Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 21. kapitola

31.05.2012 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 58× • zobrazeno 6850×

Edward

Měsíc se střídal s měsícem a já už trénoval sebeovládání rok. Ten rok byl šílený – nejhorší v mém životě, protože když jsem byl novorozený, tak jsem aspoň nepřemýšlel. Teď jsem měl v mé několika komorové mysli na přemýšlení času spoustu. Není nic horšího než vlastní myšlenky, kterými se bičujete. Tedy, pro ostatní. Já mám na to i miliony lidí kolem sebe a vlastně jsem byl nakonec rád, že jsem odešel, protože díky tomu jsem si vystačil se svými vlastními myšlenkami a ty další miliony nechal za sebou.

Samozřejmě, že mi chyběli. Myslel jsem na ně každý den, ale nebylo by dobré, kdybych tam zůstal. Už svoji matku i otce plně chápu.

Zabil jsem nespočet zvířat a jednoho člověka. Ale jeho jsem neušukal k smrti, na rozdíl od Belly. Aiofe do mě tak dlouho hučela, až mě donutila jít a vážně si to na jednom muži zkusit. Ale nepovedlo se to, což mě zdrtilo. To znamenalo, že je tu pořád reálná šance, že u toho zabiju i Bellu. Musel jsem si to na něm zkusit… Svědomí muselo kapitulovat, když jde o Bellu. Navíc jsem zabil za těch deset let v minulém století tolik lidí, že stejně jednou skončím v pekle. A ten muž měl rychlou, skoro bezbolestnou smrt, protože jsem mu rozdrtil vaz pod opojením krve a ztráty kontroly dřív, než jsem se pořádně zakousnul. To byla druhá věc – co s rukama. Musím si je spojit za zády nebo nevím… Nedokážu v nich tu nelidskou sílu pod tím tlakem kontrolovat.

Upíří těla jsou vlastně jako velká, nerozbitná váza, kam se vlévá proudem krev. Když to přeženeme, nepříjemně to v nás šplouchá, a když to vážně hodně přeženeme, cítíme krev v hltanu, protože už nemá kam odtékat. Váza je plná. Jenže já to přehnal ještě víc. Aiofe mě dohnala do extrému a krev mi tekla z koutků úst, očí a uší. Bylo to šílené a mně bylo poprvé v mém upířím životě… ne přímo špatně, ale něco tomu podobné.

Po tom roce tréninku přestávání v sání krve se mi to konečně povedlo, a to rovnou dvakrát. Bylo to to nejtěžší, co jsem v životě udělal. Vždycky jsem Carlislea obdivoval, ale teď ho za to budu nejspíš uctívat, protože už si tolikrát dokázal vyrvat z úst tu nejdokonalejší symfonii chutí a tepla. Rosalie měla štěstí, že kdysi dala na svůj vlastní strach a Emmetta nezkusila proměnit sama. Nedokázala by to.

„Takže tam prostě hodláš nakráčet a unést ji?“ zeptala se mě Aiofe, když jsme mířili do nemocnice v Seattlu. Za ten rok jsem si ji neskutečně oblíbil, protože se do mě nezamilovávala a ani nic podobného a její myšlenky byly úžasné. Navíc při mně stála v tomhle období, i když pro mě nemusela hnout ani prstem.

„No, rozhodně tam nenakráčím. Ale ano.“

„Měl bys tu nemocnici vypálit. Její tělo jen tak zmizí…“

„Ne. Nic se vypalovat nebude. Tohle není žádný gulag, ale nemocnice,“ odsekl jsem.

„Jak myslíš.“

V nemocnici jsem hned zachytil pach Carlislea, ale jeho myšlenky ne. Nebyl tu. Bohužel a bohudík.

„Nemocnice. Bože, to je ráj. Krev je tu cítit na každém rohu,“ hlesla Aiofe a já na ni zavrčel, aby se uklidnila. Stačí jedno tělo.

Přesunuli ji do dolních pater v jiném areálu. Absolutně jsem neměl strach o to, že by ji už odpojili, protože jsem znal myšlenky jejího Erica. Ten by to nedopustil. Ani já bych to nedovolil…

„Ta bude krásná,“ usoudila Aiofe, když jsme vkročili do jejího pokoje.

„Je,“ opravil jsem čas. Byla překrásná. Nevinný anděl, kterému jsem ustřihl křídla. Brzo přijde moment, kdy jí je přimontuji zpět, ale černá. Nemohl jsem se nabažit pohledu na ni. Tak dlouho jsem ji neviděl. Jen ve svých myšlenkách, ale ty se nemohly vyrovnat originálu.

Mahagonové vlasy měla mnohem delší, rozprostřené kolem hlavy.

„Perou do ní léky. To je dobré. Krev má kyselý nádech,“ pošeptala mi Aiofe, zatímco jsem jí přejížděl palcem po dolním rtu, na kterém měla malou jizvu. Nevadilo mi ukázat před Aiofe můj zoufalý dotyk, protože ona mě za ten rok viděla už v různých situacích.

„Ale pořád neuvěřitelně sladká,“ zamumlal jsem.

„To je pravda. Víš, když jsem byla ještě upíří batole – bylo mi tehdy sto padesát let – a chtěla jsem někoho přeměnit, tahle chemie v kapačkách neexistovala. Dneska by se to dalo využít,“ uvažovala a já hned věděl, na co myslí.

„Napíchat toho do ní co nejvíc,“ přetlumočil jsem její myšlenky do verbální podoby.

„Přesně tak. Krev feťáků a kurev se nedá pít.“

„Ale pořád tam bude riziko, že ji zabiju. Už teď se mi sbíhá jed na jazyku, a to je ode mě půl metru. Já budu mít její horké maso v zubech a mám se ho vzdát. Bože,“ vzdychl jsem a dal si obličej do dlaní. Přešel jsem k oknu a snažil se uklidnit, protože už teď bylo moje tělo na to celé žhavé.

„Já ti věřím,“ zalhala Aiofe a pohladila mě po rameni.

„Zapomínáš, že jsem telepat? Já totiž vím, že mi nevěříš vůbec,“ řekl jsem jí se zdviženým obočím a ona se zazubila.

„Většinou to má efekt, no. Tedy, aspoň ve filmech. Edwarde, když se ti to nepodaří, na světě je jich ještě sedm miliard…“

„Ale ona je jen jedna,“ zavrčel jsem.

„Ty ji miluješ?“ zeptala se s podezřením, protože ji moje prudké reakce překvapovaly.

„Ne. Já ji neznám,“ přiznal jsem se a podíval se na Bellin spící obličej. Věděl jsem jen, že se bála vody a chtěla děti. Taky jsem věděl, že na slunci jí některé prameny kaštanových vlasů červeně pableskují…

„Pojď. Dostaneme ji odsud,“ řekl jsem a zabral za pelest postele.

Carlisle

Ráno, když jsem přišel do práce, jsem ucítil něco, co mi nosem neproběhlo už moc dlouhou dobu, a to Edwardův pach. Už v autě v garáži jsem slyšel policii, jak se dohaduje s mými kolegy a ostatním personálem. No, ten pach byl poslední hřebík do rakve.

Ucítil jsem ho na patře, kde leželi pacienti ve vegetativním stavu a hlubokém kómatu. Šel jsem totiž tradičně za Bellou. Chodil jsem se na ni dívat a u její postele jsem trávil spoustu času. Nejspíš jsem doufal, že se stane zázrak a ona se probudí.

„Co se tu děje?“ zeptal jsem se, i když jsem to věděl. Potřeboval jsem to i slyšet.

„Zmizela pacientka v kómatu,“ vysvětlil mi policista s vysílačkou v ruce. Netušil jsem, co si o to myslet. Edward ji unesl? Ale proč? Chce se mučit po zbytek jejího života pohledem na její tělo v soukromí?

„Už to ví Eric Lenscher?“ chtěl jsem vědět, protože ten se zblázní. Za ten rok se nic nezměnilo. Pořád sem chodil, držel ji za ruku a vyprávěl jí příběhy nebo jí s velkou nelibostí četl. Byl nezdolný jako skála. Věděl sice, že to kóma je chronické, ale vydržel. Tohle ho buď zabije, anebo mu dá konečně možnost se od Belly odpoutat. Nebo ani jedno a on vyhlásí celostátní pátrání.

„Jako ten Eric Lenscher?“

„Ano, ten. Byl to její přítel. Někdo by mu to měl zavolat. Na neurologii najdete jeho sestru. Měla by mu to říct ona,“ dodal jsem a otočil se na podpatku. Musím to říct Esmé, protože tohle je vážné. Nedokázal jsem ale vyhodnotit přesnou závažnost, protože jsem netušil, co Edward vyvádí.

Domů jsem běžel, protože to bylo rychlejší, a auto zůstane v garáži, takže si ostraha nevšimne, že zaměstnanec v pracovní době nasednul suverénně do auta a odjel.

„Co?“ zeptala se překvapeně moje manželka, když jsem přiběhl domů.

„Její tělo zmizelo,“ oznámil jsem a naše děti nám ještě pořád nevěnovaly plnou pozornost.

„Jak…“

„Edwardův pach. Byl v nemocnici i s Aiofe.“ Jméno Edward teď vypadalo jako krytí tajného, vojenského povelu, protože se všichni shromáždili kolem nás a sršeli očima blesky a otázky.

„Jaký pach a jaké tělo?“ zeptala se rozzuřeně Rose.

„Žádné,“ šeptla Esmé a otočila se zpět k počítači.

„Už by nám konečně někdo mohl říct, proč je náš bratr už rok bůhví kde!“ zahřměl Emmett a momentálně přecházel do té pozice, kde ve skutečnosti každý z našich dětí byl, a to pozice dospělého.

„Tohle by vám měl říct Edward sám,“ usoudil jsem a Jasper si odfrknul.

„Proboha, co je tak vážného?“ zeptal se a nedovedl si to představit. Ani já si to kdysi nedovedl představit, no, můj nejstarší syn s Bellou zbořil hranice.

„On už to ví? Její přítel?“ zamumlala Esmé a zvedla ke mně zase oči.

„Neví,“ odpověděl jsem a Emmett si podupával nohou.

„Tohle je k zbláznění. Jestli se vám Edward nepřiznal, že je na chlapy, tak už nevím, za co byste ho mohli vyhodit.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 21. kapitola: