Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soudce z minulosti 5. kapitola

Breaking Dawn


Soudce z minulosti 5. kapitola

Ráno po nehodě, návštěva, volno, kulečník...

Soutěžní povídka na téma Tajemství letní lásky, podmínka - vtipný okamžik.

Sedím zničeně u snídaně. Včerejší karambol je zapomenut, mé blouznění občas připomenou kluci jako super zpestření večera, holky to neřeší. Jediná Kim mi po probrání pomohla do chaty, kde jsem se s její pomocí převlékla do pyžama a zalehla do postele.

Čučím na naprasklý béžový hrnek plný břečky, kterou zde považují za čaj. Tohle se vážně nedá pít. Zkuste si to ochutnat a uvidíte. Na talíři leží makový koláč - můj milovaný - po kterém se můžu vždycky utlouct, ale dneska mi nějak nejede.

Těsně před nosem mi přistane červený hrnek s kávou. Cože? Zázrak?

„Myslel jsem, že kojoti uměj plavat,“ ozve se Quil.

Nejsem Mercy. Třeba bych byla šikovnější.

Ušklíbnu se. „Tak to asi nejsem kojot.“

„Kafe tě postaví na nohy. Teda… Doufám.“

Rozpačitě se usměju. „Snad jo. Budu v pohodě, nehody se stávají.“

„Bejt vlk, tak tam zahučím jako pytel písku,“ zabručím si pod fousy.

Quil zakroutí záporně hlavou. „To si teda nemyslím.“

„Jsi snad vlkodlak, že se hádáš?“ Posměšně se ušklíbnu.

„Třeba jo,“ mrkne na mě. „Tak si dávej bacha na úplňky, jsem divokej a neovladatelnej.“

To mě nerozhází. „Jenže to u kolumbijské smečky neplatí. Můžou se měnit, kdy chtěj.“

Chechtá se jak pominutý. „Šťastlivci, co?“

„U jezera jsem viděla vlka se žlutýma očima.“

Zkamení, ale po chvíli se uvolní. „Prosím tě, to musel bejt Mamut.“

„Asi, přeci jen jsem byla zmatená,“ přitakám a myslím si své. Nemá cenu se s ním handrkovat.

Odejde si sednout ke stolu instruktorů a už si mě nevšímá, což je super, jelikož se cítím po včerejšku strašně trapně. Omlouvá mě jen to, že jsem byla zmatená a dezorientovaná, poněvadž oživování a líbání si dokážu splést snad jenom já. Jen při té myšlence zčervenám, přestože nemám důvod. Nešika jsem od přírody, takže můj pád do jezera nebyl nic zvláštního. Navíc molo bylo mokré, takže se dalo čekat, že někomu může uklouznout noha. Navíc podrážka bot do vody, sjetá od častého používání, už taky zažila své, takže se není čemu divit, byla to otázka času. Až přijedu domů, musím si koupit nové, aby se nehoda neopakovala. Jsem ráda, že se pád obešel bez zranění. Nebudu si nic nalhávat, takhle neschopná jsem jenom já, molo ani boty za to nemůžou.

Nakonec přeci jen svou snídani sním, vypiju si kafe - bílé s cukrem - uklidím po sobě nádobí a odcházím do chaty, poněvadž máme dopoledne osobní volno. Zalezu si někam, kde mě Quil nenajde. Budu se mu vyhýbat, nechci ho už potkat. V tomhle stavu á la mrtvola nejsem schopná čelit žárlivce Susan, která je na mě naštvaná, domnívajíc se, že jsem spadla schválně. Jasně, topit se je bezva a není lepší způsob, jak přimět chlapa, aby mě políbil, než utonout.

Ve svém pokoji se natáhnu na postel, do uší si strčím sluchátka od svého modrého iPodu, a poslouchám album postahovaných písniček z TOP 20 kanadské hitparády. Hrábnu po Patricii Briggs v domnění, že si v klidu budu číst. To by však Susan nesměla ve vedlejší ložnici nahlas spřádat svůj plán na sbalení Quila, který, jak se zdá, odolává a nechytá se na Susaniny balící techniky podle rad v článku časopisu Cosmopolitan, které jsou nezbytné pro navázání kontaktu se svým idolem. Bože, někdy mě vážně dojímá její naivita.

Začne se mi chtít na záchod, při odchodu vyslechnu radu číslo pět o mrkání řasami, jak je využít, a kdy je to ztráta času. Vyklouznu ze dveří, plížím se podél stromů, aby mě nikdo neviděl, a s modlitbou Quila nespatřím! si to štráduju k umývárně uprostřed kempu, kde jsou toalety. Ty jediné v chatě postrádám, jelikož můj močák má vlastní hlavu a díky ní chodím skoro pořád.

„Rád tě vidím, Michelle,“ ozve se nade mnou. Vážně jsem si myslela, že ho nepotkám? Ironie osudu, nemyslíte?

„Já tebe ne,“ zadrmolím tak, aby se to k jeho uším nedoneslo.

Nadzvedne obočí. „Před někým se skrýváš? Já jen, že takové maskovací manévry jsem dlouho neviděl.“

Zkus hádat, třeba ti to dojde, křičím na něj ve své hlavě. V ruce drží nějaké formuláře.

„Co tu děláš?“

„Nesu dokumenty správci.“

„Ten včerejšek. Jsi…

Přešlapuju na místě. „Promiň, pospíchám.“

Nechci o svém pádu ani slyšet.

„Kam?“ To jsou mi ale otázky, nějakej zvědavej, ne?

„Tam, kam chodí císař pán sám,“ vyhrknu. Cukají mu koutky a jiskří mu v očích. Když se usmívá, dělají se mu ďolíčky ve tvářích. Vypadá mnohem uvolněnější a roztomilejší.

Mířím ke dveřím, které už jsou na dohled.

„Ehm, do trenek ti nevidím, ale to jsou pánské záchodky, kam míříš.“

Co... kruci. „Aha, jasně,“ odpovím vážně. „To já přece vím, ne?“

Utíkám od něj pryč celá rudá, což naštěstí neví, ale slyším jeho pobavený smích.

„Máš návštěvu, čeká u chaty!“ volá na mě ještě.


Doběhnu na správné toalety, zamknu se v kabince, stáhnu si šortky a kalhotky a sednu si na mísu. Uf, konečně soukromí. Jsem to ale trubka, lamentuju. To je snad zákon schválnosti?

 

 

Tentokrát ho snad nepotkám, spílám rukama a modlím se v duchu. Ať mě ten nahoře jednou vyslyší.

U chaty mě čeká překvapení. Stojí tu totiž Max ve své plné kráse v košili a bermudách havajského stylu, ve které mu krásně vyniká jeho opálená pleť. Z okna se vyklánějí Alex se Susan, které po něm házejí očkem. O to víc vykulí oči, když mě obejme a líbne mě na tvář. Chytnu ruměnec, který však rychle zmizí. Tohle neukecám, pomyslím si.

„Co tu děláš? Nemáš bejt s klukama?“

„Zaslechl jsem něco o tvém kaskadérském kousku, a tak jsem se musel přijet přesvědčit, zda jsi celá, živá a zdravá.“ Odhrnuje si spadlé, tmavě hnědé prameny vlasů z očí.

„Tak se dívej, v celé své kráse,“ zazubím se a otočím se okolo své osy. Maxovi cukají koutky.

„No, zdá se, že jo. Quil byl pěkně na mrtvici, co jsem slyšel od kluků. Prej se o tebe strachoval a byl vzteky bez sebe, jelikož si pořád mumlala něco jako žluté oči.“

Páni, musela jsem být opravdu pěkně mimo. Přece pan instruktor nenechá umřít studenta, ne?

„Mimochodem, přišel jsem tě pozvat na kulečník, budem hrát s klukama v klubovně. Myslím si, že troška estrogenu by nám tam prospěla. Mike s Petem švindlujou.“

Kývám na souhlas, i když má mysl křičí ne. Dlužím mu to, přijel se na mě podívat a já bych byla nevděčná, kdybych jeho nabídku nepřijala.

„Jo, a Danny vzkazuje, že s sebou nemáš brát Alex,“ spiklenecky na mě mrkne, „já si naopak myslím, že to je skvělej nápad. Vem ji s sebou.“

Přikývnu. „Jo, no, dobře. V kolik?“

„Vyzvednu vás ve tři tady.“

Rozloučíme se, Alex děkuje Maxovi za pozvání, natřásá u toho blonďatým ohonem a já se jenom děsím, jak tohle dopadne. Bude se chovat má kamarádka slušně před ostatními instruktory? Pukne Susan závistí, že se ocitnu v Quilově přítomnosti a ona ne? A co teprve, až s ním prohodím pár slov místo ní? Jak se s tím vyrovná? Radši nechci znát odpovědi.

Čas se do teďka vleče jako lepidlo, ale jen se objeví Max, začne sprintovat. Najednou je oběd, skládající se z polévky z neidentifikovaných ingrediencí, jelikož vypadá jako rozmixovaný zelený žabinec; a palačinek s marmeládou, které jsou naopak moc dobré. Konečně se jim povedlo něco na jedničku, pomyslím si.

S plným bříškem, které je momentálně dvojnásobné, si jdu na chvilku dát dvacet, abych se psychicky připravila na kulečník s instruktory. Na mobilu nastavím budík na druhou, zavrtám se, zavřu oči a jsem tuhá.

Ocitnu se v lese úplně sama, ztracená. Hledám cestu zpátky ke kempu, ale nemůžu ji najít. Všude tma, není vidět ani na krok. Les jako by se zvětšil a zhoustnul, nepoznávám ho. Volám o pomoc, ale marně.

Čas se zastaví.

Najednou přede mnou zasvítí dvě malé žluté oči. Ozývá se i vrčení. Po zaostření rozeznám siluetu predátora. Na krku mi vstanou chloupky, polije mě studený pot. Panebože, co mám dělat? Nečeká, rozeběhne se a skočí po mně. Prchám, co mi síly stačí, ale dohání mě.

„Nééé,“ zařvu a probudím se.

Kim se na mě ustrašeně dívá. „Jsi v pohodě?“

Nejsem. Absolutně ne. Žluté oči mě pronásledují. Přikývnu, poněvadž se na víc nezmůžu. Kouknu na své modré plastové hodinky, které mi oznamují, že mám ještě patnáct minut k dobru, takže se vypotácím z postele, popadnu ručník s mýdlem a jdu se zchladit.

Sprcha mi pomůže zapomenout na ten živý a tak reálný sen. Zatřepu mokrou hlavou, až ohodím zamlžené zrcadlo kapkami. Podívám se znova a spatřím žluté bulvy. Vážně to byl vlk? Nezdálo se mi to? Nemysli na to, zakážu si.

V chatě se převléknu, černé tříčtvrťáky a plátěné šaty na ramínka budou skvělý model na dnešní kulečník.

„Alex, půjč mi, prosím tě, fén.“

„Je na polici u skříně!“ zavolá na mě.

Opravdu ho tam najdu, což se divím, jelikož naše modelka je známá svým naprostým bincem ve svých věcech. Vždycky něco hledá… Strčím zástrčku do zásuvky, zapnu ho, přehodím vlasy dopředu a foukám je. Vyfénovat mou dlouhou kaštanovou hřívu je docela makačka, ale už jsem se naučila dřívější hodinu a půl zkrátit na dvacet minut. V zrcadle se mi opět vybaví příhoda u jezera a svítivě žluté vlčí oči. Polije mě studený pot. Trpím halucinacemi? Proč na to neustále myslím? Vlci se ale zdržují v lesích daleko od lidí, co by teda u jezera dělal? Nesmysl, celé je to blbost. Vypnu přístroj, vytáhnu ze zdi a uložím ho zpět na své místo. Hřebenem je pročešu a sepnu v týlu hlavy černým skřipcem. Hotovo a můžu vyrazit.

Alex na mě čeká u dveří ve žlutém bolerku, džínové mini a žabkách. Blonďaté vlny jí rámují obličej, decentní líčení zvýrazňuje její velké modré oči a rudá rtěnka zase její plné rty. Vyzařuje z ní sex appeal. Vedle ní opravdu nemám šanci žádného kluka zaujmout. Zaženu chmury, nasadím zářivý úsměv a se vztyčenou hlavou vyrazím ven. Max už tu na nás čeká.

Jsme tam za chvilku. Okna jsou dokořán, ozývá se z nich hudba. Před budovou parkují čtyři auta, ze kterých poznávám Maxova Commandera, Quilův starý oprýskaný džíp, stříbrný terénní Passat. Řadu uzavírá BMW 7 v černé metalíze. Vedle mě se ozve povzdych. Vím, že Alexin sen je pózovat na kapotě pro pánský časopis a tohle je přesně ono.

„Páni, čí to je?“ diví se Alex. Pokrčím rameny, netuším.

„Dannyho. Dostal ho od rodičů k osmnáctinám.“ Obě na něj hledíme s otevřenou pusou.

„Danny? A tohle fáro? Seš si jistej?“ zajímá se Alex.

„Jasan, je z bohaté rodiny, přestože na to nevypadá. Holky na něj letěj, ale jen ne kvůli jemu samotnému.“ Lituju ho, nemá to jistě lehké.

Uvnitř klubovny se to změnilo. Kulečníkový stůl posunuli doprostřed, aby kolem bylo dost místa. Stůl se židlemi odsunuli pod okno, aby nepřekážely, a místnost se opticky zvětšila.

„Tak jsme tady,“ zahlaholí Max. „Přivedl jsem dvě krasavice. Chovejte se, kluci, slušně.“

„Ahoj,“ pípnu.

Alex jen mávne rukou na pozdrav. Zbystří Dannyho, omluvně se usměje a už si to k němu štráduje. Jde po něm jako husa po flusu, pomyslím si. Danny, drž se!

Okolo kulečníku pobíhají tři kluci, které mi Max představí jako Petea, Mikea a Jacka. Každý mě zaujme něčím jiným: Pete piercingem, bodcem, v obočí, Mike blyštivou náušnicí v pravém uchu a Jack dlouhými dredy svázanými do gumičky.

„Umíš hrát?“ zajímá se Jack.

Zavrtím záporně hlavou. „No, nikdy jsem to ještě nehrála.“

„Ne, jo? Tak to tě to musím naučit,“ ujímá se slova Max držící v ruce tágo.

Do místnosti vstoupí Quil. „Dáme šťoucha?“

„Okej, ale až za chvíli. Jdu učit Michelle jak na to,“ mrkne na něj Max. Co to má znamenat? Proč ho Max provokuje? Chce dosáhnout žárlivosti z Quilovy strany nebo mě před ním záměrně shazuje? Evidentně jsem udělala velkou chybu, když jsem se mu svěřila. Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Proč jsem se toho nedržela?

Pravidla pochopím hned, koule stejné barvy pomocí bílé koule šťouchat do díry. Nakonec na jeden strk musím dopravit černou osmičku do určitého rohu. Jen na ní záleží, jestli hráč vyhraje, nebo ne.

Jsem nervózní z Quilovy blízkosti. V tričku s kapelou Sex Pistols a béžových riflích mu to fakt sekne. Kdybych se nedržela stolu, padnu na kolena. Sakra, má na mě pořád stejný vliv.

„Jo, chápu pravidla. Nečekejte nějaké zázraky, jsem nešika.“

„Neboj, budu ti radit a pomáhat,“ utěšuje mě Max a já ho obdařím úsměvem. Quil se mračí.

„Tak vsadíme se o něco? Mám za sebou náročnej den, děcka nechtěla spát,“ říká Mike vypadající opravdu strhaně.

Max souhlasí. „To mi povídej, když Tommymu večer neslíbím, že za ním přijede Michelle, je utržený jako ze řetězu ještě v deset večer. Nemůže se jí dočkat.“

„Maxi, ty mě takhle zneužíváš?“ čertím se na něj.

Zakření se. „To víš, máš na něj vliv.“

Alex se zapojí taky do debaty. „To není problém, to zvládnu. Jestli prohraju, uspím vám ty mrňata do patnácti minut.“

Kulím na ní bulvy. Ona? Děti nenazývá jinak než fakany, co ji obtěžují. Snaží se zapůsobit, to je jasné. Jsem na ni zvědavá a myslím, že kluci taky.

„Fajn, to je slovo do pranice,“ prohodí Pete. „Jsem na tebe pak děsně zvědavej.“

Alex se zakření. „Ještě mi poděkuješ.“

„Rozdělíme se na týmy, kdy budem hrát společně. Vychází to na čtyři týmy po dvou. Tady jsem nalámal sirky, vždycky jsou dvě stejně dlouhé.“

Taháme s Alex jako první. Vytáhnu si nejdelší a ona nejkratší, jsme zvědavé, kdo bude náš parťák. Jack a Pete jsou spolu, Alex je s Dannym, Mike s Quilem a já s Maxem.

„Můžem se prohodit, jestli chceš,“ pošeptá mi Max do ucha a natáčí mě směrem ke Quilovi a Mikeovi.

„Ticho,“ zasyčím. On je snad větší drbna než Alex.

„Hrajem,“ zahajuje hru Jack svým prvním šťouchem.

Když jsme na řadě my s Maxem, snažím se trefit do koule, ale nejde mi to. Max mě chlácholí, že další kolo to bude lepší.

Jde mi to mizerně, kazím to, Max mi pomáhá a občas slyším i slabé vrčení. Odkud jenom je?

Atmosféra je báječná. Všichni se bavíme, chechtáme jako dlouholetí přátelé. Naše role jsou zapomenuty a my se chováme naprosto přirozeně. Nikdo nic nepředstírá, všichni si užíváme volna.

Vyhraje Mike s Quilem, poté se umístí Jack a Pete, pak my a jako poslední Danny s Alex.

„Takže uspávám já. Mohli bychom uspořádat animovanej večer pro děcka. Pouštěli bychom jim animáky, ony by na to čučely a pak, po náročném programu, co jim připravíte, je přivezete sem a já už se o ně postarám.“

Cože? Jsem natvrdlá jenom já? Jak kouknu nenápadně po ostatních, všichni na ni zírají jako telata na nová vrata se zdviženým obočím.

„Hele, Al, ještě jednou, pomaleji a srozumitelně,“ vybídne ji Danny. Moment, kde se vzala u Dannyho něha a galantnosti k Alex? Že by mi něco uniklo?

„Napadlo mě uspořádat letní kino pro prcky a pustit jim animáky. Ty děti zbožňují, ne? Přivezte je sem.“

„Ve společenské místnosti je promítačka. Dala by se přestěhovat ven,“ ozve se Quil.

Alex září jako sluníčko. „Skvělý, co třeba v sedm?“

„Ujednáno, koukám, už se pomalu smráká, pojedem,“ usekne naši debatu Pete a kývne na Mikea a Jacka.

Před klubovnou se rozloučíme s klukama, zamáváme jim s Alex. Řekneme si s Quilem a Maxem dobrou noc a jdeme do chaty. V pokoji se převleču do starého vytahaného trika po kolena a mini kraťásků. Vlezu si do postele, když ve mně hrkne. Na židli u okna se mi tam válí svetr, který jsem si vzala, aby mi nebyla zima. Sakra, co teď? Okna jistě nikdo nezavře, poněvadž všichni odešli. Nesmím ho nechat zvlhnout.

Nazuju si sandály, přehodím si přes sebe mikinu a vracím se zpátky. Mám štěstí, ještě se tam svítí. Vstoupím a spatřím Dannyho, jak upravuje místnost do původního stavu. Lekne se, ale při zjištění, že jsem to já, se uvolní.

„Ahoj, nenašel se tu černej svetr? Musela jsem ho tu někde nechat položený.“

„Jo, byl spadlej pod stolem. Myslel jsem si, že bude buď tvůj, anebo Al.“

Od kdy jí říká Al? Tak jí říkám jenom já. „Jsem ráda, že tu je. Díky, dobrou.“

„Brou,“ ozve se.

Jen, co vyjdu ven, srazím se s Quilem. V hlavě se mi vybaví moje vytahané triko poplivané pastou. Co si o mně pomyslí? Je zaskočený, nečekal mě tady.

„Vrátila jsem se pro svetr. Nechci, aby mi navlhl.“

„Aha, to já jdu pomoci Dannymu s kulečníkem.“

„Tak to jo, dobrou,“ otáčím se od něj, když vtom mě chytí za paži. Z toho dotyku cítím sálavé teplo.

„Vyhejbáš se mi. Chci se zeptat, jak ti je?“

Pohlédnu mu do očí. „V pohodě, nic mi není.“

„Vážně? Dost dlouho jsem tě nemohl nahodit. Byl jsem z toho zoufalej.“

Smutně na mě kouká. „Děkuju, žes mi zachránil život.“

„Bál jsem se, že jsem tě ztratil,“ zachraptí. Fakt?

„Opravdu mi nic není.“

Jeho oči se změní z hnědé na černou. Přimhouří je, na čele se mu objeví vráska. Věřili byste, že mračící se člověk může být sexy?

„Vím, že jsem byla dezorientovaná a zmatená. Nelíbals mě, chci říct… Vím, nebyla to pusa, ale zachraňovals mě. Jsem ti vděčná.“

Nastane ticho.

„To teda nebyla," potvrdí. „Tohle je pusa,“ vezme mi hlavu do dlaní, skloní se a políbí mě.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Soudce z minulosti 5. kapitola:

 1 2   Další »
23.08.2012 [1:58]

EmpressKapitola super Emoticon Emoticon Emoticon Nuž a ten záver... keby som nesedla asi sa mi podlomia nohy Emoticon Emoticon

12. AMO
22.08.2012 [23:06]

AMONo a pak, že to nejde bavit se jen tak... bez chlastu a kuřiva.
Nelíbal jí, jen zachránil a je citlivej a umí líbat? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. Hejly
29.07.2012 [21:39]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.07.2012 [22:14]

Danca11 Úžasné a ten konec... Emoticon Emoticon Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon

20.07.2012 [20:13]

patulka13Supr-dupr-jupí-jé! Emoticon Má oblíbená reakce na všechno, včetně polibku. Júú, jak já se těšila, až si to budu moci přečíst - a to čekání mi za to stálo. Emoticon Začínám se do téhle povídky zamilovávat čím dál více... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.07.2012 [22:31]

Petulka01J Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Bee1
19.07.2012 [21:16]

Bee1Supéééééér Emoticon Emoticon Som z toho na mraky Emoticon Emoticon Len dúfam že to dobre dopadne Emoticon Emoticon

18.07.2012 [22:28]

AnetaniiParáda. Vážně netuším jesti se mi líbí víc pár Quil - Michelle a nebo Alex - Danny. Emoticon Asi bych brala Maxe. Emoticon

18.07.2012 [13:22]

marseilleNejlepší!!! Pěkně se to rozjíždí!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. eliz
18.07.2012 [9:20]

Waaa, ja nemam slov. Uzasna poviedka uzasna kapitola a neviem ako to vydrzim do dalsej casti :) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!