Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 14. kapitola

03.03.2013 (08:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1805×

Nastal den D, den, kdy se rozhodne, jak to bude dál. Mezi mnou a Noahem. Skoro celou noc jsem nespala, jen jsem se převalovala a přemýšlela, co si vzít na sebe. Přece jenom jsem si s sebou nevzala tolik pěkných věcí, byla jsem spíš zvyklá na pohodlí. Škoda, že ještě nikdo nepřišel na to jak skloubit pohodlné a módní. Když konečně vyšlo slunce a já si byla jistá, že není příliš brzy na to vstát, jsem konečně usnula. Možná, že to bylo tím, jak jsem byla nervózní, možná tím, že jsem měla strach, ale několik hodin, kdy jsem o sobě nevěděla, mi udělalo dobře. Když jsem znovu přišla k sobě, bylo něco před polednem. Skoro jsem vyletěla z postele, ale pak jsem si uvědomila, že tu jsem sama. Všichni odjeli už ráno a já tu zůstala. Protáhla jsem se, oblékla se do županu a došla do kuchyně. Připravovala jsem se na to, že v té obrovské ledničce budu muset hledat něco k snědku, ale tato milá a hodná rodina mě opět překvapila. Na stole ležel talíř s lívanci a kusem papíru, na kterém mi domlouvali, abych na sebe dala pozor. Protočila jsem očima a v duchu se smála tomu, jak je každá matka stejná. Ať už je biologická nebo adoptivní.

Když jsem po sobě všechno uklidila a stála u postele, na které jsem měla naházeno všechno své oblečení, vážně jsem si dělala starosti, že to nestihnu. Bylo půl jedné a já pořád byla v pyžamu a zoufale hledala něco pěkného na sebe. Když jsem se skláněla k jedné z mých oblíbených košil, zazvonil telefon. Nebyl můj, melodie se rozezněla v pokoji na konci chodby. Pomalu jsem se tam rozešla a nejistě telefon zvedla.

„Tady Ally, Cullenovi nejsou doma,“ oznámila jsem tiše a připadala si zvláštně. Beru cizí hovory.

„Já vím,“ ozvalo se na druhé straně a mě poskočilo srdce. Ten hlas patřil jemu, muži, kvůli kterému jsem byla tak nervózní.

„Co potřebuješ? Nemáš dnes čas?“ zajímala jsem se a hrdlo se mi stáhlo. Najednou mě polilo horko a začaly se mi potit ruce. Proboha, co když to zruší?

„Neboj, čas mám. Jen bych potřeboval změnit místo. Vyzvednu tě za půl hodiny. A Ally?“ vydechl mé jméno se zvláštním podtónem, až jsem se zachvěla.

„Ano?“

„Vezmi si něco teplého,“ radil mi a zavěsil. Ještě hodnou chvíli jsem tam stála, neschopna pohybu. Dobrá, to bylo rychlé. Položila jsem telefon zpátky na postel a vrátila se do svého pokoje. Rozhodně jsem z té kupy oblečení vytáhla fialovou košili, černý svetr, tmavé kalhoty a koženou bundu. Když jsem byla oblečená, všechno jsem rychle naskládala do skříně, vlasy si svázala do culíku, lehce se nalíčila a seběhla do obývacího pokoje. Tam jsem si do kapsy hodila klíče, které mi včera večer dal Edward, a pohlédla na hodiny. Téměř ve stejný okamžik se před domem ozvalo mé jméno a já doběhla ke dveřím. Usmála jsem se a vyběhla z domu. Zamkla jsem za sebou a otočila se. Pár metrů přede mnou stál Noah, krásný jako vždy, ale překvapila mě jiná věc. Motorka u jeho boku. Nikdy jsem na ní nejela, proto mě zachvátila lehká vlna paniky. Zkoumal můj pohled a zvedl se.

„Ahoj,“ pozdravil mě a došel ke mně. Usmál se a já udělala to samé. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila tu omamnou vůni, která vycházela z jeho těla.

„Ahoj,“ vydechla jsem a on naklonil hlavu ke straně.

„Sluší ti to,“ pochválil mé dílo a já se zarděla. Páni, to mi snad ještě nikdy nikdo neřekl. Kromě rodiny, ale té se věřit nedalo.

„Díky, taky vypadáš dobře,“ pokývala jsem hlavou a pohledem ho oskenovala od hlavy až k patě. Zasmál se a otočil se ke mně zády. Když na mě znovu pohlédl, v rukách svíral helmu, zřejmě určenou pro mě. Znovu se objevila panika. Všiml si toho.

„Neboj, je to úžasný pocit na tom jet. Jen se mě pořádně drž a bude to super, slibuji,“ snažil se mě uklidnit a já si v duchu nadávala. Budu vypadat jako nějaká zoufalka, která se všeho bojí. Helmu jsem si od něj vzala, nasadila si ji na hlavu a on mě dál propaloval pohledem. Když se vzpamatoval, nasadil si svoji a vylezl na motorku. Pokynul mi, abych se posadila za něj a já tak udělala. Pro bezpečí jeho i mé jsem se od něj trochu odsunula, ale on rukama chytil má kolena a přišoupl si mě těsně k sobě. Téměř jsem se zajíkla.

„Takhle to bude bezpečnější. Teď se mě chytni kolem boků a pořádně se drž,“ instruoval mě a já tak udělala. Dlaní jsem chytila tu svojí, ale když startoval, sklouzla mi k jeho břichu. Chtěla jsem ji dát zase zpátky, ale když jsem pod prsty ucítila, jak se zhluboka nadechuje a tluče mu srdce, dlaň jsem tam nechala. Nastartoval a vyjel ke štěrkové cestě. Měl pravdu, jízda na motorce byla celkem super, když ji někdo uměl řídit a ještě k tomu odolávat tlaku na svá záda. Pevně jsem se k němu přimkla a bála se toho, že je to moc, ale on si nestěžoval. Párkrát natočil hlavu ke straně, možná, aby se na mě podíval.

„Podívej se támhle. To je jezero Lakha, kolem poledne je fascinující,“ křikl na mě a já následovala jeho pohled. Měl pravdu, voda se jemně třpytila a vlnila. Vypadalo to, jako kdyby tančila nějaká veselý tanec. Jako kdyby tušila, jak se cítím. Jak jsem v tuhle chvíli spokojená. Když jsme zabočili na silnici, které jsem si nikdy před tím nevšimla, opřela jsem si hlavu o jeho záda a zhluboka se nadechla. Přesně o tomhle jsem snila, když jsem seděla doma a přála si začít žít. Cítila jsem, jak se zhluboka nadechuje, jak otáčí hlavou a hýbe rukama. Ani jsem na něj nemusela vidět, ale všechno jsem cítila.

„Teď se drž, bude to trochu drncat,“ zavolal na mě, ale já slyšela jen část z toho. Až když jsme dojeli k samému konci lesa, mi došlo, na co mě vlastně upozorňoval. Motorka sebou párkrát hodila a já se ho musela pevněji chytit. Kdyby byl člověk s křehkými kostmi a slabým srdcem, už by bylo po něm, jak moc pevně jsem se ho držela. Dojeli jsme k malé kůlně, která vypadala dost nestabilně, a on zastavil. Nejdříve mi pomohl, abych vystoupila a potom opustil motorku i on. Když jsme oba stáli pevnýma nohama na zemi, kouzlo bylo pryč. Stali jsme se obrazy v rámu, které na sebe hledí a najednou nevědí, proč byli stvořeni.

„Chtěl bych ti něco ukázat, než s křikem utečeš,“ prozradil mi a já se začala smát. Neměla jsem tušení, co tím myslel, ale to, jak to řekl, mě pobavilo. Sklapla jsem hned, jak jsem si všimla jeho výrazu. Truchlivého a odhodlaného. Omluvně jsem pokývala hlavou a on se pousmál. Vydal se na cestu a já cupitala za ním.

Nemohla jsem si pomoct, ale hleděla jsem na jeho pozadí, jak se jemně hýbe pod kalhotami, které nebyly ani moc upnuté, ani moc volné. Bylo to nevhodné a měla bych se za to stydět, ale nemohla jsem si pomoct. Když jsem oči zapíchla do jeho zad, v hlavě jsem si znovu přehrála všechny naše rozhovory. Nikdy jsem neřekla nic nevhodného a ani on nebyl hrubý, nezmínil se o ničem, co by mě mělo vyděsit. Proč mluvil tak, že jsem dostala chuť hodit nohy na ramena a běžet zpátky domů?

Po několika minutách jsme došli malé louce, která byla roztomile hranatá. Stromy lemovaly tento kouzelný kraj tak tajemně, až se mi z toho zatočila hlava. Malý kousek ráje v pekle, pomyslela jsem si a zasmála se. Noah se na mě otočil a povytáhl obočí.

„Vypadá to tu jako kousek ráje v pekle,“ vydechla jsem a on se pousmál. Došel k jednomu ze spadlých kmenů a posadil se na něj. Poklepal na místo vedle sebe a já víc než ráda usedla do blízkosti jeho těla. Cítila jsem to teplo, které vycházelo z jeho těla, a spokojeně se usmála. Když jsem se uvelebila a našla si to pravé místo, pohlédla jsem na svého společníka a on se podíval na nebe.

„Nejspíš bude pršet,“ hádal a já nechápala, co to plácá. On mi právě řekl, že bude pršet?

„To se budeme bavit o počasí?“ divila jsem se a on se zasmál.

„Ne, to určitě ne. Jen nevím, jak začít,“ přiznal se a natočil hlavu mým směrem.

„Začni, jak chceš, já si zatím vychutnám tohle krásné místo,“ oznámila jsem mu a pomalu se zvedla. Nerada jsem opouštěla místo vedle něj, ale bylo na něm vidět, že nemá tušení, co dělat. Proto jsem mu to chtěla usnadnit a raději se vzdálila. Sama jsem v jeho blízkosti nemohla racionálně uvažovat. Stromy si byly až překvapivě podobné a na každém kmeni bylo něco, co mě zaujalo. Přecházela jsem od jednoho zeleného voňavého zázraku k druhému a zhluboka se nadechovala. Ta vůně byla omamná. Stejně jako ta, která vycházela z těla vlka, který stále seděl na kmeni a přemýšlel. Sehnula jsem se pro větvičku, která ležela na zemi a začala si s ním hrát. Utrhávala jsem od ní to, co ji hyzdilo, a když byla dokonale hladká, spokojeně jsem se usmála.

„Slyšela si někdy o otisku?“ ozvalo se za mnou a moje dokonalá hladká větvička se ztratila v hromadě jiných, děsivě škaredých. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 14. kapitola :