjevila jeho rodina. Nervózně jsem se ošila a trochu víc se zachumlala do deky.

„Nechte nás o samotě, musíme si promluvit,“ řekl autoritativním hlasem a během chvíle jsme byli v pokoji jen my dva.

„Už se nemusíš ničeho bát, jsi v bezpečí,“ prozradil mi a deku podstrčil pod mé ruce. Cukla jsem sebou a při doteku naší pokožky jsem vzlykla. Okamžitě mě pustil a přešel to bez dalších zbytečných otázek. Znovu se posadil a pohlédl mi do očí.

„Já se jmenuji Carlisle a jsem doktor. Když jsme tě nesli domů, omdlela jsi. Dal jsem ti nějaké prášky, kapačku a trochu tě zahřál. Nebudu tě obtěžovat otázkami, na které mi stejně neodpovíš, ale jednu bych ti přece jen rád položil,“ pronesl hlubokým melodickým hlasem a já kývla hlavou.

„Když jsem tě převlékal a prohlížel, zda nejsi zraněná, nemohl jsem si nevšimnout těch jizev a odřenin. Týrá tě někdo?“ zeptal se hlasem plným starosti a já přesně věděla, o čem mluví. Chtěla jsem mu odseknout, že mu do toho nic není, ale uvědomila jsem si, že on nic neví. Nezná ty, kteří mi to udělali, a nemůže mě tak ohrozit. Zhluboka jsem se nadechla a vyprostila ruku z teplé deky. Vytáhla jsem si rukáv trika, které jsem měla na sobě a ukázala na jizvu na předloktí.

„Tahle je za to, že jsem včas nepřišla tam, kam mě poslali,“ řekla jsem tichým hlasem a pohladila jizvu, kterou jsem si pamatovala ze všech nejvíc. Pořád jsem viděla Jane a její poskoky, kteří mě drželi a svou silou způsobili to, čeho jsem se právě dotýkala. Jela jsem prstem dál a u každé jizvy se zastavila. Nedívala jsem se do doktorových očí, ale jasně jsem slyšela, jak zadržel dech. Když jsem byla u největší jizvy na svém těle, smutně jsem se usmála.

„Když jsem byla menší, hrála jsem si na zahradě a smála se. Podle všech moc nahlas, takže jsem byla zavřená v pokoji několik dní. Když jsem se chtěla dostat ven, spadla jsem na tvrdou zem a hrudníkem dopadla na kámen. Říkali, že jsem si za to mohla sama, a ty tři týdny, co jsem ležela v pokoji, za mnou nikdo nepřišel,“ vzlykla jsem a znovu se zachumlala do deky. Otočila jsem se zády k muži, kterému jsem to vyprávěla a začala litovat toho, že jsem vůbec otevřela pusu. Co když zná ty, kteří mě týrali? Co když jim to řekne a já se budu muset vrátit? Co když mě zabijí?

„Nechám tě o samotě. Kdybys něco potřebovala, zavolej,“ zašeptal a já jen nepatrně kývla hlavou. Když odcházel, práskl dveřmi a já slyšela, jak nahlas dýchá. Možná jsem mu o tom zranění říkat neměla, co když udělá něco, co mě vrátí zpátky?

Musela jsem znovu usnout, protože mě do reality vrátila studená dlaň na mém čele. Zakroutila jsem hlavou a pokusila se rozlepit od sebe těžká víčka. V puse jsem měla sucho a znovu pociťovala hlad. Pohlédla jsem do tváře ženě s karamelovými vlasy a sledovala její úsměv.

„Omlouvám se, že tě ruším, ale je čas na jídlo,“ zašeptala a pomohla mi posadit se. Když se tak stalo, nasoukala jsem se do županu a s její asistencí se dostala do kuchyně, která byla v prvním patře domu, ve kterém jsem se nacházela. Posadila jsem se na připravenou židli a rozhlédla se kolem. Když se přede mnou objevil talíř plný jídla a dvě sklenice vody, nevěděla jsem, co dřív. Vodu jsem vypila snad okamžitě a jídlo zmizelo tak rychle, jak se přede mnou objevilo. Uslyšela jsem smích, který se ke mně nesl ode dveří, a pohlédla do očí všech členů rodiny.

„Chceš ještě přidat?“ zeptala se žena, která ke mně přišla. Záporně jsem zakroutila hlavou, ale žaludek mě zradil a opět ohlásil, že není plný. Když jsem jedla další talíř, už jsem se snažila jíst trochu pomaleji a slušněji.

„Mimochodem, já jsem Esmé a tohle jsem mé děti. Emmett, Rosalie, Alice, Jasper, Edward a Bella,“ řekla a u každého jména se zastavila rukou a dotyčný se buď poklonil, jako Emmett, nebo se usmál, jako Alice, nebo jen kývl hlavou, jako zbytek dětí ženy, která stála vedle mě. Bylo mi divné, že je tak mladá a už má tolik dospělých dětí, ale byla jsem zvyklá se na nic nevyptávat, takže jsem jen mlčela a lehce se usmívala. Když byl i druhý talíř prázdný, zvedla jsem se, pohlédla do očí Esmé a usmála se.

„Děkuji,“ šeptla jsem a vydala se do pokoje, ve kterém jsem byla uložena. Měla jsem přísně zakázáno mluvit s někým, kdo o hovor se mnou nestojí, takže jsem vběhla do pokoje, lehla si na postel a užívala si pocitu plného žaludku a tepla, které se kolem mě rozprostíralo.

Nevěděla jsem, jak je to možné, ale znovu jsem usnula. Musela jsem být mimo pár hodin, protože když jsem se probudila, byla za okny tma a k mým uším se dostal déšť, který bubnoval do oken a do střechy.

„René?“ ozvalo se za mnou a já se pomalu otočila. Když jsem uviděla dotyčného, zalapala jsem po dechu. Hleděla jsem do rudých očí Ara a rozvzlykala se. Uviděla jsem, jak napřáhl ruku a zasmál se. Krčila jsem se pod dekou, ale nebylo mi to nic platné. Aro se naposledy zasmál a máchl rukou.

„Neboj se, byl to jen sen,“ křičel někdo a já otevřela oči. Třásla jsem se a vzlykala. Kolem ramen mě objímala Esmé a utěšovala mě. Trvalo dlouho, než mi došlo, že to všechno byl jen sen. Ještě déle trvalo, než jsem si uvědomila, že se mě ta žena dotýká. Ve stejné vteřině, ve které jsem si to uvědomila, jsem ji ze sebe setřásla a vstala. Viděla jsem její ublížený pohled, ale nemohla jsem nikomu dovolit, aby se mě dotýkal.

„Neboj se mě, já ti neublížím,“ uklidňovala mě a začala se ke mně přibližovat. Záporně jsem zakroutila hlavou a zády se dotkla dveří. Vyděšeně jsem pozorovala její zklamanou tvář a zhluboka dýchala.

„Měla by ses jít opláchnout a převléct. Koupelna je na konci chodby a na umyvadle máš věci, které budeš potřebovat. Kdyby něco, budu tady,“ zašeptala a ukázala na dveře. Otevřela jsem je, rozhlédla se po chodbě a vyběhla směrem ke koupelně. Když jsem k ní dorazila, zamkla jsem za sebou dveře a zhluboka se nadechla. Pohlédla jsem na své ruce, které se pořád třásly, a po tváři mi stekla nová slza. Rychle jsem ji setřela a přešla k zrcadlu. Pohlédla jsem do očí dívky, která si mě vyděšeně měřila, a znovu se rozvzlykala.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty, já a Volterra - 2. kapitola :