Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tak to není fér! 10. kapitola

04.07.2019 (10:00) • TerryBells • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1385×

10. kapitola

Nákupy:

                                             Alice:

„Ona ti řekla, že ji máš pustit.” Stál tam Emmett s Rose.

„A hele to je ten tvůj přítel?” zeptal se ten debil.

„Ne, není, tohle je můj bratr,” řekla jsem ostře.  

Emmett jak uslyšel slovo bratr, tak se usmíval jako Mickey Mouse.

„Co se tady děje?” Konečně přišel i Jazz.

„Aha, tak to je tvůj přítel,” řekl. Přitom si Jazze prohlédl od hlavy až k patě.

Tak teď se cítím trochu trapně…

„Jo, to jsem já, nějaký problém?” On řekl, to jsem já? Tak teď jsem se cítila úžasně.

„Tak jsem si říkal, nechtěl bys mi ji půjčit? Jen na chvíli to ti přece neublíží, ne?” Jazz začal strašně nahlas vrčet, takže jsem se divila, že na nás nekouká už celé letiště.

„Dávej si pozor, abych si tě nepůjčil já!” řekl ostře. Můj hrdina… Matt málem spadl, když uviděl to představení. Samozřejmě v hlavní roli Jazz.

Mezitím konečně zmizel.

„Nestalo se ti nic?” zeptal se. U toho jsem se ušklíbla.

„Mně by takový idiot neublížil, i když… Měl celkem páru. Být člověk mám zlomenou nejméně ruku. Ještě, že jsem to, co jsem. Jen doufám, že to neudělal nějaké jiné holce. Ta by se asi neubránila…“ Po celou dobu vyprávění, co se mi stalo, měl Jazz strach v očích. „Co tady vůbec děláte vy dva?” zeptala jsem se po chvíli.

„No, když jsem slyšela, že jede do NY, musela jsem hned za vámi! A Emmett by mne nenechal jet samotnou,” řekla, možná trochu omluvně Rose. Tak teď nebudeme s Jazzem sami.

„Ale neboj, ségra, my si najdeme jiný hotýlek na dělání některých věcí. Slibuji, že se tam ani neuvidíme,” řekl Emmett. Při jeho monologu jsem málem usnula.

„Tak zatím,” kývla jsem na ně.

„Vážně ti nic není?” zeptal se znovu ustaraně Jazz.

„Jazzy, jsem upír. Divné je, že není nic tomu parchantovi.” Jazz jenom přikývl na souhlas. Chytil mě za bok, aby všem ukázal, že jsem jeho. Tak ten debil nám nakonec pomohl. Díky, Matte.

Hurá, NY nás vítá s otevřenou náručí. Během letu jsme s Jazzem pořád o něčem mluvila. Měla jsem se tak, jako ještě nikdy. Celou noc v hotelu jsme si povídali, vyprávěl mi svůj   příběh, jak se stal upírem. Na oplátku jsem potom vyprávěla já ten svůj. Bylo to jiné než mluvit s Rose a Bellou. Asi jsem konečně našla druhou polovičku sama sebe.

V šest ráno jsem se začala připravovat na společné nákupy. Kolem osmé jsme už byli v centru dění. Protáhla jsem ho všude a vyzkoušela jsem mu snad všechno. Byla to legrace, i on se bavil, ale nějak jsem pochopila, že na nákupy jde se mnou naposled. Jeho mínus, já budu nakupovat pořád!

Během našeho maratonu jsem ani jednou nenarazila na Rose s Emmettem. Nedivila bych se, kdyby ani nešli nakupovat.

Když jsme vyšli k autu, které nás mělo dopravit do hotelu, tak jsem si všimla, že Jazz je úplně ověšený – jako vánoční stromeček. Při tom pohledu jsem se začala smát.

Dojeli jsme do hotelu, a tam jsme začali balit. Našich deset kufrů bylo přeplněno a to jsem měla sbaleno teprve tři čtvrtě věcí. No tak asi tady něco necháme. Věci, které jsem měla na sobě, jsem si sundala a oblékla si nové. Stejně bych si to na sebe už nevzala, tak co.

A tak nějak jsme dořešili zbytek.

Naše kufry už byly u dveří, když se mě Jazz zeptal, jestli mě může políbit. Ani chvíli jsem neuvažovala a políbila ho. Byla to nádhera, nikdy jsem se tak necítila. Zamotala jsem mu prsty do vlasů. Jenom Bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby nám nezavolali, že za dvě hodiny odlétáme.

Cesta domů netrvala moc dlouho, když jsem byla s ním. Vše mi utíkalo…

Bella:

Co bylo doma:

„Fajn, sázím se, že Jasper sbalí Alice na tom výletě,” prohodil Edward.

„Alice se nenechá, přijímám sázku. A co vyhraju?” zeptala jsem se.

Edward se uchechtl. „No, vítěz řekne potom, co chce,” oznámil.

„To přesně nechápu.” Edward nadzvedl obočí.

„Potom pochopíš," řekl s úsměvem.

„Bello, Edwarde, nástup,” křičela ze zdola Esmé.

Vyprostili jsme se z našeho obětí a letěli dolů.

„Co potřebuješ, mami? ” zeptala jsem se.

„Co potřebuji? Máte balit a vy jste nahoře a sázíte se,” odpověděla.

„Ty jsi nás poslouchala?” zeptala jsem se nevěřícně.

„Jsem tvá matka. Musím vědět, co vy dva provádíte,” prohodila. Kdybych byla člověk, tak jsem rudá jako rajče. Přitom, jak se s námi bavila, zrovna ukládala do velké krabice nějaké věci.

„Esmé, já ti pomůžu to odnést do auta,” řekl Edward.

„To není třeba, sbalte si svoje věci. A nanoste je do svých aut,” řekla Esmé.

Hned jak to Esmé řekla, tak jsme vyběhli do svých pokojů a začali si balit. Na moje knihy byly potřeba čtyři bedny, ale na Edwarda pořád nemám, ten těch beden potřeboval deset.

Každopádně, jsme si s Edwardem vydupali jeden pokoj. Esmé z toho zatím nebyla až tak na větvi, protože jsme prý ještě mladí. Na to jsem jí řekla, že mi je devadesát tři a už mám na to věk. Carlisle mi dal taky za pravdu a Esmé musela souhlasit. Navíc, pokud vím, byla ráda, že jsme spolu. Ale řekla bych, že není ráda, když spolu spíme.

Svoje věci už jsem měla sbalené, ale Edward ještě ne. Co mu může tak dlouho trvat? Je to už pět minut a on ještě nemá sbaleno. Přišla jsem do pokoje a vidím, jak leží na posteli a čte si.

„Edwarde, víš, že si máme balit?” zeptala jsem se.

„No jo, vím. Nějak jsem se začetl,” odpověděl.

„Víš, co by mě zajímalo?” zeptala jsem se.

„Jak se nám vlezou všechny věci do jednoho pokoje?” hádal.

„Přesně. Vážně mi nemůžeš číst myšlenky?” Lehla jsem si k němu.

„Miluju tě,” řekl.

„Tak jako já tebe,” odpověděla jsem.

„To jde?” zeptal se.

„To si piš.” Potom jsem ho dlouze políbila.

Vstali jsme z postele a rychle jsme dobalili Edwardovy věci, měli jsme to asi za pět minut.

„Bello,” zavolala mě Esmé. Rychle jsem se k ní přiřítila. „Bello, Alice s Jasperem a Rose s Emmettem tu nejsou. Mohla bys jim společně s Edwardem zabalit? Hned jak přijedou, tak nasedáme do letadla a vyrážíme,” řekla.

„Jo, jasně. Budu to mít za chvíli.” Jak jsem to dořekla, tak už jsem se řítila do jejich pokojů. Když jsem chtěla říct Edwardovi, tak ten už měl jeden pokoj skoro sbalený, asi slyšel Esmé.

„Edwarde? Emmett si kupuje Pokémony?” zeptala jsem se nevěřícně.

„To je prý jeho vášeň. Carlisle mu už polovinu vyhodil, měl jich deset tisíc,” řekl pobaveně.

Do večera už bylo vše hotové. Najednou se otevřely dveře a v nich stála Rose a Emmett. Emm byl ověšený jako vánoční stromeček.

„Bello, to je pro tebe. Edwarde, to zase pro tebe. Esmé… Carlisle.” Rozdával nám tašky.

„Díky,” prohlásili jsme všichni najednou.

„Nemáte zač,” odpověděla Rose.

Ani bych neřekla, že se Rose umí tak rychle pohybovat. Ani jsem nemrkla a už byla s Emmettem pryč. Však ji čeká překvapení.

„Jedna, dva, tři,” odpočítávala jsem.

„Pro boha, kde mám věci?” řvala na celý dům Rose.

„A kde jsou ty moje? Kde mám Poké... Chci říct gel na vlasy!” řval zase Emmett.

„Už jsou sbalené, byli jsme s Edwardem tak šikovní, že jsme vám je sbalili,” křikla jsem.

„Díky,” řekli unisono.

Asi za tři hodiny přijela Alice s Jasperem, nebyli tak překvapeni, že mají sbalené věci. Alice a její vize.

Hodinu na to jsme už každý seděli v autech, každý samozřejmě sám. Závodili jsme, Carlisle dělal, že nezávodí, ale také se zúčastnil, tak stejně i Esmé. Byl to napínavý boj, každou chvíli byl v čele někdo jiný. Nakonec jsem vyhrála, ale jen o setinu. Kdybych nebyla to, co jsem, ani bych to nepostřehla.

Autor: TerryBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tak to není fér! 10. kapitola: