Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 51. kapitola

26.01.2013 (20:00) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2504×

Alex:

„Ale, ale, ale, naši uprchlíci se nám vrátili?“ přivítal nás nakvašeně Aro, když nás Demetri s Felixem hned po našem příjezdu přímo dotáhli do hlavního sálu. Pevněji jsem Martinovi stiskla ruku a nebojácně se zadívala Arovi zpříma do očí.

„Došlo k politováníhodnému omylu,“ začala jsem, přičemž jsem z něj nespustila oči, „který mě donutil opustit Volterru. Alec se pro mě vydal, aby mě přivedl zpátky. Což se mu povedlo. Vše se vysvětlilo a my jsme opět tady.“ Můj hlas se celou dobu ani nezachvěl, neměla jsem důvod ke strachu. S Martinem po boku jsem si připadala silná, opravdu silná, skoro neporazitelná. Měla jsem nad Arem navrch, on za sebou sice měl celou gardu, avšak já ovládala oheň, který je mohl během pár vteřin všechny pohltit. A ačkoliv jsem krev nepila už celkem dlouho, takže jsem teoreticky nemusela být schopná svých schopností využít, věděla jsem, že se mi to v případě potřeby povede, pro svého milovaného bych udělala cokoliv, i riskovala úplné vyčerpání, jen abych jej ochránila.

Martin se poněkud obával reakcí vládců na náš menší výlet, já však ne. Už jsem nebyla tou ustrašenou holkou, co se bojí byť jen promluvit, aby na sebe neupoutala přílišnou pozornost. Cítila jsem, jak mnou koluje síla, jak ve mně klokotá adrenalin, a věděla jsem, že ať se Aro vzteká jakkoliv, nakonec bude muset ustoupit a uznat, že jsme si krátkou dovolenou opravdu zasloužili. Pokud ovšem chtěl, aby jeho královská zadnice neshořela na troud.

„Za váš naprosto neuvážený odchod a takřka dvoutýdenní útěk vás trest nemine,“ pronesl nakonec Aro a tvářil se u toho, jako kdyby zrovna stál u smrtelné postele někoho velmi blízkého; snad jen bystrý pozorovatel, kterým každý upír bezesporu byl, postřehl jiskřičky smíchu, které se mu mihly v očích.

„Následujících několik desítek hodin strávíte ve sklepení,“ pokračoval po chvíli dramatického ticha (zdálo se mi to, nebo jsem v jeho hlase zaslechla nadšený podtón, jako když koupíte malému dítěti balónek?) a Martin tiše zasténal. „Alec jistě ví, co máte dělat. A pustíte se do toho okamžitě,“ řekl s důrazem na slově okamžitě. Kývnutím hlavy jsem dala najevo, že rozumím, a ruku v ruce s Martinem jsem opustila sál.

„Vyvázli jsme z toho lehce, co?“ mrkla jsem na Martina, sotva se za námi zavřeli dveře. „Několik hodin ve sklepení, úplně sami…“ Po tváři se mi rozlil blažený úsměv, který opadl až v okamžiku, kdy jsem si všimla, jak se tváří on.

„Copak?“ Nakrčila jsem obočí a stoupla si na špičky, abych ho mohla láskyplně pohladit po tváři.

„Moc se neraduj,“ usadil mě a přitáhl si mě k sobě blíž.

„Proč?“ stihla jsem ještě říct, než jeho rty uchvátily ty mé v polibku. Pak, když jsem se už zase mohla nadechnout, si lehce odfrkl a táhl mě za ruku ke sklepení s podezřelým: „Uvidíš sama!“

„Co to… Fůůůj!“ neodpustila jsem si hlasité znechucené zvolání, stejně jako zalapání po dechu – což jsem asi neměla dělat… -, když jsme vstoupili do jedné z mnoha místnosti ve sklepeních. Martin se na mě jen ušklíbl a jak jsem mohla vidět, přestal dýchat. Jo, jemu se to řeklo, ale já dýchat musím. I když, tady dole se tomu snad dýchání ani říkat nedalo, spíš marné lapání po doušku čerstvého vzduchu…

Stáli jsme uprostřed obrovské cely, které nechyběly ani okovy na zdech, řetězy visící ze stropu a podobné ponižující nástroje. Ale nebyla to tak obyčejná cela, bylo to… pohřebiště. Ano, to je to nejlepší, nejvýstižnější slovo. Po celé místnosti byla rozházena lidská těla ve vysokých stupních rozkladu, z některých zbyly skoro už jen kosti. A všude, úplně všude byly obrovské tmavé skvrny, samozřejmě od krve, po zemi, po stěnách, po stropě, které hovořily o utrpení, které nevinné oběti musely snášet, když si s nimi bezohlední upíři pohrávali.

Vyplašeně jsem zatěkala pohledem na Martina, který se taky netvářil zrovna nadšeně. Když zachytil můj pohled, povzbudivě se na mě usmál, ale mou smrtelnou bledost a úzkost zahnat nemohl.

„I pro upíra je to tu strašné,“ ujistil mě a chlácholivě mě vtáhl do bezpečí své náruče.

„I ty…?“ Nedokázala jsem se nahlas zeptat na to, co nyní neúprosně znělo v mé hlavě – totiž jestli se na tomhle mučení také podílel. Naštěstí pochopil a já toho byla ušetřena.

„Ne,“ ubezpečil mě tvrdě a zavrtěl hlavou, „nevyžívám se v krvavých hrátkách, jestli se ptáš na tohle.“ V té chvíli mi spadl kámen ze srdce a já si úlevně oddychla, až se mi zatuchlý a ještě nyní masakrem poznamenaný vzduch, jelikož se tu nevětralo, dostal do plic a já se rozkašlala.

 „Co kdybys počkala na chodbě a já bych to tu zatím… dal do pořádku?“ navrhl mi, když jsem potlačila nastupující nevolnost. Jen jsem přikývla a s radostí opustila tuhle děsnou místnost. Sice jsem měla trochu výčitky, že ho tam nechávám samotného, aby udělal práci i za mě, avšak myšlenka na tu místnost je hned potlačila.

Na chodbě jsem si sedla na provlhlou podlahu a opřela si bradu o pokrčená kolena. Abych se dostala alespoň v myšlenkách co nejdál od tohohle strašného místa, přehrávala jsem si předešlé dva týdny, které jsme strávili na Martinově lodi. Bylo tam tak krásně, měli jsme klid a hlavně čas na to být spolu, pořádně se poznat, sblížit se. Pořád dokola jsem si opakovala společné chvíle na zádi při západech slunce, romantické procházky po malých ostrůvcích, které jsme cestou potkali, koupání v moři a následné vzájemné utírání, chvíle v kajutě, kdy jsme si, nikým nerušeni, mohli dokazovat naši lásku, něžná slůvka pronesená v kteroukoli noční či denní dobu…

Po několika desítkách minut Martin z místnosti vyšel, v ruce obrovský černý pytel. Ani jsem nemusela dlouho přemýšlet, abych přišla na to, co v něm je – ubohé ostatky lidí, kteří zkrátka neměli štěstí. Omluvně se na mě usmál a na chvíli opět zmizel, načež se vrátil bez pytle.

„Už můžeme jít?“ zeptala jsem se ho hlasem plným naděje. Jen zakroutil hlavou a smutně se na mě podíval.

„Když říkal několik hodin, myslel to vážně. Sklepení je plné takových… místností.“ Měla jsem chuť se na místě rozbrečet. Kolik lidských životů muselo přijít nazmar, kolik lidí padlo do spárů nemilosrdných masochistických upírů?

Martin se na mě podíval, pak se sklonil, vtiskl mi na čelo něžný polibek a s útrpným výrazem zamířil do další místnosti. Ve dveřích se ještě zastavil a promluvil na mě.

„Budu se to snažit udělat co nejrychleji, ale ani to nebude dost brzy. V průběhu staletí se to tu, no, nakupilo a nikdo se nikdy neměl k tomu, aby to tu uklidil. Ani staří upíři nemají žaludek na… tohle. Aro se nám pěkně pomstil, jen co je pravda.“ Ve tváři se mu zračila rezignace, když za sebou zavřel dveře další hrůzné cely.

Potřebovala jsem se od toho všeho oprostit, i jedna cela byla moc, natož několik… A tak to začalo nanovo. Chvíle, kdy jsme se líbali, ať už něžně, láskyplně, pomalu, rychle či vášnivě, kdy jsme se vzájemně dotýkali, kdy jsme se prostě jen drželi za ruce a byli spolu, myšlenkami na hony vzdáleni realitě, tajemství, sny a přání pronesená pod milosrdnou rouškou tmy, horečnatá vyznání…

Bylo to zhruba šest hodin, co jsme strávili ve sklepení. Šest nekonečných hodin, kdy jsem se snažila být jinde. Šest hodin plných sladkých vzpomínek. Poté, co se Martin se znechucených výrazem vypotácel z poslední cely, jsme se rozešli do svých komnat, abychom se dali trochu dohromady. Dlouhá osvěžující sprcha mi pomohla, stejně jako následná procházka po zahradě, kdy jsem zhluboka polykala čerstvý vzduch, který byl prosycen vůní růží. A právě tam, na zahradě, jsme potkali Jane.

Vůbec jsem nevěděla, jak se zachovat, co mám říct, a tak jsem se jen pevněji přimkla k Martinovi a stiskla mu ruku, jako kdyby byla tím pověstným stéblem pro tonoucího. Jane mi to však ulehčila, nesměle se na mě usmála a čekala, co já na to. S ulehčením jsem se na ni taky usmála a napřáhla před sebe ruku na znamení smíru. Přijala ji, čímž skončila fáze vzájemné nevraživosti a přehlížení. Dá se říct, že od té doby jsme byly na dobré cestě stát se kamarádkami.

Byly jsme šťastní, podle některých obyvatel hradu až nechutně, a pořád jsme byli spolu, okamžiky, kdy jsme od sebe byli odloučeni, se daly počítat v pouhých minutách. Uplynul týden, dva, ale nás to nepřešlo, naopak, naše láska jako by každým dnem čím dál víc kvetla, získávala na intenzitě. Třetí týden od našeho výletu na lodi už to ani samotný Aro nevydržel.

„Ty,“ řekl jednoho večera, kdy si nás oba předvolal do hlavního sálu, a ukázal na mě, „pojedeš na sever. A ty,“ ukázal na Martina, „pojedeš na jih. Zkontrolujete situaci na sporných a rizikových územích. Už se na ty vaše rozzářené obličeje nemůžu dál dívat!“

Jane v této povídce nepatří mezi hlavní postavy, proto jsem se rozhodla jí více nevěnovat. Avšak její příznivci si nemusí zoufat, i na ni časem dojde.

Co se týče Cullenových, ti v povídce rozhodně nemohou chybět. Moc prostoru sice nedostanou, ale objeví se. :D

Věnováno všem příznivcům uklízení - tedy nikomu. :D (A pokud by se nějaký takový exot přece jen našel, ať se laskavě ozve, osobní Dobby by se mi více než hodil... :D)

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 51. kapitola: