Tak fajn, jak jsem psala na konci minulé kapitoly, chtěla bych povídku ukončit do konce roku a to znamená přidávat každý den jeden dílek, pokud budu stíhat psát, tak by jste se jich mohli dočkat. Dneska tedy jeden přidávám a požná se tu zítra objeví další, ale nic vám neslibuju ... moc prosím o komentáře xD vaše Petronela
25.12.2009 (13:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2189×
40. kapitola - Není všem dnům konec
Bellin pohled:
Díky tomu, že přijela Lilly, jsem nemusela do školy ani v pátek. Mohla jsem si poležet v posteli a Elinor, která si přišla půjčit jeden svetr, na mě dělala obličeje. To víš, byla jsem první, kdo se s Lilly spřátelil, a aby nemusela být sama, než si zařídí ten studijní plán, můžu ji ukázat Swords, přestože na něm není nic moc k vidění, a taky okolí.
Z postele jsem vylezla, jenom když přijel Edward.
„Dneska nejdu do školy, Lilly by tu musela zůstat sama.“ řekla jsem mu po přivítací pusu a jeho zkoumavého pohledu, kterým si měřil můj spací úbor.
„Víš, co mě dneska bude zase čekat ve škole, když nepůjdeš?“ řekl smutně.
„To vážně netuším.“ zavrtěla jsem pobaveně hlavou.
„Natalie mě bude chtít pozvat na rande, no, ale asi to přijmu, pokud s tím přijde.“ předstíral, že nad tím uvažuje. Já jsem ho na oplátku jemně bouchla do ramene a Edward se na mě krásně usmál a dal mi pusu. „Ne, nikdy bych to nepřijal, mám přece tebe.“ Zamumlal a já jsem ho musela vystrkat až před dům, aby vůbec do té školy odjel a nezůstal s námi doma.
„Tak, co dneska podnikneme?“ zeptala se Lilly, kterou ranní počínání vytáhlo taky z postele. Na rozdíl ode mne však už byla oblečená.
„Ze všeho nejdřív se nasnídáte a potom můžete něco podniknout.“ Vyšla z kuchyně babička. Když mi zakručelo v žaludku, musela jsem uznat, že nápad se snídaní není špatný a po dlouhé době jsem nemusela ani spěchat.
„Babi nebude vadit, když vezmu Lilly k tobě domů?“ zeptala jsem se jen, co jsme uklidila nádobí po snídani a převléknutá se vrátila do obývacího pokoje, kde se babička věnovala svému pletení a na půl oka ještě telenovele.
„Proč by to mělo vadit? Klíče mám v pokoji v zásuvce.“ Souhlasila a já si šla pro klíče. Chtěla jsem Lilly ukázat náš původní domov, než jsme se všichni přestěhovali do Swords a my ještě do Atlanty. V pokoji jsem si tedy vzala klíče, na chodbě jsem na sebe hodila bundu a vzala klíčky od auta.
„Já jsem myslela, že babička bydlí tady.“
„Teď jo, ale přestěhovala se po dlouhém přemlouvání. Tehdy měla nějakou nehodu a skončila v nemocnici. Nechtěla jet za mámou do Atlanty a tak se přestěhovala za tátou.“ vysvětlila jsem a dál se věnovala řízení.
„Ten kluk co tu byl ráno, vy spolu chodíte, že?“ zeptala se po chvíli ticha, které porušovalo jenom potichu hrající rádio. Dokonce tam začínají hrát vánoční koledy, já se zcvoknu. Vždyť je teprve listopad.
„Jo, to byl Edwarde.“ souhlasila jsem a usmála jsem se.
„Zdál se moc milý a vám to spolu vážně sluší. Jak dlouho spolu chodíte, pokud nejsem moc vlezlá?“
„Po rozchodu s Victorem to nějak vyplynulo samo. Budou to tři měsíce.“
„A s Victorem jsi chodila dlouho?“ nechápala jsem, kam těmi otázkami míří, ale proč bych jí to neřekla, vždyť nemusím zacházet do detailů, tedy aspoň zatím ne. Jednou se bude muset všechno dozvědět.
„Ne, na začátku prázdnin jsem přijela z Atlanty k otci, týden na to se sem Victor s rodinou nastěhovali. Další týden na to jsme spolu začali chodit, a přestože to bylo fajn, nějak nám to neklapalo. A co ty a kluci?“
„Jak bych to řekla, u nás jsem taková šedá myška.“ řekla smutně.
„Tak to tady budeš za primabalerínu minimálně.“ Zasmála jsem se a Lilly se ke mně přidala. Když jsem si vzpomněla na ten rozruch, který vyvolali noví obyvatelé Swords, tedy my, jenom jsem nechápavě zavrtěla hlavou. „Počkej až poznáš kluky z Rush a myslím, že jsi i na Victora udělala dojem.“ Podotkla jsem jen tak mimochodem.
„Vážně si to myslíš?“ myslela kluky nebo konkrétně Victora?
„Myslíš Victora? Já bych řekla, že jo, jestli chceš můžu se zeptat Edward jsou to moc dobří kamarádi.“
„Ne to nemusíš.“ začala mi to hned rozmlouvat a celá u toho zrudla. Tak odtud vítr vane. Victor se jí zalíbil. Opět další dobrá zpráva, třeba se dají dohromady. Ne stejně se na to Edwarda zeptám, ať se to Lilly líbí nebo ne.
Edwardův pohled:
Přesně jak jsem Belle řekl, tak se taky stalo. Holky se na mě znovu slétly jako vosy na bonbon, nechápal jsem, proč jim to nestačí říct jednou. Když však ke mně přišla Natalie, rozestoupily se a vytvořily kolem náš kroužek.
„Nerozmyslel sis to? Málo kdy dávám druhou šanci, ale myslím si, že ty si ji zasloužíš.“ pronesla kokotně a zamrkala dlouhými řasy.
„Ne, nerozmyslel jsem si to.“ Odpověděl jsem jí a razil jsem si cestu mezi přihlížejícími holkami na první hodinu. Proč dneska nemohlo třeba svítit slunce? Mohl jsem být s Bellou a klidně bych snesl i Lilly a nejdůležitější by bylo, že bych nemusel poslouchat myšlenky těch, s prominutím, slepic.
Bellin pohled:
Dojely jsme k babiččinu domku, odkud zrovna vycházela jedna její sousedka, která jí tam měla sem tam zalít květiny a vyvětrat.
„Nemusíte zamykat, paní Jameson.“ Zavolala jsem na paní, když jsme přicházely k domu, jelikož jsem musela auto nechat kousek blíže cestě, tady bych asi zapadla do bahna. I tak jsme s Lilly musely jít po okraji cesty a dávat si velký pozor, kam šlapeme, aby se nám nohy do bahna nezabořily.
„Bello?“ zkusila to, když mě konečně poznala.
„Dobrý den, paní Jameson. Přijely jsme babičce ještě pro nějaké věci.“ Usmála jsem se na ni. Megan se na nás jenom mile usmála a vydala se domů. Venku na ni bylo moc zima a z komínu jejich domu se kouřilo, jak někdo zatopil.
„Pojď dál!“ vyzvala jsem Lilly, když jsem vešla dovnitř. Očistily jsme si boty, ale i tak jsme se přezuly do papučí a provedla jsem Lilly po domě.
„Má to tu moc pěkné.“ pochválila babičce výzdobu domku a zastavila se u krbu, kde měla babička vystavené všechny možné fotky, kde byla i se svou sestrou, které je už mrtvá. S rodiči a sem tam i fotky mě a Elinor.
„Pojď se mnou, něco ti ukážu. Bude se ti to líbit.“ Vzala jsem Lilly za ruku a vedla ji ke schodům. Vyšly jsme na půdu, kde jsem ještě o prázdninách našla dopisy. V té bedně však toho bylo jistě víc, a pokud chce Lilly se svou prací ve škole opravdu zaperlit, bude se jí to určitě hodit. Byla jsem si totiž jistá, že v jedné krabici jsou všechna fotoalba, protože babička se nechce zabývat minulostí a žije jenom přítomností.
„Kam mě to vedeš?“ zeptala se, když opatrně našlapovala na další schod.
„Na půdu, najdeme tam hotový poklad pro tvůj projekt,“ řekla jsem a usmála se na ni. Lilly mi úsměv vrátila a dál mě následovala. Stále však nedůvěřivě stoupala po schodech. No, ani jsem se jí nedivila. Vrzaly opravdu hrozně. „Neboj, ty schody nás ještě přežijí.“ Ubezpečila jsem jí a otevírala dveře na zaprášenou půdu.
Proti malému okýnku, které bylo ve štítové stěně budovy, byl vidět všechen prach, který naplňoval celou půdu. Lilly ten prach donutil kýchnout a mě taky šimral v nose. Rovnou jsem proto přešla k jedné bedně a opatrně ji otevřela.
„Páni!“ žasla, když jsem vyndávala jedno album za druhým. Podávala jsem jí je, abychom s nimi mohly jít domů a nemusely být v tom prachu.
„Pojď, jdeme domů.“ zavelela jsem a zavřela truhlu. Lilly pomalu sestupovala po schodech a já jsem jí hned následovala. V kuchyni všechno položila na stůl a protože se tu netopilo a bylo docela chladnou postavila jsem nám vodu na čaj. Lilly mezitím otevřela první album. Byly v něm z části barevné a z části černobílé fotografie, na všech byla ještě babička, dokonce jsem ji tam zahlédla v bílých svatebních šatech.
„To je opravdu hotový poklad, Bello!“ jásala Lilly. Voda mi pomalu zavřela a tak jsem hrnky s kouřící vodou donesla na stůl.
„Jaký si dáš čaj, ovocný nebo černý?“ zeptala jsem se Lilly, když jsem prohlížela babiččiny zásoby, které jsme sebou nebraly.
„Třeba ovocný,“ Odpověděla, ale dál si prohlížela fotografie, které byly zachyceny prvními fotoaparáty, které existovaly, a nestačila žasnout. „Takové fotky bych hledala u babičky marně.“
„Tak vidíš, proto jsem tě sem vzala.“ Byl to vážně dobrý nápad, na strávení jednoho dne doma.
Nad starými fotkami jsme strávily opravdu hodně času. Domů jsme vyrazily až kolem jedné odpoledne. Pečlivě jsem proto zamkla a dala si klíč do bundy. Vyrazily jsme tedy zpátky do Swords a Lilly si na klíně vezla malou krabičku s poklady, které si vybrala do své práce. Spoléhala jsem na to, že babičce nebude vadit, že jsem jí některé fotografie půjčila a já jsem také nejela s prázdnou.
Když Lilly dopíjela čaj, odnesla jsem alba zpátky na půdu a otevřela jsem i druhou truhlu. Vzala jsem do rukou tu malou hromádku papírů, které jsem tu jenom tak minule nechala. Rychle jsem prohlédla, co všechno hromádka obsahuje a zastrčila je do kapsy na kalhotách. Potom jsem se vydala dolů. S Lilly jsme umyly hrnky a teď jsme na cestě domů.
Edwardův pohled:
Ve škole jsem trpěl všechny ty myšlenky. Jak bych byl teď rád za Bellinu tichou mysl. Rozhlížel jsem se po jídelně a hledal jsem Stefana. U svého obvyklého stolu neseděl a já jsem dostal strach, že zase něco vyvede. Alice si všimla mé nálady a tak mi chlácholivě položila dlaň na paži.
„Edwarde, říkala jsem, že kdyby se něco dělo, tak bych to viděla a ty bys byl první, kdo by to věděl.“
„No jo, ale není tady Stefan, a pokud ho nemám na očích, tak mě to znervózňuje.“
„Určitě je jenom někde zalezlý.“ Přidal se Emmett, který přestože mu vadilo, že přišel o komplice, co se týče jeho vtípků a legrácek, tak byl na Stefana také docela naštvaný za to, co provádí mě. Takhle by se on nikdy ke mně nechoval a to je jenom nevlastní bratr. Probíhalo Emmettovi v myšlenkách a já jsem za to byl rád.
„Fajn, asi jsem jenom paranoidní.“ nechal jsem se tedy trochu ukolíbat jejich slovy, ale i přesto jsem sledoval myšlenky kluků, abych se dozvěděl, jestli ho někde ve škole třeba nepotkali. Ale jako by se po něm slehla zem.
Bellin pohled:
Když jsem před domem zahlédla motorku, neušlo mi povzdechnutí. Co ten tady proboha dělá? Nemá být náhodou ve škole? Okamžitě jsem měla po dobré náladě a s nasupeným výrazem jsem vylezla z auta. Zamkla jsem a poslala Lilly domů, to co se tady bude dít, vidět nemusí.
„Belli, konečně jsi tady, babička říkala, že jsi někam jela tak jsem na tebe chtěl počkat.“ Řekl s úsměvem a než jsem stačila jakkoliv zareagovat dal mi pusu na tvář, jako by mě vítal nějaký starý kamarád.
„Co ty tady děláš?!“ vyjela jsem na něj a rozhořčení z toho, že ho zase vidím, jsem nemusela vůbec předstírat. Dělalo se mi z něho na nic. Ty jeho úsměvy, doteky, polibky … br, musela jsem na to přestat myslet.
„Chtěl jsem tě jenom vidět, nebyla jsi dva dny ve škole.“
„Jo, byla jsem doma, ale co tobě je do toho?“
„Měl jsem o tebe starost,“ řekl s takovým smutným obličejem a rukou mi upravil neposedný pramen vlasů. Ucukla jsem před jeho dotekem, ale on sjel rukou po mé čelisti a chytl mi bradu, abych se nemohla odtáhnou dál. Věděla jsem, co bude dál následovat. Preventivně jsem zavřela oči, abych se na něj nemusela dívat a čekala, až mě políbí a tak si to pro dnešek odbudeme, nemělo cenu se s ním prát, nikdy bych totiž nevyhrála.
Čekala jsem se zavřenýma očima, ale pořád se nic nedělo. Otevřela jsem tedy oči a dívala se do jeho pobaveného obličeje.
„To se ti tak hnusím, že musíš zavírat oči?“
„Ani nevíš, jak moc!“ vyštěkla jsem a v tom se jeho rty přilepily na ta moje.
Když se Edward vrátil ze školy, byl nějak špatně naložený a tak mě napadlo, že buď potkal Stefana, nebo měla Alice vizi. Nebo při nejhorším rovnou obojí. Lilly nebyla zvědavá, ale přesto ji neutekl pohled, který na mě Stefan upíral.
Zavřela jsem se tedy se zuřícím Edwardem do pokoje.
„Zase tu byl, já ho jednou zabiju!“ zuřivě přecházel z jedné strany pokoje na druhou. Nijak jsem mu v tom nebránila, sedla jsem si na postel a jenom jsem se na něj dívala. „Už ve škole jsem měl takový divný pocit, že zase něco chystá.“
„Edwarde, nic se nestalo.“
„Jak, nic se nestalo? On tě zase líbal a zase nás chce rozeštvat!“ stoupl si před postel a díval se na mě seshora jako nějaký bůh pomsty. Dívala jsem se do jeho, teď už hnědých, očí a přemýšlela, co bych měla udělat, aby se uklidnil. Vzala jsem ho proto za ruku a přitiskla si ji ke rtům. Zlobu, která se ještě před chvílí odrážela v jeho očích, vystřídala něha a láska.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ vzpomněla jsem si na slib, který jsem si ráno dala.
„Jistě, že můžeš. Ty totiž můžeš všechno.“ usmál se na mě a sedl si vedle mě.
„Jenom jsem se chtěla zeptat, jestli už Victor zapomněl na ten náš incident. Posledně si tvrdil, že si pořád vyčítá náš rozchod.“
„Proč tě to zajímá?“ zeptal se a v očích se odrážela ta samá otázka.
„Víš, Lilly mi to sice zakázala, ale já to chci vědět jenom čistě ze zvědavosti. Victor se jí totiž líbí a tak bych chtěla vědět, jestli u něj má šanci.“ na to se mu na tváři objevil vševědoucí úsměv.
„Tak ty si hraješ na dohazovačku, jo? Myslím, že u Victora není všem dnům konec a pokud by mu Lilly nějak dala na vědomí, že se jí líbí, nemusela by pochodit špatně.“
„To je skvělá zpráva.“ zajásala jsem a vlepila mu pusu, kterou okamžitě prohloubil v polibek plný touhy a lásky. Zase jsme úplně zapomněli na Damona a já jsem byla ráda, že v Edwardově přítomnosti už na něj nemyslím. Nesnášela jsem ho stále víc a víc, ale už se mi neobjevoval jeho obličej pod víčky kdykoliv jsem se s Edwardem začala líbat a zavřela oči. Možná je to taky tím, že Edward všechno ví a já před ním nemám žádné tajemství. Kromě Damona nám nikdo naši příjemnou přítomnost nekazí a i tak se to dá přežít. Edward se vždycky sice naštve, ale už jsem přišla na to, jak ho uklidnit. Usmála jsem se a políbila ho s ještě větší vášní.
Tak jak jsem slíbila je tu další kapitola, snad se líbila. Ráda bych však znala veše názory.
Pomalu a jistě se blížíme ke konci zbývá jenom 9 kapitol
Jak se vám líbí nová postava? Jak jedna z vás už poznamenala, začíná se nám to tu skvěle párovat, ale ... no nic, nebudu zbytečně přebíhat, kdo četl Víno ví, že mám zálibu ve velkých zvratech a těch se dočkáte i v této povídce
Prosím tedy o komentáře, kritiku, rady ...
Díky Petronela :o)
Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Stíny minulosti - 40. kapitola :
Desím sa vety: Mám zálibu ve velkých zvratech. Oou. Vôbec netuším čo od teba môžem očakávať, ale verím, že nepokazíš Edwardovi a Bella krásny vzťah. 
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!