Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty, já a Volterra - 13. kapitola

17.05.2012 (10:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1995×

Byla jsem unavená a víčka mi padala k zemi, ale bála jsem se toho, co se stane, když oči zavřu. Měla jsem strach, že se vrátí noční můry a já se probudím zpocená, vyděšená a sama. Dlaní jsem se dotkla jeho teplého těla a pocítila klid a radost. Už jen to, že jsem se ho mohla dotknout, mě dělalo šťastnou. Kdyby byl vzhůru, nedovolila bych si nic z toho, co jsem dělala teď.

Prstem jsem jela z jeho snědého krku přes záda až k lemu tepláků, které měl na sobě. Na kůži jsem cítila jemnost a zároveň pevnost jeho pokožky. Nehtem jsem sjela z jednoho jeho boku ke druhému a pozorovala červenou cestičku, která ozdobila jeho dokonalá záda. Ruku jsem stáhla a přičichla si k prstům. Voněly jako les. Jehličnatý les po dešti.

„Nepřestávej,“ uslyšela jsem a polekaně ruku položila na zem. Pohlédla jsem do Jacobových tmavých očí a nervózně se usmála. Síla jeho pohledu mě donutila zvednout dlaň a znovu ji položit na jeho tělo. Prsty jsem pohladila jeho krk a poté je zapletla do jeho černých vlasů. Cítila jsem, jak se lehce třese a pousmála se. Líbilo se mu to. Užíval si mé doteky. Zvedla jsem se ze země, posadila se k němu na postel a obě ruce mu zapletla do vlasů. Namotávala jsem si je na prsty, jemně ho za ně tahala a užívala si jeho tichého, nevyrovnaného dechu. Chtěla jsem pokračovat dál, ale nedovolil mi to. Posadil se, vzal mé dlaně do svého pevného sevření a usmál se. Prstem mě pohladil po zápěstí a já se ošila. Šimralo to.

„Líbí se mi, jak se mě dotýkáš. Musím to ale utnout, jinak bych se neudržel,“ zašeptal a pousmál se. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale usmála jsem se, vysvobodila své ruce z jeho sevření a položila mu dlaň na tvář.

„Tak se neovládej,“ vydechla jsem a divila se, jak vyrovnaně a chtivě má slova zní. Jacob mě překvapeně pozoroval a zhluboka dýchal. Rozhodoval se. Pokud mě nechá, abych se ho dál dotýkala, nemůžu s jistotou říct, jak dnešní večer dopadne. Pokud však odejde, stane se to, čeho se nejvíc bojím. Zůstanu sama se svými nočními můrami a strachem. Jeho velké tmavé oči se zaleskly a ve tváři se objevil odhodlaný výraz. Dlaní jsem ho pohladila po líci a usmála se.

„Nehýbej se,“ přikázala jsem mu šeptem a ucítila, jak zkameněl. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a nechal mě, abych si s ním dělala, co uznám za vhodné. Prsty jsem se dotkla jeho čela, poté líce, nosu a nakonec jsem po jeho sametové pokožce sjela k jeho rtům. Když ucítil můj dotek, rty pootevřel a já na kůži ucítila jeho horký dech. Pálil mě na prstech a rozechvíval mé už tak nestabilní tělo. Pohladila jsem ho po bradě, dlaní sjela k jeho krku a pěstí pevně sevřela jeho černé vlasy. Pomalu jsem se sklonila k jeho tváři a přemlouvala sama sebe, že je to dobrý nápad. Na rtech jsem cítila jeho dech a vtáhla do plic potřebný vzduch. Naposledy jsem se podívala na jeho zavřené oči a spojila naše rty.

Nejdřív se nic nedělo, vyčkával, až něco udělám já. Seznamovala jsem se s tím pocitem a cítila, že je úplně jiný než ten, který jsem okusila včera. Byl plný citu, strachu i obav. Pevněji jsem se natiskla svými rty na ty jeho a ucítila, jak se otřásl. Napodobila jsem to, co udělal před pár hodinami a mezi své rty vtáhla jeho dolní. To už na něj bylo moc a se zasténáním se ode mě odtáhl. Pohlédla jsem do jeho vzrušených očí a pousmála se.

Během vteřiny jsem ležela na posteli, uvězněná pod jeho tmavým tělem. Byl na mě těsně natisknutý, takže jsem cítila každý sval na jeho těle. Líbilo se mi to. Moc se mi to líbilo. Rukou, kterou jsem měla vpletenou v jeho vlasech, jsem sjela na jeho záda a více se na něj natiskla. Jeho rty se spojily s těmi mými a já zasténala. Byl to úplně jiný polibek, než který jsem si představovala. Byl plný vášně, chtíče a lásky. Jeho jazyk si probojoval cestu mezi mými rty a během okamžiku se setkal s tím mým. Dotek našich jazyků mě probudil z tohoto opojení. Před očima jsem uviděla Aleca, jak mě drží pod krkem a líbá mě. Surově a naléhavě. Cítila jsem jeho tvrdé paže, jak se mi snaží dostat pod oblečení. Cítila jsem jeho dech na své tváři. Cítila jsem, jak se rukou dostal k místu, kterého se ještě nikdo nedotkl.

Najednou jsem neviděla Jacoba, ale Aleca. Doteky, které se mi tak líbily, se mi najednou začaly hnusit a mně po tváři stekla slza. Odtáhla jsem se od jeho rtů a ucítila, jak se jeho ruce dotkly mých boků. Začala jsem se pod jeho tělem mrskat a vzlykat. Jacob pochopil, že se něco děje a okamžitě se zvedl. Posadila jsem se, položila si bradu na kolena a třásla se. Po tvářích mi tekly slzy o velikosti hrachu a já se najednou znovu ocitla v komnatě ve Volteře. Cítila jsem, jak mě Alec zalehává svým tělem a směje se.

„Neboj, princezno. Když uděláš, co budu chtít, možná se ti nic nestane,“ zašeptal mi do ucha a já se otřásla. Znovu jsem prožívala tu hrůzu, kterou jsem si musela protrpět. Na stehně jsem cítila jeho ledový dotek a mně se zvedl žaludek.

„Nech mě,“ křikla jsem a pořád se třásla. Byla jsem v bezpečí domova a u postele klečel muž, který se mi snažil pomoct, ale já byla jinde. Znovu jsem prožívala jeho doteky a vzdychání. Znovu jsem cítila, jak se svléká a tře se svým tělem o to mé.

„Pusť mě,“ vydechla jsem zoufale a zavřela oči. Viděla jsem jeho rudý pohled plný vzrušení a znechuceně odvrátila tvář. Jeho tělo se vklínilo mezi má stehna a já věděla, že je konec. Dostane to, po čem touží. Ve chvíli, kdy se nadzvedl, se otevřely dveře a já uviděla Caia.

„Prosím, pomoz mi,“ zašeptala jsem s vypětím posledních sil a znovu se otřásla. Ten děsivý obrázek skončil a já pohlédla do očí své rodiny. Maminka mě pozorovala se strachem v očích, tatínek vypadal, že bude zabíjet a ostatní mě pozorovali se starostí, která mě ještě více rozzlobila. Podívala jsem se do tmavých očí muže, který klečel přede mnou, a vzlykla. Posunula jsem se na posteli, přikryla se dekou a plakala. Modlila jsem se, aby všichni odešli a nechali mě samotnou. Přála jsem si, aby odešli a já nemusela čelit jejich pohledům.

„Nessie,“ ozvalo se za mnou a já se otřásla.

„Nechte mě být,“ zašeptala jsem a přetáhla si přikrývku přes hlavu.

„Srdíčko, jsme tu sami. Víš, že mně můžeš říct všechno.“ Ten hlas jsem poznala. Dědův konejšivý hluboký hlas, který se mě snažil uklidnit. Rozzlobeně jsem se posadila, podívala se mu do očí a trpce se zasmála.

„Co chceš slyšet? Jak mě ve Volteře týrali? Jak si mě předávali jako hračku? Jak si mě volali jen proto, aby mi mohli ublížit? Chceš slyšet, jak si málem vzali to, co je pro mě nejdůležitější? Moji čistotu? To chceš slyšet?“ vychrlila jsem na něj sípavým hlasem a znovu sebou plácla do přikrývek. Plně jsem se poddala svému žalu a přála si, aby to už všechno skončilo.

Ležela jsem v posteli několik hodin. Nechtělo se mi spát. Kdykoliv jsem zavřela oči, uviděla jsem Aleca. Slyšela jsem jeho hlas a bála se. U mých dveří se vystřídal snad každý, ale osoba, kterou jsem u sebe chtěla nejvíce, nepřišla. Nepřemlouval mě, abych otevřela dveře. Nechtěl být se mnou. Zvedla jsem se, oblékla si džíny, triko a mikinu a přešla k oknu. Byla tmavá noc. Ruku jsem položila na kličku a otočila jí. Dýchl na mě ledový noční vzduch a já se pousmála. Vyšla jsem na balkón, přelezla zábradlí a skočila. Nebála jsem se toho, že si něco udělám, ba naopak. Přála jsem si to. Chtěla jsem, aby se stalo něco, co by mě dokázalo zbavit toho pocitu a nenávisti, která mnou zmítala. Vstala jsem, rozhlédla se kolem sebe a vyběhla k lesu. Neohlížela jsem se, neplakala jsem. Jediné, po čem jsem toužila, bylo zbavit se té bolesti, kterou jsem cítila.

Neběžela jsem dlouho. Míjela jsem několik stád zvěře, ale nechtěla jsem se zdržovat lovením. Udělala jsem několik dlouhých kroků a ocitla se na útesu. Do tváře mě bičoval studený mořský vzduch a já se zhluboka nadechla. Cítila jsem sůl, kámen a vodu. V uších mi hučel mořský příboj a to, jak vlny narážely do skály. Přešla jsem těsně k okraji, podívala se dolů a zasmála se. Ten pohled byl úžasný. Pozorovala jsem vodu, jak se bije s větrem a skalami. Prohrávala, ale statně se bránila a snažila se dostat z jejich vlivu. Posadila jsem se na okraj, nohy nechala nad hladinou a cítila, jak na ně dopadají kapky vody, které se zachránily.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale začala mi být zima. Třásla jsem se, drkotala zuby, ale představa, že toto magické místo opustím, mě dělala ještě smutnější. Pozorovala jsem vlnu, která se blížila ke skále, a vzpomněla si na Aleca. Když se voda roztříštila o kámen, roztříštily se i mé vzpomínky. S každou další vlnou jsem se loučila s osobou, která mi ublížila. Zbavovala jsem se nenávisti, zloby a zoufalství. Možná jsem si to jen namlouvala, ale začala jsem se cítit lépe. Nebála jsem se zavřít oči. Neměla jsem strach o svou osobu ani o nikoho jiného. Za mými zády praskla větvička a já polekaně otevřela oči.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty, já a Volterra - 13. kapitola :