Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak - Bonus: Jacob

12.05.2010 (10:00) • Lioness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2030×

Bonus: Jacob

Chtěl jsem tehdy být jen s ní, prožít spolu krásný romantický večer nejdříve uprostřed Forkských lesů a jejich trochu hrubé a strohé krásy, a pak jí pomoci se doma ohřát teplem mého těla. Chtěl jsem milovat, být milován a milovat se.

Přání, nejdřívě tak obyčejné, splnitelné, na dosah ruky, mi vyklouzlo, sarkasticky se zasmálo a navždy zmizelo z okruhu mých možností.

Měl jsem ji tehdy dovést až domů a nespoléhat se na její nicotný orientační smysl, s pomocí kterého se dokázala ztratit i v místním supermarketu. Ale neudělal jsem to, adrenalin vařící se mi v žilách mě donutil poslechnout rozkaz Alfy, nepřímý ale dobře pochopený, a nechat ji tam samotnou. Uprostřed temného lesa. Mou milovanou, křehkou a nemotronou lidskou ženu, kterou jsem neměl najít takovou, jakou jsem ji opustil.

Zatímco jsem se smečkou zběsile a hloupě běhal po stopě, zdánlivě nikam nevedoucí, ona musela umírat strachy, bloudit a čím dál více se přibližovat k ní. Já jsem se zabýval tím, proč spolu bojovali dva upíři na našem území, zatímco ona sváděla svůj vlastní boj, který měla předem prohraný.

Dostal jsem se k ní pozdě, zaplatil jsem za největší chybu svého života. Ten pohled, který mi osud nachystal, nikdy nezapomenu a je jedno, jak dlouhá má věčnost bude.

Ta zrzavá pijavice a nějaká blondýna pěvně držící smýkající se obludu s její krví odkapávající z koutků jejího chřtánu a Bella... v bolestivých křečích válející se po studené tvrdé zemi jen pár metrů od nich. V očích měla bolest, hrůzu, utrpení přivádějící ji na pokraj šílenství. A nebylo jí pomoci. Mohl jsem jen sledovat, jak se její tělo pomalu mění v zrůdu obalenou v nepomíjivém pozlátku. Větší muka pro mě nemohl nikdo vymylet.

Ty tři dny její přeměny proběhly pro nás oba ve stejně silné agonii. Jí ji způsoboval upíří jed pomalu se šířící jejími tepnami, mě zas pomalé bujení šílenství v mém mozku. Pocit viny, a zoufalý nenaplnitelný chtíč jí pomoci, mě doháněl na pokraj propasti.

Věděl jsem, co všechno jsem mohl a měl udělat. Ale neudělal. Zklamal jsem. Odnesla to láska mé existence. Prostá nezvratitelná fakta.

Láska, kterou jsem k ní choval, sžírala mé srdce, které úpělo nad zoufalostí celé situace. Připadal jsem si jako hořící pochodeň a jen tiše očekával, až ze mě zbyde jen prach, který vítr milosrdně rouztrousí po okolí. Marně. Mezitím jsem se nechával strhávat a utápět vlnami emocí silnějších než cokoliv, co jsem do té doby kdy pocítil. Snad až na otisk. A ten ze mě pomalu vyprchával, aby vyklidil místo v mém srdci bolesti.

Ke všem těm zmateným proplétajícím se pocitům jako vina, bolest, nenávist, láska... se nakonec přidaly ještě otcovské výčitky svědomí. Zklamal jsem jako manžel a nyní i jako otec, přítel a bratr. Uzavřen v sobě před zbytkem světa bez ohledů na své malé děti. I cizí malé děti. Rebeca i Rachel porodily, asi týden po sobě, dva zdravé silné chlapečky. Ale já se z toho nedokázal neplno radovat, ne teď.

Ale to, co mě pohlcovalo nejvíce, byl strach z budoucnosti. Věděl jsem, že Bella se musí jednou probudit. Ale zbyde v ní něco z mé milující, tvrdohlavé ale mírné manželky? Co ke mně bude cítit? Ale nejhorší otázka byla, co k ní budu cítit já. Otisk k upírce... nemyslitelné.

***

Viděl jsem ji, byl jsem v doupěti upírů a nechal jsem ji tam.

Byla upírem a mé zuřivé vlkodlačí já mě tiše nabádalo k tomu, abych si před oči dal neproniknutelnou clonu nenávisti k jejímu novému druhu. Mohl jsem jí zabít a zničit tím mosty ke své minulosti, vzdát se jí a jít dál.

Ale nedokázal jsem to.

Ať mi má logika, moje Alfa nebo legendy mého kmene říkaly cokoliv, miloval jsem ji. Možná můj otisk vyprchal, i když já jsem pevně věřil, že jen není tak intenzivním, ale láska, kterou jsme společně na jeho základech vybudovali se nedala jen tak rychle a snadno zničit.

Mé srdce začalo bít rychleji, když jsem ji znovu uviděl. Uvědomil jsem si, že je ještě krásnější, než předtím, ačkoliv se to zdálo nemožné. Její kaštanové vlasy, jemné rty, velké oči, nádherný melodický hlas. Dokázal jsem ignorovat ten přesládlý puch i studenost, kterou okolo sebe šířila. Alespoň jí už nemůže být věčná zima. Co na tom, že její pokožka byla nyní mrtvolně bílá, neschopná se roztomile začervenat, jak to měla ve zvyku, a její oči byly červené?

Byla zabiják, monstrum. Ale já doufal, že ty pijavice, u kterých si vydupala zůstat, pořád stejně tvrdohlavá, budou aspoň k nečemu užitečné. Věřil jsem, že bude “vegetariánka.” Věřil jsem v její obrovskou duševní sílu a odhodlání. Věřil jsem, že to nevzdá. Věřil jsem, že její oči budou topazové.

Jen proto jsem ji tam nechal. Vrátil jsem se domů, zlomený, ale s nadějí. Odmítla mě a snažila se vypadat odměřeně, ale já věděl, že ji to bolí. Znal jsem ji příliš dobře, viděl jsem tu skrytou lítost, nikdy neuměla předstírat.

Odmítl se jí vzdát. Vzal jsem si dovolenou a nezajímal se, jak kluci ze smečky společně s tou doktorskou pijavicí zařídí její smrt. Byla mrtvá, to mi bylo jasné. Ale taky dostala druhou šanci a já pevně věřil, že do ní patřím. Byl jsem odhodlaný bojovat, až nastane ten pravý čas.

Tak jsem zatím seděl doma, staral se o děti a vnitřně se užíral. Vzpomínal jsem, přemýšlel a snil.

Nakonec mě pohled na Charlieho dostal na nohy. On cítil stejnou bolest a utápěl ji v práci. Taky mi tam mohlo být dobře. Spojili jsme se, truchlili tiše spolu a vysedávali na stanici. Život okolo plynul jako rozmázlá šedivá šmouha bez smyslu a pravidel, bez ostrých hranic. Nedíval jsem se dál, než před svůj nos, budoucnost mě nezajímala.

To byla má lidská část. Jako vlkodlak jsem se stal revolujícím mizerou. Odtrhl jsem se od smečky, společně se Sethem a Leah, kteří už prostě patřili do rodiny a byli stejně praštění, ochotní vrhnout se do čehokoliv zdánlivě nesmyslného. Po nocích jsem bloudil okolo domu pijavic, ačkoliv jsem tam neměl co dělat. Přístup jsem dostal tak nějak potichu a samozřejmě, protože jsme se snažili navzájem vyhýbat.

A pak si mě našel. Odholaně přišel, bez jakýchkoliv okolků, na parkovišti před obchodem, kde jsem ho nemohl jen tak rychle zlikvidovat a dostat ze svého dosahu. Nechtěl jsem ho zabít, ne když u nich byla Bella, protože ona byla bláznivá a k srdci jí mohl přirůst kdokoliv a já jsem jí od něj nechtěl odtrhnout nikoho.

„Potřebuji s tebou mluvit," řekl tiše a opatrně se rozhlédl po okolí. Museli jsme vypadat jako nějací gangsteři, oba oblečení v černé, on s opatrným podmračeným výrazem a já tvářící se nepokrytě naštvaně. A ještě k tomu jsem byl policajt, skvělé.

„Ne," odsekl jsem, nechtěl jsem poslouchat ten jeho přeslazený hlásek.

„Jde o Bellu," řekl s důrazem na její jméno. Bylo v tom nabito tolik narážek a vehementní nutnosti, že jsem nemohl odmítnout.

Chvíli jsem jen zíral do jeho klidných očí, které čekaly na mou další reakci. Neopatrně jsem hodil poslední igelitku do kufru auta, s přilišnou silou přibouchl dveře a hlavou mu pokynul k nikdy nepříliš vzdálenému lesu. Budeme mít klid a nikdo nás neuvidí.

„Tak?" zavrčel jsem na něj, když jsme byli pod příkrovem větví.

„Jdu tě poprosit o pomoc." Nadzvedl jsem obočí. On žádá mě o pomoc? A pak mi to došlo... chce pomoc kvůli Belle?

„Co se stalo?" v mém hlase zazněl strach a zděšení. Co se mohlo stát? Neohlídali ji? Zabila někoho?

„Uklidni se," zvedl ruce v obranném gestu a výmluvně se podíval na mé třesoucí se ruce. „Není to nic tak... strašného." Co považuje upír za strašné? Lidský život, pro něj ani jako pro vegetariána moc velkou cenu mít nebude.

„Tak co se děje?!" dožadoval jsem se vysvětlení a bylo mi jedno, jestli se teď přeměním, jemu by to stejně naneštěstí neublížilo.

„Bella to chce vzdát. Myslí si, že není dost silná a chce... se zabít." Odmlčel se, aby dal prostor mým myšlenkám. Byl jsem zděšený. Bella byla vždy bojovnice, pokud nyní ztratila odhodlání, bylo to moc špatné.

„To nesmí," zakňučel jsem. Už jsem byl v klidu, potřeboval jsem ji, nemohl jsem ji nechat... jít. Pokud chce mou pomoc, bude ji mít.

„Děkuji," řekl úlevně.

„Za co?" zvedl jsem k němu podezřívavě oči, zaváhal.

„Chceš nám přece pomoci, nebo ne?" v jeho hlase zněla nejistota.

„Jo, ale jak to s tím souvisí?"

„Slyšel jsi o upířích schopnostech?" Proč musí pořád tak nesouvisle blábolit? Přesto se mi v mozku přehrál rozhovor se staršími na téma jejich schopností a dovedností. Měl snad na mysli to, že... můžou mít takové čarodějné schopnosti?

„Přesně," usmál se potěšeně.

Zděšeně jsem se na něj podíval. On... mi... čtě myšlenky?!

„Ano, omlouvám se," přesto nezněl zahanbeně. Měl jsem chuť ho zabít. Hned.

„A Bella -" jen její jméno stačilo k tomu, abych částečně vychladl, „-má taky jednu. Dokáže měnit informace v tvém mozku." Nechápal jsem. „Například ti může vsugerovat, že její pach ti nevadí a ona sama má příjemnou tělesnou teplotu."

Zíral jsem. Bylo tohle možné? Pokud jsem to správně pochopil, dokáže mi vnutit to, že je vlastně stále člověk? Nadechoval jsem se k otázce přávě když mi odpověděl, rozhodl jsem se netrestat ho za neslušnost.

„Prakticky ano. A vzhledem k tomu, že se je prakticky imunní vůči lidské krvi, problémy, které vidí ve své hlavě jsou jen vzdušné zámky. Ale potřebujeme tebe, aby tomu uvěřila. Takže pokud jí stále miluješ-"

„Udělám cokoliv."

***

Jak jsem řekl, tak jsem i udělal. Vlezl jsem do domu plného upírů a vykašlal se na svoje podezření ohledně podrazů. Vykašlal jsem se na to, že mě Ona mohla zabít a snažil se potlačit svoji stále rostoucí nejistotu.

Vyčítala mi to, co se stalo? Ne, její mírná duše toho nebyla schopná. Milovala mě ale ještě? Nebrala mě jen jako nepřítele na život a na smrt? Edward tvrdil, že jsem pro ni stále tím stejným Jakem. A já tomu prostě chtěl věřit.

Tak jsem se tozhodl přijít. Seděla tam, nádherná a dokonalá, v džínách a bílém tričku. Ta barva nevinnosti k ní nyní seděla snad ještě více. Pochopil jsem, že následky, důsledky nebo racionální přemýšlení nemá smysl. Chtěl jsem ji tak moc, že jakékoliv překážky byly vedlejší.

Když se naše rty po nesmyslném tlachání (protože ona nikdy nedokázala racionalitu jen tak hodit za hlavu, vždy musela být zodpovědná) spojily, nebyl to jen polibek. Nedotkly se jen naše rty, ale i duše - byl to gejzír hlubokých citů. Láska, oddanost, věrnost, touha...

A ačkoliv jsme od sebe nakonec vylekaně uskočili s pocitem, že mě se dotkla sama ledová smrt a ona dostala polibek z pekla, byli jsme štastní, odhodlání překonat cokoliv pro to, aby jsme mohli být spolu. Na věčnost.

předchozí kapitola x Bonus: Edward

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak - Bonus: Jacob: