Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sowern - 2. kapitola

19.04.2015 (12:00) • Keskyio • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1634×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Byla už tma, pusto a ticho a já se dívala z okna na hvězdy. Dneska není ani zataženo a jak koukám, brzy bude úplněk. Čas na procházku. Spokojeně zavrním, vyskočím z postele a s úsměvem seberu bundu a tašku do školy a vyběhnu ven. Asi si říkáte proč radši nejdu spát, chápejte, spím... jaksi podivně. Někdy jen celou noc ležím, někdy na pár hodin usnu a někdy se neobtěžuji ani s tím. Dnes asi bude poslední varianta. A podle čeho se odvíjí můj spánek jsem taky ještě nezjistila, i když ne že bych v tomhle směru projevila nějakou větší snahu. Nijak mi to nepřekáží, tak to neřeším. A teď se půjdu podívat k lesu ku škole. Je vážně nádherný a zvlášť večer, noční zvuky lesa, jak si vítr pohrává s okolím a ten klid... a proč u školy? Ten frmol co nastává ráno mi připomene, že je čas tam jít.

Potichu jsem zavřela dveře v motelu, zkontrolovala, jestli mám doklady a zamkla pokoj, který se stal mým útočištěm. Mimochodem, kolikátýho vlastně je? Zamyšleně se podívám na mobil a pak nakrčím obočí. Za dva dny mam zaplatit za pronájem pokoje... A kolik peněz že to mám? Vytáhnu peněženku a prohlédnu obsah. Hrm... potřebné doklady a peněz tak maximálně na jedno jídlo. Tak jo, nejdřív splašit prachy, pak se jít flákat ke škole. Přehodila jsem si batoh na druhé rameno a mezitím si oblékla svou koženou bundu. A hele, trhá se... takže i nějaký oblečení by to chtělo. Doufám, že potkám někoho kdo bude mít dost peněz. Ztuhnu, zavřu oči a zavětřím. Probírám se pachy, které mi říkají, kde se co děje nebo v dohledné době dělo až konečně najdu co jsem hledala. Pach alkoholu a tabáku. Drahýho tabáku a alkoholu. To bude nadějný.

Během pár okamžiků se ocitnu na střeše domu nad párem chlapů, kteří se právě věnují sloupu v temné uličce. Vážně ho zkouší sbalit? To sou tak mimo, že si myslí, že je to ženská? Překvapeně na ně zírám a snažím se v tom opileckém blábolení a vyluzování skřeků něco rozpoznat, ale jediné co mi napoví o tom co se jim honí hlavou je to jak se chovají. Oni se fakt ten sloup snaží sbalit... Překvapeně zamrkám a nevěřícně zakroutím hlavou. Tim líp pro mě. Seskočím dolů a než se chlapci nadějí, ustelou si na zemi po tom, co jim mírně pomůžu a během pár sekund je připravím o peněženky. Tak schválně... doufám, že to bude nájem a něco navíc. Nemusela bych dneska hledat někoho dalšího. Koutkem oka je zkontroluji, jestli jsou pořád živý a nejsou přímo ohrožení na životě. Jako prachy vezmu, ale zabít je zase nechci. Vlastně zabíjení mě zas tak nebere, tedy jsou výjimky, ale to jen málokdy, pak je ze mě mírně řečeno zabiják... to asi ty moje divný geny co mě odlišují od lidí. Vlastně se podobám upírům v takovým stavu... kdo ví co jsem zač, upíři se prý nemnoží, takže jsem asi od nich chytila nějaký divný virus nebo jsem prostě jen nějaký blbý hybrid nebo nepovedený experiment nebo chybějící vývojový článek a nebo prostě jen cosi. Cosi zní cool... Uculím se, seberu peníze z peněženek až na pár drobáků a doklady tam nechám. Nu, tihle si stěží budou pamatovat kolik měli peněz, ale asi se zděsí kolik toho propili... nu i kdyby ne, už vidím, jak se vyšetřuje domnělé okradení dvou opilců, kteří ani nevěděí kde a kdy chlastali... Zadívám se opět na mobil, abych zjistila kolik je hodin. Sedm... v nemocnici jsou pořád návštěvní hodiny. Mohla bych to Mikeovi hodit teď, nechat si to podepsat a mít pokoj. Kam jinam bych mu ty prachy dala. Nadšeně mi zasvítí oči, otřu peněženky od mých otisků a vrátím je zpět, kde jsem je vzala, tedy kromě peněz. Pak vyběhnu směr nemocnice, perfektní, budu mít z krku nájem, protože domácí bude mít zaplaceno a já budu mít na měsíc zase pokoj. A ještě mi zbyde.

Vezmu papírek na recepci a napíši tam „Dobrý den, jdu za panem Mikem Erdwoodem. Pokoj 26C.“ a podám ho paní na recepci nebo jak se tomu říká v nemocnici. A jakmile na mě mávne, že můžu jít, vyjdu směr výtah a vyjedu do druhého patra a pak chodbou doprava ke správným dveřím. Dveře 26C, super. Doufám, že nespí. Nu i kdyby, platba nájemného mu za probuzení stát bude. Jemně zaklepu a po vyzvání vstoupím. Jakmile vejdu do pokoje, lehce zamávám na pana Erdwooda, přeci jen budu slušná.

„Á, Sowernová, nájem? To jsem moc rád, už jsem se obával jak zaplatím tady v nemocnici za kafe, to víte, to si musím platit sám a bankomat poblíž není. Jste moje záchrana.“ Nadšeně mě uvítá až se jeho starší obličej skoro rozsvítí asi za ním nikdo nechodí. Vlastně určitě, nikoho už nemá, jen syna a ten je kdo ví kde. Teda on to ví, někde studuje co povídal tenkrát. A pro mě má slabost, myslí si, že pokoj platí můj otec, co je na služebních cestách a bere to tak, že i na mě dohlíží, jestli jsem v pořádku. Vážně milý stařík. Nedávno měl infarkt, ale naštěstí ne nějaký fatální, ale na pozorování si ho tu nechají.

„Už si viděla našeho nového doktora?“ spiklenecky na mě mrkl a já se jen na něj překvapeně podívala.

„Samozřejmě, že ne. Je moc milý a mladý.“ poslední slovo zdůrazní a můj výraz z překvapeného přejde do šokovaného.

„Já vím, já vím... navíc stejně je ženatý, asi ho poprosím, aby na tebe hodil očkem, když já nemůžu a tvůj otec je kdesi na pracovních cestách. Prý jeho děti nastoupí k tobě do školy tak byste mohli být kamarádi. Potřebuješ kamarády, nemůžeš se pořád někde toulat sama, jsi přeci počestné a milé děvče.“ vede svůj monolog a mé výrazy se střídají ze zděšených po nevěřícné až k rezignovaným. Už se mě zase snaží socializovat... bože. Kdyby nebyl tak milý a hodný a já ho mohla poslat kamsi, ale jeho prostě nemůžu, dělá to, protože mě má rád, i když nevím proč. Ale vážně milý stařík. Povzdychnu si a pokrčím rameny.

„Hodný děvče, uvidíš, bude to fajn. Jeho děti určitě nebudou nějací výrostci co se budou toulat po barech a brát drogy, takový kamarádi by byli dobří, co říkáš?“ dál pokračuje ve svém plánu a já na něj jen zírám. Nu co, pro něj to udělám a pak mě snad nechají být. S mým zájmem o lidi a touhou se jim věnovat... prý to vždycky zazdím, ale ono já to dělám schválně. Brzy je to přestane bavit. Pokrčím rameny a usměji se na něj. Nadšeně se na mě usměje a s dobrým pocitem zazvoní na doktora, trvá to jen chvilku a do pokoje vstoupí... Byl by to i sympatický blonďák, ale on je to upír! Upír! Co tady dělá upír? Klid! Uklidni se a dýchej. Nádech, výdech...

„Děje se něco, pane Edrwoode?“ vstoupí s úsměvem a přeměří si jeho stav, pak se jeho pohled stočí na mě. Proč čumí na mě?! Nech mě být! Vylekaně vyskočím ze židle a narazím do stolku u postele, kde má pan Erdwood termosku s horkým čajem, kterou na sebe částečně vyleji, sakra! Vzápětí sebou z té prudké bolesti cuknu a narazím do zdi za sebou, přičemž schodím skleničku a ještě si pár střepů vrazím do dlaně. To se mi snad zdá! Já začnu krvácet před upírem, proč?! Hystericky koukám na svou ruku a hystericky sebou začnu škubat, když ucítím stisk studených rukou na mé ruce, kde se dere krev ven vcelku rychlým tempem.

„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vylekat, je to moje chyba. Hned vám to ošetřím, žádné obavy. Neměl jsem sem tak vpadnout. Odpusťte.“ Blonďák se věnuje mému zranění a já jen vyjeveně zírám. Co? On se na mě nevrhnul? Nesaje mi krev? Nevyšiluje? On mě chce ošetřit? Cože? Haló... Eliz, prober se, asi ještě spíš... Překvapeně koukám na to, jak mi ještě nastaví stranu svého krku, když se skloní k mému politému stehnu vařící vodou. To bude určitě popálenina...

„Jste v pořádku? Slyšíte mě?“ úzkostlivě se mě zeptá a zadívá se mi do očí, on posuzuje, jestli reaguju? Jestli jsem v pořádku? Hele... a proč má zlatý oči? Žádná karmínová červená, žádný krvelačný ani sadistický výraz. Počkat, co to je? Hybrid? Asi bych měla přestat fetovat... i když, já nefetuju. Pohled mu oplácím a po pár vteřinách stáhnu obočí k sobě a pokrčím rameny a pak zakývu hlavou na souhlas.

„Elize je němá, pán doktor. Nemluví a tykejte jí, však je to ještě dítě, že, Eliz?“ vloží se do toho pan Erdwood a já se na něj jen překvapeně podívám a na odpověď pokrčím rameny.

„Dobře, Elize, všechno bude v pořádku, ano? Ošetřím ti to a i tu popáleninu.“ a než se naději, už mě tahá do jiné místnosti. Chce mě někde za rohem vysát?! Ale jsem tak v šoku, že se tahat nechám, i proto, že jako upír má mnohem víc síly jak já. Zbývá doufat, že nebudu svačinka a kdyby chtěl... dost mu to znepříjemním, ještě nepoznal, že nejsem člověk. Umím to skvěle maskovat, pokud si tedy dávám pozor, naštěstí poslední dobou si pozor dávám pořád.

„Takže ty jsi Elize, pan Erdwood mi o tobě říkal. Myslím, že je to výborný nápad.“ mile na mě mluví, ale asi spíš proto, aby uklidnil mou narůstající hysterii nebo šok... nebo co to je. Ani jsem pořádně nevnímala co dělá, jen jsem nevěřícně civěla do zdi. Co dělá jsem si uvědomila až když prsty přejel po mé jizvě na předloktí a hned následně po té druhé. Časově ta první, které se dotkl, ta od nože, následovala hned po té, které se dotkl následně. Ta byla od upíra, kousl mě. Což jsem trošku psychicky nevydržela a jednala zkratovitě, což mi tedy zachránilo život, prý někoho kdo se sám chce zabít zabíjet nebude, jen ať to udělám za něj. Ale já se záhadně zhojila. Ano, záhadně, moc nevím jak to funguje, ale někdy... se prostě záhadně rychle zhojím, někdy ne. Jako až nepřirozeně. Nu, nezbývá než dělat, že nevím na co přišel.

„Odkud máš ty jizvy? Ublížil ti někdo? Nebo ubližuje?“ stále mile a starostlivě, ale i naléhavě se mě zeptal a čekal na odpověď. Neodpovídala jsem, jen jsem využila toho, že se otočil, odstrčila ho, on se nechal odstrčit? Nepoužila jsem svojí pravou sílu, i když ani tak bych ho nejspíš neodstrčila, kdyby mi to nedovolil. Chtěla jsem vyběhnout pryč, ale narazila jsem do chladné a tvrdé hrudi, která mi zastoupila dveře. Ale ne, chtějí mě vysát! Jsem večeře! Začala jsem hystericky zrychleně dýchat, když jsem za svými zády ucítila, jak se přibližuje blonďák. A to bylo na mě už moc, vydala jsem se do říše temna směrem k podlaze.

***

Za komentáře budu opět moc vděčná, ráda vidím, že povídka někoho baví :) Nebojte, plánuju víc jak pár kapitol, tohle je jen malé vyhrocení, které se velmi hodí pro další děj :)

A jak si tu správně povšimla Janeline, že Elize nepromluvila, už víte proč :) 

Autor: Keskyio (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sowern - 2. kapitola: