Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soudce z minulosti 7. kapitola

31.07.2012 (18:00) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2370×

Přemýšlím, kam Quila schovat, aby ho nikdo nenašel zakrváceného, ale vůbec mě nenapadá kam. K nám do chatky? Sebevražda. K Maxovi a ostatním do klubovny? Blbost. Mysli, Michelle, mysli!

Podpírám ho, aby mohl aspoň trochu jít, ale dlouho už jeho váhu neudržím. V této situaci mě nechává jeho nahota absolutně klidnou. Nijak mě nerozrušuje a moje mysl nemá čas fantazírovat.

„Ty chatky nikdo teď nevyužívá, co? Kde najdu klíče?“

Vrtí záporně hlavou. „Neobydlené, pokud si dobře vzpomínám. Klíče visí na nástěnce v kanceláři. Na noc ji pan Smith zamyká, aby se nic neztratilo.“

Sakra! No, nemám, jinou možnost, takže…

„Zůstaň tady, přinesu klíče. Ani se nehni,“ rozkážu, když vidím, se snaží dostat na nohy, aby mi v plánu zabránil.

To zvládneš, uklidňuju se, jelikož cítím, jak mě pohlcuje panika. Děláš to pro Quila, potřebuje tvou pomoc. Jsi jediná jeho záchrana, tak se seber a hejbni kostrou, než se mu přitíží.

Přidám do kroku, prokličkuju táborem, z dálky omrknu naši chatu, která se zdá tichá, klidná a ponořená do tmy. Proběhnu kolem velkého starého srubu až na plácek před hlavní budovu. Čistý vzduch, pomyslím si, po špičkách našlapuju po dřevěných schodech, které malinko vržou. Chvilku počkám, až vše zase utichne a zdolám poslední schod.

Hlavní dveře jsou otevřené, jelikož jídelna je s čajem vždy přístupná, kdyby nás v noci potkala žízeň. Opatrně je otevřu, vlezu dovnitř a nechám je pootevřené, abych se při odchodu lépe dostala ven, kdybych měla hodně naspěch. Fajn, první překážka zdolána, jde se na druhou.

Kancelář se nachází naproti jídelně, takže ji najdu během pár minut. Dveře z masivního dřeva – zamčené, jak mi bylo řečeno - mi brání k získání klíče. Vyjdu zpátky před budovu a obhlédnu okna. Jsou na kličku, dvojité, navíc ne zas tak vysoko, aby se tam dostalo. Napadlo vás to samé co mě? Otázkou je, zda budova nemá alarm. Budu se modlit, že ne.

Na cestě po hmatu najdu větší kámen, který použiju na okno. Potichu vyběhnu schody, vylezu na parapet a vší silou praštím do skla, které se roztříští. Panebože, jestli jsem správce vzbudila, tak je po mně. Rychle slezu a utíkám se schovat za roh budovy za mohutný keř, který mě dokonale skryje. Nic se však neděje, nikdo z budovy nevylezl ani žádný povyk nenastal, takže se mi to podařilo. Znovu se vyškrábu na okno a dírou v okně otočím kličkou, díky které se okno otevře. Trochu se pořežu na ruce, ale to teďka není důležité. Plná odhodlání uchopím znovu šutr a bouchnu do skla. Tentokrát udělám otvor pro ruku větší, takže lze otevřít okno mnohem rychleji. Sednu zadkem do okna a pomalu se spustím na zem.

Chvilku mi trvá, než zaostřím a zorientuju se v prostoru. Nástěnka, vzpomenu si na jeho slova a hledám očima po zdech, až ji spatřím nad pracovním stolem. Jsou zde zavěšené vedle sebe na hřebících klíče od chat.

Vzpomeň si na nejbližší číslo, do prkýnka, spílám a třu si ukazováčky spánky.

Jo, mám to, když si rozpomenu na číslo osm, které bylo u vedlejší chaty.

Vydrž, Quile, už to bude!

Rychle očima najdu klíč s osmičkou a honem oknem ven. Obě křídla přivřu, aby nedělala rámus, dám svou kořist do kapsy a běžím, co mi síly stačí, zpátky.

Snad z toho nebude moc velkej průšvih, klidně se přiznám a zaplatím to, plánuju si obhajobu na ráno.

Doběhnu s jazykem na vestě k chatě, kde jsem ho nechala ležet.

„Musíš vstát, pomůžu ti. Opři se o mě aspoň trochu,“ nabádám ho. Když na mě dopadne jeho váha, heknu. Sakra, měla bych začít posilovat.

Pomalu se došouráme k osmičce, kterou odemknu, a padneme dovnitř. Snažím se ho manipulovat na postel, jenže v půlce místnosti se sesune na kolena a vyčerpaně tam sedí. Snaží se překonat bolest, kterou nedává najevo, ale drží se zuby nehty, aby ze sebe nevydal ani hlásku. Mužská hrdost, povzdychnu si.

Chata je podobná té naší, jen je tu jedna ložnice, kuchyň stojí naproti pokoji a obývák je situován více k hlavnímu vchodu. Naštěstí tu není koberec, ale lino, ze kterého půjde ta krev umýt.

Pořád nemůžu uvěřit tomu, že je vlkodlak. Tihle tvorové neexistují, jsou jenom ve fantasy knížkách, které čtu. Určitě si ze mě utahuje, ráno mi řekne, že se zranil při lezení na skálu. V hlavě se mi z myšlenek udělá tornádo, které krouží sem a tam, a nechává mi tam velký nepořádek, který budu muset roztřídit.

„Co jsi zač?“ Opřu se o zeď.

Zvedne hlavu a podívá se na mě. „Jsem vlkodlak.“

„To je blbost. Vlkodlaci jsou jenom ve fantasy. Nevěřím ti.“

V očích spatřím lítost. „Věděl jsem, že mi neuvěříš.“

„Tak mi to dokaž!“ křiknu na něj. Jsem naštvaná, jelikož jsem si myslela, že bude ke mně upřímný.

„Vážně to chceš?“ Přikývnu.

„Jak si přeješ.“

Uslyším lupnutí a najednou tu místo muže sedí tmavě hnědý vlk s černou skvrnou na uchu.

„Panebože!“ vykřiknu. On to opravdu myslel vážně?

Prostupuje mě panika a já nevím, co mám dělat dřív. Od zdi couvám po malých krůčcích ke dveřím a chci se dostat pryč, protože mám strach, aby na mě to zvíře nezaútočilo a neudělalo si ze mě večeři.

Udělá krok ke mně.

„Nepřibližuj se!“ zaječím.

Neposlouchá a pomalu jde ke mně.

„Řekla jsem stůj!“ popadnu dřevěný věšák na bundy a mávám jím před sebou.

Když zastaví, sedne si, přičemž pozoruje každý sebemenší pohyb, co udělám.

Musím pryč, prolétne mi hlavou a otočím se ke dveřím. Bafnu za kliku v momentě, kdy mi druhou ruku někdo drží.

„Ááá,“ vyjeknu.

„Neodcházej,“ slyším kus od svého ucha jeho prosbu.

Zraněný a špinavý, pomyslím si, takže bych ho dokázala přeprat. Výraz v jeho tváři je plný odhodlání. Teď hned mi chce vše vysvětlit, jenže potíž je v tom, že nechci nic slyšet.

„Jdi ode mě,“ ozve se můj ledový hlas.

Bolest se zračí v jeho hnědých očích. Pustí mou ruku a odšourá se k oknu, pod kterým se složí na zem vyčerpáním.

Mám ho tu nechat, nebo se na to vykašlat a utéct?

Předvedl ti důkaz a ty ho tu takhle necháš krvácejícího? Ten důkaz si chtěla sama nebo se mýlím? Co jsi to za člověka, že mu nepomůžeš?

Není člověk, protivo! okřiknu ho. Jenže na jednu stranu má pravdu. Quil potřebuje moji pomoc a já ji zvažuji? Jsi fakt pitomá, nadávám si. Kvůli tobě skočí do vody, riskuje život, aby zachránil ten tvůj, a ty se chceš na něj vybodnout? Že se nestydíš!

Hrkne ve mně.

Mé morální já má pravdu. Musím mu ošetřit alespoň ty tržné rány, aby se mohly lépe zahojit.

Dojdu do kuchyně, kde začnu prohrabávat šuplíky u linky, až v posledním najdu utěrky. Fajn, není to zrovna to nejlepší, ale dá se to na mytí použít. Do modrého plastového umyvadla, co jsem našla v předsíni, natočím z kohoutku studenou vodu. Položím utěrky a umyvadlo vedle něj, jednu z nich namočím a opatrně omývám krev ze zad.

Při prvním dotyku se napne, ale po chvíli se uvolní. Při čištění hlubokých ran občas sykne bolestí.

„Jsem takový odjakživa. S vlčím genem jsem se narodil. Nemůžu to změnit, i kdybych sebevíc chtěl.“

„To se narodíš jako štěně? Já,“ zarazím se, jelikož si z něj nechci dělat dobrý den. „ Promiň, neumím si to nějak představit.“

„Rodíme se jako lidé, ale uvnitř máme trochu jiné geny, které se spouštějí, když jsou v naší blízkosti upíři. Tam, odkud pochází moje rodina, žije jeden klan nelovící lidi, jen zvířata.“

„Takže i zubatí jako Stephan fakt existujou?“ Ždímám utěrku a přikládám ji na jeho záda.

Přikývne. „Liší se od nich. Jsou ti, co se živí lidskou krví, a ti, co ne. Navíc taky mají něco, jako on královnu, která dohlíží na svět upírů, aby na sebe moc neukazovali. Prostě krvesajky a zvířosajky.“

„Fakt, jo? Zvířata?“

Rozchechtá se, přestože u toho syčí bolestí. „Jo, nechávají si tak říkat.“

„Kecáš!“

„Fakt ne, ale přísahat nebudu.“ Stejně mám pocit, že si ze mě utahuje.

Moment, až teďka mi dochází, že o Stephanovi ani královně jsem mu neříkala.

„Jak víš o těchto postavách? Pokud si dobře vzpomínám, nezmiňovala jsem je.“

Sykne, když malinko přitlačím na ránu, z které jsem mu vyndala největší střep.

„Zajímalo mě, o čem ta série je, tak jsem si to koupil.“ To myslí vážně?

Ustanu v pohybu. „Děláš si srandu?“

„Ne, vůbec. Náhodou docela dobrý. Myslel jsem si, že to bude moc holčičí, ale, kupodivu není. Pochopil jsem, co na tom Adamovi vidíš. A nedivím se ti.“

Skousnu si rty. „Co na něm teda vidím? Našel sis v něm zalíbení?“

„Neboj, mně se líbí někdo úplně jiný. A jo, už vím, jak ho vidíš, když jsem si přečetl ty knihy. Myslím, že bychom mohli být kámoši.“

„Setkal ses někdy s pravými upíry?“

„Jednou. Bylo to někdy na podzim, vzpomínám si, že foukal silný vítr. Otec šel na hlídku. Seběhlo se to tenkrát strašně rychle. Upíři vysávali člověka, když je táta zbystřil. Přivolal pomoc, ale než ostatní přiběhli, ti dva tátu zabili a zmizeli. Ten den jsem se poprvé přeměnil a měl jsem radost, protože ostatní kluci říkali, jak je to super. A když jsem pak uviděl otcovo přeměněné znetvořené tělo, zařekl jsem se, že se už nikdy neproměním. Měsíc na to jsem utekl.“

Hledím na muže sedícího s rukama na kolenou se strhanou tváří, který mluví jako malý chlapec. Pomyšlení mrtvého otce ho velice zraňuje. Přestože má svalnatá záda posetá škrábanci a řeznými ranami, chová se, jako by tam vůbec nebyly. Nikdy jsem neviděla tak statečného muže.

„To s otcem je mi líto…“ Obejmu ho. Ačkoliv jsem menší, lehce se shrbí, zavrtá obličej do mých rozpuštěných vlasů a něžně mě políbí na šíji.

„Pořád jsem na tebe naštvaná, jasný?“

Přikývne. „Zemřel už dávno, nelámej si s tím hlavu.“

Proplétám prsty jeho havraní kšticí. „To ses proměnil až kvůli mně?“

Zavrtí hlavou. „Kvůli Leslie, asi tak před několika hodinama.“

V obličeji pozná, že absolutně nemám páru, kdo to je, takže rychle dodá: „Moje sestra, se kterou ses už setkala.“

„Co? Tahle mrcha? Promiň, ale tohle musí bejt sourozenec fakt za všechny prachy.“

Hladí mě mezi lopatkami. „Nemáš ani ponětí.“

„To ona ti takhle zmalovala fasádu?“

„Ano. Po otcově smrti jsem měl jako alfa převzít vedení smečky, jenže se objevila Lie. Přesvědčila radu starších, že ona by měl být vůdce. Rada se ovšem usnesla dle zákona, že o post alfy musíme bojovat.“ Po umytí a vyčistění nevypadají rány už tak děsivě. Bude jistě trvat několik dní, než se zacelí. Posadí se se mnou na stehnech na postel.

„Nechtěl jsem s ní bojovat. Byla to moje sestra a stále je, jenomže ona mi dává za vinu otcovu smrt. Má pravdu,“ promne si čelo. „Vyměnil si kvůli mně hlídku, protože jsem mu chtěl ukázat svého vlka.“

„Ššš,“ konejším ho. Nemůže za smrt svého otce, a jestli si to jeho sestra mrcha pořád myslí, bude ho to užírat donekonečna.

„Měl by sis lehnout, ať načerpáš sílu do nového dne.“

Poslušně se položí na postel, ve které ho přikryji. Obracím se k němu zády a jdu pryč.

„Neodcházej, prosím,“ volá na mě tiše.

Naléhavost jeho hlasu mě naprosto odzbrojí. Vrátím se do pokoje za ním, kde mi rukou pokyne na volnou stranu postele.

„Zůstaň tu se mnou. Nechci být sám.“

Zaváhám, jelikož se pořád bojím jeho zvířecího já. Seberu zbytek odvahy, co se mi válí někde na podlaze, svléknu si špinavé oblečení a vlezu si k němu v pyžamu. Přitáhne si mě do náruče a políbí na temeno hlavy.

„Dobrou noc, zachránkyně.“

„Dobrou, chlupáči.“

Ranní slunce mi svítí do očí. Mžourám a předloktím si je přikryju. Hodinky ukazují něco po sedmé. Do prkýnka, holky! Hrabu se z postele, dá mi to trochu zabrat, jelikož jsem v ní pěkně zamotaná. Málem skončím na zemi, když v tom mě zachytí dvě silné ruce.

„Utíkáš mi?“

Otočím se na něho. „Musím, holky mě budou hledat.“

Přetočí si mě v náručí, takže ležím na břiše a mám obličej pár centimetrů od jeho. V očích má ohnivé jiskřičky, které veselé plápolají. Co má za lubem?

Přitáhne si mě a políbí. Jemně se dotýká mých rtů, z čehož se roztékám. Ochutnává je, pomalu je rozvírá svým jazykem a prohlubuje tak polibek. Páni, to je tak božské.

„Záda máš skoro zahojené. To je taky důkaz vlčismu?“

Usměje se. „Jo, některá poranění si dokážeme vyléčit sami. Jiná, ty - hlubší jako například střelné – už ne. Potřebujeme pak někoho, kdo nám s tím pomůže. Ne každý má tak krásnou zachránkyni jako já.“

Zrudnu. Z těch jeho zářivých úsměvů mě jednou klepne.

„Tos proletěl oknem či dveřma, žes měl celá záda posetá střepy?“

„Mrskla mnou skrz balkónové dveře na terasu. Pronajala si se smečkou jednu velkou vilu ve městě. Asi sto kilometrů odsud. Jenže to pro nás není žádná vzdálenost, protože jsme rychlí.“

„Už fakt musím. Bude mě čekat inkvizice a křížový výslech na téma, kde jsem byla, a co jsem dělala v pyžamu tak brzo ráno. Snad to nějak uhraju.“

„Dneska nic neplánuju, takže odpoledne se sejdeme u jezera. Ve čtyři tam buď.“

Přikývnu. „Zatím, uvidíme se na snídani.“

„Ach jó, zase budu muset předstírat a dělit se o tebe s ostatními.“

Na zádech se rozvalí v rozestlaných peřinách, protože on nikam nemusí, a vůbec mu nevadí, že mu pokrývka sklouzne hodně nízko pod břicho. Hm, fantasie mi pracuje na plné obrátky, ale naštěstí mě v tom rozum nenechá, za což jsem mu vděčná.

„Bohužel, úděl instruktora,“ uchechtnu se, líbnu ho na rty a peláším do chaty za holkami.

„Jo a to moje zničené oblečení, prosím tě, zahoď, nechci, aby ho někdo viděl.“

Kývne. „Koupím ti nové.“

„Ani omylem!“ Dělá si srandu, že jo?

„Jak si přeješ,“ culí se. Mám dojem, že jsem ho nepřesvědčila, takže donášku nového oblečení jistě brzy obdržím. Zabít ho za to můžu přeci až potom, nemyslíte?

Cestou nikoho nepotkám, za což vděčím dryjáku, který namíchala včera večer Alex. Jen u záchodů zahlédnu malého zrzavého kluka s pihovatým obličejem, takže to vypadá, že lektvar nebyl smrtící. Dotyčný mě naštěstí nevidí, ale stejně přidám do kroku, abych dorazila co nejdřív. Naše chatka se zdá klidná a opuštěná, ale jen co se přiblížím, slyším Alex, jak se Susan o něčem debatuje. Takže nepozorována se neproplížím, no, nevadí.

„Dobré ráno, dámy.“

„Kdes byla?“ vyštěkne Susan.

„Jsi snad moje máma, abys mě hlídala?“ Tobě se zpovídat nebudu.

Alex mě zkoumavě pozoruje. „V noci si nebyla v chatě, kdes byla?“

Mysli Michelle a to hodně rychle. „Nemohla jsem spát. Lámala jsem si hlavu s tím čajem, víš? Asi byl moc silnej, tak jsem se šla projít. Trochu se provětrat. Nebyl to dobrej nápad pít ho na noc. Už to neudělám.“

„Měly jsme strach, aby se ti něco nestalo.“ Hlavně ty, že, Susan?

„Jsem v pohodě. Teď jsem si jenom odskočila, takže mě omluvte, jdu se zkulturnit, protože mám hlad jako vlk, tak aby na mě zbylo něco k snídani.“

Takový malý vtípek, kdyby to slyšel Quil, ušklíbnu se.

Obléknu se do červených plátěných kalhot s Fishbone na kapse a černou tunikou, k tomu si nazuju sandály, bafnu hygienu a s ručníkem kolem krku jdu do umývárny.

Cestou si přehrávám celou uplynulou noc. Ošetřovala jsem vlkodlaka, tvora, co vlastně neexistuje. Nevím, jak se s tím vyrovnám. Nedokážu si vůbec jeho druhé já připustit, aniž by mě to neděsilo. Může mi ublížit nebo zranit? Dokáže mě ve své vlčí podobě rozeznat od kořisti?

„Sluší ti to,“ ozve se zpoza rohu. My o vlku a on…

Prudce se otočím. „Tohle mi nedělej! Jsi jako duch.“

„Nemohl jsem to bez tebe vydržet,“ kaje se.

V modrém tričku s pumou ve skoku známé značky a béžových šortkách mu to sekne.

„Co když někdo přijde a uvidí nás?“

„Nikdo tu není. A ať, jsi moje a já chci, aby to každý věděl.“

Stoupnu si k umyvadlu a začnu si pucovat zuby. „Budeš z toho mít malér.“

„Zlato, neboj se, nic se nestane.“

Opláchnu si obličej a utřu do ručníku. V zrcadle si upravím prameny vlasů, které jsou kratší a padají mi stále do očí, takže si vezmu pinetku a přidělám si je k hlavě. Zbytek pročísnu hřebenem a udělám ohon.

Obejme mě zezadu a ruce položí na mé břicho.

„Mohl bych tě pozorovat celý den a nikdy mě to nepřestane fascinovat. Jsi úžasná.“

„Přeháníš, chytá tě fantas.“

„Ne, ani zrcadlo nelže, jen se do něj podívej,“ zvedne mi bradu. „Odráží se v něm krásná mladá žena s malachitovýma očima, které jsou plné upřímnosti. Když se rozzlobí, šlehá blesky a přitom je tak roztomilá. Neustále nespokojená se sebou, ale pro mě dokonalá. Mám tě rád takovou, jaká seš. A to se nikdy nezmění.“

Oněměle zakloním hlavu, abych na něj viděla. Tak tohle mi ještě nikdo neřekl. Přemýšlím, co na to říct, až ze mě prostě vypadne jen… „Děkuju.“

Políbí mě na čelo. V tu chvíli mi zakručí v břiše a je po romantice. Můj žaludek si vážně vybral ten nejlepší okamžik.

„Hladová?“

Usměju se. „Jako vlk!“

Cukají mu koutky. Vím, že to nebude lehké a budu si muset zvykat na anomálie, co se týká vlkodlaků, ale v jednom mám jasno: tohoto muže se nevzdám. Rozmluvím mu jeho doprovod na snídani, políbím ho, abych umlčela jeho protesty, a vracím se do chaty, kde hodím na židli ručník a tašku s hygienou.

Do jídelny dorazím jako poslední. Paní Flatterboneová mi dá na talíř dva chleby s marmeládou a do ruky čaj. Posadím se ke Kim, která sedí vedle Glena držíc se spolu za ruce. Instruktoři se vítají s Quilem, protože se dlouho neviděli. Vtipkují a poplácávají ho po zádech.

Ke stolu přijde Danny, usměje se na Alex, která na něm může oči nechat, a zve kluky na fotbal.

„Jasně, hned po snídani, jo?“ zajímá se Josh.

Danny přikývne. „Za hodinu na hřišti. Hraje se pět na pět. Dave bude rozhodčí.“

Ostatní instruktoři kolem nás projdou. Mike se otočí na Alex.

„Teda klobouk dolů, ty děcka zvadly nějak rychle. Jsi fakt dobrá.“

„Ehm, dík. To víš, praxe u sourozenců.“ Hlavně, že žádné nemáš, co?

Dojíme, sbalíme se a rovnou jdeme na hřiště s holkami povzbuzovat oba týmy. Oranžové rozlišováky si berou Mike, Quil, Jack, Josh a Will. Ostatní, Max, Peter, Pete, Glen s Dannym si mezitím vybírají branku. Všichni pak zaujmou pozice na svých půlkách a vykopávají oranžoví, jelikož si Dannyho tým vybíral stranu. Dave zapíská, čímž zahajuje utkání.

Hra je napínavá, kluci se vrhají po míči jako ostříži. Upřeně sleduju Joshe v útoku, jak se bravurně vyhnul ataku Maxe. Přihrává Willovi, ten Quilovi a Jack celou akci zakončuje gólem. Mám jenom trochu obavy o zraněná záda našeho instruktora, ale zatím na sobě nedává nic znát. Uklidni se, bude v pohodě. Za hřištěm z lesa vyběhne Mamut. Jen co mě zbystří, sedne si k nohám a já ho drbu za ušima a pak i po celém těle. Jeho slastné vrnění je slyšet všude kolem.

Pozoruji Kim, jak zrakem visí na Glenovi a při každém jeho útoku mu drží pěsti, zatímco Susan to nebaví, a tak se vrací zpátky do chaty. Divím se, že to vydržela tak dlouho. Alex si piluje nehty a sem tam mrkne po Dannym, což mě přivádí na otázku Jak to ti dva vlastně mají? Je mi to fuk, já koukám na Quila, aniž bych přestala drbat Mamuta a sledovat jeho pána v akci. Holky, tenhle krasavec je můj!

Fotbal nakonec skončí remízou, což je fajn, protože kdopak by poslouchal to chlapské bručení, že?

Den pomalu plyne, když po obědě vysvitne zpoza mraků slunce, začnu si myslet, že nám počasí přeje, z čehož mám ohromnou radost. Ptáci hezky zvesela prozpěvují. Tráva se na slunci třpytí. Jsem zvědavá, co budeme u jezera dělat, oblečení měnit nebudu, nemusí vidět, jak jsem z něj celá paf a chci se mu líbit.

Ve tři čtvrtě na čtyři odcházím z chaty. Jediná Kim ví, kam se chystám, a bude se snažit držet holky z dosahu. Projdu kolem klubovny až k hlavní budově a zahnu za roh na kamennou cestu, po které dojdu až k jezeru. Páni, čeká tu na mě společně s loďkou. Havraní vlasy mu spadají do obličeje skrývající úsměv, až se mu dělají ďolíčky ve tvářích a hnědé studánky, ve kterých lze vyčíst cit, se vpíjejí do mých očí. Zrudnu.

„Vítejte, madam, váš kočár je připraven,“ pokyne mi rukou, druhou uchopí tu mou a vede mě k molu. Opatrně si stoupnu do loďky a posadím se, abych nespadla. Quil se ujme vesel. Pomalu vyplouváme od mola, které je najednou opuštěné.

„Kam mě to vezeš?“

Mrkne na mě. „To je tajné. Až tam budeme, dozvíš se to.“

Je tajemný jak hrad v Karpatech, že?

Kochám se krajinou na břehu jezera, když v dálce vidím zmenšeniny domků, kostela a dalších budov posázených po různých částech svahu. Vypadá to jako by to namaloval malíř, což se mi moc líbí, jelikož mi to připomíná časy u babičky na venkově. Musím se tam zajet podívat, jen co se vrátím tady odsud.

„Jsi nějaká zamyšlená,“ probere mě Quilův hlas.

Zamrkám. „Jen jsem si na něco vzpomněla. Už tam budeme?“

„Ještě pár minut a jsme na místě.“ Projíždíme zátočinou, kde v rákosí zahlédnu žábu.

Nedá mi to, abych ho trošku pozlobila. „Už tam bůdééém?“

„Oslíku, přestaň!“

„Kdo je u tebe oslík?“ Sundám si sluneční brýle.

„Vidíš tu snad někoho jiného kromě sebe?“

Schválně se ohlédnu. „Jo. Ryb je tady spousta.“

Už to nevydrží a rozesměje se na celé kolo. Jeho ozvěna zní ještě dlouho po něm.

„Tak a jsme na místě.“ Zastaví, ponoří vesla do vody a loďka se zastaví.

„Je to krásný místo. Uprostřed jezera a nikdo a nic nás nebude rušit.“

Jen co to dořeknu, začnu se červenat.

„Já jsem to tak nemyslela. Teda myslela... Vyznělo to jinak, než jsem chtěla,“ koktám.

Zakroutí hlavou. „Tím se netrap.“

Otočí se. Za zády vytáhne košík, který, když otevře, obsahuje třešně.

„Jé, ty jsem neměla ani nepamatuju,“ zajásám.

Obdaří mě něžným pohledem. „Jsem rád, že máš radost. Těší mě, že jsi šťastná.“

Pohladí mě po tváři, ze které prstem odstrčí pramen mých kaštanových kadeří za ucho. Posadí si mě na klín, objímá mě a spolu hledíme do dáli.

Vezmu si jednu a strčím si ji do pusy. Rozplývám se nad její chutí. „Kdes je sehnal?“

„U paní Flatterboneové na zahradě.“

Vezme dva páry, které mi dá za uši. Jako malá jsem tyhle náušnice nosila celé léto. Uculuju se, když v tom mi prolétne hlavou znepokojující myšlenka.

„Jsi tichá a zamyšlená, co se děje?“

Vzhlédnu k němu. „Jak to bude s námi dál? Myslíš, máme nějakou šanci, až odsud odjedu?“

„O tom jsem chtěl s tebou mluvit,“ zvážní. „My, vlci, to máme dané nadosmrti. Pokud se zamilujeme, jsme věrní své milé, bojujeme za ni a chráníme ji před kýmkoliv. Je středem našeho vesmíru, a pokud nás naše vyvolená nepřijme, žijeme sami a topíme se v zármutku. Říká se tomuhle otisk. Když se otiskneme, nikdy nebudeme milovat jinou.“

„A ty ses už otiskl?“

Přikývne. „Při našem večerním povídání. Já i můj vlk jsme si tě vybrali. Vím, že je na takové rozhodnutí ještě brzy, jelikož je pro tebe všechno nové, ale chci vědět, jestli mám šanci. Zvaž to, prosím. Přijmeš i ty nás?“

On mi tu nabízí něco jako svatební slib. Páni, zaskočí mě to.

Zaváhám. „Nemůžu ti dát jednoznačnou odpověď, protože si to chci promyslet, abych pak nemusela své rozhodnutí vzít zpátky.“

Napětí z jeho tváře zmizí. „Pár věcí bys měla vědět. Oba tě milujeme stejně. Přestože jsem ve vlčí podobě, jsem pořád sám sebou. Uvažuju stejně jako člověk, jen mám vlčí instinkty. Nikdy nejsme nemocní. Nemůžeme se nakazit žádnou chorobou. Teplotu těla máme vyšší než lidé.“

„Myslela jsem si včera, že máš horečku. Byl jsi celý rozpálený.“

Pokrčí rameny. „Tak bojujeme proti zranění. Tělo se snaží napravit škody co nejdřív, někdy méně, jindy více bolestivě.“

Jeho vlčí část mě fascinuje. Myslím si, že až se s ní víc seznámím, bude všechno okolo pro mě snazší. Povídáme si a pojídáme přitom třešně. Až se začne smrákat, pomalu plujeme zpátky na kraj k molu. Loďku přiváže lodním uzlem, aby neuplavala.

Když se zastaví, žaludek mi udělá přemet. Ježiši, je fakt krásnej. Bezmyšlenkovitě ho pohladím po tváři, až mi ruka sjede ke skráním a shrnu mu spadlé vlasy za ucho. Chytne mě za ruku a proplete naše prsty. Přitáhne si mě k sobě a vášnivě mě políbí. Kdyby mě nedržel, sesunu se na zem. Povzdechnu si a musím si jedno přiznat. Jsem zamilovaná. A to až po uši.

V dálce se ozve varovné vytí. Quil ztuhne a potichu dodá: „Jsou tady.“

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soudce z minulosti 7. kapitola: