Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti - 27.kapitola

Wall by Ranya 2


Stíny minulosti - 27.kapitolatak poslední kapitola za tenhle víkend a také na celý následující týden. Je téměř celá z Edwardova pohledu, jelikož Bella neměla co doplnit. Tak snad se bude líbit. Myslím, že se docela povedla. Moc prosím o KOMENTÁŘE a předem za ně děkuju

27. kapitola – Ta minulost si nedá pokoj!

Edwardův pohled:

Hleděl jsem na toho neznámého kluka a nic jsem nechápal. Jak mu může být tolik podobný?  Nic kolem sebe jsem nevnímal, dokonce ani Bellinu dlaň na mé paži, ani myšlenky cizí dívky. Nemohl jsem od toho kluka odtrhnout pohled, byl mu tak moc podobný, až to bolelo. Bolelo vzpomínat na můj lidský život.

„Promiňte.“ špitla nakonec Bella, pár se otočil a já zase začal vnímat svět kolem sebe, který se mi před malým okamžikem jako by zastavil. „Pojď, musím domů.“ promluvila znovu, když už byl pár od nás trochu dál. Přesto jsem se ještě za ním podíval a zaslechl jednu myšlenku, která už nepatřila té dívce „Snad mě nepoznal.“ Copak už šílím? Tohle přece nemůže být pravda. Vzal jsem Bellu za ruky a vyrazili jsme k autu. Chtěl jsem být co nejdřív doma a promluvit si s Carlislem, ale Bella mi odmítla dát klíče od auta a tak jsem se musel smířit s tím, že bude zase řídit ona.


Bellin pohled:

Edward byl celou cestu duchem nepřítomen. Od chvíle, kdy uviděl toho pěkného kluka, nepromluvil ani slovo. Začínala jsem mít trochu strach. Nejdříve jsem se lekla, že na něj zaútočí, ale když jsem se mu podívala do očí a on je měl stále nádherně zlaté, přestala jsem se bát tohoto, ale pořád jsem měla strach.

„Edward, co se děje?“ nevydržela jsem to a zeptala jsem se ho, když jsem zastavila před domem a on rychle vystoupil. Jako by úplně zapomněl, že tam jsem taky se chystal vyrazit domů, ale když jsem promluvila tak se zastavil.

„Nevím.“

„Kdo to byl?“

„Někoho mi připomíná, ale nevím, co si o tom mám myslet. Byl to člověk, ale ten kdo je mu tak neskutečně podobný je už víc jak dvě století po smrti!“ tak tímhle mě dokonale překvapil.

„Edwarde, koho ti připomíná?“ nedala mi zvědavost.

„Bratra.“ to slovo skoro zašeptal a já si chvíli myslela, že jsem se přeslechla, ale potom jsem si vybavila toho kluka s rozcuchanými vlasy, které byly sem tam bronzové a taký jeho rysy. Vedle něj jsem viděla Edwarda, potom jsem to pochopila. Oba si byli neskutečně podobní, jako skuteční bratři. Přešla jsem k němu a objala ho. Chvíli jenom tak stál, ale nakonec mě také objal a schoval svůj obličej do mých vlasů. Mohla jsem jenom tušit jak je pro něj těžké vidět někoho, kdo je jeho bratrovi tolik podobný.

„Pokud ti to nebude vadit, rád bych teď šel domů.“

„Samozřejmě, uvidíme se později.“ Souhlasila jsem. Vážně jsem jenom mohla hádat jak s ním zamávalo toto setkání s tím, přiznejme si velmi pohledným klukem, který vypadal jako jeho bratr.



Edwardův pohled:

Rozloučil jsem se s Bellou a vydal jsem se domů. V myšlenkách jsem se pořád vracel k tomu klukovi, ale zároveň jsem potřeboval mluvit Damon.

„Carlisle, je tu někde Damon?“ zeptal jsem se hned, jak jsem vešel do domu.

„Stalo se něco, Edwarde?“ zeptal se překvapeně a také se strachem, který se snažil skrýt. Se strachem, že se něco stalo.

„Ne, všechno je v pořádku, já jenom, že… že se včera vypařil a nikdo ho zatím neviděl, to se mi nezdá jako nejlepší.“

„Máš pravdu, ale to není jediné, co tě trápí, že ne?“ znal mě příliš dlouho na to, aby hned poznal, že nejsem ve své kůži. Ten neznámý se mnou úplně zamával, ale musím na to přestat myslet, není to můj bratr. Dost! Okřikl jsem se v duchu.

„Máš pravdu, není. Dneska jsem byl s Bellou…“ při pomyšlení na Bellu jsem se musel usmát, ale až potom, co jsem dokonale vyděsil Carlislea.

„Stalo se něco?“ proč proboha za vším hned vidí to nejhorší?

„Ne, samozřejmě, že se nic nestalo. Jenom jsme potkali jeden pár a ten kluk… tolik mi připomněl Stefana.“ Mého bratra znal jenom velmi málo. Když jsem Carlislea potkal, Stefan zrovna odjížděl do Rakouska do války. V den kdy se loučil se mnou a rodiči jsem ho viděl naposledy. Přišlo nám od něj ještě několik dopisů, ale poslední byl od jeho velícího důstojníka se zprávou, že Stefan je už nějakou dobu nezvěstný, že se ztratil na poslední akci a od té doby o něm neměli žádné zprávy.

„Chápu.“ řekl jenom a i to stačilo.

„Tak viděl někdo toho Damono?“ zeptal jsem se, když se zase po domě rozlehlo to ticho porušené jenom zvyky ozývajícími se z televize a tužkou kreslící po papíře. Ta se najednou zastavila a za chvíli se ve dveřích do pracovny objevila i Esme.

„Ne, od včerejška jsme ho neviděla.“

„Já také ne! Gól!!“ odpověděl Emmet a dál se věnoval zápasu.

„No nahoře určitě není!“ ozval se shora i Alicin hlas a za tím pobavený Jasperův smích.

„Tak vám moc děkuju.“ Řekl jsem a znovu vyšel před dům, kdy jsem se snažil zachytit nějakou pachovou stopu, která by mě zavedla k Damonovi. Nebylo to moc těžké, jeho pach jsem ještě moc neznal, ale ty ostatní byly jenom členů rodiny a už jenom jemné náznaky naší včerejší návštěvy, jejich pach bych vždy poznal.

Vydal jsem se tedy za jedním, který jsem neznal. Určitě patří Damonovi, komu jinému. Následoval jsem ho a pomalu vcházel do lesa. Měl jsem čas a tak jsem šel lidskou rychlostí, nechtěl jsem jeho stopu někde ztratit, nejsem moc dobrý stopař, a pokud by se Damon jen pokusil svou stopu nějak skrýt, určitě by se mu to podařilo.

Zrovna jsem mohl být někde uprostřed lesa, když jsem zaslechl dopadat kapky na listy stromů a za chvíli už byla mokrá i zem. Znovu jsem se zhluboka nadechl, ale Damonův pach jsem s deštěm ztrácel stále víc, ale já jsem s ním potřeboval mluvit, musí mi říct, koho mi tolik připomíná a proč vybral Aro zrovna jeho.

Vydal jsem se za rychle se vytrácejícím pachem, ale neměl jsem žádný úspěch, když se mi pach vytratil úplně, zastavil jsem se a naposledy se bezradně rozhlédl po lese. Kapky vody padaly v provazcích na zem a já jsem se otáčel stále dokola. Nakonec jsem to přece jen vzdal a pomalým krokem jsem se vracel domů. Už jsem viděl Alici, jak na mě vyletí, že jsem si dovolil takhle zničit oblečení a při nejbližší příležitosti mě vytáhne na nějaké nákupy.

„Edwarde!“ vykřikla Alice, když mě zahlédla vracet se promočeného domů. Neodpověděl jsem jí, stejně to musela vidět a neřekla mi to proto, že chtěla mít nějaký důvod k tomu jít nakupovat. Ale je pravda, že bych ji stejně neposlechl.

„Edwarde Cullene!“ nechtěla se jen tak vzdát a já jsem kolem ní prošel jako bych ji nevnímal. Zamířil jsem si to rovnou do pokoje a převlékl se do suchého oblečení. Byl jsem zklamaný z toho, že jsem Damona nenašel, ale doufal jsem, že jakmile přestane pršet, ukáže se tu sám. A vůbec jsem se nemýlil.

Pršelo celou noc. Seděl jsem na pohovce a sledoval ty kapky vody, jak stékají po okně, a přemýšlel. Co všechno se změnilo od chvíle, kdy jsem se rozhodl přijet navštívit Victora do Sworsd. Potkal jsem lásku své věčnosti, poprvé jsem se pohádal s nejlepším přítelem a uviděl kluka, který byl tak strašně podobný Stefanovi. Bylo toho moc, moje hlava byla tak plná myšlenek, že jsem dokonce k ránu ani nezaslechl Alici, když mě poprvé volala dolů.

„Edwarde, pojď dolů!“ zavolala znovu a to už jsem zaslechl i její kroky, jak se pro mě vydala do pokoje.

„Už jdu, Alice.“ odpověděl jsem a srazil se s ní hned za dveřmi. Prohlédla si mé oblečení, a přestože byla nespokojená s mým výběrem domácího oblečení, otočila se a se mnou za zády se vracela do obývacího pokoje, kde už seděl Damon.

„Dobré ráno.“ Pozdravil mě s potutelným úsměv. „Snad si ještě nespal?“ zeptal se jako by nic a Emmeta tím dokonale rozesmál. No super další vtipálek.

„To se ti povedlo!“ promluvil v průběhu toho smíchu Emmet.

„Já se, ale jenom zeptal, jestli jsem nepřišel nevhod, třeba jsem ho opravdu zbudil. To bych si, ale hodně vyčítal.“ opáčil nevině a naoko ustaraně. Tvářil se jako by to myslel vážně, ale v myšlenkách se smál. Nakonec se k Emmetovu smíchu přidala i celá rodina.

„Tak fajn, je dobře že jsi se tu ukázal měli bychom si ujasnit pár věcí.“ přešel jsem jeho počáteční vtípek a sedl jsem si na křeslo.

„Dobře, jak myslíš.“ řekl a nasadil opět vážnou tvář diplomata.

„S Dimitrijem jsme byli domluvení, že nebude lovit v okruhu padesáti mil, to samé bude platit i pro tebe.“ Řekl jsem docela dost přísným hlasem, i když jsem to neměl v úmyslu. Carlisle mě za to hned v myšlenkách napomenul a já se pokusil promluvit potom trochu mírněji. „Nevím, proč si vybral Aro právě tebe, ale rád bych se tě na něco zeptal.“

„Ptej se na cokoliv, rád ti odpovím.“

„Odkud tě znám?“ vyřkl jsem nahlas otázku, která mě od první chvíle velmi trápila. Celá rodina si střídavě prohlížela mě a potom i Damona.

„Nevím, ale i ty mi připadáš povědomý.“ odpověděl a zřejmě i popravdě.

„Jak dlouho jsi v gardě?“ pokračoval jsem v pokládání otázek a pomalu si připadal jako u nějakého výslechu, ale doufal jsem, že se dozvím něco, díky čemu si konečně vzpomenu.

„Nevím, tvrdili mi, že při jednom zásahu proti novorozeným měl jejich stvořitel dar vymazat paměť a tak já ji ztratil. Ve Voltéře mi tvrdili, že jsem tam už hodně dlouho, ale mám takový pocit, že to není pravda.“ řekl nahlas a v myšlenkách se mu odehrávaly útržky z rozhovorů s ostatními upíry z Voltéry.

„Proč si Aro myslel, když odcházel, že se oba známe?“

„To opravdu netuším, ale myslím, že sám nejlíp víš, že na tvé otázky asi těžko najdeme nějakou jinou otázku, než nevím. Budeme muset doufat, že si na ně odpovíme v průběhu mého pobytu tady.“ Řekl a zvedal se k odchodu.

„Kam jdeš?“ zastavil jsem ho.

„Mám vás jenom hlídat a navíc nechci narušovat vaše denní zvyklosti.“ odpověděl a přešel ke dveřím. „Mějte se pěkně, zase se někdy zastavím.“ jakmile to dořekl, zaklaply za ním dveře a já už jenom slyšel, jak nastartoval motorku a odjel pryč.

„Co to mělo znamenat, Edwarde?“ zeptal se mě Carlisle, než jsem stačil také odejít z místnosti.

„Co myslíš?“ zeptal jsem se naprosto nevině.

„Ten tvůj výslech. Pamatuj si, že je to Arův syn. Nechceme mít další potíže.“

„Rozumím, nebude se to opakovat.“ odpověděl jsem a chystal se znovu se zavřít do pokoje, ale zastavila mě Alicina tvář a zvláště její upřený pohled někam do dálky. Zaměřil jsem se na její myšlenky. Měla vizi. Byl tam onen kluk ze včerejška a bavil se s Bellou. Chtěl jsem vědět víc, ale vize najednou skončila.

„Kdo to byl?“ zeptala se mě Alice.

„Nevím, ale rozhodně to zjistím.“ odpověděl jsem.

„Edwarde, počkej, co Alice viděla?“ zastavil mě znovu Carlisle.

„Toho kluka, co mi připomíná Stefana. Mluvil s Bellou.“

„Stefana?“ opáčila Alice. Tak to bude zase na dlouhé vysvětlování. Kromě Carlislea nikdo nezná celou mou minulost. Všem stačilo to, co o mně věděli jako o upírovi. Nikdo o Stefanovi nevěděl. Jenom já a Carlisle. Naše malé tajemství, ale jak je vidět minulost se znovu dostává na povrch a jak už jsem se stačil jednou přesvědčit, nikdy nepřinese nic dobrého, o tom jsem byl přesvědčen i v tomto případě.

„Mého bratra.“ Skoro jsem zašeptal a hned jsem vyšel z místnosti, u schodů jsem se na malý okamžik zastavil, ale potom jsem se raději rozhodl jít ven. Zase bylo zataženo, takže mi v tom nic nebránilo. Šel jsem po lesní pěšině, a když jsem zavětřil srnu, rozhodl jsem se, že bych měl jít na lov. Oči jsem měl sice stále ještě karamelové, ale pomalu a jistě se barvily do černa a já nechtěl Bellu vyděsit.

Sotva jsem vysál druhou srnu, ucítil jsem opět Damonův pach. Rozhodl jsem se tedy konečně zjistit, kde celou dobu přebývá, když není u nás. Vydal jsem se po jeho stopě, ale pomalu a jistě jsem se blížil k okraji lesa.

Najednou jsem se zastavil. Tohle se mi opravdu zdálo. Rozhodně to nemohla být pravda. Stál jsem kousek od Victora domu. Tam jeho pach končil. Vyšel jsem tedy z lesa a rozhodl se jít navštívit Bellu, ale sotva jsem vyšel před Victorův dům, znovu jsem se zastavil. Nechápal jsem, jak jeho pach mohl z ničeho nic zmizet, ale to co jsem uviděl, tentokrát jsem znovu mě to hodně překvapilo. Alicina vize.

Před domem stála podobná motorka, jakou měl Damon a o ni se opíral ten kluk a snažil se očividně sbalit mou Bellu. Konečně jsem zjistil, jak se používají nohy a vydal jsem se k nim.

„Ahoj, Bello.“ řekl jsem a políbil ji na tvář.

„Edwarde.“ řekla naprosto překvapeně, ale nakonec se na mě usmála. „Pamatuješ si na Stefana? Viděli jsme ho včera na útesu.“ představila mi toho kluka, který mi připomínal Stefana. Počkat. Vždyť ona řekla, že se jmenuje Stefan!

„Edwarde, moc mě těší.“ řekl a napřáhl ke mně ruku. Trochu vykolejeně jsem mu potřásl rukou a potom jsem se snažil tvářit jako, že mě to vůbec nepřekvapilo.

„Taky mě těší. Jenom, odkud se znáte?“ docvaklo mi až teď, že Bella se s ním ještě včera neznala a dneska se tu s ním vybavuje jako by byli starými známými.

„Stefan se přistěhoval kousek za město a dneska jsem ho potkala, když jsem jela nakoupit.“ odpověděla mi a mile se na Stefana usmála. V tu chvíli jsem snad nejvíce za celou dobu litoval, že nemůžu Belle číst myšlenky, snad se jí Stefan dokonce nelíbí? Můžu o ni přijít. Vlastně jsem ji ještě nezískal a už se mi pomalu ztrácí s tím usměvavým klukem na motorce.

„Možná se jí líbím.“ slyšel jsem jeho myšlenky „Pokusím se ji někam pozvat, nevypadá, že by s Edwardem něco měla.“ Začínal jsem zuřit, ale Bellina dlaň na mé paži mě ještě dokázala na chvíli udržet v klidu.

„Bello, mohl bych tě o něco poprosit?“ zeptal se nevině a usmál se na ni.

„Jasně, co by si potřeboval?“ odpověděl můj andílek.

„Víš, jak už jsem říkal přistěhoval jsem se z jihu Irska a tak nevím, … no prostě nechtěla bys mi ukázat město? Potom bychom si mohli třeba zajít na večeři.“ Copak se nestydí? Zrovna ji před mýma očima pozval na večeři a já si to mám nechat jen tak líbit? Bella se na mě podívala, jako by čekala, co na to řeknu nebo se zachovám, ale nakonec se zase podívala na Stefana.

„Ráda půjdu.“ řekla a znovu se mile usmála.

„Moc děkuju, odpoledne tě vyzvednu. Měj se Edwarde.“ rozloučil se, nasadil si helmu a odjel pryč. Uvnitř mě to jenom vřelo, ale na povrch jsem se musel tvářit jako by mi to nevadilo.

„Edwarde? Nevadí ti to, že ne?“

„Ne.“ odpověděl jsem, přestože jsem měl velkou chuť zakřičet ANO!!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Stíny minulosti - 27.kapitola:

 1
1. kikuska
05.08.2011 [19:41]

Tak Stefan je Edwardov brat. Pravdepodobne. Pri tebe si nemôžem byť istá. Ale budem to brať, aspoň dočasne, že je Edwardov brat. A Damon? Tak to stále netuším. Netuší to ani Edward, ani Damon. Ale Aro to vie, že? To je také nespravodlivé. Aj ja to chcem vedieť. Emoticon Nepáči sa mi, že Stefan balí Bellu. Ani trochu. A ešte k tomu majú rande. Tak toto bude ešte zaujímavé. Emoticon A myslím, že ani Edwardovi sa to nepáči. Emoticon No nič. Idem pátrať ďalej, a snáď sa aj niečo dozviem. Krásna kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!