Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdcová královna - 10. kapitola

04.03.2015 (20:45) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1701×

Srdcová královna

X. kapitola - Svobodná

Polibek trval zlomek sekundy, protože v dalším momentě letěl Caius přes celou místnost, až narazil na protější zeď, po níž se svezl na zem. Potom opět vyletěl ke stropu a tentokrát tam zůstal přišpendlený.

„Nejsem ničí trofej, ty blondýne jeden nafoukanej!“ Pustila jsem jej. Spadnul na zem. Až nyní mi došlo, co jsem udělala. Všichni se na mě dívali s hrůzou v očích. Caius se posadil a usmál se na Ara.

„Noci strávené spolu budou ty nejlepší na světě!“ Zvednul se a šel si sednout zpět na trůn. Aro se usmál.

„Myslím si, že...!“

„Myslím si, že budeš skvělým přírůstkem do naší volterské rodinky, Brigito!“

„Doopravdy?“ otázala jsem se příkře. Jeho úsměv mě dováděl k šílenství, to nikdy nemá jiný výraz?

„Dám ti lhůtu, máš den, aby ses rozhodla, co všechno chceš, já ti potom řeknu, koho si vezmeš.“ Podívala jsem se na Aleca, jehož výraz mi takříkajíc neříkal zhola nic. Koukal kamsi do kouta a nevěnoval pozornost tomu, co se tady děje. Jane vypadala naštvaně, dívala se na mě, jako bych za to snad mohla já. Otočila jsem se na Ara.

„Není zrovna fér, abys rozhodoval, koho si vezmu, nezdá se ti?“ Ofenzíva, kterou jsem nasadila, měla být asertivní, v podstatě jsem chtěla, aby to, co mu řeknu, bral jako vlastní nápad.

„Není to fér. Nemusí to být fér,“ řekl a sladce se usmál. Tvářil se jako cukrkandl. „Já jsem král. Já jsem vládce a jsem jako faraon. Bohem vyvolen. Lidem milován. Lidem nenáviděn. Všemi uctíván,“ řekl to s takovou pýchou v hlase. Já se držela, abych se nezačala smát.

„Ne, Aro,“ řekla jsem po několika minutách mlčení, „ty jsi směšný šašek, který se mě bojí, že si na mě přivedl celou gardu. Obyčejný, prachsprostý vrah a krutý vládce, který se sám zvolil a sám se uctívá,“ řekla jsem posměšně. Gardou to šumělo. Caius se tvářil překvapeně a Aro, jako jindy, se jen usmíval. „Pověz mi, Aro, kdo z nich by zde setrvalo, kdyby nebylo tvé kamarádky, která je k tobě všechny připoutala?“ Stále se usmíval. „Tolik z nich by si přálo tě zabít a kolik by jich mohlo! Vždyť ty nemáš vůbec žádný dar, který se dá k boji použít, máš u sebe neustále někoho, aby tě střežil, protože se bojíš dojít sám jen do postele!“

„Stačilo by, měla by sis dávat pozor na pusu, nebo taky můžeš skončit na hranici!“ vložil se do diskuse jeden z přítomných upírů.

„A kdo mě tam dostane?“ opáčila jsem pohotově. „Vy?“ Se zvednutým obočím jsem se otočila na gardu. „Všichni, vy všichni se mě bojíte, protože dokážu ovládat mysl a jak jste před chvílí viděli, hýbat pomocí myšlenek věcmi. Tak, kdo z vás by se mi postavil?“ Všichni byli v tichosti. Věděli, že mám pravdu a že jsem se odhodlala říct nahlas, co si každý myslel.

„Mám pocit, že moje lhůta vypršela, Brigito,“ řekl náhle Aro, „co budeš chtít?“ Choval se, jako by se nic nestalo. Jako bych nic teď neřekla.

„Co když nic nechci?“ řekla jsem to vyrovnanějším hlasem, očividně si myslel, že jsem to vzdala, jelikož se jeho úsměv rozšířil.

„Potom si vezmeš Caia nebo zemřeš.“ Nasucho jsem polkla.

Tento život byl nekonečně dlouhý, mohla jsem si s ním počít, co jen jsem chtěla. Tedy, mohla bych si s ním počít, co bych jen chtěla, nepřiplést se do cesty Volturiovým. Na druhé straně nepotkat je, nikdy bych se nezměnila. Byla bych to pořád stejná já, Bree bojácná – v lepším případě. V tom horším bych totiž byla dávno mrtvá.

Stála jsem uprostřed kruhové místnosti a dívala jsem se na všechny okolo. Zajímalo mě, co se jim honilo hlavou. Přemýšlela jsem nad touto situací a vždy mi nakonec vyvstal před očima jeden jediný obraz. Zubatá s kosou.

Život nekončí jinak než smrtí. Je jen na člověku, jak se rozhodně svůj život prožít. Momentálně jsem před sebou měla volbu. Nejistou a nestálou.

Podívala jsem se na Aleca – život s láskou, nejspíše šťastný. Pohledem jsem zabloudila k Demetrimu – život s neustálou touhou a chtíčem, ovšem s neopětovanou láskou. Potom jsem se podívala na Caia – život nešťastný. Život panenky ve skleněném domečku na hraní.

A ani jedno z toho nebylo dost a ani jedno z toho teď pro mě nebylo málo. Nic z toho však nebylo to, jak bych to chtěla. Nic.

Narovnala jsem se v zádech a naposledy jsem přejela místnost pohledem, každý se na mě díval. Každý jinak a přeci všichni stejně. Někteří by mě rádi viděli na kolenou prosit o to, co chci. Jiní by mě nejraději neviděli vůbec a pak tam byli upíři, kteří mě měli rádi, kterým bych chyběla. Usmála jsem se na Jane, která mi úsměv opětovala, se smutkem v očích potom sklopila hlavu, přičemž chytla Aleca za ruku zaťatou v pěst. Potom jsem se pohledem vrátila k Arovi, který se opět uchýlil na svůj trůn. Napjatě se na mě díval s úsměvem od ucha k uchu. Pitoreskně jsem mu úsměv opětovala a přistoupila jsem o několik kroků vpřed.

„Smrt.“ Arův výraz ve tváři ztuhnul. Nikdy jsem jej neviděla jinak než s úsměvem, vždy nad věcí. Teď mě propaloval pohledem, který mi prozrazoval, že s touto možností ani na okamžik nepočítal. Stejně tak se na mě dívali i ostatní v sále. „Vybírám si smrt, Aro,“ řekla jsem nahlas sebejistým tónem. Postavil se a o krok přistoupil. V hloubi duše se ve mně třásla malilinkatá naděje, že si to nakonec rozmyslí, že mě do ničeho nebude nutit. Že mě nezabije. „Nenechám tě, abys mi určoval život. Toho mám po krk z toho lidského. Chci, co chci já, ne to, co mi přikazují ostatní. Proto mě radši zabij, pokud na to máš kuráž.“ Jeho oči zajiskřily. Chvíli si mě měřil, potom se podíval na přítomné, poté zase na mě. Nakonec se posadil a přikývnul.

„Dobrá tedy,“ pověděl s úsměvem na tváři. Jako by zhasli světlo. Cítila jsem brnění po celém těle a před očima se mi zatmělo. Sakra, sakra, sakra! „Felixi, Demetri.“ Pokynul k chlapcům, kteří se ke mně pomalu přisunuli s omluvnými výrazy ve tváři. Já se na ně však zeširoka usmála. Ruce jsem měla zaťaté v pěsti, ve kterých kolovala neskutečně silná energie.

„Ne, Aro.“ Otočil se na mě a otevřel ústa. „Zabij mě ty.“ Demetri s Felixem stáli několik centimetrů ode mě. Přisunula jsem si ruce blíže k tělu, musela jsem se bránit. Musela jsem to zkusit. Musela jsem se zachránit. Přeci neumřu takhle!

„To není práce pro mě,“ řekl ledabyle Aro a otočil se tak, aby na mě neviděl. Díval se z okna. Demetri mě chytil za pravou ruku, Felix zleva a donutili mě kleknout si. „Alecu!“ Najednou mi došlo, co hodlá udělat. Nechá Aleca, aby mě zabil jako ponaučení za to, že nic se nikdy nemá dělat za jeho zády a bez jeho svolení. V tuhle chvíli mi z něj bylo na zvracení. Konečně jsem pochopila, co o něm ostatní říkají. Jde přes mrtvoly, bohužel i přes mrtvoly vlastních.

„Já nemůžu.“ Jeho hlas zněl přiškrceně. Jako by jej někdo dusil. Zpola jsem na něj otočila hlavu. Skoro jako by se mu v očích leskly slzy. Vypadal zničeně – zabíjelo ho to vevnitř. Kousíček po kousíčku. Kleknul si přede mě a pohladil mě po tváři. „Nemůžu tě zabít.“ Pomalu se ke mně sklonil a něžně mě políbil na rty. Felix odstoupil o krok vzad a pustil mě, stejně tak Demetri.

Objala jsem jej, vzlykal jako malé dítě. Vzala jsem jeho hlavu do svých dlaní a dlouze jsem se na něj dívala. Nevnímala jsem, co se dělo kolem, v tu chvíli tady byl jen on a já. Usmála jsem se na něj, políbil mě do dlaně a pohled mi opětoval. Zhluboka jsem se nadechla a upřeně jsem se na něj podívala. Pociťovala jsem, jak se mému vlivu podmaňuje.

„Udělej to,“ řekla jsem tvrdě. „Poslechni rozkaz pána.“ V sále to zašumělo. „Neboj se mě zabít. Já dnes tvýma rukama nezemřu,“ řekla jsem o něco tišeji, poté jsem jej pomalu z mého vlivu pustila.

„Dnes ano!“ zařval Aro na celý sál. Alec ode mě odstoupil. „Dnes zemřeš rukama toho, kdo tě miluje a jehož city opětuješ!“ Pozvedla jsem pravé obočí a zpříma jsem se na něj podívala.

„Dnes ne, protože jestli chceš, abych zemřela, budeš to muset dnes udělat sám.“ Přiblížil se ke mně, snížil se na úroveň mých očí a usmál se. Výsměšně. Ironicky a vítězně.

„To by sis přála.“ Pohladil mě po tváři a odstoupil. „Alecu.“ To bylo vše, potom se usadil na trůn a se zájmem se na mě díval.

Zavřela jsem oči, klidně jsem dýchala. Vnímala jsem, jak ke mně někdo přistoupil zezadu a dal své dlaně na má ramena. Sundal mi těžký volterský plášť a uchopil mě za hlavu. Na chvíli bylo ticho, nic jsem neslyšela. Nic jsem nevnímala. Nic jsem necítila. Připadala jsem si nepřítomně přítomná, jako kdybych levitovala nad svým tělem, jako bych se rozpustila jako pára. Sama pro sebe jsem se usmála.

Ta tma trvala dvě sekundy, než jsem ve svých rukou ucítila světlo. Neskonale mocnou energii, která zářila jako bílé měsíční světlo. S dalším nádechem jsem otevřela oči a to světlo jsem rozprostřela kolem sebe. Do kruhu. Alec, Demetri i Felix byli ta tam. Nikdo kolem mě nebyl. Byla jsem v kruhu světla v bílých šatech bosky a všichni na mě fascinovaně hleděli.

Nechala jsem své tělo klesnout na podlahu. V momentě, kdy jsem se dotkla podlahy, se světlo odrazilo od stropu a vyrazilo všechna okna. Střepy vletěly do místnosti a utvořily před mýma nohama cestu. Levitující cestu lemovanou kousky skla, ve kterém se odrážely paprsky světla. Podívala jsem se na Ara. V jeho tváři se mísil úžas s děsem. Nedivila jsem se mu, sama jsem v sobě měla podobné pocity.

„Jestli dnes zemřu, ať zemřu rukou toho, který bude nejvíce litovat.“ Udělala jsem krok ke schodišti. „Ať zemřu rukou toho, který vládne a poctí mě smrtí, která je vznešená.“ Vystoupila jsem o pár schodů výše a otočila jsem se na ostatní v sále. Konsternovaně na mě hleděli. „Ať zemřu jako symbol toho, že svoboda je nedílnou součástí tohoto druhého života.“

Tak, v mé mysli je jednoduchý obraz.

Mám skončit a nechat Bree, aby (ne)našla, co hledá, nebo rozvinout příběh tam, kam původně směřoval?

K lásce?

Kimberly ♥

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdcová královna - 10. kapitola: