Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tati, kde je maminka? 5. kapitola

31.12.2010 (10:45) • misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2417×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

5. kapitola

„Přemýšlím o tom, proč mě opustil,“ zašeptala smutně.

„Já tě té bolesti zbavím,“ usmála jsem se a naklonila se k ní.

Cítila jsem, jak se mi špičáky prodlužují, dívčin tep se jí zrychlil, byla vyděšená, malý ustrašený králíček, který se nemá kam schovat, ztratil se v lese, hlubokém a temném.

Je opuštěný, třese se zimou.

Mé tesáky protrhly její kůži na krku, ucítila jsem malé bodnutí rtu, škrábla jsem se o svoje špičáky, ty zuby jsou vážně nebezpečné, nedbaje na bolest, hltavě jsem se napila její krve, byla tak sladká, jako jarní pohlazení, sladká jako med, rozkvetlá louka plná květů. Další doušek její krve, to zvíře ve mně se tetelilo radostí. Dostalo to, co chtělo... krev, tu lahodnou karmínově červenou tekutinu, která mi dodávala sílu, probouzela každou buňku mého těla, probouzela mé smysly, smysly lovce.

Zabíjím a je mi to jedno, beru život člověku, ale zachraňuji tím svůj, to není přeci hřích, nebo ano?

Další doušek, za ním další, dívčin tep byl klidný, tichý, její dech byl sotva slyšet, odtrhla jsem ústa od křivky jejího krku, dvěma prsty jsem vyhledala tepnu, snažila jsem se nahmatat její puls, ale nic.

„Ne, prosím, Bože,“ kdybych mohla plakat, plakala bych, to ne, nechtěla jsem, nechtěla jsem ji zabít, to ta nestvůra ve mně, ta za to může. Drásavý vzlyk se mi vydral z úst, bolest mě srazila na kolena, bolest drtila mé srdce.

Jsi vrah, vrah, vrah, to slovo se mi pořád ozývalo v hlavě, vrah, zrůda, nic víc, jen další zločinec co okrádá lidi o životy.

„Jsi vrah,“ šeptal vlahý vánek, který si pohrával s listím, které viselo vysko v korunách stromů, vrah, to slovo bylo jak dýka, která mě nesčetně krát bodla do mého mrtvého srdce, které krvácelo pod drtící tíhou bolesti, která mne bodala do hrudi jako tisíce malých jehliček a snažila se zasáhnout svůj cíl... mé zkrvácené srdce, Bože, prosím, copak jsem netrpěla už dost.

Mé tiché prosby, které jsem tiše šeptala k nebi byli vyslyšeny, z nebe začaly padat kapky vody, které mně smáčely, půda, na které jsem klečela se začala měnit v bahno, déšť ze mě smíval špínu, pošpinění, smyl ze mě jméno vrah, ale bolest a povinění smýt nelze, to je vypáleno na srdci, na místě, jež není vidět, na místě, kde uchováváme své nejvzácnější poklady, své pocity, vzpomínky na své milované, na ty, které milujeme, na ty, které máme rádi, na ty, které uctíváme.

„Odpusť,“ šeptla jsem k dívce a pohladila ji po blonďatých vlasech, které jí splývaly podél obličeje.

Další vzlyk unikl z mých rtů, déšť nahrazoval slzy, které jsem nemohla uronit, se slzamy by odplula i bolest, která mi svírala srdce, bylo to, jako my mě mučily za živa, vypálily mi žhavým kovem na srdce nápis: Vrah opřela jsem si čelo o její břicho a tiše vzlykala, ta bolest co drtila mé srdce byla neúnosná, bylo to jako nosit kámen na srdci, kámen plný žalu, bolesti a strachu.

Zlo mě stahovalo a schovávalo mně pod své křídla, temnota se ke mně přimknula a byla jako můj stín, stín plný zloby, nenávisti a krve prolití, stín, kterého se nedá zbavit, temnota bylo v mém srdci nevítaný host, host, kterého nelze vyhnat.

Další vzlyk a další, Všude kolem bylo ticho, stromy utichly, vítr nezpíval svojí písničku, ptáčci přestali cvrlikat krásnou melodii, která byla jako pohlazení na duši.

Poslední vzlyk, narovnala jsem se a obrátila svůj zrak k nebi, němé díky vyslala jsem k nebi, vzala jsem tu dívku za ruku, ani nevím, jak se jmenuje, au, dost. Zadržela jsem vzlyk, který chtěl uniknout skrze mé rty.Vstala jsem a dovolila si poslední pohled na její bezvládné tělo, vala jsem jí za ruku a odtáhla ji k nejbližšímu stromu, jeho větve dosahovaly těsně nad zem, takže to bude dobrý úkryt, tady ji snad najdou, musela snad někomu říct, kam šla.

Poslední otočení se za tím, co se teď událo, snažila jsem se vymazat si dnešek z hlavy, ale čím více jsem se na to snažila zapomenout, tím více se mi ta událost vybavovala v hlavě.

Ty vzpomínky mě mučily, byly jako provaz, který mě stahoval dolů, do temnoty, do propasti zoufalství a smutku. Nesmím propdnout té agónii smutku, musím se vzchopit, už kvůli Renesmé, jen kvůli ní. Musím překonat tu bolest, musím se vzchopit, přestat fňukat, sebrat se, takhle mě nesmí vidět, zničenou, zouflou. Ne, neuvidí mě takhle, sebrala jsem zbyteček svého odhodlání a rozeběhla se k hotelu, vítr mě vískal ve vlasech, splétal je a pohrával si s nimy.

Běžela jsem setmělým lesem, všude bylo ticho, zvěř se ukládala k zimnímu spánku, jen pár vran sedělo na vysokém stromě, z kterého spadaly poslední do oranžova zabarvené listy.

Spomalila jsem a kochala se tou nádherou, nebe bylo temně černé, hvězdy zářily jako tisice malých včeliček, které obklopovaly celou oblohu, měsíc byl v úplňku, jeho svit mi ukazoval cestu, cestu k mému andílkovi.

Dala jsem si ruce do kapes, bylo mi ze sebe samé špatně. Chovala jsem strašně, sobecky, Renesmé mohla být v bezbečí u Cullenů, místo toho ale je se mnou – s vrahem v nebezpečí.

Připadala jsem si jako uprchlík, který shání úkryt, ale nemůže ho najít, měla jsem úkryt, ale bála jsem se o něj požádat, požádat o něj Cullenovi.

Alice:

Ach, Bello, kde jen jsi? Co s tebou je, žiješ? Ne, nesmím na to myslet, Edward už tak je na tom psichycky špatně, nemůžu mu ublížit ještě víc, od té doby co odešla se vše změnilo, Edward se uzavřel do sebe Emmett se tolik nesmál a vůbec nedělal vtípky. Esmé s Carlislem truchlily, jelikož přišly o svoji dceru, já přišla o nejlepší kamarádku a sestru. Rose její odchod také zasáhl, ještě víc jí znepokojilo to, že byla Bella těhotná. Jak asi bude vypadat ten prcek? Bude víc po Belle, nebo po Edwardovi, nebo to bude na půl. Jaké má asi oči – zelené po Edwardovi, nebo Belliny – čokoládově hnědé.

Je to holčička nebo chlapec, tolik mučivých otázek a na žádnou odpověď, proč jen nevidím Bellinu budoucnost, ne, nemohla být mrtvá, něco ve mně mi napovídalo že žije.

Z Edwardova pokoje jsem uslyšela srdcerivný vzlyk, který drásal mé mrtvé srdce, vzpomínka na Bellu ve mně vyvolávala smutek, jako kdyby mě mučily za živa, jako kdyby mi vyrvaly srdce a zabodly do něj nůž. Tupý nůž, který si prořezával cestu skrze moje mrtvé srdce.

Snažila jsme se na ní nemyslet a přestat tak trápit Edwarda, ale kolem Belli se vznášelo tajemství, nemohla jsem truchlit za její památku, když vím, že žije, že chodí po tomto světě.

Nejvíce však trpěl Jasper, musel snášet Edwardovu bolest, která byla nesnesitelná, nepopsatelná, přísahal, že mě bude chránit, že mě nechce ztratit, že nechce trpět jako Edward.

Další srdceryvný vzlyk vyšel z Edwardova pokoje, nikdo za ním nešel, nechtěl nikoho vidět... chtěl jen ji – Bellu, která byla nenávratně pryč.

Nebo ne? Třeba se vrátí, utěšovala jsem se falešnou nadějí, která mě ničila.

Proč musela odejít, proč tu nezůstala, nějak bychom to vyřešily, nechtěli jsme ji o to malé připravit, tedy, my ne, Edward ano, prý by ji to monstrum zabilo a on o ni nechtěl přijít a stejně se to stalo – stratil ji – stratil to co tolik miloval.

Už prý neměl pro co žít, další vzlyky vyšli z Edwardova pokoje, byly to jako dýky do mého srdce.

Každý vzlyk jako by mě připravil o kus mého srdce, oči mě pálily, stěží jsem polkla vzlyk.

„Alice,“ zašeptala Esmé a sedla si ke mně, objala jsem ji, potřebovala jsem ji, potřebovala jsem někoho, kdo by mě utišil, někoho, komu bych se svěřila.

„Bella nám všem moc chybí, ale nemůžeme se takhle trápit pořád, je jen malá šance že je na živu,“ šeptala, věděla jsem, jak moc ji to bolelo, jak moc ji bolelo tohle říct, připadala si jako zádkyně, měla pravdu, ale nechtěla jsem, nechtěla jsem věřit, podlehnout myšlence, že naše Bella není.

Jetě ke všemu, když mi mé povědomí našeptávalo že žije, že ji uvidím, všimla jsem si dvou obálek, které se válely na stole – byli to pozvánky na ples.

Přemýšlela jsem, zda tam jít či ne, bylo by sobecké jít tam, když všichni oplakávaly ztrátu Belly, co kdybychom tam přeci jen šli, co by se stalo, přemýšlel jsem, mé povědomí mě lákalo k tomu, abych tam šla.

Natáhla jsem se pro pozvánky, žmoulala je v rukou a propalovala je pohledem, jít tam, nejít?

Náhle jsem dostala vizi, byli jsme s Jasperem na tom plese a uviděla jsem tam dívku, měla krásné hnědé, vlnité vlasy, kteé měla do půlky pasu, hnědé oši kontrastovaly s její bledou kůží, nebyla člověk, byla to co my.

Ale chovala se jinak, tolik mi ji připomínala, tolik mi připomínala naši Bellu, ten její schovívavý úsměv, ta podoba, nejvíce mě však zaskočil její doprovod.

„Co jsi viděla?“ zeptal se mě Jasper, Edward na tu vizi nezaregoval, viděl ji vůbec?

„Že půjdeme na ten ples,“ řekla jsem provinile.

Autor: misppule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tati, kde je maminka? 5. kapitola: