Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 11. kapitola

30.10.2011 (09:30) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 5013×

11. kapitola

Pohled: Bella

„Zavři oči,“ ozvalo se mi u ucha a já tu tichou žádost vyslyšela. Pevně jsem k sobě přimkla víčka a beze slova vyčkávala. Nevěděla jsem, co se děje. Na krátkou chvilku bylo v místnosti hrobové ticho a pak se ozvala dutá rána a o vteřinu později i přidušený výkřik, při kterém tuhla krev v žilách. Byl sice tichý, ale bylo v něm jasně slyšet zděšení a strach.

Otevřela jsem oči a uviděla Edwarda, který měl v obličeji zuřivý výraz. Seděl na zemi a držel pod krkem Rosalii, která jen vyděšeně těkala očima po místnosti. Tentokrát jsem to byla já, komu se z úst ozval výkřik. Výkřik, který v tu chvíli dával najevo všechny mé pocity - zmatenost, zděšení a také strach o osobu, kterou jsem ještě před minutou nenáviděla, protože mě ztrapnila před celou místností úplně cizích lidí.

„Edwarde, rychle z ní slez. Víš, že tě přeperu,“ ozval se najednou ten černovlasý muž, který mi byl při příchodu představen jako Emmett. Jeho hlas sice zněl klidně, na jeho obličeji ale bylo vidět, že to v něm vře.

„Omlouvám se.“ Edward vstal ze země a nervózně se ošil. Pak se rozhlédl po místnosti a jeho pohled spočinul na mně. Nejspíše si všiml mého krajně vyděšeného výrazu, protože před sebe zvedl ruce, jako by mi snad chtěl říct, že se nemám čeho bát.

„C-co to bylo? Jak tak rychle? Ona, ty... Mohls jí ublížit?!“ dostala jsem se ze sebe polohlasem. Nevěděla jsem, co si mám o té zvláštní situaci myslet. Potřebovala jsem, aby mi to vysvětlil, nebo ještě lépe, aby mi řekl, že to celé byl jen nějaký optický klam.

„Adrenalinový záchvat…?“ řekl, ale já moc dobře slyšela ten pomyslný otazník na konci věty. Já tomu ale chtěla věřit, protože to bylo snadnější, než přemýšlet nad tím, že by mi snad byl schopný lhát.

„O tom jsem slyšela,“ přiznala jsem se. „Ale moc o tom nevím, takže bys mě mohl poučit.“ Možná se mi to jen zdálo, ale v tu chvíli bych odpřísáhla, že jsem slyšela, jak si Edward oddechl.

„Lidi s adrenalinovým záchvatem jsou většinou uzavření jedinci, kteří se moc s nikým nebaví. To se mi naštěstí vcelku vyhnulo. Když ale dostanu adrenalinový záchvat, dostávám se do stejného stavu, jako ti ostatní. Jakmile se člověku, který trpí těmito záchvaty, zvýší adrenalin v krvi, má dvě možnosti. Buď to psychicky neunese a uteče nebo zaútočí. Jsi rychlejší a impulsivnější. Nevíš o sobě, jsi jako v transu. Mně se to naštěstí tak často nestává, ale Rosalie to přehnala. Moc se omlouvám, že jsem tě tak vyděsil.“ Ten jeho proslov byl opravdu přesvědčivý, z nějakého důvodu jsem z toho ale měla zlý pocit. Možná jsem byla až příliš podezřívavá, ale připadalo mi, že jeho hlas je váhavý, že nad každým slovem váhá, jako by bylo něco zlého na tom, že ho vysloví.

„Jako fakt?“ Můj hlas zněl přesně tak, jak jsem se cítila. Byla v něm slyšet nedůvěra.

„Jo, jako fakt. Vím, že to vypadá asi trošku divně, ale já nevím, co jiného ti na to říct.“ Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, tak jsem se na něj jen podívala a usmála se. Pak jsem se otočila a pohlédla na Rose, která stále ležela na zemi a její ruka ležela na krku, pod kterým ji ještě před chvíli Edward držel. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se jí, i když mě to v hloubi duše nezajímalo ani v nejmenším.

„Jo,“ prohodila otráveně a vyškrábala se na nohy.

„Asi bychom už měli jet domů.“ Edwardův hlas zněl prosebně, nejspíše chtěl už z domu své rodiny zmizet.

„Myslím, že Bellu odvezu já,“ prohodila Alice, druhá z Edwardových sester, a sladce se usmála. Úsměv jsem jí vděčně opětovala a s tichým pozdravem jsem se vydala chodbou k vchodovým dveřím.

Když jsem se ocitla před domem, obličej mi ovanul chladný večerní vzduch. Léto, které ve Forks nikdy nebylo teplé, se chýlilo ke konci a díky tomu se již velmi brzy stmívalo a tmavá obloha s sebou přinesla i chlad. Z pusy mi vycházely malé obláčky páry, které se po několika vteřinách spojily s okolním vzduchem.

Pomalu jsem přešla k autu, u kterého již stála Alice a stále se usmívala. Odemkla auto a pomalu se posadila na místo řidiče. Já jsem se zase posadila na místo spolujezdce a připoutala se.

I když byla Alice velmi milá, připadala jsem si v její přítomnosti… Tak nějak nejistě. Nevěděla jsem, o čem s ní mám mluvit. Jediný pohled na ni mi ukazoval, že společného určitě nemáme vůbec, ale vůbec nic. Její úsměv, který jí hrál na tváři v každé situaci, vypovídal o tom, že je nezdolný optimista a už v tom byl mezi náma dvěma zásadní rozdíl.

Naštěstí jsem dál nemusela dumat nad tématem hovoru, protože trapné ticho vzápětí přerušila Alice, a to ve chvíli, kdy vycouvala z příjezdové cesty a rozjela se ztmavlou silnicí.

„Vím, že ta dnešní večeře asi nedopadla zrovna nejlépe. Rosalie se zachovala opravdu nevhodně, ale ona už je prostě taková – nejdříve mluví a až pak myslí. Nemyslela to zle.“ Hodila po mně omluvným pohledem a na tváři jí stále pohrával úsměv. Nemohla jsem si ale nevšimnout, že teď už se zdá pouze vynucený a křečovitý, jako by se mi snad chystala říct něco, co se mi nebude líbit. Jen jsem kývla hlavou a čekala, jestli z ní vypadne ještě něco dalšího.

„No,“ řekla polohlasem a odmlčela se. „Je vidět, že vás má Carlie opravdu hodně ráda.“ Nevěděla jsem, co jí na to mohu odpovědět. Nevěděla jsem, jestli je to pravda, každopádně jsem si to z celého srdce přála.

„Já ji taky,“ řekla jsem pouze a pohled jsem stočila na vozovku.

„A i můj bratr vás má rád,“ zašeptala tak tiše, že jsem si v prvním okamžiku nebyla jista, jestli ta slova opravdu zazněla.

„Prosím?“ Její poznámka mě zaskočila. Nevěděla jsem, proč mi to říká, ale podle jejího výrazu jsem pochopila, že už se dostáváme k jádru věci.

„Abyste to chápala… Edward se o Carlie stará lépe, než jak by se o ni kdy postaral kdokoliv jiný, dokonce lépe, než-,“ zarazila se a já si všimla, že pevněji stiskla volant.

„Než její vlastní otec,“ dokončila jsem za ni větu.

„Takže vám o tom řekl. Ano, podle mě si Sarah nemohla vybrat pro svou dceru lepšího otce, než Edwarda. Ona je pro něj vším, možná bude přesnější, když řeknu, že ona je tím jeho středobodem vesmíru.“ Když její tichý monolog ztichl, pootočila jsem hlavu. Alice si toho s největší pravděpodobností všimla, protože na mě letmo pohlédla a opět se pustila do řeči.

„Edward byl po celých těch pět let šťastný, a to hlavně proto, že byla šťastná Carlie. To mu stačilo, stačilo mu, když byla šťastná ona, protože… Protože pro něj byla vším. A samozřejmě to tak i navždy zůstane, ale srdce je dost velké. A já mám pocit, že až díky vám Edward zjišťuje, že třeba nemusí celý svůj život zasvětit jen své dceři. Bello, já na něm vidím, jak moc vás má rád a myslím si, že byste to měla vědět, i když už jste si toho asi stejně všimla.“ Alicina mluva byla čím dál tím rychlejší a váhavější, o tomhle se jí už asi nemluvilo tak lehce.

Až teď, když o tom Alice promluvila nahlas, jsem si uvědomila, že má pravdu. Sice jsem si již dříve všimla Edwardovy náklonnosti, ale nikdy jsem si nechtěla připouštět, že by za jeho chováním mohlo být něco více. Přitom jsem to ale celou dobu věděla, i když jen tak nějak podvědomě. Jenže, co po mně Edward vlastně chce?

Očividně mu nestačí, že se snažím jemu i Carlie pomoct, i když vím, jak moc za to můžu zaplatit. Snažila jsem se nad tím nepřemýšlet, protože jsem věděla, že Edwardovi ubližuji, a to už jen tím, že jeho city neopětuji…

„Pověz mi něco o Sarah,“ vyzvala jsem Alici. Sice jsem chtěla odvést její pozornost od tématu, ale také mě to doopravdy zajímalo. Něco uvnitř mě nutilo, abych se o ženě, která přivedla Carlie na svět, dozvěděla co nejvíce, přišlo mi to nezbytné.

„No, Sarah byla… Rozhodně to byla výjimečná žena. Když se s Edwardem poznali, bylo jí sedmnáct a byla Edwardovým opakem. Ona milovala večírky, ráda se pohybovala v kruhu lidí, prostě si užívala mládí, Edward se zase vždycky stranil veškeré pozornosti. I přesto si spolu ale rozuměli, jestli se to tak dá říct.“

„Jestli se to tak dá říct?“ otázala jsem se a netrpělivě jsem čekala na její odpověď.

„Vždy jsem Sarah podezřívala, že si Edwarda vybrala jen proto, že pro ni byl něco jako vstupenka do společnosti. Jak jsem říkala, Edward se sice pozornosti stranil, to ale neznamená, že se pozornost vyhýbala jemu. Spíše naopak, na škole nebyla dívka, která by netoužila třeba jen po tom, aby na ni Edward promluvil.

Edward ji ale doopravdy miloval a věřil jí. Tedy alespoň do té doby, dokud se nedozvěděl, že i když je možná Sarah skvělá a má plno kladných vlastností, věrnost do nich nepatří.

Edward se s tím jen špatně vyrovnával, ale nakonec to přece jen zvládl. A když už přes to dokázal přejít úplně, přivezli do nemocnice těhotnou Sarah. Byla na tom hodně špatně a Edward jí slíbil, že se v případě, že se porod nepodaří, o Carlie postará.“ Pohlédla na mě, nejspíš čekala na mou reakci. Já jsem ale nebyla schopna na ty informace zareagovat. Pocity se ve mně mísily, chvilku to ve mně vřelo, o chvilku později jsem zase Edwarda a Sarah litovala.

Alice vjela do ulice, ve které stál babiččin dům a pomalu zastavila. „Bello, nechejte si to všechno pro sebe. Nevím, co by mi Edward řekl, kdyby zjistil, co všechno jsem vám dnes večer pověděla.“

„Spolehněte se,“ zamumlala jsem polohlasem a odpoutala se.

„Mějte se.“ Sjela mě pohledem a pak ještě dodala: „A zachovejte klid.“ Neodpověděla jsem a vydala se ztichlou noční ulicí k domu.

Opět vám chceme velmi poděkovat za komentáře, ale je pravda, že komentáře pomalu, ale jistě, ubývají. Proto se chceme zeptat, jestli se vám na povídce něco přestává líbit, a co byste tam naopak uvítali. Kritika je samozřejmě vítána.
Počínaje touto kapitolkou také najíždíme na nový režim. Přidávání kapitolek bylo dost nepravidelné, někdy byla další během tří dnů, jindy ale také po deseti. Proto bude kapitolka vždy po týdnu, což si myslíme, že je slušné. Vše ale závisí na komentářích. :)

Příští kapitolku, jak už je zvykem, píše Kajka. Já vám můžu jen prozradit, že se pomalu blížíme k jedné z dalších překážek, kterou budou muset Edward s Bellou přejít...

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 11. kapitola: