Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 41. kapitola

04.12.2011 (18:15) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 3215×

Alex:

„Opravdu si myslíš, žes vyhrála?“ zaburácela posměšně má krásná sestra a rozesmála se. „Ani ty přece nemůžeš být tak blbá!“

„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se zmateně a rozhlížela se přitom kolem. Nepoznávala jsem to tu. Byly jsme někde venku, nad námi bylo vidět temné nebem, ke kterému se tyčily obrovské zdi z živých keřů.

„Ty nevíš?“ Nelichotivě si odfrkla. „No přece o něm. Vážně jsi tak naivní a myslíš si, že tě snad miluje? Nebuď směšná!“ pronesla opovržlivě. „Ne, chce si jen užít… Nepamatuješ si na tu epizodku s drahouškem Jakem? Nikdo tě nemůže mít rád, všichni tě jen využívají, copak to nevidíš?“ Odmlčela se, ale ne na dlouho.

„Copak jsi opravdu tak neznalá světa a netušíš, co na tobě vidí, proč s tebou stále je? Ne? Tak to mi dovol, abych tě poučila… Už od dávných dob se traduje, že ty nejvášnivější stvoření jsou zrzky. Prý to jsou ty nejlepší milenky – i když, jak se tak na tebe dívám, jsem si jistá, že pro tebe je vyhrazena nějaká ta výjimka, protože někdo tak zrůdný nemůže být vroucí tak, že by po něm někdo toužil!“ pálila na mě jeden úder za druhým.

„Zrůdným?“ zopakovala jsem zaskočeně.

„Ano! Jen se na sebe podívej!“ vybídla mě a podala mi zrcátko, které vytáhla z kapsy.

Stačil mi jediný pohled na dvou tvář, abych šokem zkoprněla. To že jsem já? Ta tvář s děsivýma rudýma očima že patří mně? Nemožné… Ale přesto to byla pravda.

„Neeee!“ vykřikla jsem a odhodila zrcátko, které dopadlo někde mezi větévky keřů.

„Zmiz! Vypadni!“ zakřičela jsem hystericky na svou sestru;  ta se vážně otočila a odkráčela na konec uličky,pak zašla za roh, a tím mi zmizela z dohledu.

Zhroutila jsem se na zvlhlou zem a schoulila se do klubíčka.

„Ale ale, kohopak to tu máme?“ ozvalo se po chvíli jedovatě. Vymrštila jsem se do sedu a nenávistně se zadívala do tváře lemované světle hnědými vlasy.

„Snad tu nefňukáš kvůli němu? Copak, že bys ho už omrzela? Já ti to říkala! Nejsi holka pro něj, nesaháš mu ani po kotníky! Nech ho jít…“

„Nepokoušej se mě zmanipulovat! Nesnaž se nám to zničit! On je můj! Slyšíš? Můj! M-ů-j!“

„Vážně? Vždyť o něm vůbec nic nevíš! Není tvůj, i když si to naivně myslíš. Nepatří ti – a nikdy nebude…“

„Alex,“ vydechl mi u ucha ten sladký hlas. „No tak, probuď se, vstávej!“

„Co-co tu děláš?“ zeptala jsem se podezíravě a ostražitě se rozhlédla kolem, to jestli se tu náhodou někde neschovává má sestra nebo ta příšerná Jane.

Vlastně ani nevím, kdy jsem usnula. Poslední, co si pamatuji, je to, že jsem schovala dopis do šuplíku s tím, že ho co nejdříve odešlu. To nejspíš kvůli těm nervům jsem upadla do uklidňujícího spánku, který se však změnil na děsuplný sen plný mých sokyň…

„Já? Dělám ti tu boxovací pytel,“ řekl pobaveně. „Co se ti, prosím tě, zdálo? Trhala jsi sebou, bušila do mě pěstmi, kopala, škrábala…“

„Ach,“ zamumlala jsem a zčervenala. „Promiň. To… nic, jen taková ta neodbytná noční můra, kterou si po probuzení už nevybavíš. Jakto, že jsi tady? Neměl jsi být na východě?“

„Pche,“ odfrkl si. „Nic se tam nechystalo, pouze tam skupinka lidí pořádala jakýsi výlet do přírody. Co ty, jsi v pořádku?“ staral se něžně. Když se mi zadíval do očí, zamračil se.

„Rudé… Sluší ti, ale to asi slyšet nechceš, co?“ Smutně se pousmál. „Mrzí mě to. Ani nevíš, jak moc. Ale… časem ti to nepřijde tak… strašné. Zvykneš si, uvidíš.“ Slabě jsem kývla a přitulila jsem se k němu.

„Snad…“

Po chvíli mě od sebe odstrčil. Nesouhlasně jsem se na něj dívala, ale s ním to ani nehlo.

„Pojď, rád bych tě někam vzal. Tentokrát to však nebude žádný výlet, jelikož v blízké době se bude konat soud, ale i tohle by se ti mohlo líbit…“

„Dobře, dej mi minutku, převléknu se,“ požádala jsem ho. S poznámkou, že jsem klidně mohla jít v tom, co mám na sobě, opustil pokoj. To tak. Uválené oblečení ze včerejška jsem s radostí vyhodila do prádelního koše a oblékla si smaragdové šaty po kolena. Pak jsem si ještě rychle pročísla vlasy a vyběhla z pokoje.

„Kam tak chvátáš?“ přivítal mě Martin se smíchem a zachytil mě, když jsem zakopla o práh. „Já ti neuteču.“ Jen silou vůle jsem potlačila hořké jen aby. Místo toho jsem se jen pousmála.

„Já zapomněla… Počkej tu chvíli,“ vběhla jsem zpátky do pokoje a vrhla se k nočnímu stolku. Vytáhla jsem z něj dopis a vrátila se na chodbu.

„Kde tady můžu odeslat dopis?“ zeptala jsem se, když jsem ho uchopila za ruku.

„Nech to na recepci, Gianna to odešle spolu s ostatní poštou,“ řekl a dlaň, uvězněnou v té jeho, mi stiskl. „Půjdeme kolem, tak jí to můžeš dát.“

Když jsme procházeli kolem recepce, s malými, hlodavými pochybnostmi jsem tam zanechala dopis pro Jaspera, nebyla jsem si totiž jistá, jestli si to nebude někdo číst. Mám ráda své soukromí. Pak jsme šli do západního křídla hradu, které bylo jaksi… teplejší, jasnější, avšak neobydlené. Když jsem se na to zeptala Martina, pouze poznamenal, že pro upíry je to tu moc světlé, jsou zvyklí na temno, jejich přirozenost.

Vešli jsme do jednoho pokoje, ze kterého se vyklubal nádherný přijímací salónek, a odtud jsme posuvnými dveřmi proklouzli do zahrady.

„Nádhera,“ vydechla jsem, když jsem to tam spatřila. Uprostřed se skvěla mohutná fontána ve tvaru písmene V, odkud z vrcholků prýštila křišťálově čistá voda. Ta poté spadala do malého bazénku poblíž, kde jsem při bližším průzkumu nalezla několik vzácným rybek.

„Aro si potrpí na okázalost…“ vysvětloval potutelně Martin. „Prý když ho netěšíme my, tak alespoň ty němé tváře.“ Zasmála jsem se a rukou pročísla vodu. Ucukla jsem, jak byla ledová.

„Pojď,“ pobídl mě Martin a ukázal na druhou stranu zahrady, kde byla mezi květinovými záhonky rozprostřena deka. S nadšením jsem se tam rozběhla. Vedle deky byly naskládány talíře se vším možným – s ovocem, se zeleninou, s lákavě vypadajícím pečivem, s kousky masa. Usadila jsem se a hladově se vrhla na jídlo.

„Nemusíš spěchat,“ ujistil mě, když se posadil vedle mě a majetnicky mě objal v pase, „nikdo ti to nesní. Já mám chuť na něco zcela jiného…“

Pootočil si mě v náruči, přitiskl k sobě a povalil na deku. Než jsem stihla cokoliv říct, začal mě nenasytně líbat. Nejdříve jsem byla pasivní, ale pak jsem neodolala a začala mu polibky vracet. Bylo to tak sladké, opojné… Dokud jsem neucítila jeho ruku, která vklouzla pod spodní okraj mých šatů. To bylo jako studená sprcha. Na mysl mi ihned vytanula vzpomínka na dnešní sen.

Už od dávných dob se traduje, že ta nejvášnivější stvoření jsou zrzky. Prý to jsou ty nejlepší milenky…

Nikdo tě nemůže mít rád, všichni tě jen využívají, copak to nevidíš?

Vážně jsi tak naivní a myslíš si, že tě snad miluje? Ne, chce si jen užít…

„Ne!“ vykřikla jsem a vysmekla se mu. „Ne, ne, ne!“

Trocha té hysterie nezaškodí. Navíc bude Alexina nedůvěra a poplašenost důležitá pro budoucnost... 

Věnováno všem, kteří mi dali hlas v Nej povídce října. Vážím si toho a děkuji za to, že jsem se díky vám mohla objevit v tabulce.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 41. kapitola: