Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The S. T. A. R. - 4. kapitola

19.06.2010 (10:00) • TwilightMishka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1307×

4.kapitola

Jacob

Už mi zbývalo jen pár hodin do té tiskovky a autogramiády. Byl jsem právě v koupelně, když do ní vlítla Rachel.

„Sakra, kde jsi? Pohni zadkem! Máme docela naspěch. Musíme tam být asi o hodinu dřív,“ vysvětlovala mi rychle a já se pokusil chvátnout.

„No jo, no jo!“ uklidňoval jsem jí a naznačil jí, aby odešla. Rychle mi zmizela z dohledu a já se opravdu rychle doupravil. Hodil jsem na sebe bílé triko a černé rifle. Běžel jsem rychle za Rachel, která čekala v obýváku mého obrovského apartmá.

„No konečně! Pojď, limuzína čeká.“ Usmála se a šla ke dveřím. Šel jsem za ní jako ocásek. Ještě jsem si vzal sluneční černé brýle a my vyšli z pokoje. Došli jsme k výtahu a tam jsme nastoupili. Zmáčkla tlačítko a výtah se rozjel.

„Připrav se na nános fanoušků. Dole čekají bodyguardi, ale stejně… Dej si bacha! Pamatuješ minule, jak po tobě hodili obrázek ve skleněný flašce… Ještě že máš tak dobrý reflexy,“ smála se a já zakoulel očima. Jasně, trhlý fanynky… Výtah rychle dojel na místo a já se nadechl. Vzal jsem Rachel za ruku a dveře se otevřely. Ke mně začal doléhat křik. Vyšli jsme z výtahu a hned jsem u sebe ucítil kámoše…  Nevím, na co je mám, ale pro image všechno… Rychle mě vedli k východu. Tam na mě čekaly ty slibované fanynky. Křičely a šlapaly na sebe. Bože, bože. Zamával jsem jim a nasedl do limuzíny. Byla o něco menší než ta první, ale co. Jsem tu věčně, takže pojedu i v nějaké větší. No, to asi vlastně ne, protože jsem si naplánoval sebevraždu. Jako až mi bude 25, protože tady v showbiznisu nemůžu být dlouho. Bylo by divný, kdybych nestárnul.

Když jsme dorazili na místo, kde mám tu tiskovku, bylo tam zase asi tak 100krát víc lidí než před hotelem. Vystoupil jsem a pomalu jsem šel ke vchodu. Zase křičeli a mně začali zalíhat uši. Radši jsem zrychlil a vplul dovnitř. Za mnou se držela sestra a bodyguardi.

„Kam mám jít?“ vzdychl jsem si a Rachel mě už vedla do nějaké místnosti.

„To je jako zákulisí,“ vysvětlovala mi a já vešel do malé místnosti, ve které byl z jedné ze zdí závěs. Pochopil jsem, že tam asi půjdu.

„Já ti řeknu. Teď si sedni a… seď,“ řekla a odešla za závěs. Poslechl jsem jí a jen čekal. Asi po hodině se ozvalo moje jméno a já se došoural k závěsu. Ten se sám odhrnul a já vešel do velké místnosti. Bylo tam plno fotografů a nějakých novinářů. Usmál jsem se a doklusal k Rachel.

„Ahoj!“ smál jsem se. Přetvářka je moje druhý já…

„Taylore, můžu otázku?… Ne! Já můžu otázku?…“ křičeli na mě.

„Prosím ticho a jeden po druhém,“ uklidnila situaci Rachel a oni ji poslechli. Vybrala prvního fotografa.

„Takže, co si myslíte o tom článku z novin?“ zeptala se docela hezká slečna.

„No.“ Rukou jsem si prohrábl vlasy. „Jistě, že je to kravina. Byl jsem rozčilený, ale nic jsem mu neudělal! Zase takový sadista nejsem a myslím si, že ten časopis všechno strašně převrátil,“ vysvětlil jsem a oddychl si. Už to chci mít za sebou. Přihlásil se muž.

„Co převrátil?“ ptal se dotíravě. Zasmál jsem se.

„Všechno! Nikdo se nezmínil o tom, proč jsem se naštval. Myslíte, že bych po něm vyjel bezdůvodně?“ smál jsem se a Rachel do mě šťouchla.

„Aha a tedy proč jste po něm vyjel?“ ptal se pořád.

„Ptal se na imtimní věci, do kterých nikomu nic není,“ vysvětlil jsem. Muž se posadil a vstal další.

„Můžete mi říct, proč je ta vaše fotografie tak rozmazaná?“ Byl dotěrný.

„Myslíte mě? No, říká Vám něco fotomontáž?“ usmál jsem se. Lhaní je mé třetí já. Kývl hlavou, že mu to stačí a posadil se.

Snad všichni se vystřídali a já byl volný! Taková úleva ze mě spadla, protože jsem se celou dobu krotil, abych nevybuchl nebo tak něco. Rachel mě pochválila, ale to horší mě teprve čekalo. Autogramiáda. Vedli mě do místnosti, kde byl stůl a pohodlná židle. Byla to dlouhá chodba. Bílá a široká. Sedl jsem si a na stole jsem měl připravené propisky a moje autogramy. Fotku vybrali docela pěknou. Než jsem stačil říct „Hop“ do chodby se nahrnuly fanynky. Nějací cizí lidé je nashromáždili do řady a jednu po druhé je pouštěly ke mně. Všiml jsem si sedačky, na které seděla Rachel a hned mi zamávala. Procvičil jsem si ruku a nadechl se. Úplně jsem ztuhl, když jsem ucítil ve vzduchu upíra. Rachel to poznala a doběhla ke mně.

„Co se děje?“ šeptla mi do ucha.

„Je tu upír,“ šeptl jsem jí a ona ztuhla taky.

„Vydržíš to?“ zeptala se starostlivě. Za chvíli odejde. Kývl jsem, že ano a ke mně se přihrnula první holka.

„Ahoj,“ usmál jsem se a ona div neomdlela.

„Pro koho?“ zeptal jsem se jí.

„Ashley,“ odpověděla přiškrceným hlasem. Napsal jsem jí ho a podal.

„Děkuju,“ špitla a už byla pryč. Takhle to pokračovalo asi 20 holek a ten pach byl silnější a silnější. Teprve teď jsem si všiml, že mi nesmrdí. Byl to něco jiného než upír. Byl to upír, ale poloviční nebo tak. Byla to akorát sladká vůně. Byla pořád blíž a blíž. Pořád jsem ji neviděl. Nebo jeho? Byl jsem z toho docela z míry, takže jsem vnímal jen tu vůni. Byl jsem strašně nervózní a klepaly se mi ruce. Ani ne tak stresem, ale vztekem. Prostě tu byl upír a já nevěděl, kde je. Zjistil jsem to, když ta vůně byla úplně u mě. Byla krásná.

„Ahoj,“ pozdravil mě dívčí sladký hlas. Opravdu nerad jsem zvedl hlasu. To, co jsem uviděl, bylo neuvěřitelné. Nic jiného jsem neviděl jen ji. Bylo mi jedno, že je upír. Já cítil, že ona je můj vesmír. Otiskl jsem se. Já myslel, že to bude bolet! Usmála se na mě a začala se červenat. Celá znervózněla a začala klepat nohou. Upřímně jsem na ni zíral, takže se nedivím. Zavrtěl jsem hlavou a znovu se na ni podíval. Měla bronzové vlasy, které se jí vlnily do prstýnků. Měla je asi po lokty. Tvář měla bílou jako lilie a jenom tváře měla růžové. Rty měla červené a oči měla po mléčné čokoládě.

„Eh… podepíšeš mi to?“ zasmála se stydlivě.

„Ehm… jo. Tvoje jméno?“ zeptal jsem se slepě.

„Renesmee. Ale napiš tam Ness, prosím.“ Usmála se až odhalila bílé zuby. Otočil jsem se na Rachel a dal jí znamení o tom, že jsem se otiskl. Bylo to, že se usměju a lusknu prsty. Rachel hned pochopila a zvedla se.

„Prosím tě, mohla by jsi jít s mou sestrou? Chtěl bych s tebou mluvit. Teda jestli chceš?“ zeptal jsem se Ness. Překvapeně vykulila oči a nejspíš jí došel dech. Rachel mezitím přišla a vzala ji za ruku.

„Pojď. Máš tu rodiče?“ zeptala se a už mi jí odváděla.

„Počkej! Tady máš autogram.“ Doběhl jsem ji a podal jí ho. Uchechtla se.

„Díky.“ Nemohla uvěřit, že by se jí něco takového stalo. Rachel jí odvedla do někam a já usedl zpátky a začal jsem podepisovat.

Asi za tři hodiny jsem skončil a nemohl jsem se dočkat až ji zase uvidím. Rychle jsem se zeptal, kam jí vedla. Řekli mi do restaurace přes ulici. Sakra! Vyběhl jsem ven a oni zrovna vyšli. Ness se smála a Rachel jí říkala něco o mně. Aha. Takže budu za blba. Když mě Renesmee uviděla, usmála se a zase stydlivě sklonila hlavu. Počkal jsem na ně u vchodu opřený o sloup. Její sladká vůně se nesla ulicí a já chtěl, aby byla u mě. Ani ne za minutu byly u vchodu.

„Musíš mě ztrapňovat?“ ptal jsem se Rachel a Ness se zase zasmála.

„Já jí nic neřekla. Žádný drby nevedu. Jen pravdu.“ Usmála se a předala mi ji. Zakroutil jsem hlavou a Ness vzal za ruku. Trochu se lekla. Byla trochu studenější, ale to mi bylo fuk.

„Pojď se mnou, prosím,“ řekl jsem jí a ona přikývla. Vlekl jsem ji do nějakého prázdného sálu. Jo, byli jsme v jednom kultovním domě.

„Posaď se.“ Usmál jsem se a ukázal na sedačku vedle sebe. Sedla si a já radši postál. Možná mi utrhne ruce… Co já vím.

„Musím ti něco říct,“ začal jsem. Znejistěla a nechala mě mluvit.

„Nebudeš křičet a neuteč mi, prosím,“ říkal jsem dál a ona po upírsku ztuhla.

„Co-co mi chceš říct?“ řekla docela bojácným hlasem. Nadechl jsem se a sedl se na kolena před ní. Byl jsem tak stejně velký jako ona, když seděla. Ruce jsem jí položil na kolena a podíval se jí do očí.

„Takže, mé pravé jméno je Jacob Black. Vím, že jsi upír. Já nejsem o nic lepší, protože jsem jaksi… eh… nebudeš mi věřit, ale musím ti to říct. Jsem vlkodlak. Možná, že je znáš. Tak a je to venku. Teď otázka: Věříš mi?“ zeptal jsem se jí a znejistěl jsem v obličeji. Koukala na mě hodně vyděšeně.

„Proč mi to říkáš?“ zasténala a začala se choulit k sobě s očima na dveřích.

„Protože jsem se do tebe před pár hodinami otiskl. Víš, co to je?“ ptal jsem se zase a ona s úžasem přikývla. Vůbec nevěděla, co má říct a jen zírala.

„Jak? Cože? Ne, ne, ne!“ záporně kroutila hlavou a už stála na nohou. Vstal jsem taky. Byl jsem asi o dvě hlavy vyšší než ona.

„Ness, já už bez tebe nedokážu žít!“ řekl jsem zoufale. Neznám ji, takže vůbec nevím, jak se zachová. Stála a koukala na mě jako na blba.

„To není možný! To není možný!“ opakovala a začala hysterčit. „Zabiješ mě?“ zeptala se najednou a tím mi vyrazila dech.

„Eh… proč bych to dělal?“ Vykuleně jsem se na ní díval.

„Protože jsem upír? Vlkodlaci nemají rádi upíry, ne? Nemáš je zabíjet?“ Měřila si mě pohledem krvelačného upíra.

„Jo, ale ty jsi vyjímka. Nemůžu. To nejde! Zabil bych sebe!“ vysvětloval jsem jí a snažil se udržet v klidu. Odfrkla si.

„Nevěřím ti,“ řekla nakonec a ustoupila o jeden krok dozadu.

Autor: TwilightMishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The S. T. A. R. - 4. kapitola: