Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 17. kapitola

24.05.2012 (09:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 71× • zobrazeno 7920×

Je celkem těžké, když ze všeho na světě chcete dělat nejvíc jednu věc, ale nemůžete – i přesto, že ji potřebujete. Nesmím spát.

Nesmím spát… Hlava mi poklesla, jenže tvář už jsem musela mít z neustálého přísunu facek nateklou. Stejně to už nepomáhalo.

Vstala jsem a začala chodit po pokoji. Z kapačky jsem si vytvořila berličku a dělala kolečka.

„Slečno Swanová, musíte odpočívat,“ vylítla na mě sestra. Já říkala, že je to tu jak ve vězení. Dostrkala mě zpátky do postele, a pak si mě zamyšleně změřila. Uhnula jsem pohledem, i když mi bylo jasné, na co zírala. Můj děsivý, nevyspalý zjev byl totiž jako magnet. Vypadala jsem jako na heráku. Propadlé tváře a víčka, co se třásly, jak se chtěly zavřít.

Když odešla, protože jí nejspíš došlo, že mně nepomůže, vytáhla jsem z šuplíku mobil a vytočila Ericovo číslo. Na displeji se mi zobrazila fotka jeho dokonalého obličeje s árijskými rysy a nevrlým výrazem.

Přiložila jsem mobil k uchu a chytala se zvuku vyzvánění. Nesmím usnout…

„Slyším a poslouchám,“ oznámil a já se usmála.

„Co děláš?“ chtěla jsem vědět. Vlastně mě to v mém stavu nezajímalo, ale potřebovala jsem s někým mluvit, abych se udržela vzhůru. Každou vteřinou to bylo těžší. Já nespala už čtrnáct dní… Měla bych být mrtvá. Ale to asi nejsem, kvůli těm pár hodinám, co se mi občas podaří nastřádat. Člověk si stěžuje, když se nevyspí jednou… Kdybych se aspoň nevyspala, ale já celou tu noc prošukala bez svobodné vůle. Ve snech jsme totiž všichni super hrdinové, co to vydrží.

„Zrovna teď tu sedím s atraktivní blondýnou…“

„To je geniální popis Excelu,“ přerušila jsem ho a on odvětil, že zkazím každou legraci.

„Mučí tě tam hodně?“ zeptal se po chvíli. Zavřela jsem oči. Sakra!

„To si ani nedovedeš představit… Nemůžeš mě nějak rozveselit?“ zeptala jsem se, když jsem se silně hryzla do rtu, aby mě bolest udržela při vědomí.

„Už jsem byl ženatý a mám nemanželská dvojčata jménem Kokain a Heroin. Manželka byla totiž trochu zvláštní.“

„Manželka trochu Courtney Love. Ty dvojčata ti nevěřím, ale doufám, že to první je taky součástí vtipu.“

„Možná… Myslím. Teď si nemůžu vzpomenout.“

„Ericu!“

„Jsi jediná, koho si vezmu… Dokud ti nezačnou padat prsa a nezačneš po mně chtít, abych ti půjčil protézu,“ slíbil a já pokývala hlavou.

„To ještě pár let máme… Víš, ty jsi úplně stejný jako já,“ uvažovala jsem nahlas.

„Nejsem tak malý…“

„Ne. Chci říct – ty jsi stejný jako ostatní. Jen je to těžké přiznat, protože každý si myslíme, že jsme originál sněhové vločky, ale chceme to samé – lásku, štěstí, a tak dále,“ vysvětlila jsem a přesně jsem ho viděla, jak se mračí, probodává mě očima a chce mi do tváře vmést spoustu sarkastických a nevhodných poznámek. Ale bylo ticho – což jsem zrovna teď nepotřebovala.

„Prosím, řekni mi něco,“ požádala jsem ho, když jsem se položila na bok a mobil si k uchu přimáčkla, když jsem na něj nalehla.

„Vyhodil jsem Olivera.“ Obočí mi vylétlo vzhůru, no, stejně to bylo to poslední, co mě zajímalo.

„Něco zajímavějšího. Něco o tobě,“ navrhla jsem a on si otráveně povzdychnul.

„Nechceš mi radši říct o tvé první puse s kamarádkou na večírku?“

„Nelíbala jsem se s kamarádkou na večírku, protože jsme neměla kamarády… A ani lesbické sklony.“

„Jsem tvůj jediný kamarád,“ uznal naoko nešťastně.

„Už ani ty, protože s tebou chodím. Tím pádem naše kamarádství bylo potlačeno a nahrazeno vztahem.“

„Zas tolik se toho nezměnilo… Jen to, že spolu bydlíme, šukáme… No, a občas mě přinutíš, abych tě držel za ruku.“

„Já tě nenutím,“ odporovala jsem, ale znělo to spíš jako vzdech. Už to nezvládám. Je pozdě. Sáhla jsem si pod tělo a nahmatala ampuli. Do šuplíku jsem si ještě schovala stříkačku, co jsem ještě šlohla, když mi došlo, že to k tomu potřebuju. Pořád jsem ležela hlavou na mobilu, zatímco jsem natáhla adrenalin do stříkačky. Musí to fungovat. To mě udrží při vědomí za každou cenu. Ovšem taky s nějakou omezenou dobou působení… Co budu dělat pak – to nevím. A momentálně mi to je jedno.

„Vydrž, Bello. Jen něco vyřídím a za pár hodin jsem u tebe. Má matka je tu. Nachytala mě, jak telefonuji v práci. Zavolám ti, jak jsem dopadl. Možná skončím na dlažbě,“ dodal ironicky a telefon byl náhle hluchý.

Trochu adrenalinu z konce jehly vystříklo, když jsem se zbavila hrozby vzduchové bubliny – mého potencionálního vraha. Já jich mám…

Netuším, kam se to píchá a na filmy moc nespoléhám. Navíc si nic do srdce sama píchat nebudu. Ještě bych se netrefila.

Moc síly mi nezbývalo, a tak jsem jen napřáhla ruku ke stehnu a prudce si tam jehlu zabodla. Sykla jsem, no, už jsem i bolest vnímala matně.

Když jsem vyprázdnila obsah injekce, vytáhla jsem ji a ucítila, jak se mi obrovské množství adrenalinu rozlévá žilami a vsakuje se tak do mě i energie. Já nevěděla, jak to přesně funguje, ale hlava už mi nepadala a cítila jsem, jak se mi srdce roztlouklo, když ho nový přísun hormonu nakoplo. Fajn. Teď mám na nějakou dobu klid. Právě jsem v podstatě vypila asi hektolitr energiťáku a jsem asi poprvé po několika týdnech schopná racionálně přemýšlet… No, vlastně ne. Pořád jsem si totiž myslela, že mě spánek zabije. A navíc jsem do sebe teď ještě píchla vlastnoručně injekci. Připadalo mi, že tohle je můj poslední den… Prostě jsem byla psychicky v hajzlu a nevěděla, jak dlouho tenhle bdělý stav vydrží. Musím zavolat Ericovi. Znova. Kvůli tomu, jak mě ovíjela paranoia. Možná to není paranoia. Vždyť jsem v bezvýchodné situaci. Mám nádor na mozku a zabíjí mě to, co životně potřebuju. stejně jako kyslík. Mohla bych si rovnou hodit mašli.

„Slíbil jsem, že tam za chvíli budu,“ řekl hned potom, co to zvedl. Posadila jsem se do tureckého sedu na postel a hryzala si nehty.

„Řekni mi, jak si představuješ naši svatbu… jednou,“ šeptla jsem a zírala do protější stěny, která ale byla pořád jen zdí.

„No, ty budeš mít hrozně sexy šaty, ve kterých ti budou vidět celé nohy…“

„Tak to nebudou šaty, ale pyžamo.“

„Pšst. Nepřerušuj mě! No, a budeš se samozřejmě červenat a možná i brečet. Já budu čekat u oltáře…“

„S trpícím, otráveným výrazem…“

„Ne. Já se budu tvářit hrdě, protože si budu brát tu nejkrásnější ženskou na světě.“ Rty se mi roztáhly do šťastného úsměvu při té představě a oči mě pálily stejně jako hrdlo.

Jenže pak mi zase začaly těžknout víčka, protože srdce už zřejmě za těch pět minut spálilo to, co jsem mu vlila do motoru. Tenhle sporťák měl zřejmě extrémní spotřebu.

„Usínám,“ hlesla jsem se slzami a padala na bok.

„To zase vzbudíš celou nemocnici,“ poznamenal a mně vypadával mobil z ruky. Neměla jsem vládu nad rukama a nohama.

„Myslím, že tentokrát ne,“ vydechla jsem, protože jsem měla špatné tušení, co podporovala bolest na hrudi a přímo skandovala v jeho prospěch.

„Dobrou noc. Až odsud konečně vypadnu, přijedu za tebou,“ slíbil.

„Dobrou noc, Ericu,“ zopakovala jsem jeho frázi. Na víc jsem už neměla.

„Chtěl bych ti popřát sladké sny, ale to radši ne…“

Nade mnou se uzamkla černá, betonová stěna, kterou nešlo prorazit.

V obličeji mě pálilo slunce, ale záda absorbovaly chlad, co vycházel z něčeho za mnou. Měla jsem představu, kdo tam je, ale radši jsem ani nedoufala.

„Když se otočím, budeš tam?“ zeptala jsem se a čekala na odpověď v kuželu jasného světla. To slunce, sakra, pražilo. Horizont byl rozmazaný, ale poznala jsem vodu. Když jsem nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou, dřevo pod námi zapraskalo. Byli jsme na molu. Tedy, doufala jsem, že jsme byli – že jsem jen nebyla.

„Nemusíš se otáčet,“ zabroukal mi do ucha tím nejkrásnějším a nejmelodičtějším hlasem na světě. Znělo to jako zpěv, i když jen šeptal. Spokojeně jsem se usmála. Měla jsem totiž pocit, že on tu prostě musí být. Chtěla jsem ho tu.

Obrátila jsem se k němu obličejem a po tváři se mi rozlil úžas. Nic nádhernějšího jsem neviděla.

„Jsi jako diamant,“ šeptla jsem a pohladila ho po lícních kostech, které zářily na všechny strany. Vlastně jsem se dívala do zářivého slunce, a tak mě to nutilo mrkat.

„Řekneš mi něco?“ požádala jsem ho, když mlčel a jen se mi díval do očí.

„Chtěl bych, ale myslím, že nemůžu,“ odpověděl a já zmateně nakrčila čelo. „Jsi moc krásná a čistá pro někoho, jako já.“

„Čistá?“

„Pro démona? Asi jako lilie,“ řekl s otráveným podtónem.

„Ale já cítím, že o tobě musím něco vědět,“ odvětila jsem rozohněně a on mě prudce popadl za ramena, až to skoro zabolelo. Přiblížil se k mému obličeji a propaloval mě uhelně černým pohledem.

„Bello, nech to být. Věř mi, že to tak bude nejlepší. Pro mě je životně důležité, abych o tobě nic nevěděl, stejně jako ty o mně. Ďábel se nemůže zamilovat do anděla,“ vysvětloval naléhavě a já mu věřila každé slovo, co bylo prosyceno prosbou, bolestí a taky hrůzou. Přikývla jsem a on sjel očima k mým rtům. Jemně mě políbil a jen tak okusil spodní ret. Stála jsem, nehybná a ruce si nechala u těla. Dovolila jsem mu, aby mi opracoval rty tvrdými a lahodnými polibky.

Když mě ale sevřel v pažích, ruce jsem mu položila na boky. Po hladké, studené kůži ihned sklouzly na jeho perfektní zadek. Spokojeně jsem mu zavrněla v náruči a nosem přejela po konturách jeho krku. Přivoněla jsem si a byla jsem přesvědčená, že se mi z té vůně musí podlomit kolena, ale nestalo se tak. Možná za to mohl on – za to, jak mě pevně držel, anebo to, že jsem si připadala vitálnější a odolnější. Nepřirozeně dobře.

Padali jsme k prkenné podlaze a já mu zůstala viset na klíně, kde na mě už nedočkavě doráželo jeho vzrušení.

Přejížděl mi hedvábnýma rukama po každém kousku kůže a věnoval se mu pohlazením, zatímco ústy dokazoval mým bradavkám, jak moc mě chce. I já myslela jen na to, až ho budu mít v sobě a budu se propínat pod přívalem slasti. Spočinula jsem mu rty na kamenném rameni a nemohla se ho nabažit. Ta textura vás prostě nutila, abyste ji pořád hladili a laskali.

„Můžu?“ zeptal se a chytil mě za zadek, aby do mě vniknul. Přikývla jsem a vyjekla, když do mě jeho ledový penis vklouznul. Zatnula jsem poševní svaly a pevně ho tak obemkla. Vycenil řadu sněhově bílých zubů a zavrčel mi do tváře. Ten zvuk mnou projel jako elektrický proud a roztřásl mě.

„Celá se chvěješ,“ konstatoval. „Bojíš se mě,“ udělal si mylný závěr a sklopil pohled. Zvedla jsem mu bradu a přinutila ho, aby se mi tak díval do očí.

„Pleteš se,“ šeptla jsem prostě a zatančila mu na klíně tím, že jsem začala kroužit pánví. Chytil mě za boky a sám poskočil. Zaklonila jsem se dozadu, a když jsem na něj znovu dosedla, ucítila jsem lupnutí v podbřišku. Zařvala jsem a on se na mě překvapeně podíval. On právě narazil na můj bod G. Vydýchala jsem to a jako smyslů zbavená jsem se znovu zaklonila a dosedla. Zase to přišlo a já ho chytila za vlasy a zakřičela mu to do ucha.

„Ty ses právě dvakrát za sebou…“ Nedořekl to, protože mi to udělal tentokrát sám. Tělem se mi začaly šířit křeče, ale ve vnitřních stranách stehen to bylo přímo epicentrum. Pořád jsem se stahovala a napínala ve vlnách několikanásobného orgasmu a už nemohla hýbat nohama, protože šílené svalové křeče je spoutaly. Panebože, tohle byl sex snů…

Srdce se mi snažilo vyskočit z hrudi a mlátilo zběsile do žeber. Tlouklo až moc…

Eric

Vystoupil jsem z výtahu a svižnými kroky šel rovnou k pokoji Belly. Jenže něco bylo špatně. To jsem poznal, když byla chodba vylidněná a Carlisle Cullen právě vběhl prosklenými dveřmi do Bellina pokoje. Slyšel jsem až na druhou stranu chodby, jak tam monitor hlasitě ohlašuje, že něčí srdce se zastavilo. Zpomalil jsem a k těm dveřím šel jako na popravu. Třeštil jsem oči a poslouchal příkazy Cullena, když nabíjeli defibrilátor a rány, jak tělo muselo vyskočit do vzduchu a zase dopadnout na lůžko. Byl jsem v transu a neschopný normálně přemýšlet. Chtěl jsem nastoupit do výtahu a sjet do přízemí. Pak znovu stlačit správné patro a zjistit, že jsem se vážně splet, protože Bella na mě čeká a nemá infarkt.

Došel jsem až ke dveřím a zíral na monitor, co pořád bez rozmyslu a slitování oznamoval, že Bellino srdce se zastavilo.

„Nabít na tři sta!“ nakázal Carlisle Cullen a dotkl se elektrodami jejího obnaženého hrudníku. Tělo se nadzvedlo a já, neschopný pohybu a reakce, viděl, jak dopadá zpátky na postel. Někdo mě chytil za ruku.

„Je mi to líto.“

Edward

„Krám jeden pitomý,“ zanadával jsem znovu tiše, protože se ten krásný sen rozplynul.

Seděl jsem na pohovce s Emmettem a Jasperem, a pořád si to trousil pod nos.

„Můžeš se uklidnit? Já bych byl rád šťastný,“ vysvětlil nevrle Jasper, protože mu bylo dáno, že musí sdílet moji náladu.

„Tak já zase jdu, no,“ odvětil jsem a vstával. Emmett mě chytil za zápěstí a stáhnul zpátky.

„Ani se nehni. Konečně si z toho pokoje zase vylezl. Kdyby ti bylo patnáct a já neslyšel každou kravinu, myslel bych, že si od rána do dalšího rána honíš pelikána. Jasper to vydrží, že ano?“ mířil na Jaspera s přimhouřenýma očima. Ten rezignovaně zavrčel a Emmett mu rozhrabal vlasy.

„Hodný chlapec,“ pochválil ho a Jasper se ohnal po jeho ruce. Zasmál jsem se jeho výrazu a zbystřil, když na mě dolehly Carliseovy myšlenky. Měl očividně těžký den a těšil se na svoji manželku a teplou večeři, na kterou se chystají. I já bych měl jít na lov, ale na jinou světovou stranu, abych ty dva nerušil.

Esmé už vyhlížela svého manžela u prosklené stěny a já jim to tak záviděl. Je krásné, když přijdete domů, a tam na vás čeká milující partner, co vás políbí a zeptá se, jaký jste měli den. Mít se ke komu vrátit – to je pocit, který jsem ovšem znal jen zprostředkovaně.

„Ahoj,“ šeptl Carlisle a Esmé se mu zavěsila kolem krku. A pak jsem vylétnul ze sedu a mihnul se ke Carlisleovi. Chytil jsem ho za ramena a zíral mu do zmatené tváře.

„Co… Co to bylo?“ vyhrkl jsem, když jsem v jeho několika komorové mysli zahlédnul Bellin obličej.

„Co myslíš?“ ptal se, ale v pozadí se vracel k dnešnímu případu v nemocnici. K mladé ženě, co se jí zastavilo srdce – měla infarkt.

Tak mladá a krásná – měla budoucnost před sebou. Její přítel z toho je naprosto zničený. Možná by bylo lepší, kdybych ji nenahodil, protože z toho kómatu se nikdy neprobudí.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 17. kapitola: