Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silná touha XXIII.

La Push


Silná touha XXIII.Isabella bude hledat Aleca. Najde ho? Kde byl, co se stane v dnešním dílku? Krátký rozhovor s Billym Blackem jí pořádně zamotá hlavu. Proč, to uvidíte sami...

Odvezla jsem holky domů a konečně jsem se sama dostala do našeho domečku. Popadla jsem tašky a s úsměvem na rtech jsem vešla dovnitř. Ticho, zvláštní ticho mi hučelo v uších. Neslyšela jsem tiché kroky, ani šustění stránkami knih. Zamrazilo mě v zádech, když jsem prošla celý dům a zjistila jsem, že Alec tu není!

 

To není možné! Kam šel?

„Ne, ne, ne, to neudělal!“ zakroutila jsem prudce hlavou, abych zahnala myšlenky na jeho možný lov. Nemohl jít na lov, ví dobře, že by mohl ublížit nějakému člověku… Co když ale dostal žízeň a vydal se právě za lidskou krví? Zmocňovala se mě panika a rychle jsem popadla telefon, abych zavolala svému skoro bratrovi, který je zároveň mým nejlepším přítelem a zjistila, co dělá a kde je. Pravidelná chvilka čekání a pak už jsem uslyšela vyzvánění. Zaklela jsem, když jsem zjistila, že Alecův telefon vyzvání v jeho pokoji. Takže ho tu nechal, mohl ho zapomenout, nebo to bylo úmyslné?

Myšlenky a představy, ve kterých Alec zabíjí obyvatele města Forks, vystřídaly hrůzu nahánějící představy jeho střetnutí s vlky. Mohli mu ublížit! Z domu jsem vyletěla jako torpédo a mým cílem byla hranice, na které jsem tušila jejich přítomnost. Šla jsem po pachu a opravdu jsem ucítila známou upíří vůni, ale mohla tu zůstat od naší minulé návštěvy. Přeci jen je odtud příjezdová cesta, po které jsme jeli, vzdálená jen kousek. Vnímala jsem všechny zvuky okolí a běhala jsem zmateně po lese, bohužel však bezvýsledně. Kde sakra může být?!

Počáteční vztek a paniku vystřídal strach a zuřivost. Zuřila jsem nad tím, že mi nezavolal, ani mi nenapsal, kam jde a kdy se vrátí. Zároveň jsem měla šílený strach, že se mu něco stalo. Mohl narazit na vlky a třeba nezná tak dobře hranici, za kterou nesmí… Byla jsem vážně zoufalá, když jsem ho nenacházela. Neuplynulo sice moc času, ale pro mou upíří rychlost to bylo jako věčnost. Jak dlouho může trvat, než někdo zničí upíra? Deset sekund? Možná patnáct? Jediná věc, která mě trošku uklidnila, bylo to, že Alecův dar ho může zachránit z případného nebezpečí. Může jim všem sebrat smysly a utéct za hranici, kam zase nemohou oni… Kruci, není nic horšího, než nevědomost!

Všimla jsem si, že už lesem neběžím sama, ale společnost mi dělá velký hnědý vlk. Prudce jsem zabrzdila, což nečekal a zastavil až po chvilce, aby se ke mně vrátil. Rozechvěle jsem se dívala do jeho hlubokých očí, které mě upřeně pozorovaly. Slyšela jsem z dálky zavytí několika vlků, ale neviděla jsem je tu nikde. Byly jsme tu jen my dva. Oplácel mi můj pohled a v jeho očích se značily otazníky. Byla jsem první, kdo prolomil ticho a pozdravila jsem ho. Nečekala jsem pozdrav, takže mě překvapilo, když odběhl za nejbližší strom a vrátil se v lidské podobě. Na sobě měl jen kraťasy, jeho holá hruď přitahovala můj pohled.

„Ahoj,“ řekl trochu zaraženým hlasem. Byl tak zvláštní… Měla jsem hroznou chuť obejmout ho, ale nebyl to Jacob, můj nejlepší přítel, takže jsem na to neměla právo. Bolelo mě, jak mi ho připomínal, ale zároveň jsem se s ním cítila dobře. Vracel mi hezké vzpomínky na minulost, na kterou jsem se snažila zapomenout.

„Co tady dělala ta pijavice?“ dotázal se hlasem, ve kterém jsem slyšela nechuť a odpor. Pijavice? Byl tu Alec? Cullenovi zná, takže to musel být Alec! Spadl mi kámen ze srdce, který ovšem vystřídal další. Co když ho zničili?

„Která? Alec tu byl? Kde je?“ vychrlila jsem na něj a on si mě zvláštně prohlížel. Chvíli mlčel, to mě napíná nebo co?  Začala jsem být netrpělivá a myslím si, že to nějak vycítil.

„Nevím, jak se jmenoval,“ pronesl otráveně. „Byl to upír, blond vlasy… Vešel na naše území, kdyby nás něčím neochromil, tak jsme ho sejmuli!“ zamrazilo mě při jeho slovech, ale zjištění, že je v pořádku, mě ohromně potěšilo. Úlevně jsem vydechla a pohled, který jsem Jacobovi věnovala, byl víc než jen vděčný. Vděčím mu za spoustu věcí… Počkat, Jacobovi? Snad Billymu, ne?!

„Děkuji ti, je to můj nejlepší přítel. Měla jsem strach, že… napadl člověka, ale věřím v to, že ne. On pije zvířecí krev jen chvíli. Omlouvám se za něj, nejspíš neodhadl, kde začíná vaše hranice. Postarám se o to, aby to příště věděl,“ ujistila jsem ho a on přikývl. Překvapilo mě, že se nerozčiloval, ani mi nijak nevyhrožoval.

„Tvůj nejlepší přítel? Jako můj pradědeček?“

„Ano,“ odpověděla jsem mu a ucítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Ve tváři Billyho Blacka jsem uviděla bolest. Nevím, proč se mě na to zeptal. Je to tak zvláštní, že si tu se mnou povídá o mých problémech, o svém předkovi, který byl mým přítelem a neposmívá se mi. V jeho hlase není slyšet nenávist, ani opovržení, které bych čekala.

„Jak to snášíš?“ zeptala jsem se po chvíli ticha, která mezi námi nastala. Oklepal se a schoval tu bolest, kterou jsem před malou chvílí mohla vidět v jeho tváři. Zatvářil se nad věcí a klidně mi odpověděl.

„Jsem ok. Musím jít, ostatní mě volají,“ vysvětlil tak vytí, které se ozývalo z lesa. Přikývla jsem a lehce jsem se na něj usmála. Byl to zvláštní rozhovor, zapomněla jsem na starosti s Alecem. Vážně zvláštní…

„Jistě, já také musím jít hledat svého kamaráda.“ To byla poslední věta, kterou jsem mu řekla. Obrátil se a znovu odešel za strom, když už jsem k němu byla otočená zády a pomalu jsem kráčela pryč.

Zaposlouchala jsem se do zvuků lesa a uslyšela jsem dopadnutí mohutného těla na zem, takže se už přeměnil. Krátké zavytí se neslo vzduchem a já jsem se otočila, takže jsem viděla jeho vlčí tělo mizející v dáli.

Bezcílně jsem se procházela lesem a přestala jsem vnímat okolí. Rozeběhla jsem se a bylo mi jedno, jestli narazím do stromu. Nedívala jsem se na cestu, zkrátka jsem běžela tam, kam mě nohy nesly. Bum! Ohromná rána, která mě kousek odmrštila a já jsem překvapeně vzhlédla. Nepočítala jsem s tím, že bych skutečně mohla narazit do jednoho ze stromů. Myslela jsem, že moje instinkty jsou dost dobré na to, abych se automaticky vyhnula… Asi jsem se zmýlila. Prudce jsem se nadechla a v tom mi to došlo, tohle nebyl strom. Ten by mě neodrazil!

Odlepila jsem svůj pohled od země a zaměřila jsem se na okolí. Jistě, kus ode mě seděl v podobné pozici, jako já Edward. No, tak tohle je skutečně dokonalé! Sejmula jsem upíra v běhu, jistě, tohle se může stát jen mně… Zvedla jsem se ze země a s omluvným pohledem jsem se podívala na překvapeného Edwarda, který mě nevěřícně pozoroval.

„Promiň,“ kuňkla jsem a sklopila jsem zrak. Kdybych teď byla člověk, tak jsem rudá jako rak! Chvilku mu trvalo, než se dal dohromady a začal se šíleně řehtat. Bylo to směšné a já jsem se k němu po chvilce ráda přidala. Takhle jsem se dlouho nezasmála, jak může být upír takhle nemotorný? Asi se zapíšu do dějin! Než mi došlo, že se tu směji po boku svého bývalého muže, díky kterému jsem prožila tolik bolesti, tak jsem si ho pustila pod kůži. Smála jsem se s ním, ukázala jsem svou slabost!

„Co tu děláš?“ zeptal se, když si všiml mé náhlé zaraženosti. Povýšený výraz pro mě nebyl problém. Podívala jsem se do jeho zlatých očí, do těch očí, které se na mě kdysi láskyplně dívaly, a řekla jsem mu o tom, koho hledám.

„Alec je u nás,“ odpověděl pouze a já jsem si oddychla. Provrtal mě pohledem, jehož emoci jsem nedokázala určit. Přemýšlela jsem nad tím, ale nezjistila jsem, co by mohlo vyvolat tak neurčitý pohled. Jeho oči tolik hřály, ale jeho výraz a postoj byl chladný jako skála. Zvláštní kombinace.

„Tolik ti na něm záleží?“ zeptal se a já jsem uslyšela to pohrdání, se kterým mluvil. Proč? Jaký je důvod jeho nenávisti k Alecovi, ke mně, k mému životu?

„Jistě, je to můj přítel!“ odsekla jsem. Použila jsem schválně slovo přítel, vlastně jsem nelhala. Je můj nejlepší přítel, ale to, že si to nejspíš vyloží jako můj milenec, mi může být jedno. Odhodila jsem si naučeným gestem vlasy a chtěla jsem odejít, ale on mě chytl za paži. Tázavě jsem se na něj podívala a chtěla jsem mu vynadat, ale nestihla jsem to. Edward se přiblížil až na příliš nebezpečně krátkou vzdálenost. 

22. kapitola - Shrnutí - 24. kapitola


Takže, co tomu říkáte? :-) Poslední dobou začínám blbnout a píšu chyby, ale snad jsem si to tentokrát vše zkontrolovala. :-)

Uvítám všechny připomínky, které tu zanecháte. :-)

Vaše Lucka002



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Silná touha XXIII.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!